OSOBNOST
host 07/20
Rozhovor s Josefem Kroutvorem o psaní, pomalosti a putování krajinou

Mé rukopisy vypadají jako klínopisy

Ptal se Radek Štěpánek, Fotografie Jan Němec
Pravidelně vydává knihy oceňovaných esejů. Loni mu v nakladatelství Torst vyšly paměti Poletování jednoho ptáčka, před nedávnem další sbírka básní Řádkování. Josef Kroutvor je esejistou, básníkem, kreslířem, historikem umění, poutníkem a obhájcem prostých a poctivých věcí. I jeho dům v jihočeském Kramolíně, kde nás přivítal, je zařízen účelně a laskavě. Nic nepřekáží, nebije do očí, nic není navíc. A v zahradě zrají letňáky a švestky. Vše je blízké.

Píšeš poezii, eseje, profesí jsi kunsthistorik, máš za sebou i průmyslovku, rok ve fabrice. Kde leží počátky tvého zájmu o literaturu?

Narodil jsem se v Praze, jsem tedy Pražák a doslova křtěný Vltavou, protože jsem se narodil v porodnici na ostrově Štvanice. Ročník 1942 říká také dost, do první třídy jsem nastoupil v roce 1948, což je další historická souřadnice. Byl jsem čtenář, miloval jsem knížky verneovky a cestopisnou literaturu. Rodiče si přáli, abych měl zajištěnou existenci, a tak jsem začal studovat strojní průmyslovku v Masné ulici. Jak jsem později zjistil, v zadním traktu bývala německá chlapecká škola, studoval tam Franz Kafka. Dostudoval jsem s odřenýma ušima, vybíjenou v hodinách tělocviku jsem nesnášel. Na strojařině mě nejvíc bavily hodiny češtiny a také ruštiny, probíral se Puškin, Lermontov… Díky tomuto chatrnému, ale důležitému základu jsem později objevil Čechova, Bunina a Babela ve skvělém překladu Jana Zábrany. Neměl bych ale zapomenout na druhou větev svých literárních zájmů, na Apollinaira, jeho Pásmo, na francouzské prokleté básníky, především Rimbauda a jeho Sezónu v pekle. Českou literaturu jsem kupodivu docenil až mnohem později. Podceňoval jsem ji a teprve až někdy po návratu z Francie jsem pochopil, jak napínavý příběh představuje a jak je svázána s českým osudem.

Jaké to bylo při studiích dějin umění?

Atmosféra na filozofické fakultě byla počátkem šedesátých let až neskutečně svobodomyslná. Jaro tam vykvetlo už dávno před rokem 1968, mluvilo se sice opatrně, ale byl tam už prostor pro diskusi, západní kulturní proudy čeřily stojatý vzduch. Nepamatuji se, že by tam někdo nosil na veřejnosti modrou svazáckou košili, jako tomu bylo v padesátých letech, v čase prověrek a vyhazovů. Cítil jsem se být existencialistou, nosil jsem černý svetr a brýle s tlustými obroučkami jako Sartre, lámal jsem Heideggera, heideggeroval jsem a myslel jsem si, že filozofuji. Také jsem se hodně zajímal o výtvarné umění, kreslil jsem víc než psal, obdivoval jsem malíře, kteří měli nějaký vztah k poezii. V prvé řadě to byl Paul Klee. Objevil jsem Apollinairovy Kaligramy, kde se ideálně prolínalo slovo s obrazem. Některé své pokusy jsem vystavil ve foyer divadélka Reduta na Národní třídě. Jakýsi vtipálek mně tam za sklo zastrčil na kousku ubrousku následující vzkaz: Kroutvore, ty netvore, život není pro legraci, proč neplníš ho produktivní prací. Ano, byla to hra, ale počátek šedesátých let byl takový, hravý, leccos bylo už dovoleno. Připomínám, že Semafor skrývá v názvu sedm malých forem. Ty velké formy patřily stále ještě národním umělcům, ale dole už něco klíčilo a dralo se na světlo. Šedesátá léta byla zábavná a já jsem rád, že jsem ta „zlatá šedesátá“ zažil. Oblíbená byla takzvaná divadélka poezie, amatérská divadélka s volným repertoárem. Napsal jsem v té době i pár textů pro písničky do literárního kabaretu Proč právě klarinet, zkrátka zkoušel jsem všechno možné.

