OSOBNOST
host 06/20
Se spisovatelem a hudebníkem Janem Štolbou o obydlování prozaických světů, snech o utopii a touze znova přečíst Bílou velrybu

Nežijeme lineárně, mnohdy spíš od přešlapu k přešlapu

Rozhovor s Janem Štolbou (ptal se Martin Stöhr, fotografie David Konečný)
Žil tady, ale i na dvou dalších kontinentech, hrál jazz i alternativní hudbu, píše prózu i poezii. Nedávno vydal román Nezastavitelný den, „filosoficko-erotickou grotesku z filmově-sportovního prostředí“, příběh navrátilce z polovičatého exilu, nepříběh z rozhraní dvou epoch a prostorů. Tohle „mezi“ je pro něj typické. Osobnost robustní i jemná, muž úniků i návratů.

Ty jsi karanténu prožil na zajímavém místě.

Celý březen jsem pobýval v Broumově, v benediktinském klášteře. České literární centrum tam provozuje „literární domeček“, kde kdysi žil kuchař. Pravda, zahradník obýval nepoměrně větší objekt uprostřed klášterní zahrady. Tam mě v půli měsíce zastihl výjimečný stav. Chvíli jsem uvažoval, jestli se mám vrátit do Prahy, napadalo mě, že od jisté chvíle třeba návrat ani nebude možný. Kolegyně, básnířka z Lipska, odjela domů na čtení a už tam uvázla. Tak jsem v kuchařově domku zbyl sám, v městě, které je už tak zapadlé, tiché a klidné, jen s rouškou, co mi darovala paní v cukrárně. To bylo k tvorbě ideální.

Tak pojďme k tvorbě. Položím ti vysmívanou otázku ze čtenářských besed. Jak dlouho jsi psal svůj osmisetstránkový román Nezastavitelný den? Kde se k takovému dílu sebere vůle a čas?

Vůle se sbírala pokoutně, ve věčném boji s životním provozem. Pro mne je ta kniha suma jednoho dějinného a životního zlomu. Je to zlom mezi útěkem a návratem, mezi dvěma režimy. Hrdina, který se na chvíli ocitl v jiném světě, v cizině „za velkou louží“, se vrací domů, kde panuje už naprosto jiná realita, než jak ji znával. Má dokonce absurdní pocit, že svět, do kterého se vrací, mu svobodu až nějak dluží… Protože on ji tady předtím nemohl prožívat.

Toto téma, tento zlom, začátky transformace, to je něco, na co se v české próze dlouho čekalo, protože čeští spisovatelé se často obraceli do protektorátu, k válce, do časů stalinismu a podobně. Hledal jsi nějakou svou vlastní perspektivu, teď už s dostatečným odstupem?

Od začátku mě zajímalo, proč to je tak, jak říkáš. Snad že se k listopadovému zlomu, na rozdíl od války či tvrdých stalinistických dob, váže málo vyloženě dramatických okolností. Život během té zásadní historické změny zároveň plyne celkem všedně, okolnosti jsou někdy až pitoreskní, rozpuštěné v detailech, v tom dějinném převratu zároveň každý žije i své soukromé, intimní dějiny. V románu se mi do psaní hned začala tlačit groteska, nadsázka, nevím, jak se mi to nakonec podařilo. A také jsem se dopustil jistého úskoku. Moje próza je totiž celkem striktně anonymní. Samozřejmě spousta indicií naznačuje, že jde o Česko v přechodu. Zároveň jsem se ale vyhýbal jakýmkoli konkrétním časovým a místním údajům či vyloženě historickým reáliím. Píšu tam jenom o režimu a konkrétnějším detailům se vyhýbám. Ten svět historické proměny zůstává v knize nepojmenován a tím je mu, doufám, ponechána elasticita, přízračnější, obecnější vyznění, mohou tam vyvstat kontury všelijakých absurdních vzorečků a archetypů.

Není to vzhledem k tématu, tedy společenské proměně, příliš subtilní přístup?

