OSOBNOST
host 04/20
S Petrem Borkovcem o komunitním životě a nemravné radosti, kterou přináší psaní

Myslím na to, abych nerozuměl

Ptal se Jan Němec — Fotografie David Konečný
Za Petrem Borkovcem jsme se s fotografem vydali příměstským vlakem do Černošic. Básník, který dělá barmana, a ještě se svou ženou provozuje půjčovnu loděk. Jasný den, slunce na řeku Berounku shodilo provazové žebříky světla. Chvíli po nich šplháme, pak zamíříme do klubu Ferenc Futurista, který Petr a jeho žena provozují. Staré stoly, barevné židle, u stěny piano. Následující dvě hodiny rozhovoru přeruší jen jedna pauza na cigaretu.

Petře, jak dlouho už vlastně žiješ v Černošicích?

S krátkou přestávkou od roku 1994.

A proč jste se rozhodli založit tento klub?

Protože jsme nechtěli chodit na místní jazzové koncerty, jazzové snídaně a jazzové odpolední čaje. Ani na kostelní koncerty. Protože se nám nelíbily ty chladné akce, které místní podnikatelé tak milují. Protože se nám protivil a protiví místní kulturní úředník a jeho nápady. Černošice u Prahy, to jsou uzavření starousedlíci, noví bohatí obyvatelé, kteří město často zaměňují za příjezdovou cestu ke svým garážím, a také neurotičtí chataři. A pak rovněž různorodá náplava, která tu touží zakořenit. Tam patříme nejspíš my. Chtěli jsme to všechno alespoň částečně propojit.

Jak to celé vzniklo?

Na začátku byly tři manželské páry. Domluvili jsme se, že si pronajmeme prostor a uděláme klub — trochu bistro, kavárnu, trochu jídelnu, trochu pracovnu, komunitní společenskou místnost. Chvíli jsme to zkoušeli provozovat jako kavárnu s pravidelnou otevírací dobou, ale ukázalo se, že lidé stojí spíš o klubový model. Takže máme klub, který má přes sto členů a otevírá párkrát do měsíce, když je program.

Dodávám, že za tím klubovým systémem a vůbec vznikem stojí především moje žena — sám bych nic takového nikdy nepodnikal, ani by mě to nenapadlo. A taky že název Ferenc Futurista vznikl hlasováním, já to nechtěl. Ale nakonec je to celkem dobré: to jméno je mix těžké nostalgie a neustálých, ne vždy příjemných novinek, je trochu padlé na hlavu, ale člověk si ho zapamatuje. Takové jsou Černošice.

V rohu je klavír, ale jinak to tady je celkem malé. Co tu vlastně míváte za program?

Kdysi někdo přišel s heslem „Přínosné pro lokál, zajímavé pro centrum“. Centrem se myslí blízká Praha. V klubu se řeší, jak bude vypadat stavba nového hřbitova, a za pár dní tu dokumentarista Martin Mareček představuje nový film. Nebo se tu koná pralinková dílna, společné draní peří a do toho rusista Tomáš Glanc a divadelník Miroslav Bambušek přijedou diskutovat na téma „ropa“. Hráli tu třeba www, B4, Kyšperský, Hlavenková, Závodný a Frisk, Bořkovcovo kvarteto, Aid Kid, Kittchen, Ivan Palacký, Bouchací Šrouby — koncertů je hodně. Hudebníci si často připraví něco pro náš malý prostor. Občas si u nás zkoušejí nové věci. Jindy si místní ženy vezmou prádlo na žehlení, sežene se hodně žehlicích prken — a ony společně žehlí a k tomu jim hraje DJ Ondřej Štindl. Děláváme taky společné večeře, obědy: domluvili jsme se třeba s místní vietnamskou rodinou, že připraví velkou tabuli, a následoval vietnamský večírek, během kterého četli členové té rodiny vietnamské básně a jejich nejstarší dcera pak dělala DJku a pouštěla vietnamský pop. Malá divadelní představení, málokdy čtení, někdy tancovačky, tematické oslavy, přednášky. Častými hosty tu bývají výtvarníci: Rafani, David Böhm, Josef Bolf, Eva Koťátková. Udělají tu vždy něco speciálního. A taky máme každý měsíc docela pěkný Book Club.

