Téma
host 03/20
O Nejlepších českých básních v minulém čase

Nejlepší české básně: Milovaná a nenáviděná ročenka

Milan Děžinský
Stoupáme do svahu po betonové cestě a těsně před vrcholem se někteří zastavují a dívají se do mléčné, očím neprostupné mlhy na tušenou rovinu pod nimi. Opravdu není vidět nic. Nakonec se vydáváme k chatě, která na vývěsním štítě hledícím za jasného počasí na východ slunce nese svůj slavný název Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp. V hlavě si rovnám, co v úvodním slově řeknu autorům, kteří se spolu se mnou vydali na křest ročenky Nejlepších českých básní 2019. Je pro mě těžké nevnímat tento editorský počin tady a teď na tomto místě osobně. Nebýt patetický bude chtít asi trochu sebezapření.

Když v roce 2018 vyšly v nakladatelství Petra Štengla nejlepší české vzdorobásně Štefana Švece, které se jak svým titulem Nejlepší české básně 2018, tak grafickou úpravou tvářily jako ty pravé, došlo mi, že záměr, s nímž celá česká série Nejlepších českých básní vznikla, je dovršen. To, co je hodno parodování, musí být v čtenářském povědomí zakotveno dost pevně, aby provokativní a guerillová parodie zafungovala.

Shodou okolností to byla mimo jiné právě žurnalistická zkratka Štefana Švece, který se opřel do české poezie ve svém článku „Krize české literatury“: „Poezie neumírá, je skoro všude. Kromě sbírek dnešních básníků. […] Čtenáři se naučili, že hledat poezii v moderních českých básnických knihách je ztráta času. Přijměme to.“ (A2, 13/2008) Podobně skeptický byl, pokud jde o kvalitu české poezie, o několik měsíců dřív i Petr Boháč v rozhovoru s Boženou Správcovou: „Dokonce si myslím, že celá poezie by se měla zavřít.“ (Tvar, 20/2007) O půl roku později si současné spisovatele vzal na paškál i Milan Kozelka v textu „Královské desatero“: „Vynikající poezie a próza se pozná podle toho, že je za vynikající neomylně označena okruhem spřízněných autorů, spřízněně neomylných literárních kritiků a ještě neomylněji spřízněnějších recenzentů.“ (Psí víno, 45/2008)

To je jen pár ukázek publicistiky věnující se oboru poezie na konci první dekády milénia. V zimě roku 2008 jsem pracoval na rozhovoru s profesorem Davidem Lehmanem o The Best American Poetry a v jedné volné chvíli znovu pročítal Tvar s Boháčovým rozhovorem, uvažoval nad tím, co kritiky vede k takovýmto soudům, jejichž tvrzení neodpovídala mé zkušenosti. Přečetl jsem si i článek o stavu české poezie od Boženy Správcové „Poločas rozpadu“. Je to podnětný text, který čtenářům se zájmem o poezii doporučuji přečíst si i dnes. A byl to právě tento text, který mne utvrdil v tom, že musíme přivést do Česka americký projekt, o němž jsme se s Miroslavem Balaštíkem a Tomášem Reichelem z nakladatelství Host bavili předchozí léto při přecházení krkonošských hřebenů. Věřil jsem, že se prokáže, že je možná vše jinak: že poezie je bohatá, různorodá a kvalitní a že její největší slabinou je spíš mizerná dostupnost a mizivý kritický ohlas než její irelevantnost, zapouzdřenost a proklamovaná neangažovanost.

Hra na pravidla 

Nejlepší české básně mají svůj inspirační zdroj v The Best American Poetry, veleúspěšném básnickém projektu, za nímž od roku 1988 stojí profesor newyorské univerzity a uznávaný spisovatel, kritik a básník David Lehman. Vybírání textů bylo koncipováno jako hra, svázaná poměrně rigidními pravidly. Ta se v některých maličkostech od pravidel, pro něž se rozhodla česká franšíza, liší — především tím, že na rozdíl od brněnské ročenky newyorský nakladatel (Scribner) nepracuje každý rok s jiným editorem. Básnický předvýběr totiž autorovi finálního výběru, tj. guest editorovi, připravuje jako series editor právě David Lehman, který je zároveň autorem přehledového prologu. Guest editor, zvolený opět Lehmanem, pak v druhé, kratší předmluvě představuje své básnické vyznání a způsob, jakým pojal práci na antologii. V Česku se pro tyto role vžilo pojmenování editor a arbitr, přičemž v české verzi je první autorem doslovu a druhý se ujímá krátké předmluvy. Lehman stanovil pravidla výběru básní v úvodním slově k prvnímu ročníku, která v prapůvodním záměru měla platit i pro českou verzi:

1) Je to guest editor, který dělá konečný výběr.

