UMĚNÍ A SPOLEČNOST
host 06/20

Ozvěna nebo demoverze?

Ondřej Slačálek
Je konec července 2005. Na dálnici D5 se u Mlýnce na Tachovsku protahuje kolona aut: policie blokuje lidem, pořadatelům i mobilním toaletám vjezd na blízké louky. Další ročník freetekno akce CzechTek navzdory policejním obstrukcím i tak začne — jen aby trval pár hodin, než ji ukončí těžkooděnci, obušky a slzné spreje. Z dnešního pohledu je však podstatné, co s posledními odvlečenými technaři začalo. Demonstrace, novinové komentáře i protestsongy se pokoušely reflektovat srážku alternativní subkultury s policií a politikou a pro jednou definovat obrysy postkomunistické svobody. Co se to vlastně stalo?

Dnes bychom to v českém prostředí asi nazývali kulturní válka, ale tehdy jsme tomu tak ještě neříkali. Spíše si mnozí mysleli, že bojují další verzi toho, co už znali: sametové revoluce. „Už zase“ tu bylo policejní násilí, normalizační slovník i lidé na náměstích odhodlaní protestovat. Léto 2005 bylo každopádně bouřlivé; déle než měsíc se protestovalo, demonstrovalo, vystupovalo a publikovalo. Tématem, k němuž se vyjadřovali prezidenti bývalý i současný a které okupovalo titulní stránky novin, byla přitom akce alternativní kultury, mezi jejíž principy patří snaha unikat mediálnímu spektáklu. CzechTek se však už několikáté léto po sobě ocital v jeho středu a v roce 2005 se stal na několik týdnů tématem číslo jedna pro média i pro politickou scénu. Alternativní kultura, která se snažila uniknout ze zorného pole moci, nejenže přitáhla mediální pozornost, ale stala se i objektem politického konfliktu. Diskuse se ovšem nevedla výlučně o povaze subkultury — ta byla spíše roznětkou pro spor, který se dotkl soukromého vlastnictví, lidských práv, vztahu svobody a moci i sporu o minulost.

Tak jako v dnešních kulturních válkách (či předcházejících kulturních válkách ve Spojených státech amerických), základní rozdělení v debatě by šlo vystihnout adjektivy konzervativní a liberální. Na jedné straně byli obhájci řádu a tvrdosti vůči jeho narušitelům. Na straně druhé byla představa o společnosti, která je svobodomyslná a vlídná i vůči svým nepokojným a poněkud neposlušným okrajům. Pozoruhodné nicméně bylo, že konzervativní a represivní proud se protnul s politickou levicí, zatímco permisivní postoj byl hájen spíše aktéry od středu napravo. Zatímco se antikomunismus stal ve stejné době v Polsku a Maďarsku platformou pro nástup národoveckých konzervativců, sehrál v roce 2005 v české debatě roli motivačního mýtu pro liberální, antirepresivní stanovisko. To přitom nebyl ani zdaleka jediný paradox celé debaty o CzechTeku.

Cosi špatně rozeznatelného

Zatímco rock nové vlny, punk, a dokonce i hnutí skinheads měly svou delší či kratší kapitolu vývoje už v předlistopadové době, freetekno začalo do Česka pronikat až pár let po revoluci — částečně pod vlivem represí, kterým bylo vystaveno v západních zemích, především ve Velké Británii. První velká letní technoparty se konala v roce 1994, název CzechTek získala od roku 1999. Následovalo zmasovění, odhady účastníků skočily z pěti tisíc na řády desetitisíců.

Se zmasověním přišla mediální pozornost. Zatímco v prvních letech konání na něj reagovalo pár či několik desítek článků často především v lokálních médiích, od roku 2000 se stal mediální senzací, která pro novináře vítaně protrhla okurkovou sezonu. Senzacechtivý zájem médií vytvořil „morální paniku“, jak sociologie už od Stanleyho Cohena a jeho knihy Folk Devils and Moral Panics (1972) označuje období intenzivního mediálního pokrytí nějaké silně stereotypizované události či skupiny, která je rozeznána jako hrozba pro společenský řád a zpodobňována za pomoci několika málo zjednodušujících obrazů.