To můžu potvrdit z vlastní zkušenosti. Ale mluvme dál o tobě. V jednom ze svých fejetonů píšeš, že ses tu naučil spoustu věcí jako barman. Básník barmanem, to mě zajímá.

Za barem jsem barman. Když musíš udělat čtyři kafe, nalít tři polévky a jeden mošt, kterej nemáš v lednici, ale ve skladu, protože sis ho zapomněl do lednice dát, plus si nemůžeš vzpomenout, kolik stojí koláč, co ti právě někdo platí — počet vydaných básnických sbírek není příliš důležitý. Celkově to prospívá skromnosti. Ale literární tvorbě samozřejmě taky: zvlášť v pokročilejších hodinách — zavíráme často ve tři, ve čtyři ráno — jsem svědkem zajímavých věcí. Bohužel jsem někdy taky jejich součástí, což je skličující kapitola.

Vždycky jsem řeči hodně poslouchal, ale nevedl je. Jako barman řeči vést musíš

Naučil jsem se dělat některé věci rychleji, třeba drinky. Moc jich neumím, ale ty, co dělám, dovedu udělat velmi rychle — a chutnají stejně, jako když nespěchám. V tom fejetonu, který připomínáš, píšu, že díky baru dovedu být k hostovi, který si mohutně vylévá srdce, pozorný a zároveň ho — protože je hrozně pozdě — jemně vyprovázím z podniku. To je asi částečně pravda — ale nedaří se to vždy. Ve skutečnosti se to daří málokdy. Vlastně to vůbec neumím.

A co ta skličující kapitola? Kdy ses naposledy stal součástí nějaké „zajímavé věci“?

To ti samozřejmě neřeknu, to je klubové zpovědní tajemství. Na malém městě, v klubu, jehož jednou z podstat je, že všechny členy nějak znám a oni vědí něco o mně, nemohu zkrátka vždycky zachovávat odstup, který bych si přál a ve kterém dokážu sledovat víc věcí najednou. Když se něčeho začnu příliš dotýkat, nejsem ve své kůži, přebírám chování a řeč těch druhých, přihlouple se dojímám nebo to přeháním s ironií; nemám v těch situacích se sebou dobrou zkušenost. O čem to vlastně mluvíme?

O práci za barem, pokud si dobře vzpomínám.

Výborně.

Ve svých básních jsi pečlivý pozorovatel fauny a flóry. Jsi jako barman stejně pečlivý pozorovatel fauny a flóry před barem?

Spíš než na nějaké velké pozorování fauny a flóry, která zde nemá potřebnou divokost a většinou ani potřebnou krásu, dochází na řeči. To jsem dřív neuměl. Vždycky jsem řeči hodně poslouchal, ale nevedl je. Jako barman řeči vést musíš.

Kdysi v devadesátých letech jsem byl se skupinou českých spisovatelů ve Francii. Byl to myslím můj první literární výjezd do zahraničí, a tak jsem s otevřenou pusou zíral na Vaculíka, Trefulku, Hodrovou, Ajvaze a tak. S Jáchymem Topolem, kterého jsem taky viděl poprvé, jsme se sešli u nějakého baru a on mi zničehonic povídá: „Hele, ty moc často do hospody nechodíš, že ne?“ Vyděsil jsem se a s rudýma ušima mu odpověděl, že moc ne. „A je to na mně nějak vidět?“ zeptal jsem se. A Topol na to řekl: „No, že nemáš takový ty kecy.“ A odešel. Od té doby se moje kecy trochu vylepšily. I díky tomu klubu. Je to úleva.

Ale tvoje maminka prý říká, že tě ten klub kazí…

To jsem si vymyslel. Neříká to. Ale říká jiné věci, které ohledně klubu nejsou příliš lichotivé. A především — moje maminka si plete kavárnu Fra, kde pracuju, a Ference. Takže víceméně podezřelé je všechno. A je třeba, myslí si, to změnit. Maminka taky absolutně nechápe, proč věnujeme s mou ženou tolik času něčemu, z čeho nic nemáme.

Asi z toho nemáte peníze, ale něco z toho určitě máte, jinak byste to nedělali.

