MASMEDIÁŘ
host 06/20

Ztráta paměti

Karel Hvížďala

Svět je čím dál tím komplikovanější a obsahy většiny médií jsou čím dál triviálnější. Rozkrývat proto mechanismy, kterými jsme ovládáni, je pro většinu lidí nudné nebo časově moc náročné: chybí jim k tomu kompetence, čas a schopnost soustředění a ze strachu ze složitosti pro konzumenty médií se tomu většina novin, rozhlasů i televizí a webů vyhýbá. Současně se i těmto médiím zase vyhýbají ti, co samostatně přemýšlejí. Může za to v posledních letech několik okolností: přesun inzerce na internet, finanční krize z let 2007 a 2008 a v tomto roce koronakrize. Tyto změny vedly k velkému propouštění redaktorů a rešeršistů ve všech médiích. Důsledky poslední krize je možné zaznamenat i v květnu 2020, kdy tento sloupek píši: hovoří se opět o propouštění, snižování platů, zastavování příloh a titulů. Například z časopisu Týden, který jsem zakládal, se stává měsíčník. Majitelé zcela rezignovali na fakt, že informace je strategická surovina, a soustředili se výhradně na zisk. Tyto skutečnosti nejvíc postihly střední Evropu, kde došlo k ovládnutí médií vítěznými stranami a oligarchy. Na Západě je tomu jinak: tam se udržely většinou v každé zemi troje prestižní noviny, v Německu například Süddeutsche Zeitung, Frankfurter Allgemeine Zeitung, Die Welt a několik týdeníků, Der Spiegel, Die Zeit a další, a podobně tomu je i ve Francii, Itálii a jinde. U nás máme jen Hospodářské novinyDeník N a přílohy SalonOrientace a časopisy Respekt, Echo a měsíčníky. Všechna tato média mají ale nepatrný náklad. Zbylá média neučí lidi analytickému a syntetickému myšlení, a tudíž i soustředění, ani imaginaci, které se člověk nejúčinněji učí čtením.

Důsledek je tristní: Nejen bulvár a pop noviny, ale i weby a internet mění způsob fungování lidského mozku a paměti. Člověk se stal důležitým tvorem nikoli kvůli své síle a zbraním, ale díky pokročilé schopnosti pracovat s informacemi. Ty se předávaly nejprve ústně, později tiskem a dnes se na nepatrnou plochu dají uložit miliony knih.

Jenže stejně jako se mění média a technologie, mění se kvůli tomu i náš mozek, přizpůsobuje se, aby byl stále efektivnější a rychlejší s menším množstvím vydané energie. K tomu má omezené kapacity v rámci výkonu i paměti. Proto v dlouhodobé paměti máme pouze konkrétní vzpomínky, které mozek vyhodnotil jako důležité. Dříve se náš mozek spoléhal na externí informace uložené v knihách, nemusel si vše pamatovat, ale věděl, kde je hledat. S příchodem internetu se vše změnilo: Vyhledávače nahradily i nutnost vědět, kde informaci najít. Stačí jen správně položit vyhledávači otázku, a nemusíme se ani starat, kde je daná informace uložena. To vedlo k zásadní změně, jak na to upozorňuje třeba psycholog Daniel M. Wegner: Lidé si pamatují spíše fakta, u kterých vědí, že nebudou později k dispozici, a pak jim stačí umět ovládat počítač. Mozek se za několik let na novou situaci adaptoval. Absence přístroje se stává ztrátou paměti. V budoucnosti tak můžeme očekávat, že spojení s „kolektivní inteligencí a internetovou pamětí“ bude stále nutnější.

Důsledek je zřejmý: V digitálním věku jsou sice lidé schopni se rychle domlouvat a dělat mnoho věcí současně, ale snižuje se jejich schopnost analyzovat, ztratili schopnost reflektivního myšlení, a tudíž i předvídavosti, co by mohlo následovat a co je ohrožuje. Proto Manfred Spitzer, profesor psychiatrické kliniky v Ulmu, začal hovořit o digitální demenci.

Nejčastěji se cituje v této souvislosti sociolog Walter Kirn, který ve studii o nových médiích a multitaskingu uvádí, jak jeden sedmnáctiletý chlapec popisuje svůj všední den: „Každou vteřinu, kterou strávím online, multitaskuji. Právě teď se dívám na televizi, kontroluji e-maily, každé dvě minuty čtu zprávy, vypaluji hudbu na CD a píši tuto zprávu.“ A herečka Jennifer Connellyová V. J. Rideoutovi z univerzity v Michiganu řekla: „Při sexu si ráda čtu nějakou knihu a telefonuji. Tak se dá naráz vyřídit spousta věcí.“ To je sice pravda, ale z těchto příkladů je i laikům zřejmé, že stejně jako si paní Connellyová snižuje prožitek ze sexu, tak si i student snižuje schopnost si uvědomit důsledky událostí, s nimiž se seznámí při multitaskování.

To potvrzuje nejen zmíněná studie, ale i práce Manfreda Spitzera: multitaskeři, digitální domorodci (narození po roce 1993), si de facto aktivně trénují povrchnost, neefektivnost, mají horší paměť, spoléhají se na to, že se dá všechno vygooglovat. Mozky digitálních domorodců podle vědců již po roce 2020, tedy od příštího roku, budou „propojeny“ jinak. Větší uspokojení jim přináší spíše mnohovrstevná aktivita než výsledek, kterého tím docílí. Ten se ze zorného pole jejich zájmu vytrácí. To proměňuje nejen osobní identitu, ale i celou pospolitost: výkonnostní společnost se mění ve společnost zážitkovou. Digitální domorodci hledají permanentní vzrušení a štěstí, používají pouze krátké věty bez argumentů, nejsou schopni artikulovat myšlenku, jen impulzivně reagují. Snadno podléhají neuromarketingu, jsou na iPhonu závislí, jako byly předešlé generace závislé na drogách či alkoholu.

Proto si snad můžeme dovolit říci, že multitaskeři zřejmě ohrožují fungování demokracie a celé naší civilizace a snižují rozvoj formující se individuality ve vědě i v umění, protože veškeré vědecké a umělecké výkony se zrodily v jednom vzdělaném a vytrénovaném mozku, který si cvičí paměť a imaginaci.

Odpovědět na základní otázku: Jak se máme chovat, abychom nezhloupli a nebyli tak snadno manipulovatelní, abychom nepropadli přesvědčení, že osobnost se vyznačuje tím, jak nakupuje a plní si své materiální sny? skutečně nedokážu. Ale jsem přesvědčen o tom, že pokud nebudeme o těchto problémech v médiích, v rodině a ve škole hovořit a hledat cesty z našeho ohrožení, staneme se podílníky na konci naší civilizace.

 

Autor je mediální analytik.