Cesty jsou různé. Mě kdysi okouzlil přístup Ludvíka Vaculíka v jeho románu Jak se dělá chlapec. Ačkoli listopadová společenská změna je tam nejširším rámcem příběhu, tak on ji konkrétně úplně vynechá. Z toho až zamrazí. Vaculík jako tvor společenský té proměně obětoval kus života, ale jako autor ji nakonec ignoruje. To je podivuhodné gesto, jakýsi noblesní naschvál, hořce poťouchlý žert. Dějiny, běžte se vycpat!

Ale tvoje prozaické tempo, to je opravdu filigránská práce, plošky detailů se ti lesknou jako na stroboskopu.

Ten přístup je spontánní, ale když se nad tím zamyslím, má vytvářet nějaké bizarní, místy bezútěšné, jindy provokativní napětí mezi abstraktním a odtažitým, a zase až tím do krve konkrétním. To všechno by mělo dát dohromady širší význam, který je v knize, doufám, k nalezení.

Ještě jsem těch osm set stran nezdolal, ale vím, že hrdina je skoro proti své vůli vtahován do nevymyslitelných situací, o které nestojí, ale nakonec se v nich nečekaně angažuje.

Ano, tohle je jeden z principů, jeden z rysů proměny, v níž se ten chlapík ocitá a která je mu dost cizí, ačkoli je to samozřejmě taky jeho proměna. Nachází sám sebe v nečekaných, fraškovitých pozicích. Věčná náhodná dřina a záskoky, to je jeho téma, jeho rytmus.

A nick pro hrdinu, to jeho N.? Je to nějaký kafkovský pan Nikdo?

Jsem váhavec a dlouho jsem té postavě nedokázal přiřknout jméno. On možná opravdu ani žádnému jménu nedorostl. Anebo jsem si na jeho N. natolik zvykl, že jsem se ho pak už nechtěl zbavit. Na jednom místě knihy je ale skrytý klíč k té tajence, co by N. v jeho případě mohlo znamenat, to se tam dočteš, pokud vydržíš.

Dorůstání k celistvosti 

Vraťme se ke změně systému, která je důležitou souřadnicí tvé novinky. Jak o ní uvažuješ? Dost lidí i dnes tvrdí, že svoboda je tak sladká, že pokud věříme, že stále existuje, jsou vedle ní všechny naše potíže marginální. Mladší ročníky ale nějaké emocionální legendy o listopadovém uragánu nechávají chladnými. Ve zpackané transformaci vidí příčiny mnoha dnešních neduhů.

Tohle jistě bude generačně ovlivněné. Já jsem půl života strávil v totalitním režimu, nerad říkám v socialismu či komunismu. Byl to policejní, represivní stát, jehož moc se rozlézala do všech koutů společnosti. Jeden z rysů toho všeho byl, že skoro do úplného pádu režimu jsme si ani nepřipouštěli, že to může náhle skončit. Bipolární svět se tvářil jako nezvratitelný fakt. Vůbec si nepamatuju, že by tehdy někdo svůj život projikoval za ten jediný historický zlom, který jsme si současně všichni přáli. I moje kniha chce reflektovat tu pro mne kdysi nepředstavitelnou věc, jako by šlo o splátku nějakého absurdního dluhu, který čekal v neznámé, beztvaré budoucnosti.

Sotva nadhodíš něco radikálnějšího, polovině lidí se zježí srst

Ano, ale co se tedy při transformaci nepodařilo?

Myslím si, že potíž polistopadového vývoje tkví v tom, čemu se anglicky říká greed. My bychom to přeložili jako chamtivost, hamižnost, ale to jsou hrozně emotivní slova. Greed je spíš pojem chladný, jde zkrátka o zaměření na bezohledný zisk. Bez ekonomiky to jistě nejde, ale nás tady ovládá ekonomismus čili myšlení přehnaně fixované jen na ekonomickou linii, navíc v brutálně neoliberální podobě, se všemi těmi agresivními poučkami o tom, že kdo se snaží, je náležitě finančně odměněn, zatímco když se někomu nevede, je to jeho vina a další nesmysly. A jak je taková společnost vratká, se ukázalo během současné pandemické krize. Ze dne na den zamrzlo vzájemné uškrabování si zisků a po pár týdnech se náhle celý systém sype jako domek z karet. Nikdo neví, jak se z tohoto ekonomistického pojetí vyhrabat, nikdo nevidí jinou cestu než zase co nejrychleji zpět k normálu, k předchozím poměrům.