Samozřejmě. Když tu o půlnoci tančí třicet lidí a do toho přijde někdo, kdo se před měsícem přistěhoval, a je to pro něj skoro první neformální kontakt s ostatními, je to jednoduše báječný. Já sám jsem se díky Ferencovi víc seznámil se spoustou zdánlivě uzavřených starousedlíků, poznal trochu život superbohatých lidí; znám dělníky, kteří žijí v hotelech proměněných na ubytovny — máme tu hned dva —, pekaře, kteří za klubem pracují v noci a někdy se pak staví. Zakořenil jsem tu — a pořádně.

Mě nezajímá festival

Před sedmnácti lety s tebou do Hosta dělal rozhovor Mirek Balaštík. Mluvil jsi tehdy o svém vyrůstání s maminkou a třemi babičkami. Dnes tady v Černošicích žiješ se ženou a třemi dcerami. Co je to za symetrii?

To jsou takové finty života. Vlastně si o tom nic nemyslím. Tak to je — a je to fajn. Jak se znám, někde uvnitř si to přesně takhle přeju. A navíc — asymetrie je možná velice blízko.

Stává se ti často, že si uvnitř přeješ, aby věci byly, jak jsou?

Ano. Když pak píšu o proměnách a přání měnit, ničit, přeskupovat a tak, nemusím se starat o spodní patro úzkosti a melancholie, to patro tam prostě je přítomno a dělá svou práci.

Je ti lépe mezi ženami než mezi muži?

Ano. S muži nablízku nemám prostě skoro žádné zkušenosti. A ty, co mám, nejsou dobré. Můj táta je Brodskij. A Chodasevič.

Nepovídej…

A ještě jeden, který si nepřeje být jmenován.

V tom rozhovoru z roku 2003 také bilancujete poezii devadesátých let. Tehdy jsi říkal, že obstát jako básník je snazší než obstát jako překladatel nebo třeba jako filolog. Jak jsi to myslel?

Nevím přesně, co jsem říkal. V těch letech jsem překládal s lingvistou Matyášem Havrdou Aischylovu Oresteiu. Matyáš mě fascinoval svým vzděláním, poctivým přemýšlením, intelektuálním elánem. Připadal jsem si proti němu jako lajdák. Seznámil mě se svými kolegy, lingvisty a filozofy, a myslím, že mi jejich svět připadal náročnější než svět tehdejší mladší poezie. To jsem měl asi na mysli.

V té době jsem ještě hodně překládal poezii z ruštiny a překladatelské prostředí mně připadalo náročné a inspirativní a opravdu tvořivé. Chtěl jsem být jeho součástí. Zdálo se mi, že překladatelé poezie s básnickým jazykem hýbají víc než básníci v té době.

Tyto soudy z leteckého pohledu jsou vždycky ošidné, ale co opravdu důležitého se v české poezii stalo od té doby?

To je pro mě příliš náročná otázka. Nedovedu na ni dobře odpovědět v rozhovoru. Kolem roku 2000 se mi zdálo, že v nové české poezii se nic moc neděje, že se o ní vůbec nikdo nezajímá a že si mnoho lidí myslí, že končí. Jako opera, psalo se myslím někde. A pak nastoupili básníci narození kolem roku 1980 a vzali to do svých rukou — zakládali si na tom, že překládají básníky, kterými podkládají vlastní poetiky, chtěli být vidět, číst veřejně, reflektovat se navzájem, scházet se. Psali o poezii, vzali dramaturgii prostor, kde se čte, do svých rukou. Také se víc začali propojovat s výtvarnou a hudební scénou. Měli prostě různé zájmy, chuť a dobrou náladu. Byli zvědaví. Tohle byla, zdá se mi, velká změna.

Nutím tě mluvit o tom jakoby shora, ale ty jsi samozřejmě byl uvnitř. Proč jsi vlastně začal se čteními v kavárně Fra?

