K VĚCI
host 05/20
O Woodym Allenovi, jeho memoárech a jednom skandálu

Kdo to tu brblá

Zdeněk Staszek
Málokteré knize se před vydáním dostalo v posledních měsících tolik pozornosti jako nové autobiografii režiséra, scenáristy a spisovatele Woodyho Allena. Nešlo však o čtenářský zájem: Allen od roku 1992 čelí obvinění ze sexuálního zneužití své dcery. Hned několik nakladatelství vydání jeho memoárů odřeklo. Nakonec Allenovy paměti přece jen vyšly. Bylo to nutné?

Letos bylo pátého března před Rockefellerovým centrem na chvíli ještě živěji, než je u oblíbené newyorské turistické destinace zvykem. Na náměstíčku u mrakodrapu se srotila zhruba stovka lidí; dávali rozhovory novinářům, fotili se na sociální sítě, živě mezi sebou diskutovali. Nešlo o nějakou politicky či společensky zaměřenou demonstraci — skupina nepřišla odněkud z ulice, ale z nedaleké kancelářské budovy. „Dnes odpoledne zaměstnanci nakladatelství Little, Brown and Company opustí kanceláře Hachette New York na protest proti vydání nových memoárů Woodyho Allena,“ shrnuje celou situaci automatická odpověď jedné zaměstnankyně marketingu.

Pracovníci jednoho z nejpověstnějších newyorských a potažmo amerických nakladatelství — dnes ve vlastnictví globálního vydavatelského domu Hachette Livre (vlastněného francouzským mediálním konglomerátem Lagardère Group) — se povětšinou o vydání poslední Allenovy autobiografie Apropos of Nothing (Mimochodem nic) dozvěděli z médií: Little Brown and Company s ní nemělo nikdy co do činění. Počátkem března však oznámila vydání nové knihy slavného režiséra, scenáristy a spisovatele jiná nakladatelská značka z portfolia Hachette, Grand Central. A publikace měla z tiskáren dorazit oproti všem marketingovým poučkám bez velké pompy a PR masáže hned za měsíc, v dubnu.

Byla to i tato potutelnost a mediální opatrnost Hachette, co donutilo zaměstnance Little Brown and Company i dalších divizí nakladatelského giganta porušit pracovní dobu, vyjít před ikonický newyorský mrakodrap a předložit šéfovi Hachette Michaelu Pietschovi požadavky: zrušit plánované vydání Apropos of Nothing, veřejně se omluvit a uznat právo zaměstnanců Hachette kritizovat beze strachu z postihů knihy, s jejichž vydáním nesouhlasí. A podle komentářů i aktivity na sociálních sítích celé oznámení působilo nejen na zaměstnance dojmem, jako by Grand Central chtělo knihu Woodyho Allena vydat, a zároveň s ní nemít nic společného.

Allenovy memoáry nakonec vyšly — u úplně jiného nakladatelství. Hachette volání svých zaměstnanců i hlasitou kritiku veřejnosti vyslyšelo a přípravu pravděpodobného bestselleru zastavilo. Tím také skončilo putování rukopisu Apropos of Nothing po newyorských nakladatelstvích, které v lecčems připomíná zápletky Allenových filmů: redaktoři si rukopis přehazovali jako horký brambor už od roku 2018, a byť se kolem něj hodně namluvilo i napsalo, nakonec vše skončilo trapným tichem, které se pokusilo neslavně ukončit nakladatelství Grand Central.

Podobný příběh se dá vyprávět rovněž o Allenově posledním filmu Deštivý den v New Yorku: distribuční společnost Amazon Studios v roce 2018 zrušila uvedení snímku v kinech s odůvodněním, že je momentálně „nepropagovatelný“, herci jako Michael Caine, Ellen Pageová, Timothée Chalamet nebo hvězdička Selena Gomezová se veřejně omluvili za minulou spolupráci s notoricky obrýleným režisérem, věnovali své honoráře na charitu, na několik dní se všechno stalo předmětem novinových komentářů, talkshow a twitterových přestřelek a… film měl prostě premiéru o rok později.