Kdy skončila ta studentská zábava a psaní se stalo pro tebe určitým posláním?

Především přišel rok 1968, přišla sovětská invaze a s ní se dostavil i konec legrace a také konec jedné poetiky. V září 1968 jsem odjel do Francie a zamířil do Paříže. Byla to má vůbec první cesta do zahraničí. Patřím ke generaci, která ještě vzhlížela k Paříži jako k centru moderního umění, k místu, kde se něco děje, kde je atmosféra nabita tvůrčí energií. Když jsem konečně stopem dorazil do Paříže, Eiffelovka se stále tyčila nad střechami, ale v kavárnách už neseděli ti praví lidé, legendární kavárny už zabrali turisté, všechno bylo jinak. V jistém smyslu se dostavilo zklamání, přijel jsem pozdě. Získal jsem stipendium a odjel do Besançonu, kde jsem se potkal a sblížil s malířem Mílou Mouchou. Podnikli jsme spolu výlet do Bretaně a Carnacu, uchvátily nás menhiry, navštívili jsme i ostrov Belle-Ile. Carnac nebyl tehdy ještě turistickou atrakcí, mezi menhiry byla políčka se zeleninou, mezi vztyčenými kameny se dalo volně procházet a prožívat dávnou minulost jako součást krajiny. Myslím, že mě Carnac ovlivnil. Podpořil můj zájem o archetypy a filozofii živlů, ohně, vody, země a vzduchu. Chápal jsem ji poeticky a snažil jsem se ji rozšířit i na některé moderní fenomény, jako například psychologii davu. „Lid je rozeným ctitelem ohně,“ říká Baudelaire. Na konci léta roku 1969 jsem se vrátil do Prahy a netušil jsem, že může přijít něco tak trapného jako normalizace. Spadla klec!

Jak těžké tehdy bylo do Francie vycestovat? Vždyť už tu byly tanky…

Tehdy bylo třeba mít do Francie vízum a před francouzským velvyslanectvím byla obrovská fronta. Bylo to za Buquoyským palácem, kde je takový parčík a zeď. Tam byla hlava na hlavě, jeden vedle druhého. Víza ale dávali naprosto automaticky. Tehdy to nebylo jako dnes, každý návštěvník a cizinec byl přijímaný a podporovaný, vlastně vítaný, dneska je situace úplně jiná a každý cizinec je spíše podezřelý a nevítaný.

Nenapadlo tě v zahraničí tenkrát zůstat?

Kdybych byl inženýr, tak bych o tom asi přemýšlel. Jenže já věděl, že pro mě je zásadní jazyk. A hlavně, ten rok, kdy jsem se vrátil, nebylo ještě jasné, jak to vlastně všechno dopadne. Demonstrovalo se, dával nám naději třeba i hokej a tak. Klec spadla až později. Francouzi navíc nejsou úplně vstřícní, i když tam někteří lidé byli přijati; poznal jsem za ta léta spoustu Francouzů, ale kamaráda mám jen jednoho, a to je navíc bývalý kulturní rada, který se naučil česky. Jazyk je opravdu pro člověka, který píše nebo chce psát, stěžejní. Jsou lidé, jako Kundera či Linhartová, kteří začali psát francouzsky, ale já bych to nedokázal.

Přesto ale ve svých textech často poukazuješ na to, jaká je škoda, že jsme se „odstřihli“ od němčiny…

Je to tak, hrozně lituju, že nejsme dvojjazyční. To je trauma, na které pořád narážím. Jak špatně to bylo při odsunu Němců vymyšlené a nastavené — a teprve teď, po těch letech, se o tom začíná mluvit a psát. Odsun byl pro nás naprostou ztrátou, je to samostatné téma, které bych nerad rozebíral.

Přesto ho trochu nakousnu. Vím, že o sobě říkáš, že se cítíš být Středoevropanem. Můžeš mi to vysvětlit?

