HISTORIE
host 04/20

Krása, která tě vezme za obě ramena

Roman Polách
Před deseti lety odešel Jan Balabán (1961—2010), jehož četba pro mě vždy byla intimní, osobní záležitostí. Jan Balabán, to je samozřejmě Ostravsko, se svou rozvrácenou krajinou. Ale je to také lidskost, právě zde tolik zkoušená. Dílo hluboce promýšlené, vytvářené s upřenou pozorností ke každému slovu, postavě-člověku. Dílo podivuhodně křehké. Jako člověk kráčející mezi vysokými pecemi.

Vždy mě doslova fascinovala cesta z Poruby do centra Ostravy, od toho rozfičeného porubského vrcholku, o němž Ivo Kaleta píše tak krásné povídky, které skoro nikdo nezná. S horou Vysoké školy báňské až dolů do tohoto podivného města. Člověk, který nastoupí do tramvaje číslo osm přímo nahoře na tom kopci, pak projíždí bizarní podívanou — jako nikde jinde v republice máte jedinečnou možnost projet se časem fyzicky. Tramvajový hlásič zabzučí „Rektorát VŠB“, další zastávka „Poruba, vozovna“, zavřou se mechanická ústa dveří a už jedete kolem obludně krásného monolitu takzvané Nové Ostravy, která měla v padesátých letech nahradit tu starou minulost někde tam dole u řeky Ostravice. Zpočátku projíždíte kolem revolučně-historizujícího slohu socialistického realismu — takřka každý dům v této části má svůj portál, svůj erb, někde zahlédnete nádherná sgrafita, pozorujete to sociální inženýrství, které věřilo na společenství lidí a společenství lidí věřilo tomu všemu dohromady. Průvodce hlásí „Poruba, vozovna“, další zastávka „Telekomunikační škola“ — stále zůstává viditelný socialistický realismus, ale už se vytrácejí historizující prvky, nekopírují se tady žádné sloupové řády, tady se už bydlí bez příkras, v sevřeném, ale pořád ještě — kolektivu. Architektonická skladba se postupně proměňuje na domy postavené v šedesátých letech, jejichž naděje končí zastávkou „Telekomunikační škola“, za níž se tyčí železobetony let sedmdesátých a osmdesátých. Některé jsou vysoké jako ty nejdražší mrakodrapy a některé vypadají, jako by ty mrakodrapy postavili naležato — tak jsou dlouhé. Průlet časem končí kolem obchodních center, které o několik desítek metrů a několik desítek let dál zakončují tuto neskutečnou poznávací trasu. Je to podivně zneklidňující krása, mnohdy až marnivá krása, která tě vezme za obě ramena a přes všechnu strašlivost kolem ti ukáže to světlo, které tady přese všechno s námi je. Takové je dílo Jana Balabána. Je projížďkou z paměti k přítomnosti, je to jakási jistota, to „kotevní lano vzpomínek“ ve vodách, kterými jsme neustále unášeni. Je v ní nicméně i nebezpečí, že v ní pojdeme, je to taková „vychrtlá svině, která se ničím nezasytí. Jednou mě sežere a budu žít jenom v ní“.

Existenciální radar

Dílem Jana Balabána mě vždy provázelo neodbytné tušení nesmírně důležitých stavebných kamenů, z nichž jsou jeho knihy a jednotlivé texty konstruovány — jedno, jestli tematicky, narativně, symbolicky, nebo genologicky. Tušil jsem za tím vším tak pozoruhodným a syrovým projevem těžce promýšlený systém, ale také jinde tak zřídkakdy viděnou lidskost, na kterou je každý systém krátký. Všechno to ve mně bylo pouze v tušení, v intuitivnosti, s jakou se postavy pohybují ve fikčním světě Balabánových románů. Jde zejména o jejich nesmírnou senzibilitu, schopnost fungovat s jakýmsi existenciálním netopýřím radarem, který postavám v jejich pohybu životem dává nejasné, ale mnohdy nejasně-jasné signály. Tyto postavy na začátcích či koncích textů cosi naléhavého pocítí — je to neodbytný, vtíravý pocit, který přichází zničehonic. Občas je to náhlá změna destruktivního typu, jako třeba v povídce „Armageddon“, v níž se Štěpán sice nejprve mění ve věřícího člověka, jenž zdánlivě konečně dosahuje života, který široká společnost považuje za normální, ale zároveň začíná ještě víc chlastat a to dobré, k čemu se obrátil, jej ničí. Podobně též doktor Satinský v „Proměnách“ dochází k intuitivnímu pocitu: „Cítil se hubený a vysílený vší tou abstinencí, ubitý vším tím dobrým, co na sobě napáchal.“ Tyto postavy jako by zdánlivě potvrzovaly všeobecně rozšířené povědomí o Balabánově tvorbě jako o čiré beznaději — vždyť i to dobré se nakonec zvrhne v tragické, i ta naděje padá komínem a všechny udusí. Ovšem ještě častěji jsou tyto pocity cestou k poznání, nutnosti a naléhavosti cosi udělat, aby se náš život nezastavil. Sotva se někde postavy ocitnou, pocítí úlevu i smutek, cítí třeba narůstající zlobu, cítí, že se v nich konečně cosi zvedá — vždy je to výzva k doslovnému i existenciálnímu pohybu.