Pokud osudy knihy Apropos of Nothing či Deštivého dne připomínají trapné historky některých Allenových užvaněných hrdinů, pak lze jejich východisko považovat rovněž za allenovské, jen v mnohem temnějším odstínu: sex. Tentokrát však nejde o to, zda si ubreptaný neurotik konečně vrzne a nebude z toho jen další ze série trapasů, ale o obvinění ze sexuálního zneužití, kterého se měl Woody Allen dopustit na své adoptované dceři v roce 1992. Nakladatelé jednoduše nechtěli být v době #MeToo spojováni s možným sexuálním predátorem a jejich zaměstnanci se nehodlali podílet na jeho profesním úspěchu.

Hlava v klíně

Minimálně pro americkou veřejnost je to známá kauza. Její počátek se běžně klade někam ke konci osmdesátých let, pro pořádek je však nejlepší začít v roce 1980. Tehdy to zajiskřilo mezi Woodym Allenem a herečkou Miou Farrowovou, která si následně během osmdesátých let zahrála v řadě Allenových filmů. Oba za sebou měli rozvody a rozchody se slavnými partnery — Mia Farrowová byla v šedesátých letech vdaná za Franka Sinatru; Woody Allen si v roce 1970 po dvou rozvodech začal s herečkou Diane Keatonovou.

Mia Farrowová vstupovala do vztahu s třemi vlastními a třemi adoptivními dětmi z předchozího manželství s hudebním skladatelem a dirigentem Andrém Prévinem. Další dvě děti — Mosese a Dylan — adoptovala už během vztahu s Allenem a soud v roce 1991 potvrdil Allena coby jejich dalšího adoptivního rodiče. Vedle adopcí v roce 1987 porodila Mia Farrowová Satchela Ronana O’Sullivana Farrowa (dnes známého jako Ronan Farrow), biologického syna Woodyho Allena. „Supermáma,“ ufrkne si uštěpačně Woody Allen na jednom místě Apropos of Nothing. Kromě Dylan Farrowové, kterou měl v roce 1992 sexuálně zneužít, jsou pro příběh Allenova skandálu podstatní i její sourozenci Ronan, který společně se sestrou udržuje skandál mediálně při životě, a také Soon-Yi Prévinová.

„Měla už tehdy vědět, že se zaplétá se špatným snílkem,“ píše Allen v Apropos of Nothing o situaci z roku 1982, kdy vzal Farrowovou podívat se na katafalk jazzového pianisty a skladatele Theolonia Monka. Mia Farrowová to definitivně zjistila o necelých deset později, když našla v Allenově bytě nahé fotky vlastní dcery: Woody Allen se poprvé se Soon-Yi vyspal v roce 1991, později vydal prohlášení, že ji miluje, a nakonec se v roce 1997 vzali. Farrowová tvrdí, že se s Allenem po nálezu fotky rozešla, Allen zase naopak uvádí, že v té době už spolu nic neměli, takže na románku s její dcerou nevidí nic špatného… Ať je pravda jakákoli, počátkem roku 1992 skončil jeden už dlouho chladný milostný vztah.

A začal jeden na dlouho nenávistný, což se ukázalo hned o půl roku později. Woody Allen v srpnu 1992 navštívil své děti Dylan a Ronana v connecticutském domě Farrowové, která se vydala s kamarádkou na nákupy. Děti, jejich kamarádi a chůvy se dívali na televizi. Allen, který měl o několik dní později podepsat dohodu o pravidelné finanční podpoře dětí, se k nim připojil. A položil hlavu do klína tehdy sedmileté Dylan.

Od této chvíle se verze událostí rozpojují, stejně jako široká rodina Allena a Farrowové. Jedni jsou na straně Woodyho Allena — jemuž dal dvakrát za pravdu i soud — a jeho tvrzení, že se nic jiného ani nestalo. Druhá strana stojí při Mie Farrowové, která tehdy malou Dylan vyslechla, vodila po doktorech a dětských psycholozích, dokud neřekla, že ji Allen také osahával. Jak bylo řečeno, soud, lékaři ani psychologové Allenovi žádnou vinu nepřiznali. Woody Allen tak už je téměř tři dekády „možná“ sexuální násilník.