Jak by tedy měl vypadat nějaký lepší systém?

No… Trochu mě ženeš do kouta.

Proč?

Budu se muset odhalit jako utopista, řekněme spontánní utopista — utopista bez utopie. Žádnou konkrétnější utopickou vizi nepěstuju, jsem první půlkou života spjatý s tím mizerným policejním státem a jeho zánikem a za příští horizont budoucího už moc nedohlédám.

To zní dost rezignovaně, nejsi už mladík, ale jsi stále velmi aktivní, tak jistě máš nějakou představu, ne?

O detailnější představy je nouze a nejsou populární. Sotva nadhodíš něco radikálnějšího, polovině lidí se zježí srst. Jedna z možností je přiznat si, že euroatlantická společnost je tak bohatá a má tolik zdrojů, že může ustoupit od „filosofie“ zisku a růstu, ustavičné konkurence a nesmyslné „bullshit“ práce, kterou mnoho lidí dělá jen pro peníze, a naopak zabezpečit každého, bez ohledu na jeho výkon či limity. Příkladem je ten mnohými vysmívaný jednotný základní příjem. Masa lidí by se díky němu mohla vyvázat z frustrujících zaměstnání a uvolnit svůj tvůrčí potenciál. Teď mě napadá, já sám jsem ještě jako dítě zažil šestidenní pracovní týden. Pak se jednoho dne zavedly volné soboty… a dnes jsou dvoudenní víkendy úplnou samozřejmostí. Přitom taky šlo o svého druhu utopii. Dnes se ale nad nějakým novým pojetím práce a způsobu žití moc neuvažuje, aspoň u nás ne, nebo jen hodně okrajově. Tyhle úvahy se obecně považují za výstřelek. Jenže až do našeho života vtrhne robotizace, nebo nedej bože nějaká permanentní pandemie, stejně na ten státem garantovaný příjem možná bude muset dojít. Nebo na jiná opatření.

Nezačne se s takovým rovnostářstvím bortit společenská dohoda?

Jenže lze tu dohodu vážně redukovat jen na zisk a odvedenou práci? Potažmo na marketing a na to, komu se lépe podaří uplacírovat na trhu nějakou třeba i marnou zbytečnost? Ten utopický pohled, jak ho uplatňoval můj oblíbenec Jacque Fresco, chápe člověka jako v zásadě tvůrčí bytost, tvůrčí v širším smyslu, nejen jako kolečko v systému generování zisku a vydělávání peněz.

Dost lidí by takto nastavený příjem zcela netvůrčím způsobem prochlastalo a zřejmě by musel vzniknout nějaký další aparát napravující patologické jevy…

Společnost k tomu musí dorůst. Když vypukla současná koronavirová krize, začali všichni ze dne na den ohleduplně nosit roušky. To je náznak, že přístup se může v masovém měřítku proměnit, když existuje silný motiv. Pokud budu naprosto upřímný, velkou víru v člověka nemám. Jako každý vím své. Ale když se zamýšlím nad tím, jak se z tohoto systému provrtat někam ke světlu, nenapadá mě nic jiného než tyhle utopické maximy. Protože civilizace, jejíž páteří je nakonec pouhá výroba aut, jeví se společností poněkud vratkou. Teď se to nepříjemně obnažilo.

Jak podle tebe tato pandemická hodina promění společnost?