V Česku se toto pravidlo ujalo i přesto, že někdy editor či editorka svou služebnou roli konečnému arbiterskému rozhodnutí vnímali úkorně a častokrát se zdráhali připojit k příliš (dle svého názoru) svévolnému výběru svůj podpis. Byli to pouze editoři Radek Fridrich a Dan Jedlička (NČB 2019), kteří otevřeně uvedli, že se tímto pravidlem řídit nebudou; předmluvu napsali společně a místo doslovu vložili vzájemný stylizovaný a fiktivní rozhovor.

2) Do antologie budou editoři vybírat básně z předchozího roku.

Reguli si nakladatelství Host upravilo tak, aby odpovídala potřebám českého trhu a Nejlepší české básně se dostaly na předvánoční pulty. Ročenka tedy zahrnuje období od srpna do srpna. Toto nakladatelské rozhodnutí ovšem přinášelo editorům četné obtíže s přesným určením data, kdy báseň vyšla, a nastolovalo dilema, zda tedy patří ještě do rozhodného období, či ne. Zároveň bylo příčinou častých dotazů od pozorných čtenářů a někdy i jejich pobouření, proč ta a ta skvělá sbírka známého autora zůstala při výběru opomenuta, přestože nese stejné vročení. Nakladatelství se rozhodlo řešit tuto situaci tím, že od ročníku 2014 přidalo kapitolu „Knihy přečtené“, aby bylo zjevné, z jakého korpusu textů editoři vycházeli. Pokud byla nějaká kniha toho roku nešťastnou náhodou opomenuta, přidala se ke korpusu ročníku následujícího.

3) Guest editor vybere mezi padesáti až sedmdesáti pěti texty.

Brzy se ukázalo, že vybrat každý rok takové množství kvalitních textů je v zemi velikosti Česka příliš velká výzva. Od prvního ročníku se výběr usadil mezi třiceti až padesáti básněmi, s výjimkou výběru Simony Martínkové-Rackové (Sto nejlepších českých básní 2012), která po nenadálé smrti arbitra Antonína Brouska byla nucena poskytnout k tisku celý svůj předvýběr, a antologie editorské dvojice Petr Borkovec a Tomáš Gabriel (NČB 2015), kteří nakladateli dodali přísný výběr, který se (jak si živě představuji) po urgencích a jímavých prosbách odpovědného redaktora Martina Stöhra vyšplhal na konečných dvaadvacet textů.

4) Guest editor vybere až tři básně od jednoho autora.

Většina editorů NČB využila možnost představit autora výběrem více textů, jen čtyři editorské dvojice se rozhodly pro jednu báseň každého antologizovaného autora (NČB 2009, 2010, 2014, 2019). Z pravidla markantně vyčnívá záměr editorů Víta Slívy a Jakuba Chrobáka (NČB 2016) představit populárního Jiřího H. Krchovského čtenářské veřejnosti hned pěti básněmi.

5) Básníci budou požádáni o dodání krátkého autorského medailonu a bude jim nabídnuta příležitost krátce báseň okomentovat.

Je to pouze výše zmiňovaná Borkovcova a Gabrielova ročenka z roku 2015, která nakonec jako jediná vyšla s autorskými komentáři, osvětlujícími okolnosti vzniku textu, které jsou přitom organickou, pravidelnou a kvitovanou součástí americké verze a podle mě ji doplňují o další zajímavý aspekt, o nějž je česká antologie popravdě ochuzena. Důvod je opět praktický: přizvat každý rok ke spolupráci na knize ještě dalších tři až pět desítek bohémských autorů a zadat jim termín odevzdání textu se ve chvíli, kdy hoří uzávěrka, jistě jevilo nakladatelství jako nemístný hazard, v němž riziko převyšovalo možný kvalitativní zisk.

6) Básně mohou být vybírány z časopisů, deníků, z celonárodního i regionálního tisku a ve vzácném případě i z konkrétních knih.

Je zřejmé, že toto Lehmanovo pravidlo je z doby před nástupem internetu, který prostor, z něhož je možné texty vybírat, rozšířil do tehdy těžko představitelné dimenze. Problém, který vyvstal při přenesení antologie do českého prostředí, je — jak už jsem výše zmiňoval — nedostatek kvalitních textů, pokud by se vybíralo jen z těch několika literárních časopisů, které literární provoz nabízí, a mizivého množství deníků či příloh těchto deníků, které poezii byť třeba jen sporadicky otiskují. Ukázalo se, že bude nakonec nejnosnější a vlastně i nejpohodlnější vybírat básně z knižních vydání básnických sbírek. Nad otázkou, jak si poradit s básněmi publikovanými na síti, jsem se zamýšlel v článku „Poetická mapa vz. 10“:

Do budoucna si ovšem dovedu představit jistý rating internetových periodik, tj. jasně sdělitelné a sdělené kritérium, které internetové subjekty mohou být použity jako zdroje. Vždyť samotný internet je nepředstavitelná inundace, která je sama o sobě nezmapovatelná, a pokud ano, pak jen v určité zájmové výseči. Snad by mělo být jasně řečeno, z kterých internetových periodik se bude propříště vybírat. Mělo by být řečeno, že například blogy, sociální sítě, ty a ty literární servery, ty a ty amatérské internetové magazíny nebo periodika, která se poezii věnují, zůstanou stranou pro nesoustavnost nebo zjevný amatérismus a jiné jasně pojmenovatelné neduhy. Pokud toto stanoveno nebude, obávám se, že se editorská práce na antologii v příštích letech zřítí do pekel a čtenářská důvěra v poetickou mapu, na kterou by hostovská ročenka mohla aspirovat, nebude nikdy obnovena. (Tvar, 9/2011)

Většina editorů se nebála používat internetové zdroje a někteří jich využívali hojně, avšak k pokusu nastínit rating internetových literárních periodik, o němž mluvím v předchozí citaci, nikdy nedošlo a je otázka, zda to bylo očekávání realistické. Editoři NČB 2019 Radek Fridrich a Dan Jedlička přiznávají, že texty z internetu pominuli s tím, že básně jsou mnohdy ještě nehotové, „často procházejí dalšími (a mnohdy potřebnými) proměnami. Zejména v prostředí sociálních sítí bývá podoba básně nestálá a její samotná existence nejistá“.

7) Pokud v rozhodném roce dojde k přetisknutí básně, publikované v minulosti, ponechává Lehman rozhodnutí na bedrech guest editora.

Je to jedno z mála pravidel, které editoři neporušili, možná proto, že už ze samotného způsobu, jak je pravidlo artikulováno, je zřejmé, že porušit vlastně nejde. Petr Borkovec a Tomáš Gabriel (NČB 2015) nicméně vybrali texty Martina Kyšperského, respektive Vladimíra Holana, které v předchozím roce publikovány nebyly, jako editorský bonus na závěr.

8) Lze vybírat i básně autorů cizinců, pokud jsou napsány anglicky (Lehman jednoznačně vyloučil překlady) a jestliže sami autoři jsou živou součástí americké společnosti.

Editoři Miloslav Topinka a Jakub Řehák (NČB 2010) vybrali pro almanach báseň „Ohne Dich“ českého básníka Davida Vody, která je až na titul napsána slovensky. Petr Král a Jan Štolba (NČB 2011) pak publikovali báseň významného slovenského básníka Ivana Štrpky „Vy, šťastné deti?“ jako jakýsi „nádavek“.

Aby byl výčet pravidel celý, je třeba uvést, že Lehman jako series editor uložil čtyři pravidla i sobě: a) udržet kontinuitu z roku na rok, b) vynucovat výše uvedená pravidla, c) být k ruce guest editorovi a připravit mu předvýběr, d) každoročně vybrat guest editora. V české mutaci byla tato pravidla rozložena mezi každoroční editory předvýběru a odpovědného redaktora Martina Stöhra. Byl i tím, kdo (zpravidla po poradě) vybíral editory, řešil nastalé problémy a uhlazoval spory jak mezi editory, mezi nimiž často panovalo jitřivé napětí a jejichž názorové rozdíly i silná, sebevědomá osobnost byly často místem třecích ploch, tak i autory, kteří se cítili buď dotčeni tím, že nebyli vybráni, a někdy i tím, že vybráni byli, přestože se o to nijak neprosili. Někteří autoři odmítli z rozličných, i malicherných, důvodů být v ročence uvedeni. Někteří tak učinili skromně a tiše, jiní zase s hlučným gestem, aby se o jejich odmítnutí vědělo.

Obrana a osvěta

Na začátku to tedy byla — alespoň tak, jak jsem to vnímal já — především funkce obranná, která se kromě chuti vydat pěknou básnickou knihu (grafická úprava NČB 2009—2018 Martin Pecina, NČB 2019 Matěj Málek) jevila jako nejpodstatnější. Postupně nabývala na důležitosti funkce osvětová. Existovala představa, že almanach bude fungovat jako rozcestník pro zájemce, kteří se v současné poezii neorientují, a kteří se tak díky básni, která je zaujme, budou pídit po autorovi a jeho další tvorbě. Možná naivně jsme se domnívali, že antologie může sloužit jako příručka pro středoškolské učitele a pracovníky knihoven. Dnes převládá dojem, že NČB míří především do středu básnické komunity, spíše než by cílily na čtenářskou obec.