Dodatek ke všemu

Když se Woody Allen dozvěděl o zrušené distribuci Deštivého dne v New Yorku, žaloval Amazon Studios o šedesát osm milionů dolarů, protože společnost podle Allena zrušila premiéru kvůli „vágním důvodům“ a zároveň mu zneplatnila smlouvu na další čtyři filmy na základě „pětadvacet let starého nepodloženého obvinění“. A do úmoru to Allen opakuje i v Apropos of Nothing.

Pro podobné kauzy je příznačné, že díla takto kontroverzních umělců, užívaná ve veřejné debatě často jako rukojmí, jsou sama o sobě vlastně neškodná. Deštivý den v New Yorku je romantická komedie, v níž krásní a nebývale výřeční lidé mají stejně důležitou úlohu jako Allenovo rodné město. Je to film v mnohém podobný starším Allenovým snímkům jako Vicky Cristina Barcelona, Do Říma s láskou či Půlnoc v Paříži: jako by se do turistické reklamy vmíchalo cosi lechtivého, cosi nostalgického, cosi vzdáleně připomínajícího esprit starých konverzačních komedií Woodyho Allena.

A stejné to je i s memoáry Apropos of Nothing. Možná nebude až přílišná nadsázka tvrdit, že bez všeho humbuku, který se kolem knihy v posledním roce a půl strhl, by v uplynulých týdnech na Allenovu biografii nevyšlo po celém světě tolik recenzí. Vyplývá to i z kritik samotných. Nejenže většina z nich zmiňuje skandál nejpozději v druhém odstavci, mnohé se také shodují na tom, že není moc o co stát. Nikoli proto, že by byly Allenovy memoáry nějak „toxické“, ale kvůli tomu, že jsou… no, Allenovy. Kniha podle The Guardian, The New York Times nebo Los Angeles Times zajisté potěší režisérovy fanoušky a příznivce — ale spíš stylem než novými informacemi. Ostatním čtenářům nedá nic, co by už nenabídly předchozí Allenovy biografie od Davida Evaniera, Johna Baxtera, Marion Meadeové či Erica Laxe, kniha rozhovorů a celá řada titulů věnujících se Allenově filmografii, jednotlivým snímkům či próze.

„Co se tu jeví jako řídicí princip, není diskrétnost (slovo, které ve spojení s Apropos of Nothing nepoužije nikdo na světě), ale nezájem,“ popisuje své dojmy z četby filmový historik Mark Harris v kulturním online magazínu Vulture: Allen sice řekne „něco (definujme ‚něco‘ jako alespoň jednu znuděnou větu) o téměř každém z jeho filmů, dokonce i těch, na něž jste už dávno zapomněli“, je to však pokaždé jen pár nudných vět a frází, jejichž informační hodnota ani zdaleka nepředčí sekci „zajímavosti“ na filmových internetových databázích. A to samé lze říct i o lidech, místech či událostech, které se Apropos of Nothing míhají: z knihy se nedozvídáme, kdo a co mělo na Allena jaký vliv, maximálně jestli to má rád, nebo ne, jestli se mu to či ono, ten či ta zamlouvá, nebo ne. Smysl lidí i událostí Allenova života je v knize jiný — slouží jako přihrávka k anekdotě.

Odpovídá tomu i zmíněný brebentivý styl textu. Apropos of Nothing je plné odboček a narážek, jejichž pojivem se zdají být převážně věty typu „kde jsem to byl?“ či „ale vraťme se k…“. Woody Allen tak například popisuje své dětství i dospívání v prostředí židovské komunity v Brooklynu — a nutno přiznat, že jde o tu zábavnější část knihy. Přehlídka newyorských postaviček, malých kinosálů a ohromení z filmových hvězd srkajících šampaňské ovšem nepůsobí na čtenáře skrze text coby vzpomínky, nýbrž kvůli pevnému místu, jež New York, tamní umělecká, intelektuální a židovská komunita i celé okouzlení filmovým průmyslem zastávají v západní populární kultuře. Jsou to fragmenty slepené zjevně nahodilým (jedna recenze podezírá, že spatra nadiktovaným) vyprávěním. Allenovy memoáry jsou tak i memoáry kolektivní a z velké části fungují jen díky kulturní paměti, do níž mnohým přispěly knihy Philipa Rotha či filmy Francise Forda Coppoly, Martina Scorseseho — a nakonec i samotného Woodyho Allena. V tomto ohledu má Allenova biografie přiléhavý titul: jde opravdu o dodatek bez nějaké hmatatelné substance. Pokud čtenář u daných pasáží pociťuje určitou nostalgii, je to stejná nostalgie, kterou cítíme při sledování retro seriálů typu Mad Men či Marvelous Mrs. Maisel — stesk po místě, které možná nikdy nebylo. A Woody Allen umí tuto kulturní nostalgii velmi dobře využít jak ve svých filmech, tak ve vlastních memoárech.