Výroční mediální panika kolem CzechTeku se opakovala a získala brzy poměrně jasné obrysy. Subkulturu a událost mělo vystihnout několik stereotypů: masovost, hlučnost, protestující obyvatelé sousedství, drogy. A také skandál, že stát nedokáže prosadit platnost zákona. Překvapení, že ti podivní lidé, kteří se organizují přes weby, esemesky a souřadnice, dokážou dát dohromady akci, kde se setkají tisíce nebo později desetitisíce lidí; bez povolení a na pozemku, který jim nepatří. Policejní mluvčí obyčejně jen krčili rameny, že těch lidí na louce je zkrátka příliš, zákrok by byl rizikový a změnil by se patrně v masakr.

Překvapený stát i média se téměř staly letní tradicí a sami příslušníci subkultury si z novinářské zvědavosti projevované otázkou „už víš, kde bude letos CzechTek?“ začali utahovat. Z CzechTeku se stávalo jakési očekávané překvapení s očekávanými rolemi. Pravicová opozice a novináři hudrali, že neschopná sociální demokracie u moci nedokáže zajistit pořádek. Jen postoje starostů okolních obcí se měnily. Zatímco většinou zněly jejich hlasy jako důležitá součást odsuzujícího chóru, v některých případech (zejména v roce 2002, kdy akce probíhala u severočeské obce Andělka) se pokusili o dialog a nastavení vzájemně snesitelných pravidel.

Neserte se do nás

Změna přišla roku 2004, i když ve srovnání s následujícím létem šlo jen o zkoušku. Policie nastoupila v poslední den konání akce a poněkud její konec urychlila; proti váhajícím zasáhla. Vyvolalo to spor, během něhož se Ivan Martin Jirous a Stanislav Penc pokusili oživit étos undergroundu a vzkázali tehdejšímu premiéru Grossovi: „Neserte se do nás, my se do vás taky nesereme,“ coby heslo pradávné druhé kultury za normalizace, které mělo vystihovat i postoj technařů. Znělo to trochu podivně a nepřesvědčivě; nebyla alternativní kultura tou, která se „srala“ do věcí mocných, byť nikoli (a to skutečně bylo pro minulorežimní underground i současné technaře typické) prvoplánovou angažovaností, ale spíš způsobem „dělání věcí“? Právě tato slova protestu však možná nejlépe předznamenávala, co mělo přijít.

V roce 2005 už bylo léto až příliš přetížené očekáváním. Technaři se rozhodli pro překvapivý krok: pozemek pro akci si legálně pronajali. Policii to ovšem příliš nezajímalo; většinu účastníků na místo prostě nevpustila a menšinu, která na místo pronikla, nejprve vyzvala k odchodu a poté, co to odmítla, přišel brutální zákrok. Už druhý den proběhla na Letné demonstrace proti policejní brutalitě — a začala druhá bitva o CzechTek, politická a mediální. Pro ni byl legální pronájem důležitý: padl s ním jeden z hlavních argumentů kritiků CzechTeku, který rezonoval zejména na liberální pravici jako ukončovatel diskuse.

Tvrdý muž a jeho kritici

Jiří Paroubek byl toho léta premiérem jen pár měsíců. Stal se jím po bankrotu Stanislava Grosse a v okamžiku krize sociální demokracie. Už nicméně stihl představit nový politický styl: sociální demokracii jako asertivní, lidovou, hřmotnou a někdy patřičně tvrdou. Proti sobě stačil naježit řadu pražských novinářů provokativními výroky a vysloužit si přezdívku buldozer. Ostatně s důkladností buldozeru začal spamovat redakce novin různými komentáři, které už pro jejich kvantitu museli psát patrně jejich poradci.

