Fejeton
host 03/20

Poslové

Petr Borkovec
Březnové dny jsou zatažené a pořád tak krátké a poslové, jeden za druhým, přinášejí samé smutné zprávy.

Moje babička mi kdysi popletla hlavu jednou ze svých jitřních posedlostí: tvrdívala, že když ráno jako prvního člověka potkáš ženu, budeš mít smůlu (samozřejmě myslela venku, ne doma — to bych měl smůlu celý život každý den). Pokud ale potkáš jako prvního mužskýho, ujišťovala, čeká tě „šťastnejch dvacet hodin živobytí“. Jak prosté! Úplně jsem tomu propadl a několikrát přerušil rozběhnutou cestu a vrátil se do chalupy, protože se na obzoru zjevila nějaká teta vracející se z jednoty. Má mužná babička, která tři čtvrtiny života žila sama uprostřed malého hospodářství, to nejspíš říkala proto, že mužský ji nezajímali a ženský zdržovaly. A tak si na ráno — kdy se potřebovala soustředit, aby všechno dobře naplánovala a pak stihla — vybrala mužský. Záhadou, když jsme u babičky, zůstává, proč předpovídala dvacet hodin šťastného života, a ne dvacet čtyři. A zůstane! Záhad po babičce tu mám víc. Teskně v nich žiju a jejich luštění — abych byl upřímný — je tím posledním, co mě na nich zajímá. To jsme odbočili.

První dnešní posel byl muž. Ale nesl zprávu tak smutnou, jako by byl žena! Elektrikář pan Pešata stál u branky v sedm patnáct, tvářil se, jako by se právě přiřítil z trojské války, a zpravil mě o tom, že nemůže opravit přímotop, protože se mu zaběhl pes. Manželka je na nervy, děti pláčou a nechtějí jít do školy a on ho musí hledat.

„Neviděl jste ho?“ zeptal se. „Takový malý chlupatý černý motovidlo.“

„Neviděl,“ odpověděl jsem.

A přímotop zůstal studený.

Asi za hodinu přivezli balík. Posel zazvonil, vyšel jsem ven a ten Hermés spustil sáhodlouhou elegii na téma zacpaných silnic. Když dozpíval, věnovali jsme se balíku. Ale ukázalo se, že to, co přivezl, je určeno někomu jinému, a to, co doručit měl, není k nalezení.

„Já to tady prostě nemám,“ hučel a prohledával auto. „Co to mělo být?“

„Já nevím,“ řekl jsem.

„Vy nevíte, co jste si objednal?“

„Nevím,“ opakoval jsem.

„A kdo to ví?“

„Nevím. Myslel jsem, že vy.“

„Mně se zdá,“ plynule navázal na přerušenou elegii, „že svět se řítí do průseru. Na shledanou.“

„Počkejte, neviděl jste po cestě malýho černýho psa?“

Posel byl v prachu. Šel jsem nakoupit. Zahrady byly pusté a chladné, vítr postrkoval svrchní vrstvu neshrabaného listí a ve svahu jedné ze zahrad hořely dva malé opuštěné ohně. Na konci ulice jsem potkal sousedku Janu. Tykáme si, i když je to už starší dáma. Jana má v sobě něco urozeného, delikátní vychování, jemný vkus, který s gustem kombinuje s nízkými žánry života — takovým typům se tyká jedna radost. Jana nesmí kouřit, ale v jednom kuse kouří. V kajícných chvilkách odevzdává krabičku cigaret svému nemocnému muži, aby ji dobře schoval a v žádném případě — i kdyby prosila na kolenou — úkryt neprozradil. Jana, řekl bych, před svým mužem klečí každý druhý den.

„Představ si, Petře,“ zaúpěla místo pozdravu, „že ten můj trapič mi zas nechce říct, kam schoval cigára. A víš, co — já ho podezírám, že to fakt neví. Že to zapomněl. Je úplně trop. A co já teď?“

„Nevidělas takovýho malýho černýho psa?“

„Já nevidim, neslyšim, dokud si nezapálim. Máš?“

Kouřili jsme na konci ulice. Jana vedla hořký a oslnivý monolog o manželství, stáří, nedostatku denního světla a pěstování rododendronů. Sama sebe v něm důsledně nazývala „fabrikou“ („kouřim jak fabrika, ve který se propouští“). A všechna témata (krom rododendronů, ačkoli nevím) nakonec shrnula do jediné věty:

„Víš, chlapče, já černej humor mám, ale já ho ztrácim…“

Rozloučili jsme se.

„Jdu prohledávat barák,“ řekla ještě Jana a zmizela v zahradě.

Před obchodem jsem potkal Masáka. Masák neznamená tu houbu, myslí se tím „masový vrah“. A to masový vrah dětí. Ale náš místní masový vrah dětí je plachý, nejplašší ze všech obyvatel. Obrovský muž s obrovskou holou hlavou a vlhkými pootevřenými rty, s dychtivýma rukama jak lopaty. Nosí montérky, pod nosem má zelený hlen, na bradě slinu jak utěrku a přes rameno montérskou kabelu plnou novin a časopisů. Sedává uprostřed chodníků nebo před prodejnou mezi uvázanými psy a v těch novinách se přehrabuje, rovná je a všelijak melancholicky pořádá, někdy z nich nahlas předčítá. Pokud se obrací na druhé, vždycky hromovým hlasem a vždycky s něčím, co se týká vlaků, zda jely, jedou, pojedou, nebo nejely, nejedou, nepojedou, jestli mají zpoždění, jestli přijede ten bleděmodrej nebo patrák. Masák se někdy ptá, někdy oznamuje, jindy věští.

„Nejedou vlaky! Nejedou, nepojedou!“ vyhrknul na mě.

„Aha. Stalo se něco?“

„Nejedou, nejedou!“

„Neviděl jste zatoulanýho černýho pejska?“

Zavrtěl hlavou.

„A nepojedou.“

Březnové dny jsou pořád tak krátké.

Nakupoval jsem, jak nejdéle to šlo, a pak se nejdelší cestou vracel s nákupem domů. První posel ještě pořád hledal motovidlo, druhý hořekoval v zácpě, Jana sháněla po domě cigarety a její manžel si stále nemohl vůbec na nic vzpomenout. Vlaky, jak předpověděl Masák, nejezdily, nepojedou. Doma byla zima a černé psisko se toulalo někde v šeru, v němž byly plameny dvou malých ohňů v zahradách vidět z větší a větší dálky. Hořely na znamení toho, že velký vítězný smutek, který se jmenuje jaro a který poslové svědomitě ohlásili, se blíží, že stojí s celým svým černým průvodem před branami. Vítej!

Autor je básník, prozaik, překladatel a dramaturg Café Fra.