Pevný jak helvétská víra

Jaký jiný pohyb pak lze čekat ve městě, jakým je Ostrava, která si i do svého oficiálního loga dala tři vykřičníky, aby to baníkovské a hospodské „pičo“ fotbalových a nočních barabů bylo všem z republiky jasné, aby věděli, do jakého města to přijíždějí. Sám Balabán měl k Ostravě značně ambivalentní vztah, což vyjevuje i prostřednictvím svých postav, pro něž s vlakem ujíždělo „i všechno to nepřátelské, čemu malý Hans říkal Ostrava“. Balabánův rod pocházel původně z Vysočiny, z dlouhého a vážného rodu evangelíků. Shodou nešťastných historických okolností se ocitl v Ostravě, kde byl jeho otec nucen tehdejším soudruhům dokázat svou přináležitost k pracujícímu lidu. Bylo už dost mytizace Ostravy, ale je její historickou vlastností to, že je — jak s oblibou říkává literární historik Petr Hruška — jakýmsi podivným přístavem, což reflektoval též Balabán. Je to město krajností — hrubé a zároveň velmi křehké jako ožralý dělník v hospodě, který se dokáže šíleně utrhnout i žensky rozněžnit. Vyrůstat na nově vznikajících nehostinných sídlištích, nechat se šikanovat od sadistických soudružek učitelek, které byly ze šatnářek a vychovatelek narychlo „aprobovány“, aby bylo možné vyučovat v nejrychleji se zalidňujícím městě tehdejšího Československa — a při tom všem zůstat „pobožný“. Usebranost Vysočiny tady musela být po zákonu drcena a Jan Balabán musel být oproti svým vrstevníkům rozpolcený, jako je hřbitov ve Sněžné rozdělený zdí na evangelický a katolický. Dnes je zde pohřben.

Do Ostravy se sjížděli dělníci ze všech koutů střední Evropy s jakousi jednorázovou nadějí — rychle se nastěhovat a ještě rychleji si vydělat a pak pryč, jenže mnoho z nich tu nakonec uvízlo, město už je nikdy nepustilo. Jan Balabán a performer a malíř Jiří Surůvka společně promýšleli genius loci tohoto města. Balabán obrazně pojmenoval Ostravu velmi expresivně jako „hořící hnízdo“ a později se v jedné ze svých povídek inspiroval právě Surůvkou, jenž viděl Ostravu jako mucholapku — jestliže chce člověk z Ostravy utéct, bude to jedině za cenu ztráty duše:

Svobody lze dosáhnout jen za cenu odtržení končetiny. Uvědomil jsem si souvislost tohoto děje s mým vztahem k rodnému městu, proklínám je, nenávidím a opovrhuji jím, a na druhé straně mám strach, že definitivní pokus o odtržení se z tohoto místa by znamenal vytržení mého jádra — duše.