Jistěže bych byl rád, kdyby toto zastavení bylo k něčemu dobré a trochu zklidnilo expanzivní, roztěkaný globální svět. Jenže vedle instinktivního utopisty jsem bohužel taky skeptik. Mám dojem, že se situace, zvlášť těch nejbezbrannějších, může naopak ještě zhoršit. Podnikatelská vrstva má už po pár týdnech krize tendenci přehlížet zdravotní aspekty pandemie a volá po tom, aby se vše co nejrychleji vrátilo do stavu před. Jistě, nějak zdrženlivě to přijímám, protože prakticky použitelná alternativa stejně není po ruce. Představa o budoucím zklidnění je pěkná, ale dost chimérická. Zatím jsme zvyklí činit změny vždycky spíš na něčí úkor: zeštíhlit, propustit, zdražit, utáhnout kohouty. Nevíme, jak se v praxi posunout do nějaké té vznešenější roviny.

Hudební sedimenty

Ty jsi docela kontrastní figura. Máš robustní konstituci, hraješ na saxofon, přitom jsi v řeči a gestech člověk velmi jemný. Jak se ti žije mezi těmito póly?

Jsou to věčné úniky a návraty. Pro mne je hudba sice abstraktní, neverbální, barevná a smyslová, konečně jako pro každého, ale protože jsem hlavně instrumentalista, tak je pro mě hudba zároveň i velmi fyzická. Tón se tvoří dechem, tlakem rtů, nástroj se ovládá bleskovou souhrou prstů. Skrz tuto tělesnost se dá krásně uniknout ze světa artikulovaných významů. Muzikantský svět má ovšem někdy taky trochu drsné hrany, takže rád zakormidluji do jemnějšího světa literatury. Tohle u mě pořád balancuje, jako na houpačce.

Na svou pouť jsi vyrazil z Holešovic, řekni mi něco o životním prostoru, který tě utvářel?

Bydleli jsme v Holešovicích-Bubnech nad velkým posunovacím nádražím. Přímo pod okny byl přejezd, dým z tehdy ještě parních lokomotiv zahaloval okna. Když jsem po létech ten specifický čpavý zápach ucítil při jízdě jakéhosi historického vlaku, skoro mi to vehnalo slzy do očí. Tedy ne ten popílek, ale vzpomínka na ztracený svět. Za závorami se rozkládaly takzvané Zátory, unikátní stará čtvrť, napůl tovární, ale cosi tam zbylo i z původní povltavské rybářské vesnice. Tam jsme chodili na výpravy, byl to přirozený dětský labyrint.

Stýská se ti po tom zaniklém světě?

Stýskání si zakazuju. Devastace tohoto křehkého prostoru byla naprostá, to bych musel bez přestání prolévat slzy nad tou ztrátou. Pro mě to samozřejmě byla dětská pevnina, ale i fakticky šlo nepochybně o malebnou čtvrť. Je otázka, kdo by dneska chtěl žít v podobných ošuntělých uličkách, konec byl asi nevyhnutelný. Bolestné ale je, čemu se tu ustoupilo. Holešovické nádraží a jeho okolí je i po čtyřiceti letech naprostý urbanistický šunt, skličující území nikoho. Prázdné plochy, pár buřtostánků, nevzhledné krabice metra a nádraží a do toho zbytky činžáků.

Ty ses přes malou kapelu se spolužáky ze základky dostal k saxofonu, záhy jsi zakotvil v Originálním pražském synkopickém orchestru Pavla Klikara. To tehdy byla zajímavá parta, která se věnovala dřevnímu americkému jazzu. Co to bylo za zkušenost a společenstvo, se kterým jsi objížděl republiku?

Kolik na to máme stránek? Ne, vážně, já jsem mezi tuhle partu přišel v devatenácti, působil tam osm devět let. Bylo to pro mě společenství zásadní, skládalo se z kouzelných nekonvenčních osobností nejrůznějšího ražení a s hodně osobitým humorem. Přitom tihle lidé by se bez pojítka hudby třeba ani nesetkali, možná by si v ledasčem ani nerozuměli, ale podivuhodným způsobem je pospojovala hudba a akt toho společného výkonu. Rčení být na jedné lodi padne na hraní s orchestrem dokonale.