Za touto image zůstalo skryto, že v řadě ohledů byl levicovým liberálem, nebo přinejmenším cítil potřebu dělat liberální hegemonii ústupky: ať už prosazováním registrovaného partnerství, oceněním sudetoněmeckých antifašistů nebo nepopulární obhajobou sociálních dávek pro nezaměstnané Romy v době erupce anticiganismu.

Ač byl Paroubek v době zákroku v zahraničí, rozhodl se za něj nekompromisně postavit. Patrně mělo jít o součást image nekompromisní, tvrdé strany, která stojí vždy na straně „obyčejných lidí“ proti komukoli, kdo by narušoval jejich klid. A brzy svou podporu policii dal najevo nejen jasnými výroky v médiích, ale také článkem, který se pro kauzu měl stát emblematickým; příznačný byl ostatně už jeho název: „Technaři nejsou tančící děti, ale nebezpeční lidé“ (Lidové noviny, 2. 8. 2005).

Nebylo ovšem reakce bez stimulu. Premiér reagoval na článek Jana Kubity „Paroubkův čínský zásah“ (Lidové noviny, 1. 8. 2005), který poněkud bizarně spojil potlačení CzechTeku s Paroubkovou návštěvou Číny, a ukázal tak na přehlídce velkou část figur, které jeden pól debaty posléze používal: Zákrok proti CzechTeku byl podle Kubity

[…] něco, co v Česku už dlouho nebylo, naposledy někdy v lednu nebo v listopadu 1989 […] metody totalitních zemí […] v pátek se česká policie proměnila ve Veřejnou bezpečnost. V sobotu na palouku u dálnice na Rozvadov dokonce v Pohotovostní pluk VB […] Premiér Paroubek má komunisty rád a nejspíš i jejich dřívější praktiky […] jestli má Paroubek manýry vládců KSČ, pokud jde o zásahy policie, jistě je bude mít i v jiných směrech.

Právě v reakci na Kubitovu kritiku přišel Paroubek se svým legendárním popisem technařů:

S tvrdým jádrem inspirátorů technoparty jsou trpké zkušenosti v celé Evropě. Žádné tančící děti to nejsou. Věci je nutno nazývat pravým jménem, tím spíše, že jsou mezinárodně, a také u nás, jak politologicky a sociologicky, tak policejně a zpravodajsky dokonale dokumentovány. Toto jádro tvoří nebezpečně posedlí lidé s anarchistickými sklony, přitom mezinárodně propojení. Provokují masivní, alkoholem a drogami přiživované silácké demonstrace proti pokojné společnosti (i když ty jsou spojené například i s emocemi vyznavačů tvrdého rocku) […] to není hudební nadšení, ale spíše se to podobá rizikovým adrenalinovým aktivitám, které s pomocí alkoholu i drog dokáží vytvářet nebezpečné situace pro své okolí včetně dalších tisíců mladých, kteří přicházejí s nejlepší vůlí se bavit. K tomu připojme terorizování obyvatelstva hlukem, špínou a dalšími útrapami, a to v celém okruhu sousedících obcí, jimiž tyto karavany projíždějí, a o těch v přímém sousedství nemluvě. Přitom nutno také počítat s narušováním životního prostředí i elementární hygieny, rizika šíření AIDS, žloutenky, salmonely atd. až po zamoření celých lokalit odpadky.

V reakci na Kubitovu kritiku přišel Paroubek se svým legendárním popisem technařů 

Paroubkův článek se stal symbolem a umožnil jasné rámování represe proti CzechTeku jako reliktu komunismu. Premiér se stal emblematickým pozůstatkem minulého režimu. Historik Miroslav Vaněk (Lidové noviny, 6. 8. 2005) s nadsázkou vyslovil podezření, že utajeným poradcem premiéra je ve skutečnosti autor normalizačního článku „Nová vlna se starým obsahem“ Krýzl, a vyzval jej, aby ho vyhodil (později premiér začal mimo záznam tvrdit, že článek napsal Valtr Komárek a on jej ještě zmírňoval).