Čtení ve Fra jsem začal dělat především proto, že jsem byl uhranut živým literárním provozem v Rakousku, Německu a Švýcarsku, kam jsem díky překladatelce Christě Rothmeierové a nakladatelům Christianu Thanhäuserovi a později Franzi Hammerbacherovi jezdil od roku 1997. Christa začala v roce 1996 překládat moje básně do němčiny a překládala knihu za knihou — je jich dnes jedenáct. S knihami přišly recenze a stipendia a pozvánky na čtení a festivaly. V roce 2001 jsem dostal v Německu a Rakousku dvě literární ceny, tím se čtení a pobyty v těch zemích rozjely. A pak přišla nabídka ročního stipendia v Berlíně. Tak jsem to prostředí poměrně dobře poznal. Německá čtení byla jiná, živá, s velmi dobrými debatami. Autoři četli tak výrazně! Posluchači vydrželi hodinu a půl poslouchat. Zíral jsem.

A chtěl jsi něco takového zkusit v Česku…

Ve Fra jsem to chtěl dělat podobně. Od začátku bylo jasné, že nechci dělat především křty knih a vůbec žádné oslavy. Mě nezajímá festival. Autoři čtou, protože píšou, vystačí si se slovem a důležité také je, aby program byl pravidelný, prostě pořád. A taky že nechci poloviční koncerty a poloviční divadlo. Takže žádní herci, žádní hudebníci jako kulisa. Nechtěl jsem kritické úvody — lepší je, když jednoho autora uvádí druhý, třeba mnohem mladší. Nebo opačně. Od začátku mě zajímali také překladatelé a překladatelské večery. A pak i různé cykly, které vymýšlí dramaturg a které básníky a prozaiky provokují k něčemu, co obvykle nedělají.

Dařilo se to hned od začátku?

Zpětně se to říká lehce, ale nešlo to snadno. Zmatkoval jsem. A chci také dodat, že Erik Lukavský a Michal Rydval, kteří Fra založili, mě vždy podporovali — i když bych o nich neřekl, že autorské čtení je jejich oblíbený způsob, jak trávit večer.

Několikrát jsem se dostal do takových hádek, že to vypadalo, že čtení ve Fra skončí 

V čem jsi zmatkoval?

Například jsem podceňoval spolupráci s barem a vůbec provozem kavárny. Choval jsem se pyšně a myslel si, že čtením musí jít všechno z cesty. To byla velká hloupost. Několikrát jsem se dostal do takových hádek, že to vypadalo, že čtení ve Fra skončí. Všichni, kdo v kavárně pracují, a obzvlášť ti, kteří jsou přítomni, se musí cítit dobře. Přeceňoval jsem délku čtení, často jsem autory nutil, aby četli bez přestání hodinu. Takže čtení trvala běžně dvě hodiny. Neuměl jsem moderovat, ptát se, někam debatu směřovat, klást otázky, které nejsou ani plytké, ani příliš „odborné“ — to ostatně neumím dodnes. A tak dál.

Mluvil jsi o cyklech, které autory provokují k něčemu, co obvykle nedělají. Jaké to byly?

Za patnáct let čtení ve Fra jich bylo hodně. Rád vzpomínám na cyklus „Big in Japan“, kdy básníci a překladatelé představovali svou oblíbenou píseň — pustil se klip, nebo se zahrála —, komentovali, jaký k ní mají vztah, a pak něco udělali s textem: přeložili ji po svém, jakkoli destruovali, parodovali, vytvořili vlastní paralelní báseň, pokračovali v ní. Na každém večeru bylo pět šest autorů. To byl vitální cyklus, na který se chodilo. Z nových cyklů mám rád „Fra podle“, kdy si pozvaný autor může ve Fra udělat, cokoli chce: pozvat si jakékoli hosty, upravit prostor, číst, nečíst, může třeba nepřijít a poslat za sebe posla s texty. Prostě si dělá v kavárně, co chce. Ondřej Buddeus si přivezl před Fra karavan a četl v něm vždy jen dvěma lidem — ostatní seděli v kavárně, pili víno a čekali. Ondřej Macl připravil celovečerní esej na téma „polibek“ — v rámci něhož se pouštěl film, diváci psali, četli se eseje i básně, účinkující běhali před kavárnu a malovali si obličeje, improvizovali texty.

Prožít den jako střevlík fialový

Nezměnila se jenom scéna, proměnou prošlo i tvé vlastní psaní. Vracíš se ještě ty sám ke svým věcem z devadesátých let?