Potud nejde o vážné, a možná ani ne výtky: bezesporu existuje spousta čtenářů, kteří si užvaněné glosování vlastního života od mírně obstarožního komika rádi přečtou. Svědčí o tom více než příznivé hodnocení memoárů na čtenářských databázích. Už jen kvůli tomu, že byť se nejedná o informačně nadité ani příliš originální psaní, tak Allen stále disponuje oním nesporným talentem pro pointu, tempo a načasování. Vtip, nadhled a esprit ovšem s tím, jak se text sune k roku 1992 a následným soudním tahanicím, ustupují žlučovité hořkosti. Allen sice podle svých slov doufá, že Apropos of Nothing budou číst lidé kvůli něčemu jinému než starému skandálu, i tak mu v knize věnuje poměrně velký prostor. Až na onen tonální kontrast s předcházejícími kapitolami nicméně nejde o nic překvapivého. Co by také mohl soudem osvobozený a nepřerušeně tvořící Allen napsat jiného než detailní líčení srpnových dní roku 1992, uštěpačných poznámek na adresu Mii Farrowové a dalších příbuzných a stížností na dnešní média?

Nová doba

Sexuální skandál počátkem devadesátých let vzbudil mediální rozruch, ten však brzy ustal. Jednak tu byla oficiální Allenova nevina, za druhé měl mediální prostor v roce 1992 mnohem menší kapacitu než dnes a kromě Mii Farrowové neměl kauzu prakticky kdo přiživovat. To se změnilo, když Dylan Farrowová a její bratr Ronan, z něhož je dnes uznávaný publicista a spisovatel, dospěli. Nejenže sami opakovaně vystupují v médiích — zájem o kauzu sexuálního zneužití obnovila v roce 2014 samotná Dylan sloupkem v The New York Times —, proměnil se i celý mediální a společenský přístup k problematice sexuálního násilí a společenských privilegií.

Svět okolo se změnil, Woody však nikoli

Podobných skandálů zažily Spojené státy během devadesátých let více. Vedle Allenova je tím nejslavnějším pravděpodobně aféra Billa Clintona: jen stěží si lze představit, že by se dnes k osobě, charakteru i vzhledu Monicy Lewinské někdo vyjadřoval tak nechutně jako američtí novináři před pouhými dvaceti lety. Není v možnostech tohoto textu v plné šíři a detailně poukázat na všechny dimenze diskursivního posunu, který se od té doby odehrál a vyvrcholil kampaní #MeToo; na podivuhodnou kombinaci technologické změny, která dala veřejný hlas i někomu jinému než padesátiletým absolventům univerzit, pozvolné pronikání agendy feministických a dalších emancipačních hnutí z šedesátých let do mainstreamové politiky, s tím spojené feminizace pozic dříve téměř výhradně okupovaných muži (i v kulturním, mediálním a uměleckém prostředí), přesun těžiště politické debaty z ekonomických témat na ta kulturní a identitární a v neposlední řadě i generační výměny, kdy se začíná ozývat generace, která se po materiální stránce mít lépe než generace jejích rodičů rozhodně nebude — a o to více akcentuje stav veřejného diskursu, včetně témat spojených se sexem a genderem.