A když se to mnohozvíře po hraní rozptýlilo, tak se stane co?

Já jsem to u Klikara miloval, měl jsem rád tu pestrost a lidskou provázanost, ale také jsem se chtěl posunout dál. Nechtěl jsem věčně dělat jen jazzovou archeologii. Léta jsem prožil v trýzni, jestli se mám tohoto okouzlujícího společenství pustit a jak bude vypadat krok do prázdna. A když jsem se konečně na jedné zkoušce domohl pozornosti a vymáčknul a oznámil odchod, na chvíli se celý ten náš kosmos rozsypal. Můj pokus o osvobození samozřejmě dokonale rozcupovali a já jsem se tehdy nechal, vlastně rád, umluvit ještě na další sezonu. Ta byla úplně nádherná, splnil jsem svou „uměleckou povinnost“, ale zároveň jsem ještě rok spočíval v mateřském náručí kapely, s lidmi, se kterými mi bylo blaze.

V jednom starším rozhovoru jsi vzpomínal, že na vaše koncerty chodili fajn lidi, proč si tehdy tento druh nekonformních lidí ze šedé zóny nevydobyl větší prostor, aspoň v oblasti kultury? V Maďarsku a v Polsku ta příslovečná předposranost nebyla absolutní jako tady.

Systém se až tak ďábelsky roznitkoval do všech koutů života, že i ta zdánlivě apolitická jazzová hudba se hrála tak nějak pokoutně, hlídalo se, aby do médií nepronikla angličtina a podobně. Vlastně netuším, proč nevznikl širší prostor, ten terén byl věčně proměnlivý. Každý kulturní dům měl své referenty, kteří museli hledat hranice možného. Byla otázka, kdo byl jak odvážný, anebo zas uťáplý, kdo byl výraznější osobnost a jen tak se nedal. Při pohledu nazpět je vidět, že se i bez úliteb dařilo dost zajímavých věcí. Na tomhle staví ten dnešní revizionismus, snažící se vnutit nám zpětně představu, že tehdejší režim měl přece i pozitivní stránky…

Květinová svoboda mě už minula. O pár let! Jenže byly zásadní

A měl? Je to postoj něčím objevný?

Ne, je bohužel pomýlený, umanutě pomíjí skutečnost, že se vše ustavičně dělo jakoby něčemu navzdory, polovičatě, náhražkovitě. Ignoruje totalitní síť, která ovíjela celou společnost. Byť těmi oky občas proklouzly svěží a podstatné věci, celek byl tristní. Ten náš jazzový archeologický ansámbl se s nějakými Plastiky nebo Oldřichem Janotou, se kterým jsem hrál pak paralelně, nemohl co do tvůrčí originality samozřejmě vůbec srovnávat. Ale dokonce i my jsme působili nějak podvratně. Lidé chodili na synkopický koncert prožít dvě hodiny úlevy, chimérické vzpomínky na svobodu. Chodily na nás starší ročníky, které v tom spatřovaly návrat do zlatých předválečných časů, a na druhou stranu gymnazisté, co v jazzovém kejklování a chytrém humoru Ondřeje Havelky nacházeli krásnou bláznivost, která žije kdesi na povoleném okraji.

Jaký je vlastně tvůj generační pocit?

Nemám dojem, že bych patřil k vyhraněné generaci — a to je možná můj základní generační pocit. Blíž jsem poznal o deset let staršího písničkáře Oldřicha Janotu, ale platí to jistě také o Vladimíru Mertovi, Vlastovi Třešňákovi a dalších. Z nich jsem cítil generační vyzařování těch, co ještě stihli zažít šedesátá léta v rané dospělosti, čili s nějakým rozhledem. Zatímco já byl v roce 1968 kluk. Sice si na ty události moc dobře pamatuji, živě si vybavuji politický kvas a ostře sledované Literární noviny, ale ta pověstná celosvětová květinová svoboda mě už minula. O pár let! Jenže byly zásadní.