Z ohlasů se částečně vymykal Václav Bělohradský. I on ve svém eseji „Válka s kecy“ (Právo, 11. 8. 2005) mluvil o tom, že politická kultura, která prosakuje Paroubkovým textem, je normalizační, a jeho větu „Cožpak všichni tito naši spoluobčané nemají právo na spánek, výchovu dětí a bezpečí?“ označil (dosti přesvědčivě) za „matku všech totalitních vět, větu stejně věčnou jako líbání dětí politickými vůdci“. Odkaz normalizace a odporu proti ní však nevnímal omezený na postkomunistické země. Tak jako šedesátá léta byla globální a spojená s nedůvěrou v různé systémy, tak i normalizace jako reakce na ně byla globální. Zatímco na Východě znamenala dobu „konformismu a vynucené nehybnosti“, pro Západ „nastal ‚věk narcisismu či prázdna‘, éra yuppies, boje o rychlé zbohatnutí. Velké diskurzy vyhasly a svoboda začala spočívat v absolutním právu každého člověka na vlastní falešné vědomí“. Bělohradský upozornil, že zatímco pravice má sklon k autoritářství a podléhání expertním diskursům, levice je radikálně demokratická. V Česku spíš než o souboji pravice a levice mělo smysl popsat situaci tak, že „spolu bojuje pravice Topolánkova s pravicí Paroubkovou. Jedna nám slibuje ‚noc dlouhých nožů‘, druhá těžce oděnou policii na ochranu našeho spánku. To první je trochu moc, to druhé trochu málo“.

Antikomunismus ve své nejlepší formě?

Právě obraz zásahu jako návratu komunismu dal protestům patos a sílu. Hlavním heslem se (vedle různých variací na premiérovo jméno jako „Plnou parou back“) stal odpor k „policejnímu státu“. Technaře podpořili bývalí disidenti i celebrity jako Michael Kocáb a Halina Pawlowská. Demonstrace proti policejnímu násilí se zúčastnil i bývalý prezident Václav Havel, který se neúspěšně snažil vystupovat jako prostředník mezi technaři a vládou. Technaře prohlásil za „spontánní, autentickou pospolitost lidí“ a dodal:

Je to typ obohacování občanské společnosti, který by v dnešní době sobectví a cynismu měl být vítán. Mladé lidi, kteří mají vůli k soudržnosti, touhu být pospolu na jedné louce, je důležité vnímat ne jen jako tvůrce randálu, kterého nepochybně dělají dost.

Ne všichni Havlovi stoupenci s názorem bývalého prezidenta souhlasili. Jiří Pehe, jeho dlouholetý spolupracovník, mu oponoval (Lidové noviny, 4. 8. 2005) s tím, že „‚pospolitost‘ technařů prostě není založená na občanských principech a ctnostech, které definují kvalitní občanskou společnost, ale je to naopak pospolitost, která svým způsobem stojí proti občanům a občanským principům“, aby také ne, když ji definuje „autistická konzumace ohlušujícího kraválu, který je čistým terorem pro všechny mimo jejich ‚pospolitost‘“. Jindy dost uměřený liberál Pehe neváhal srovnat technaře s rasistickými skinheady a prohlásit obě skupiny za „asociální a neobčanské“.

Zhrzenou lásku jeho bývalého poradce mohl ovšem Havlovi vynahradit jeho nástupce a rival Václav Klaus, který prohlásil policejní zákrok za hrubou chybu. Policii kritizoval i Ivan Langer, jemuž bylo možné připomenout, že o rok dříve jeho strana kritizovala sociální demokracii za příliš liknavý a váhavý zásah.

Už zase bijou děti?