Nevracím. Ale řekl bych, že máme hezký vztah. Loni jsem vydal knihu básní pro děti a do ní zařadil báseň ze sbírky Poustevna věštírna loutkárna z roku 1991; jen jsem ji trochu upravil a dopsal. Přemýšlení o tom, jak se moje psaní změnilo, nezměnilo, co zůstává, co zmizelo, mi připadá zbytečné — a přemýšlím o něm jenom, když se mě někdo ptá. A někdy ani to ne. Taková přemítání vedou koneckonců k slabým textům.

Nevracíš se ani k tomu, jak ty texty vznikaly?

Občas myslím na to, jak vznikla právě knížka Poustevna věštírna loutkárna. Nic podobného se mi totiž od té doby nestalo. Celá ta sbírka vznikla v roce 1990, za dva dny, za sobotu a neděli. Matka a její přítel odjeli na chalupu a já proměnil obývák v malířský ateliér — v roce 1990 jsem si myslel, že bych mohl být nejen básníkem, ale také malířem. Chtěl jsem obojí a rozhodně jsem v tom měl nějaké vzory, nejspíš někoho z německých expresionistů. Tak jsem si upravil prostor, něco mazal na dřevěnou desku a taky psal jednu strašně dlouhou báseň. A najednou mě napadlo trojverší, které s tou básní nesouviselo. Celé najednou. Bylo to:

Ježíš na salvách
S liškami za pasem vracejí se
střelci odpolední

A za chvíli druhé. A pak delší básně, jedna za druhou. Všechno z vesnice, z Louňovic pod Blaníkem, z chalupy, z náměstí, z kostela, od babiček. Takhle to šlo až do neděle, báseň za básní, úplně lehce, skoro beze mě. Nepochyboval jsem tehdy, že to jsou básně. Byl jsem si úplně definitivně jistý. V neděli odpoledne jsem to měl komplet. Uklidil jsem obývák a poslal to do Mladý fronty.

Když Poustevnu dnes čtu, je jasné, co jsem měl tenkrát na stole: Wernische, Šiktancův Český orloj, Skácela, Slavíkův Osten. A ta tehdejší jistota je taky pryč. Ale to nevadí. Teď už to nevadí.

Přesto bych trval na tom, že tvoje psaní nějakou proměnou prošlo. Mezi Vnitrozemím z roku 2005 a Milostnými básněmi z roku 2012 ostatně uběhlo sedm let a mně se nezdá, že bys navázal úplně tam, kde jsi skončil.

Ano, to bylo jediné delší období v mém životě, kdy jsem skoro nic nepsal. A nevadilo mi to, netrápilo mě to. Kdyby mě to trápilo, psal bych. V té době jsem začal s večery v kavárně Fra, začal jsem s učením na Literární akademii, kde jsem taky s Danielem Soukupem založil a redigoval časopis Rukopis. V té době taky vznikl klub FF, o kterém jsme mluvili. Měl jsem tři malé dcery. Nepsal jsem. Byl jsem najednou pořád mezi lidmi, to bylo něco nového. Myslím, že kavárna Fra a její rytmus a celá ta práce byly tím pravým důvodem. Líbilo se mi to.

Dobře, ale co se tedy za těch pět let stalo s tvou poetikou? Milostné básně už přece jsou dost jiná sbírka než těch předchozích šest shrnutých ve Vnitrozemí.

Ano, to jsou. Kdybych uměl popsat, co se stalo, nebyly by to nejspíš vůbec dobré básně. Samozřejmě to nevím. Prostě se to najednou začalo řadit jinak, verše měly jiný průběh, básně byly bůhvíproč krátké, kratší než předtím, jejich začátky byly často citace všeho možného. Verše jsem lámal v místech, kde nikdy předtím. To, že by z toho mohla být sbírka, mě napadlo proto, že jsem si všiml, že jsou ty texty všechny krátké, dokonce podobně krátké — což mě kdožvíproč oslnilo. Básník se mění, když se mění jeho poetika, poměr k jazyku — ne tím, že má nějak kvalitnější názory nebo změní téma.