Zavzpomínej ještě na svou druhou muzikantskou nohu, působení v kapele Mozart K Oldřicha Janoty. Nebyl to vyloženě underground, ale ani vstřícné folkové písničkářství, dále pěstované u táboráků.

U Janoty se na rozdíl od Synkopického orchestru tvořilo něco nového. Nastala tam synergie mezi hudbou a slovem, hudba slovo podporovala, slovo se odráželo v hudbě. Přitom se o samotném tvoření nijak nemudrovalo, ale hrálo se, hledalo. Nádhera.

Pokud vím, Janota tě občas využil jako autora.

Ale ne, jen párkrát se to překřížilo. S kamarádem a spoluhráčem na harmonium a mandolínu Milošem Vojtěchovským jsme tehdy dělali všelijaké věci, pár společných samizdatů, mimo jiné moji prózu z blázince Provazochodcův sen, k ní Miloš vytvořil ilustrace. I tohle pro mě patřilo ke světu kolem Janotovy kapely Mozart K. S Oldřichem jsme komunikovali trochu zvláštně, on dovedl být odtažitá figura, třeba jsme si v něm tu odtažitost jen domýšleli, nevím. Pamatuju se na jeden z kouzelných koncertů někde na kolejích na Jarově, kde Oldřich zničehonic začal číst pasáže z toho mého Provazochodce. Když jsem svého času pracoval v Bohnicích na pavilonu starých psychotiků, byl tam zvláštní člověk Katz, toho se týkala moje novela. Oldřich začal číst cosi o Katzovi a lidi si nechápavě mysleli, že předčítá ze Švejka… Pardon, zvoní mi telefon!

Tak to zvedni.

Ne, to je máti, vyřídím to později. Jindy jsem nechal nějaký svůj strojopis ležet ve zkušebně. Oldřich nad zkušebnou i bydlel, a aniž by cokoli předem řekl, tak zčistajasna na příštím koncertě slyším tři své zhudebněné texty. On si samozřejmě ten materiál všelijak upravil, aby se to dalo zpívat. Ačkoli se komunikovalo někdy i dost nekomunikativně, tak kapela Mozart K byla provázaná nejen hudbou, ale zejména životním pocitem. Přičemž polovina osmdesátých let byla dobou těžké marnosti, Sověti byli tehdy schopni jen tak sestřelit civilní jihokorejské letadlo, dobře si vybavuju ranní zprávy, hráli jsme zrovna v Opavě, spali na nevlídné ubytovně, vzpomínám na ten absolutní zmar, jak nás to celé zalehlo. V čem to tu vlastně žijeme? O sestřelení letadla, při kterém zahynulo tři sta pasažérů, mluvili hlasatelé jako o „ukončení letu“… A na periferii toho zřízení jsme přežívali, s perspektivou, že to potrvá navěky. Byl to všeobecný tichý rozklad.

Příběhy? Spíš ne, ale...

Účastnil ses známé polemiky Jiřího Trávníčka a Petra Krále a kopal v ní „za umění“. Tehdy jsi napsal: Je snad omylem těchto náročných románů, že nemají příběh, děj a spád? Prokreslené charaktery? A pokračoval jsi: Ony všechno toto mají, ale jinak ustavené a rozložené v čase a prostoru. Tohle mne napadalo i u tvého románu. Možná by těch osm set stran vydalo na kratší, koncentrovanou prózu o tápaní navrátilce plus dvě tři básnické sbírky. Proč volíš metodu takové „čtenářské nesnadnosti“, která má zároveň být i mou „odměnou“, jak jsi napsal?