No, bude to spíš jakési vyznání. V minulém životě jsem byl asi Rakušanem, natolik mám Rakousko rád. V příštím životě, je-li nějaký, se Rakušanem už jistě stanu. Mé kořeny zůstanou i nadále české, ale přijmu rakouskou identitu v širším smyslu. Rakousko v podstatě nemá národnost. Je to střední Evropa. Do Rakouska se už kdysi dostali Maďaři, Poláci, ale i Slovinci či Chorvati. Stačí si projít rakouský adresář, a musí být jasno, co Rakousko vlastně představuje. Ke svému jménu a příjmení bych ještě rád přidal přehlasované ö. Natolik mám Rakousko rád. Vracím se ke kořenům, pečuji o ně, jsem Středoevropan a hlásím se ke středoevropské kultuře, ačkoli to právě dnes není tendenční kurz. Mezi Západem a Východem je totiž opravdu ještě střední Evropa. Hlásím se k tomuto teritoriu, i když mi chybí moře.

Píšeš ale i o Středomoří. Zajímají tě také cizí krajiny, lákají tě exotické země?

Na začátku devadesátých let se otevřely hranice a my jsme mohli konečně vyjet do světa. I já jsem využil této příležitosti a začal důvěrněji objevovat Itálii a Francii. Jako typický Středoevropan jsem směřoval na jih, překročil jsem Alpy a stanul užasle před tváří Středozemí. Z nefalšovaného okouzlení mediteránní kulturou se zrodila velká výstava Cesta na jih, uspořádaná v Obecním domě v Praze v roce 1999. Své cesty jsem pojímal klasicky jako Grand tour, s turistikou neměly nic moc společného. Se zápisníkem a tužtičkou jsem navštěvoval památky, četl básníky, kreslil jsem si, plaval jsem v moři, také jezdil na kole a vysedával v kavárně s přáteli na piazze. Mediteránní kulturu považuji za teplý a mytický proud, na rozdíl od chladnější kultury severní a atlantické, která má sklon k abstrakci a rozumové konstrukci. Uvědomil jsem si, že křesťanství přišlo do Evropy z Blízkého východu, kde se dnes válčí, kde leží i kořeny naší evropské civilizace. Ocenil jsem také Byzanc, na kterou máme u nás dosti zkreslený pohled. Rád se vracím na stará místa, k mým láskám patří i Burgundsko, jeho kláštery a románské kostely. Nepotřebuji umělá města, megalomanské projekty, nezajímá mě architektura postavená za peníze z prodeje ropy. A nepotřebuji ani exotické pláže a turistické komplexy na druhém konci světa.

Vraťme se k tvému příběhu: Jak to bylo potom, po tvém návratu z Francie?

Začal jsem psát výtvarné glosy, ta první shodou okolností vyšla ve starém Hostu, byl to článeček o kresbách Jirky Načeradského. Psal jsem hlavně do Výtvarné práce a dalších časopisů, ale ty postupně zanikaly, a nakonec zůstal jen samizdat. Tehdy psal kdekdo, nebo alespoň něco přepisoval na psacím stroji s několika kopíráky za válcem, aby mohl potěšit své přátele a texty poslat dál jako poselství v lahvi. Samizdat byl dobrou školou psaní, byl sdílenou mánií a také společenstvím sympatizantů. Psal jsem básničky a eseje a také proslovy na večírky, kterých bylo tenkrát opravdu dost. Bavili jsme se po svém, žili jsme v bublině a doufali, že bublina jednou praskne a režim se zhroutí. Mé texty ze sedmdesátých a osmdesátých let vydal Torst pod názvem Fernety, dočkal jsem se a sám jsem byl překvapen, co všechno jsem v těch letech naklepal na stroji. Po pádu komunismu přišla euforie devadesátých let, kvapem se privatizovalo a rychle se zaváděla demokracie. Dnes, po třiceti letech, je pomalu všechno dovoleno, zároveň se však leccos zamlčuje, přechází, společnost je patologicky rozdělena. Pořádají se hlučné festivaly, veřejná čtení, udělují se ceny, granty, stipendia, ale nejsem si zcela jist, zda to kultuře a literatuře prospívá. Můj syn mně závidí samizdat a já se mu ani nedivím. Je třeba ale připomenout, že minulost se romantizuje, samizdat nebyl všechno, byla zde všeobecná mizérie a ideologický dohled. Literatura si dnes musí asi opět najít své poslání, pominout mediální a konzumní úspěch, aby byla autentická.