Emblematickým obrazem subkultury se stal obraz „tančících dětí“, proti nimž stát nasazuje v černém oděné těžkooděnce. Obhájci policejního zásahu pochopitelně tento pohled ironizovali. Slovy Jana Kellera (Právo, 6. 8. 2005):

Vzorné děti, které nyní přiběhly dospělým do Senátu požalovat, co jim ti zlí udělali (typická ukázka undergroundového charakteru této subkultury), se vystavují řadě dotěrných otázek. Proč bylo tolik dětí pod vlivem drog? Kdo prodal dětem alkohol? Kdo je pustil večer bez dozoru až k lesu? Proč si děti hrály tak ošklivě, že přitom zranily skoro stovku po zuby vyzbrojených policistů, některé těžce?

S odkazem k minulému režimu a s využitím obrazu tančících dětí traktoval CzechTek i Jaromír Nohavica. „Už zase bijou děti / plastikovými kyji / už zase vzduchem letí / slova o anarchii / a jako v listopadu / z oblohy padá voda / za obrněnci vzadu / klopýtá nesvoboda,“ zpíval nejpopulárnější český folkař v narychlo složeném protestsongu, který se přes jisté rozpaky velmi rychle rozšířil. Stal se symbolickým přemostěním, ale také příležitostí pro kritiku — i pro širší reflexi dědictví písničkářské generace. Štěpán Švec (Britské listy, 6. 8. 2005) jej glosoval kousavě:

Nevěřil bych, že kromě bratří Nedvědů dokáže některý folkař seskládat tak pěknou nechtěnou parodii na sebe sama. Do minuty a sedmi vteřin se Nohavicovi vešla celá plejáda jeho klišé…

Jan Šícha byl v Literárních novinách (srpen 2005) ještě tvrdší. Nohavicova příležitostná píseň se mu stala možností zúčtovat s celou krylovskou tradicí písničkářství. Pro ni je charakteristická „romantická sebelítost“, před níž chce ochránit mladší generace. „Nebyla to náhodou estetika sebelítosti, která pomohla několik generací uspat tak, že jim život protekl mezi prsty?“ Opakovat tuto chybu by bylo sebeporážející právě tak, jako dělat z účastníků technoparty děti nevkusné.

Údajné děti jsou lidé dospělejší než mnoho jejich rodičů. Byli ve světě, umí jazyky, umí obsluhovat složitou techniku, i při docela rizikové zábavě dbají o své zdraví, pokud jim ho zrovna neohrožují policejní dýmovnice. Jděte k šípku, pane Nohavico. Jděte k šípku, dědicové dojetí z vlastního průšvihu, které tak geniálně exponoval Karel Kryl. Přelepte billboardy, na kterých jsou fotografie těžkooděnců. Nedělejte jim reklamu. Přelepte je obrazy sebevědomých mladých lidí — dospělých. Co udělaly za několik týdnů údajné děti? Dokázaly, že se mlátit nenechají!

Tři Paroubkovy pravdy 

Jenže technaři nehodlali masově křičet „nejsme děti!“. Nehodlali masivně vstupovat do veřejné debaty, spíše se od ní drželi v jistém odstupu. Iniciativu Policejní stát dělali na jejich podporu z velké části jejich sympatizanti. Subkultura samotná prošla v září ulicemi Prahy v protestním karnevalu, ale jinak se mediálnímu spektáklu spíše vyhýbala. Vlastně měl Paroubek pravdu hned ve třech věcech. Technaři nebyli tančící děti a tato kýčovitá stylizace, kterou jim navlékli jejich obhájci, pro ně byla ponižující. Právě tak ani neměli sklon být aktivní složkou „občanské společnosti“, snaha navléct jim tyto šaty byla symbolickým násilím, byť motivovaným laskavostí.