Zároveň bych rád řekl, že mezi sbírkami z devadesátých let a Herbářem vidím samé spojnice. Už v devadesátých letech jsem chtěl napsat celou sbírku mysliveckou latinou — sešlo z toho ne proto, že by se mi ten záměr zprotivil, že by mi třeba připadal jednostranný. Sešlo z toho prostě proto, že jsem vůbec nevěděl, jak to udělat. Herbář záměrně vypadá, že každou báseň napsal někdo jiný — už kolem roku 2001 jsem měl rozepsanou knihu, která se jmenovala Po jedné básni od sta básníků, inspirace pro to byla ve staré japonské poezii. A popisy zvěře například lze najít v každé knize od začátku do konce.

Tvoje básně jsou dnes polyfonnější. Přijde mi, že míň mluvíš a víc zaznamenáváš, míň prohlašuješ, víc dáváš hlas.

To jsem rád, že si to myslíš. Ano, chtěl bych prožít den jako střevlík fialový — nesmělo by mě ale nic ulovit a musel bych si potom všechno pamatovat. A pak nějaký čas, abych to napsal a trochu si užil „čtenářské ohlasy“. To bych si přál a vymínil, kdyby se zjevil Mefisto — do toho bych šel okamžitě.

Z tvých současných textů, ať jsou to básně, nebo fejetony, na mě také dýchá daleko větší autorská svoboda. Jako bys zjistil, že literatura má širší náruč.

Taky cítím, že se něco spustilo. Ale nechci to rozebírat.

To je škoda. Ale zjevně se to týká i těch fejetonů, se kterými v poslední době slavíš úspěchy. Co tě na nich tak baví, že je píšeš snad do pěti médií?

Vyhovuje mi, že začínám z nižších pozic a mohu — ale také nemusím — přejít k něčemu, co se spíš podobá povídce. Nebo kusu delší prózy. Těší mě taky, že dělám něco, co jsem předtím nikdy nedělal — a nějak to jde.

Ještě k tomu, o čem mluvíme, mohu říct, že jsem se hodně naučil psaním úvodů k autorským čtením ve Fra. Píšu je vždycky v den, kdy se čtení koná, ráno, text musí být svižný, musí nasměrovat večer správným směrem, autor by se při jeho poslechu měl cítit dobře. Zároveň mám ambici něco zajímavého k jeho poezii poznamenat, ne ho jalově chválit. Může to být jen detail, jeden aspekt — ale o tom by mělo být řečeno něco, co není triviální. Musím to napsat za dvě tři hodiny, odpoledne zredigovat a večer přečíst publiku, v němž je ten, kterého se to týká, ale také třeba literární kritici, jiní autoři, lidé, kteří píšou báječné texty a něco o psaní i o literatuře vědí. A to skoro každé úterý. Jsem z toho i po patnácti letech na nervy, to říkám upřímně, i když mi to nikdo nevěří. A zároveň je to dobrá škola.

Jsou pro tebe sloupky a fejetony pokračováním poezie jinými prostředky, nebo v próze objevuješ jiný autorský hlas?

Je to objev za objevem. Úplný karneval předstírání. Mě tak uspokojuje, že se po celý text můžu tvářit, že mě — milý čtenáři — něco opravdu zajímá, něco se snažím vyjádřit, svědomitě popsat, a přitom od počátku sleduju něco úplně jiného. Jeden novější text například vypadá, že je to přehlídka několika obyvatel malého města, kteří jsou něčím zvláštní a k vypravěči přicházejí během jednoho dne s různými zprávami. Ale celé to vzniklo tak, že jsem chtěl rozpustit úvodní scénu z Aischylovy Oresteiy, kdy strážné ohně ohlašují, že padla Trója, hlídač paláce k tomu něco říká, Klytaimnéstra na to taky nějak reaguje a přichází posel, do obyčejného dne na začátku jara. To byl nápad, který to celé spustil, a také to díky němu drží pohromadě. To lze jistě v poezii rovněž udělat, ale ty historky se nedají napsat tak, aby se jim lidé opravdu smáli, ale na konci si řekli, že je to všechno hrozně smutný. A to neuděláte tak, že žertování obrátíte na konci ve smutek, to musí být pod tím od prvního slova.

Psaní je vždycky radost

Pojďme ještě zpátky k tvé poezii. Stále doslova i obrazně zvedáš kameny a díváš se, co je pod nimi. Ale jako by tam už často byly trochu jiné věci než dřív. Něco se tam rozpadá, Tomáš Gabriel v komentáři k Herbáři mluví přímo o skládce.