Tak to bych s dovolením zuřivě oponoval. V té knize je mnohem víc motivů a všelijakého dění, než že by na ně stačila kratší próza. Jsou tam motivy podprahové společenské agrese, motiv kamarádství, sebevraždy, vlastně i zrady, motiv bláznovství, skrytého nonkonformismu, groteskního škobrtání při hledání životního rytmu… Nevím, jak bys to chtěl vtěsnat do kratší prózy! A hlavně, proč bych to dělal? Téma útěku a návratu a proměny nesvobody v cosi neznámého bylo pro mě natolik životní, že mi z toho přirozeně vyšla spíš sumární záležitost. Nejen tematicky, ale i jazykově, jsou tam všelijaké dobové řečové tiky, písničkové generační asociace… Opovážlivě budu tvrdit, že sevřená próza by tomuhle tématu naopak vůbec nesedla. Ale že bych záměrně volil čtenářskou nesnadnost, to ne, ten způsob si zvolil mě. A co se ohledu k vnějšímu čtenářskému světu týče — já jsem přece taky vně! I já jsem ten, kdo vnímá a prožívá nějaký nebezpečný, nezformovaný vnějšek. Akorát z toho pak dám dohromady nějaký umělecký tvar.

A může autor takto zkoušet hranice čtenářské oddanosti? Mám pocit, že to ocení například čtenář, který má sám nějakou aktivní tvůrčí zkušenost, ale za touto hranicí je tento způsob předem odsouzený k nezdaru.

Nevím, v anglickojazyčném prostoru si stovky nadšenců třeba každý večer přečtou kousek z Joyce a nemají s tím žádný problém. Těší se z té prózy, z momentů samých, vytržených z čehosi, co nazýváme příběh. Teď to vypadá, že se kladu do blízkosti Joyce — ani náhodou, probůh! Ostatně ta moje kniha je na první pohled mnohem plebejštější.

Dobře, ale třeba prozaická, vypravěčská tempa mají trochu jinou senzitivitu než poezie. A chtít po autorovi, aby ctil formy, rozhrábl svoje poselství na aspoň relativně průkazné hromádky, je legitimní, ne?

Nevím, třeba zrovna Joyceův Odysseus i Melvillův Moby Dick jsou často označovány za básně ve formě románu. A jsem jen rád, že tito mimochodem skvělí vypravěči v těchhle knihách ctili své téma a svou senzibilitu, a ne zavedenou formu. Já si celoživotně definuju, co je to vlastně příběh ve vztahu k životu. Prožívám já příběhy? Pardon, ale spíš ne. Moje žena Isobelle si mě dobírá, říká, vyprávěj tu či onu historku, a já vždycky začnu tím, že to přece ani žádná „story“ není. Těm vyklenutím od začátku do konce úplně nevěřím, mohou redukovat.

Ale příběh je antropologická konstanta, jak se říká. Je to fakt, to není estráda: tady je entrée a tady happy end, mezi tím se dobře bavte, je to struktura, skrze niž rozumíme světu a sobě v něm, ne?

Nejsem akademik, nemůžu se při psaní řídit nějakým vnějškovým územ. Když si to vztáhnu ke svému životu, tak příběhovost je něco, co neprožívám silně, nebo snad to žiju v jiné, skrytější a nevyslovenější formě. A právě tenhle svůj prožitek musím zachytit, ne aplikovat nějakou konstantu. Ano, tyto věci se staly, ale neslibuji k nim žádné rozuzlení. Protože rozuzlení jsou i jinde než v rovině „jak to dopadne“, kdo kdy prožije jakou katarzi, kdo zemře, zda kuchař zabije zahradníka či naopak. Když to přeženu.

Není pro umělce „málo“ evidovat atmosféry, detaily, izolované situace? Je tím vystrkán vně, je ve vleku skutečnosti. Při tvorbě považuju za podstatné přinutit skutečnost k nějakému tvaru a výsledku, ve kterém se dá být, který se dá navštěvovat, s kterým lze vést dialog nebo se přít.