Zároveň zákrok nebyl nějakým reziduem komunismu. Nic na tom neměnilo ani to, že se jej premiér pokusil legitimizovat v normalizační rétorické omáčce. Západní státy proti freeteknu vystupovaly stejně tvrdě nebo i tvrději. Právě Česko se stalo místem, kde se svobodomyslné subkultuře dařilo velmi dobře; měřeno velikostí výročních akcí i počtem soundsystémů. Podle hudebního publicisty LP Fishe byl CzechTek patrně největší podobnou akcí nejen v postkomunistické Evropě, ale i v celé Evropě s výjimkou Velké Británie. Antikomunistické rámování represí ukázalo nevoli vidět, že i Západ má své vnitřní problémy a že velká část problémů postkomunismu nebyla prostě jen reziduem minulosti. Dokonce možná naopak, chaos a otevřenost postkomunismu byly také příležitostí. Mnozí technaři vzpomínali, že právě stav určitého mezivládí, nejistota policie a svobodomyslná nálada umožnily jejich subkultuře rozkvět.

A konečně, premiér či spíš jeho utajený ghostwriter měli pravdu i v tom, že pojetí svobody, z něhož vycházela subkultura, skutečně nebylo možné tak snadno spojit s většinovou společností, jak si mysleli ti, kdo se technařů zastávali. To se poměrně jasně prokázalo o rok později. Ještě předtím se však odehrál pozoruhodný spor o povahu subkultury.

Spor o povahu subkultury 

Samotná subkultura freetekno v sobě měla cosi neprostupného. Ani novinářské popisy, ani deklarace jejích kritiků či obhájců nedávaly dohromady příliš smysluplný obrázek. O ten se s polemickým vyhrocením pokusil sociolog Jan Keller v článku „Systémový underground“ (Právo, 1. 9. 2005).

Kellerova diagnóza byla tvrdá: freetekno je pouze amatérskou a zároveň poněkud radikalizovanou verzí hlavních principů konzumní společnosti, „produktem a přívěškem systému“. Vede k občanské apatii a nahrazení politického protestu, charakteristického pro skutečná hnutí jako anarchisty, zábavou. „Je urážkou anarchistů, pokud k nim někdo technaře přirovnává,“ prohlásil Keller. Technoparty je konzumním supermarketem na zážitky a spíše než k politickému protestu má blízko k reklamnímu heslu „Nevaž se, odvaž se!“.

V polemice s Kellerem představil Lukáš Rychetský (Právo, 22. 9. 2005) odlišný pohled: nomádství potulných soundsystémů je výrazem protestu a také něčím, čeho se systém na technařích bojí. Kritický postoj a hledání alternativ, včetně politicky radikálních postojů, šlo snadno dohledat v manifestech některých soundsystémů. Sám Rychetský ale musel připustit, že tato stanoviska nejsou známa nejen sociologu Kellerovi, ale ani velké části účastníků technoparties.

Nomádství však označil Keller ve své odpovědi za alibismus: je možné jen díky existenci usedlých. Jestliže technoparties srovnával ve svém prvním článku se supermarkety, potulné soundsystémy už rovnou poměřoval s mobilitou nadnárodních firem. S využitím Waltera Benjamina (tehdy mu ještě nevadilo, že je to prvořadý „neomarxista“) odlišil Keller možnost „kontinuálně rozvíjet svou zkušenost“, která umožní člověku kriticky nahlédnout vlastní společnost a její roli ve vykořisťování přírody a pouze útržkovité, fragmentární opojné zážitky.

Technaři musejí sami nejlépe vědět, nakolik monotónní hudba, drogy a únava ze škubavých pohybů rozvíjejí jejich zkušenost a nakolik slouží jen útržkovitému sběru zážitků. Ti, kteří se vyjadřují na kameru, hodnotí své vnitřní obohacení slovy „pařba“ či „super“. Výřečnější z nich mluví o „superpařbě“.