Důležité je, že kámen jdu v první řadě obrátit proto, že mě skutečně zajímá, jak to pod ním vypadá, co a koho pod ním najdu. Že se mi to všechno líbí a žasnu nad tím a mám chuť to zachytit. Ostatní vrstvy jsou taky důležité, ale bez této prvotní důvěry a chuti by to, alespoň v mém případě, nešlo. Neobhájil bych si to před sebou — a text by nevznikl. Když čtu a používám poezii puchmajerovců, čtu ji, protože se mi líbí, pozoruju, jaká slova používají, užívám si selanku a refrény a tak dále. Až potom přichází další práce a nějaké používání té poezie. Co detektoristi vyhrabali, se mi líbí samo o sobě, zajímá mě to, dělám tu sbírku s nimi — komika a další aspekty toho koníčku jsou na začátku vedlejší.

Herbáři jsem postupně přestal psát texty, ale vymýšlel jsem strategie, jak text udělat. A pak jsem to realizoval. Těch postupů a strategií bylo opravdu hodně. Znáš to, když dva týdny překládáš monology ve čtyřstopém jambu, můžeš pak celkem lehce u večeře v čtyřstopém jambu mluvit a zdají se ti i sny v tom rozměru. Když jsem vymýšlel ty postupy, od nějaké doby jsem je nestačil zaznamenávat, jak se hrnuly. Bylo to krásný.

Pro mě je psaní v podstatě, někde v hloubce, vždycky radost 

Popisuješ vlastně oulipovskou estetiku. A trochu to také připomíná to protržení hráze, jak jsi o tom už mluvil v případě psaní sbírky Poustevna věštírna loutkárna…

Když jsem Herbář psal, myslel jsem například na některé staré performance v přírodě a jejich záznamy, třeba na Milana Maura nebo Olgu Karlíkovou.

V Herbáři ses rozhodl také pro strategii „krádeže“…

Ano. Ukrást báseň a uveřejnit ji v té knize pod svým jménem — to byl záměr. Jenže — kterou? Nakonec jsem se rozhodl pro Erbena. Toho opravdu skoro všichni znají, „Polednici“ leckdo umí zpaměti, je to silná vzrušená věc nacpaná pomlčkami, čárkami, vykřičníky, středníky, krásně se tam pracuje s naším ctihodným trochejem, v tom byl Erben nedostižný. Řekl jsem si, že čtenář bude hledat, co jsem tam změnil — a než zjistí, že nic, pořádně si tu báseň pročte. Několikrát. A samozřejmě jsem chtěl, aby to čtenář cítil jako pořádnou drzost. Aby ho to zvedlo.

Takže to celé byla pro tebe spíš hra a radost než zpráva z rozpadajícího se světa?

Pro mě je psaní v podstatě, někde v hloubce, vždycky radost — radost, které se v životě nic nevyrovná ani nepodobá.

Vidíš, zase se vracíme k té autorské svobodě, i když mi o ní nechceš nic říct. Takže je spojená s radostí?

Těžko popsatelnou lehkost a radost v základech psaní jsem cítil vždycky. Tyto pocity nejsou spojeny s tím, že psaní běží někdy líp, jindy hůř. Osobní situace v nejširším slova smyslu na ně nemá téměř žádný vliv. Z čehož pak vznikají kombinace, které mohou na ty, kteří nepíší, působit cynicky. Nemravně. Spisovatele dělá to, že má výjimečně intenzivní kontakt s jazykem, že ho vnímá tak jako nikdo jiný, že se jím nechává proměnit a že před tímto vztahem jde všechno stranou — toto jediné je opravdu podstatné. Příběhy, pocity, skvělé zážitky jsou důležité, ale bez tohoto jsou úplně k ničemu. Mnoho spisovatelů tak vůbec žádnými spisovateli nejsou — jen si tak říkají a jiní jim tak říkají. Když jim tak říkají i recenzenti a kritici, je to špatné. Například v současné české literatuře z toho vznikají trapné zmatky a falešné dobré vyhlídky.