V tomto ohledu je příznačným reprezentantem proměny společenského milieu právě Ronan Farrow, jeden z ústředních novinářů pokrývajících kauzu Harveyho Weinsteina a potažmo celé #MeToo a také nejvytrvalejší obhájce své sestry Dylan. Tématem privilegií, jaká ze strany médií požívají známé (mužské) osobnosti typu Harveyho Weinsteina, Billa Cosbyho i Woodyho Allena, se zabýval už dávno předtím, než začaly internetem kolovat miliony přiznání žen o zkušenosti se sexuálním násilím. Možná právě na popud toho, co se stalo v jeho vlastní rodině. A bylo to zčásti i přičiněním Ronana Farrowa, že zaměstnanci Hachette opustili v březnu své kanceláře: v roce 2019 mu v Little, Brown and Company vyšla kniha Catch and Kill. Lies, Spies, and a Conspiracy to Protect Predators (Chytit a zabít. Lži, špehové a konspirace na ochranu predátorů), vycházející z jeho novinářské práce a odkrývající děsivé pozadí sexuálního života Harveyho Weinsteina v předchozích dekádách, plné mocenských her, komplotů, vydírání, protislužeb a tiché tolerance snad celého Hollywoodu. Když se Ronan dověděl o plánu Hachette vydat autobiografii jeho otce, hlasitě protestoval — a strhl s sebou i další.

Dalším reprezentantem diskursivní evoluce je ovšem i sám Woody Allen. Pokud je v něčem skutečně Apropos of Nothing zarážející (a shoduje se na tom většina recenzí), pak ani ne tak v líčení sexuálního skandálu z perspektivy nevinného, respektive osvobozeného od viny, ale v celkovém přístupu k ženám. Ty Woody Allen redukuje víceméně na fyzický zjev a objekty hodné popisu, ať už jde o přirovnání vlastní matky ke Groucho Marxovi nebo oplzlosti na adresu herečky Scarlett Johanssonové. Svět okolo se změnil, Woody však nikoli. Některé věci však nejsou hodny kolektivní nostalgie jako v případě starého New Yorku: na majetnické chlapáctví (v tomto případě záludně převlečené za upovídaného křehkého obrýlence), pro něž je žena dobrá akorát tak k souloži nebo alespoň ponížení, se snažíme spíše zapomenout.

O skandálu z roku 1992 toho už bylo napsáno možná až zbytečně moc. Policie ani soudy se k případu zjevně nevrátí a každý další text jen rozvíří staré křivdy. I tak ale nelze souhlasit například s tím, že Woody Allen prochází „lynčováním“, jak napsal v recenzi Apropos of Nothing pro Deník N Ladislav Nagy. Kromě toho, že jen stěží lze posunutou premiéru filmu nabitého hvězdami a zdržené vydání knihy označit za lynč, tak v celém případu šlo o vytahování starého a dávno vyřešeného obvinění jen zčásti. Pro Ronana Farrowa a další Allenovy kritiky, pro představitele #MeToo jsou mnohem podstatnější privilegia, jimiž se mohou (či alespoň v minulosti mohli) ze strany médií i zábavního průmyslu těšit lidé na mocenských pozicích — a jejich názory. A ty, které probublávají v Apropos of Nothing, klidně mohly zůstat v šuplíku.

Březnový protest před Rockefellerovým centrem v New Yorku nebyla jediná demonstrace proti Woodymu Allenovi. Na YouTube jde také najít video z demonstrace, která se odehrála o pár měsíců dříve ve španělském San Sebastiánu. Lze na něm vidět očekávatelné transparenty a zaslechnout nepřekvapivá hesla o sexuálním násilí. Ne cedulkách protestujících však čteme i jiné nápisy — například obavy z gentrifikace a masového turismu, který mohou Allenovy filmy v tom či onom městě spustit. V tomto ohledu už o Allenově „vině“ nikdo nediskutuje — strach obyvatel libovolné turistické destinace z každého dalšího naleštěného snímku o jejich městě je dobře známý.

Stejně jako v případě kauzy údajného sexuálního zneužití to samozřejmě není důvod rušit vydání knih či netočit filmy. Je to důvod přemýšlet, jaké filmy točit, jaké knihy psát a co v nich říkat.

 

Autor je redaktor Hosta a H7O.