Dozvuky

Autoři, kteří se věnují morálním panikám, říkají, že po období vystupňované pozornosti mediální a politický zájem opadne. Stav mobilizace, který je pro morální paniku charakteristický, není udržitelný trvale. Obraz nepřítele ztratí svou intenzitu, přičemž někdy zanechá otisk ve folkloru.

Vyšetřování policejního zásahu se táhlo do ztracena „pro nedostatek důkazů“. Co naopak technaři získali, byla možnost pořádat další rok CzechTek legálně, v armádních prostorách. Legalita a mediální pokrytí však předem jen zvýraznilo všechna negativa spojená s masovou přítomností návštěvníků, kteří nesdíleli původního ducha akce a přilákal je spíš její mediální obraz. Jen pár dní po konání „bezproblémového“ a „domluveného“ CzechTeku vyšlo prohlášení podepsané řadou soundsystémů, které ohlašovalo, že žádný další CzechTek se konat nebude. Mezi důvody byla „postupná likvidace původních myšlenek“ a parazitismus mnoha subjektů mimo scénu, včetně „valné většiny účastníků“ posledních ročníků CzechTeku.

K CzechTeku se sem tam vracejí média, nejčileji to bylo několikrát v létě, kdy do nich pronikla kachna, že se CzechTek zase má konat. Sem tam se o CzechTek otře některý z jeho odpůrců, nedávno jsme o něm mohli číst ve Vondruškově Kronice zániku Evropy 1984—2054, kde si jednotlivé postavy stěžovaly na úpadek řádu a policejní autority a pochopitelně brzy našly viníka. „To je tragické dědictví po Havlovi,“ mudruje jedna postava, nepříliš odlišně od autora ve zbytku románu i v jeho častých komentářích.

Každý, kdo je dneska alternativní a proti něčemu protestuje, je jedno, proti čemu, je bytost posvátná a my ji musíme podle novinářů respektovat, aby láska a pravda zvítězily nad lží a nenávistí. Taková pitomost!

Někteří autoři se snažili ještě nějakou dobu evokovat „generaci CzechTeku“ a ptát se, co si vlastně myslí a jak promění společnost. Někteří se za ni pokoušeli prohlašovat — třeba zelení Matěj Stropnický a Daniela Matějková, kteří se už v roce 2004 snažili zorganizovat technoparty, jejíž součástí bude volba zelených a jmenovitě těchto dvou do Evropského parlamentu. To, že technaři neartikulovali příliš mnoho konkrétnějších politických představ a cílů, že byli neuchopitelní zhruba podobně jako jejich hudba, ale patrně zneklidňovalo více lidí než jejich vrstevníky s politickými ambicemi, kteří je chtěli využít jako stupínek ke kariéře.

O pár let později Daniela Matějková, už jako bývalá aktivistka iniciativy Policejní stát, výstižně pojmenovala situaci části své generace jako problém těch, kteří by vlastně měli blízko k volbě sociální demokracie, ale kvůli tváři, kterou ukázala během CzechTeku, ji volit jednoduše nemůže. To bylo výstižné, ale těžko říct, zda pro většinu účastníků CzechTeku. Byli mezi nimi autonomové, zelení, lidé se zcela apolitickými postoji i mnoho individualistů volících pravici. Můžeme hádat, že generační zkušenost CzechTeku spoluutvářela některé piráty a jejich voliče.

Spor o CzechTek se ve své době jevil mnoha účastníkům jako další variace na listopad ’89 (dávno poté, co se „tragédie zopakovala jako fraška“ už po několikáté v Děkujeme, odejděte! a televizní krizi). Zpětně je mnohem víc demoverzí kulturních válek, jaké dnes vedeme třeba o islám či feminismus. Ukázal leccos. Třeba to, jak velké problémy budou mít levice a liberálové v následujících konfliktech, kterým se postupně začalo říkat kulturní války. Nebo to, že alternativní kultura nemusí představovat problém potlačovaný represí jen v normalizační diktatuře či Putinově Rusku.

 

Autor je politolog a novinář.