Takto to napsal Surůvka v časopise Landek, jejž Balabán spoluzakládal, podobně jako později stejně „slavné“ periodikum Obrácená strana měsíce. Člověk musí být pevný jak helvétská víra, aby odtud neodešel, ale také aby se zase strašně rychle navracel. Tato existenciální ambivalentnost Ostravy, jeho pevnost a zároveň vratkost, se projevovala v Balabánově tvorbě (zvláště v době, kdy pobýval v Americe) ve spojitosti podobně vybudovaných amerických industriálních měst, do kterých se rychle nastěhují chlapi uvyklí žít kdekoli a kdykoli, v akcentaci pozemšťanství jako kolonizátorství, jako poslední výspy naděje. Onen kontrast hrubého a jemného je mimo jiné dobře viditelný například i v Balabánově oblíbené četbě, kterou samozřejmě ovlivnilo studium českého jazyka a angličtiny na univerzitě v Olomouci — na jedné straně stojí Raymond Carver, zástupce minimalistického vyjádření a skupiny špinavých realistů, a naproti ční Ivan Bunin, autor Temných alejí, reflexivní básník ruské prózy. Tento dokonalý rozkmit ve vyjádření mezi syrovým, mnohdy opravdu až temným a nevyvratitelným popisem předmětné reality a jejím básnickým opisem je součástí literární inspirace Balabánova díla.

Existenciální poutníci

V knihách Jana Balabána se postavy často dávají do pohybu odněkud někam, jsou to nezřídka svým způsobem poutníci; putují po putykách, po putykách života, plni všedních starostí, které jimi hýbou, které jimi hází do všech stran nejenom v areálu města, ale v areálu světa a koneckonců i vesmíru. Zmiňme postavy z knihy Prázdniny, již zmíněného doktora Satinského z povídky „Proměny“ a Taťánu z povídky „Balkán“. Obě postavy jsou na cestě — doktor Satinský na symbolické křižovatce vlastního života a Taťána ve vlaku z Beskyd do Ostravy. Oba jsou na konci svých povídek jaksi zoufalí a jistým způsobem vyčerpaní — doktor Satinský prožívá i přes všechny dobré změny ve svém životě důležitou nejistotu, zatímco Taťána v náhlém pohnutí vystupuje nečekaně z vlaku, který s ní mířil pravděpodobně domů. Zásadní je propojení obou postav ve chvílích onoho existenciálního zlomu, který se týká pohybu, cesty, na níž v jednom zoufalém okamžiku oba náhle cosi prozří, neboť doktor Ivan Satinský „[v]ěděl, že musí odjet, ale vůbec netušil kam“, zatímco Taťána „vystoupila z vlaku. Úplně jinde, než chtěla, ale poprvé na správném místě“. Nejblíže se snad tyto postavy blíží Jaspersově „mezní situaci“ — doktor Satinský i Taťána zažívají nejenom konkrétní existenciální pohnutí, ale tímto pohnutím prožívají i záblesk intuitivního prozření skrze velmi drásavý okamžik, který je ovšem směřuje k nutnosti změny a zásadnímu životnímu rozhodnutí.

Je to mnohdy svým způsobem i nevědomá záležitost, která je iniciována takřka náhlým osvícením — důležitá je právě ona náhlost, prudkost: „Věra najednou cítila, že je to tak v pořádku.“ Je to nakonec cosi nevědomého, co nás někam pudí, a my tomu pocitu věříme, jako bychom nastupovali do správného vlaku: Toto „ne zcela srozumitelné pohnutí“, tato podvědomá intenzita, pak definuje i samotné pohnutky postav, mnohdy lavírujících mezi světlem a temnotou, neboť jestliže je může v božsky krátkém momentu osvítit náhlé vnuknutí, může naopak stačit málo, a padne na ně neuvěřitelná temnota. V Balabánových textech se hraje o rovnováhu podobně jako u postav Richarda Weinera:

Proč se chvějete? Proč se bojíte, že bych se zřítil? Nic zlého se mi nemůže přihodit, pokud můj mozek, který ustavičně pracuje, bude jasný a svůj.

Jenže tu záruku, že mozek bude jasný a svůj, stejně jako že my budeme stále my, nikdy nebudeme mít — kdykoli se může stát náhle cosi nepochopitelného, co nás srazí, blízcí lidé se můžou zdát neznámými (otec, žena, děti, ale třeba i náhlý děs z ptáků) či o nich někdo v strašlivém dopisu pochybuje. A děs náhlé proměny může způsobit i něco původně dobrého:

Taťána byla zamlklá a protivná. Řekla mu: Nemůžu pochopit, kdo tě tak změnil. Já jsem to nebyla. Ty jsi neměl žádný důvod, o kterém bych věděla. Je to obludné, mám z toho strach. Jsi tak hubený a pozitivní. To není samo sebou, bojím se, že se to zase vrátí zpátky.

