TÉMA
host 04/20

Devět dní v karanténě

Petr Hruška

16. 3.

Karanténa — tohle slovo dala světu Itálie. Smutně symbolické. Znamenalo ale kdysi, v dobách moru, izolaci na celých čtyřicet dnů, soudě podle toho, že quaranta znamená italsky čtyřicet. Čtyřicet dnů se měl podle evangelií postít také Ježíš a vyhladovělý odolávat na poušti pokušením ďábla. Je to náhoda? Nám bude zatím stačit karanténa devítidenní, usoudila vláda. Každopádně hned první den večer mi přišla esemeska: „Zdravíme z tajné krčmy.“

17. 3.

Moje maminka mi vypráví, že její stará sousedka neví, jak zítra unese z obchodu všechny ty tašky s potravinami. „Vždyť jsi mi říkala, že si ta žena byla včera nakoupit ohromné zásoby,“ namítám. Odpovídá: „Potřebuje si teď ale ještě udělat zásobu, až jí dojdou ty zásoby…“

18. 3.

Přeřeknutí moderátora v odpoledních televizních zprávách: „Ocitnul se v ohrožení životem…“

19. 3.

Teď je ta chvíle! Kostely jsou zavřené, lidé se nesmí scházet ani tam. Vybavuji si úžasný Bergmanův film Hosté večeře Páně, ve kterém hlavní postava, kněz, strádá malověrností, trpí „mlčením Boha“ a pochybami, zda má všechna ta církevní liturgie smysl. Svou únavou nakazí i ostatní, kteří se pak bohoslužbám vyhýbají. V závěrečné scéně ovšem kněz přikáže zvoníkovi rozsvítit pustý kostel a slouží mši sám pro sebe, jako by musel podstoupit tu nejtěžší zkoušku — obstát před prázdnem. Myslím, že tohle by měl čas od času zkusit každý duchovní. Rozsviťte kostely, teď je ta chvíle!

20. 3.

Ve snu se mi zdála módní přehlídka. Na molu šla směrem ke mně krásná žena s trojdílnou podprsenkou. Dva košíčky na ňadrech, třetí na půlce obličeje jako roušku.

21. 3.

Je to pořád stejné: jeden náraz jarního větru může vykonat víc práce než dlouhé hodiny terapeutického působení při léčbě beznaděje.

22. 3.

Odpoledne jsem stál na balkoně a díval se na strom rostoucí na dvoře tak dlouho, dokud se z něj nestala událost.

23. 3.

Kočka vstala z karanténního křesla, ve kterém si hověla, a přistoupila s mraučením ke dveřím. Já hlupák myslel, že chce ven, a dveře jsem otevřel. Podívala se na mne spokojeně a vrátila se do křesla.

24. 3.

Dnes v 17.22 je Měsíc v tomto roce nejdále od naší planety. Jako by i on chtěl udržet co nejbezpečnější vzdálenost od zavirovaného světa lidí. Tomuto astronomickému jevu se říká odzemí. Zní to zajímavě. Brzy se však Měsíc znovu přiblíží a za chvíli bude Zemi nejblíž, protože kosmický pohyb si to prostě vynutí. Tomuto jevu se říká mnohem méně zajímavě přízemí. Až karanténa pomine, až se lidé vrátí do ulic a těstoviny do regálů, až si život opět sedne do svého přízemí, teprve potom se ukáže, kolik dveří zůstane zavřených.

Petr Hruška (nar. 1964) je básník a literární historik. V roce 1995 se uvedl sbírkou Obývací nepokoje, následovaly Měsíce (Host, 1998), Vždycky se ty dveře zavíraly (Host, 2002), Auta vjíždějí do lodí (Host, 2007), Darmata (Host, 2012), Nevlastní (Argo, 2017) a Nikde není řečeno (Host, 2019). Společně s Olgou Stehlíkovou připravil ročenku Nejlepší české básně 2014. Vydal také monografie o Karlu Šiktancovi Někde tady a o Ivanu Wernischovi Daleko do ničeho. Byl oceněn Drážďanskou cenou lyriky (1998), Cenou Jana Skácela (2009) a Státní cenou za literaturu (2013). Jeho poezie byla přeložena do angličtiny, francouzštiny, němčiny, slovinštiny, holandštiny či polštiny.