Jak šel čas, odkrývaly následující ročenky další poznatky o „utajené“ české poezii a nejednou rezonovala jména v malé čtenářské obci neznámá. Tento příspěvek k „perforaci okrajem“ a rozšiřování uzavřené básnické komunity vlastně nebyl příliš reflektován. Ukázalo se, že poezie, která až na výjimky vychází takřka v bibliofilských nákladech dvou set až pěti set kusů a na knihkupeckých pultech prakticky neexistuje, se zdá najednou sebevědomější, že nejen nerecykluje ověřené literární dědictví, ale že se i ráda nechává inspirovat podněty ze zahraničí. Antologie pomohla vyrůst respektovaným autoritám, po nichž se volalo, a editoři se podobnými autoritami stali a se ctí ustáli tlak i mediální pozornost.

Uražení a ponížení 

Editorské doprovodné texty byly vždy očekávány s obzvláštním zájmem. Od počátku bylo jasné, že přečíst vše, co v daném období vyšlo, je náročný úkol, se kterým se každý z editorů musel nějak vypořádat v doslovu. Popsat situaci, v níž se poezie nachází, shrnout to podstatné, nastínit trendy, popasovat se s hlušinou, nechat zasvítit drahokamy, a to vše ve chvíli, kdy na vás míří laserový zaměřovač kritiky, pro niž byla vždy možnost psát o Nejlepších českých básních příležitostí se zviditelnit a rozvlnit dobový diskurs. V naprosté většině odvedli editoři dobrou a poctivou práci. Každý výběr nese rukopis svých tvůrců, kteří se snažili předat antologii svou osobitost. O inovace nebyla nouze, přestože se stanovená pravidla musela mnohdy ohýbat, a někdy dokonce ignorovat. Editorské eseje a kritéria výběru byly samozřejmě nejchoulostivějším terčem a kritici se trefovali houfně. S tím jsme počítali a editoři byli varováni. Věděli, do čeho jdou. Mnozí odmítli. Není však sporu o tom, že uplynulá básnická dekáda je díky nim pravděpodobně nejpodrobněji zmapovaným obdobím v porevoluční literární historii.

Také jsme byli připraveni na to, že marketingový název bude dráždit obdobně jako ve Spojených státech amerických a jinde, kde podobné ročenky vycházely. Očekávali jsme ataky uražených a ponížených a znervózněli bychom, kdyby nepřišly.

Ať už však byly Nejlepší české básně milovány, či nenáviděny, rozvířily český básnický rybník jako máloco do té doby. Na rozdíl od teoretických diskusí vedených na základě dojmu od stolu však mohly nabídnout jako důkaz konkrétní básnický materiál. Jejich dosah bude zřejmě zhodnocen až s odstupem let, snad podobně, jako se to přihodilo v případě Básnického almanachu 1953—1959, který se stal nejen prestižním přehledem básnické scény své doby, ale navzdory ideologickým kritériím výběru i líhní nastupující obrody oficiální české poezie.

Možná už česká poezie neprožívá krizi, určitý skepticismus však zůstává. Situace se od doby, kdy Božena Správcová psala svůj „Poločas rozpadu“ (Tvar, 20/2007), změnila v některých ukazatelích jen málo. Básnické sbírky se často nedostanou ke čtenářům, zůstávají v nakladatelských skladech a většina čísel prodejů básnických sbírek (i od zavedených nakladatelů) je k pláči. Deníky až na čestné výjimky na publikování poezie rezignovaly, dokonce i ty, které o Nejlepších českých básních každoročně pochvalně referují. Velkou nadějí české poezie je dnes především virtuální prostor.

Ze statistiky je navíc zřejmé, že česká poezie je patriarchální povahy. Ten nepoměr v neprospěch básnířek, o jehož příčinách si netroufám spekulovat, bije do očí.

Když jsem o myšlence Nejlepších českých básní poprvé mluvil s přáteli z nakladatelství Host, stoupali jsme zrovna na Malý Šišák (1440 m). Uběhla více než dekáda a já jsem skoro o tisíc metrů níž a vycházím z chaty s nápisem Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp. Je po křtu Nejlepších českých básní 2019 a já mám pocit klidu, i když vím, že to byl zřejmě poslední ročník. Napadá mne, že důvodem, proč byly Nejlepší české básně tak úspěšné, je, že to byla především hra. Společenská hra se vším, co ke hře patří — měla pravidla, vášnivé aktéry, přísné rozhodčí, malé skandály i nedorozumění, radost z vítězství i zklamání a zaujaté diváky. A pak se o tom mluvilo celou sezonu. Konec.

Autor je básník a iniciátor ročenky Nejlepší české básně.