Dobře prasklý trám

Legendární americký bluesman Otis Taylor v písni „Resurrection Blues“ zpívá: „We all got to die / But some people / Some people / Some people got to suffer before they die.“ Ve volném překladu: „Všichni jednou zemřeme / ale někteří lidé / někteří lidé / někteří lidé musí trpět ještě předtím než zemřou.“ Nejenom u této písně, ale vždy, když vše vypadá marně, vzpomenu na Otise Taylora nebo na jednu z postav z Balabánovy povídky „Sémantická pole“, která říká:

Blues, jedině blues. To je to, co postavíš mezi sebe a svoji smrt. Není žádná naděje, na tvé situaci se nic nezlepší, jenom o ní zpíváš, a to znamená, že ještě žiješ.

Jestliže bychom tedy chtěli žánrově zařadit Balabánovy texty a chtěli bychom se vyhnout oné neustále zmiňované, a jistě pravdivé, žánrové synkrezi jeho beletristických i esejistických textů, můžeme říci, že jsou to blues.

Balabán obrazně pojmenoval Ostravu velmi expresivně jako "hořící hnízdo"

Jan Balabán byl jedním z mála, který se ve svých beletristických i esejistických textech vyjadřoval k marasmu divokých devadesátých let, tragédii bezdomovectví, mizérii závislosti na drogách a alkoholu či k bezvýchodnosti všech těch mazaných finančních půjček. Pro blues, stejně jako pro kázání v kostele je důležité všímat si toho, co nás opravdu trápí, s čím se musíme hluboce vyrovnat, a nikoli to jen chytrácky vytěsnit ze svého vědomí. Nejenom čtenáři, ale také televizní redaktoři mnohdy nechápali drásavost Balabánových textů a ptali se — proč je v nich tolik deprese, tolik bezvýchodných dějů, tolik marných postav, nechtěl byste někdy napsat něco pozitivního, vždyť svět je i růžový a jsou v něm úspěšní lidé. Jakákoli kariérní perspektiva, o kterou jde v dnešním světě pozdního kapitalismu v prvé řadě, je tematizována, ale kriticky, nikoli ovšem proto, že by ji ony postavy neměly, že by byly pracovně i existenčně neperspektivní, ale proto, že postavy neznají nebo odmítají zběsilou perspektivnost tohoto světa, neboť tato zběsilost nás od sebe jen neustále navzájem čím dál více vzdaluje. Je jedno, zda je postava výtečným lékařem, nebo beznadějným alkoholikem, protože si jednak krása či tragédie života nevybírají dle zaměstnání, jednak to často může být jedna a táž postava. Podobně i překladatelská zkušenost s ostravskými výrobními kolosy a jejich dělnickými zaměstnanci formovala Balabánovo vidění světa a jeho prozaickou tvorbu. Vedle dětství na nejšedivějších sídlištích a evangelických mších odehrávajících se v utajených, téměř „exilových“ prostorech.

Televizní redaktoři mnohdy nechápali drásavost Balabánových textů 

„Povídej mi o světle,“ taková je první výpověď v první Balabánově knize. I v dalších knihách byl motiv světla zcela zásadní a nemělo by cenu zde vyjmenovávat všechny příklady — světlo je základní materií nejenom v příbězích malířů, nejenom v souboji dobra se zlem v našich duších, které mají v nás pelech, ale všechno se ve světle počíná a zákonitě se pak střídá s tmou, neboť žijeme ponejvíce ve tmě a potřebujeme někoho, kdo světlo snad alespoň zahlédl i v té krásné nedokonalosti našeho života. Jan Balabán uměl svým postavám vdechnout život skrze autentickou nejistotu, z níž pak vyrůstá světlo jistoty toho, že žijeme. Že opravdu cítíme, jak nám doslova život dýchá na záda, jak nás přes ně plácá a my z toho každodenního marného míjení se a potkávání se s těmi nejbližšími, s těmi, na kterých nám nejvíce záleží a s nimiž se navzájem neustále trápíme, máme na těch zádech jelita života.

 

Autor je básník, literární historik a kritik.