Tomáš Gabriel a já jsme asi nebyli jediní, kdo Herbář přečetli jinak, než jak o něm mluvíš. Jasně, i na skládce se dají najít krásné kousky, ale jsou to jen solitéry, které už neslouží původnímu účelu, a skládka je pro ně prostě jiný kontext než salon.

Takovému čtení se nebráním, rozumím mu. Jsem za něj rád. Celá první část Herbáře má téma rozchod — všechny druhy rozchodu. Pracoval jsem tam s fotografiemi posledních divoce žijících jedinců různých druhů. Pro scény z partnerského života jsem používal popisu pozadí těch fotografií. Poslední potápka, poslední holub stěhovavý a tak dále. Je to tam, ale není to všechno.

Jedna z věcí, která mě na tvé poezii zajímá, je pozornost, kterou věnuješ mimolidskému světu. A přijde mi zvlášť pozoruhodné, že si do něj jako většina autorů nechodíš pro metafory, ale věříš popisu. Čím je pro tebe tak cenný?

Jestliže odvalím kámen, když už jsme o tom mluvili, vidím, jak tam v takové začouzené formě spočívá obrovský střevlík z fialového skla. Je to zázrak, který nejdřív na zázrak ani nevypadá. Ale pak se vždycky až leknu té krásy! Ten brouk je tam natěsnaný s milimetrovou přesností a připomíná řez nábojnicí, nehýbe se, je celý takový vláčný, jako právě narozený — zdá se mi, že přes jeho krovky zvolna uplývá olej.

Tak tam stojím a myslím na to, abych tomu nerozuměl. Aby okamžik před tím, než střevlíka začnu v hlavě srovnávat, porovnávat a přirovnávat, trval dlouho. A přitom ty sliby porušuju od první chvíle: fialové sklo, nábojnice, olej! I dobrá metafora je koneckonců lidské mudrování. A metafory jsou poschovávané už ve slovech — kdybych měl mluvit bez nich, nemohl bych ani vyslovit slovo „střevlík“. Tak můžu buď mlčet a být ohromený. Anebo můžu o střevlíkovi mluvit mnoha různými způsoby, žádný nebude platit, jeden střídá druhý, neví se. Zkouším to různě.

Zajímá tě environmentální poezie, nebo je to stejně prázdná škatulka jako poezie angažovaná?

Myslím si o sobě, že jsem environmentální básník. Jenom si to nechávám pro sebe. A nenápadně v ústraní své skromné laboratoře hledám správný výraz pro to, jak dělá bažant!

A jak dělá bažant?

Bažant hovoří. A když je v toku, tak kodrcá. To „kodrcání“ je přesné, krásné a vzrušující.

V jednom ze svých fejetonů píšeš, že až budeš umírat, budeš mít před očima hromadu shnilých ananasů pokrytých zlatohlávky, obraz, který jsi viděl v Nigérii. Co je to za chlapa, který chce v poslední chvíli vidět tohle?

Těžko říct. V Nigérii jsem nikdy nebyl. Ten obraz, který jsem si nejspíš dotvořil po svém, pochází z jedné knihy o tropických broucích, kterou jsem četl jako kluk: pole ananasů, na kraji hromada těch hnijících, doslova obsypaná goliáši — to jsou zlatohlávci velcí jako pěst, chlupatí jako broskev a mají nekonečně barevných variant. Vlastně se divím, čemu se divíš! 

Petr Borkovec (nar. 1970) je básník, prozaik, překladatel a dramaturg Café Fra. V roce 1988 absolvoval Gymnázium Jana Keplera v Praze. Studoval český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1989—1995), ale studium nedokončil. V letech 1992—2016 byl redaktorem revue Souvislosti. Pracoval jako redaktor beletrie v Nakladatelství Lidové noviny (1995—1997), vedl přílohu deníku Lidové noviny Umění a kritika (1998—1999), pracoval jako redaktor Literárních novin (2000—2001). V letech 2005—2015 vyučoval na Literární akademii. V současné době pracuje jako redaktor nakladatelství Fra a dramaturg kavárny Fra (od roku 2005). Vede semináře na Vysoké škole kreativní komunikace. Jako sloupkař pravidelně spolupracuje se serverem iLiteratura, s časopisy A2, Host a Full Moon, s rozhlasovou stanicí Vltava a se slovenskou literární revue Fraktál.