Zase, když dovolíš, se budu vzpírat. Ta moje kniha snad není jen snůškou detailů a atmosfér. Ani to takzvané nepříběhové psaní není jen evidencí izolovaných situací a podobně, to bychom zůstávali mechanicky na povrchu. Jde o ohledávání nějaké senzibility, o rozehrání vnitřních hlasů, postojů, lidského těkání napříč přítomností i minulostí. To neznamená být ve vleku skutečnosti, naopak jde o to, jak blízko si skutečnost připustím k tělu i v její amorfnější, riskantnější, méně příběhové podobě. Paradoxně i v tom sto let starém Joyceově Odysseovi nakonec je příběh, který ovšem podle mainstreamových standardů je až nepříběhem. Je to příběh jednoho dne. Pan Bloom se setká se Štěpánem Dedalem, vyvede ho z bordelu, pozve k sobě domů, dá mu kakao a nechá ho jít… Je to příběh? Učebnicově třeba ne. Ale v optice lidské senzibility, která nás v tom románu skrz proud vědomí úplně zaplaví, to příběh je, a silný, jen v posunuté, nezvyklé a podvratnější podobě. Já se vlastně proti příběhům jako takovým ani nestavím, ten spor vzniká trochu uměle. I mně jsou příběhy a dění blízké, jen mi jde o to, že tu takzvanou příběhovost taky můžeme vnímat jinde, jinak rozloženou v čase, s jinými zřeteli vyprávěnou. V té své knížce mám třeba celou jednu kapitolu, která se odehrává v přecpaném výtahu. Z hlediska striktní akce jde jen o krátký dialog a pár gest. Ale z hlediska toho jiného úhlu pohledu na příběh jde třeba taky o to, že se nám někdy dějí věci v absurdních zkratkách, komických omezeních, v groteskně stísněných situacích, zkrátka nežijeme lineárně, ale mnohdy spíš od přešlapu k přešlapu.

Kritiky už nepíšeš? Unavilo tě to?

Že jsem se tomu tolik věnoval, i za to může historická proměna. Zase jsem se stal obětí své neexistující generace! Po Listopadu se obnovily Literární noviny a Ondřej Vaculík, který v nich působil a znal mě z minula, mě oslovil, abych psal sloupky. Později mě skvělý Jiří Cieslar přitáhl k psaní o filmu, protože já hraním a psaním stejně jen celoživotně maskuju, že jsem zhrzený filmový režisér. Tady se mi otevřelo území, o kterém jsem do té doby ani nevěděl, myslím esejistické myšlení. A že jsem po letech víceméně skončil? Dostavil se stereotyp, ale i potřeba plně se vrátit k tomu, čím jsem kdysi přirozeně začal, k vlastní tvorbě. A bez mučení se přiznám, že statut specialisty na novou českou poezii mi zkrátka neseděl.

Začalo ti v tom být těsno, tak jako kdysi v orchestru pana Klikara.

Tak trochu, najednou jsem proti své vůli nosil železnou košili, která se pro okolí stala samozřejmostí. Ty jsi člověk se zavedenou rolí, napiš nám to či ono, přehled, studii. Ve finále mi dokonce začaly z nakladatelství chodit neosobní zásilky s formuláři, kde stálo: Recenzní výtisk, jeden kus. To se mě tedy dotklo. Jsem snad stroj, který po zaslání knihy vyplivne recenzi? Místo reakcí na další a další sbírky jsem toužil si třeba znovu přečíst Moby Dicka… A dotáhnout rukopis, který jsem s sebou roky vytrvale vláčel. 

Jan Štolba (nar. 1957) je básník, prozaik, literární a filmový kritik, hudebník, hráč na saxofon. Je rozkročen mezi jazzovou a alternativní hudbou. Vystupoval například se soubory Originální pražský synkopický orchestr, Krásné nové stroje, Mozart K Oldřicha Janoty, Alan Vitouš duo, nahrál také několik autorských CD, vedl nebo se účastnil nahrávání dalších projektů, například s Vladimírem Mertou, Vlastou Třešňákem. Vydal pět básnických sbírek, novelu a dva romány. Své esejistické texty shromáždil ve dvou knihách, svazek Nedopadající džbán byl oceněn Cenou F. X. Šaldy. Loňská románová novinka se jmenuje Nezastavitelný den.