Zdá se, že tvé vlastní psaní nikam nespěchá, že je spíše pomalé…

Nějak tak to asi bude, spěch nesnáším, považuji ho za projev nervozity a také nejistoty. S časem je třeba se spřátelit jako s počasím. Není málo času, jak se říká, je ho dost, není ani špatné počasí, je takové, jaké je. Pokud se stavíme proti proudu času a měříme ho jen na minuty a hodiny, pak si s časem moc nerozumíme a to podstatné z času nám proteče pod rukama. Čas je bohatší než mechanika hodin, které nezadržitelně tikají a nezastaví se ani v noci, kdy spíme. Je totiž čas dětství, dospívání, první reflexe, druhé reflexe, možná je i čas věčnosti, každý čas je jiný. Je čas psaní i čas poletování, abych zde připomněl titul knížky mých nedávno vydaných vzpomínek. Poletování jednoho ptáčka jsem sepsal právě v čase vhodném na rozpomínání… Vzpomínky se nedají psát brzy ani moc pozdě, kdy už člověk zapomíná a také sní a fabuluje. Opakuji, s časem je třeba se spřátelit, aby se nevlekl s námi, anebo ani neletěl před námi jako splašený kůň. Dříve si lidé času asi více všímali, život se otáčel kolem liturgického roku, střídaly se svátky a pracovní období, zdá se mi, že vnímání času bylo konkrétnější, nebylo tak mechanické. Žilo se v čase a s časem. My žijeme s hodinkami na ruce a věčně si stěžujeme na nedostatek času. Naplněný čas je bohatstvím. Co se týče pomalosti či zpomalení v psaní, tak to je záležitost metody a poetiky. Zpomalený pohled umožňuje klouzat po krajině či zastavit se u detailu. Zpomalení má svůj půvab a smysl, jen chůze nám objevuje něco, co nemůžeme zahlédnout z okénka jedoucího auta. Píši rukou, přepisuji. Tuto metodu ale nikomu nevnucuji ani nedoporučuji, jsem si vědom elektronického pokroku, jen varuji před snadností rychlého psaní. Počítač jsem nezvládl ze zdravotních důvodů, modré světlo mně nesvědčí. Dodnes píši tužkou, mé rukopisy vypadají jako klínopisy nějaké starověké civilizace.

Hodně chodíš, jsi poutník krajinou. Zapisuješ si i v terénu?

Jistě. Píšu do sešitků, jsou to takzvané slovníčky, linkované, formátu A6. Pro psaní je to dobré, pro kresby se to moc nehodí, ale to mi nevadí, protože si pořizuju vždycky jen náčrty. A i ty texty jsou jen záznamy, nikoli deníky. Pro každý sešitek si vyrábím samostatné desky z tvrdšího papíru, aby se mi každý trochu přiblížil a nebyl tak anonymní. Schovávám je jako relikvie, dokumenty. Mám jich doma plnou bedničku, beru to i jako jakýsi můj archiv: zapisuji, kreslím, občas si něco vlepím a podobně. Nebýt mé ženy, které diktuji, a podpory přátel, stěží bych mohl jako autor existovat. Redakce časopisů a nakladatelství už dnes ani jiný text než elektronický neberou, zaslané papíry asi házejí rovnou do koše. Nezbývá než se s tím smířit a uznat, že éra rukopisů skončila. Skončila i éra literární korespondence, e-mailuje se a posílají se rychlé esemesky. Z čeho bude čerpat budoucí literární historie, autoři monografií, nevím. Vzhledem k dnešní rychlé elektronické komunikaci jsem v podstatě klášterní písař.

Jak to myslíš?

Mám rád ty nádherné iluminované manuskripty, fascinuje mě ta středověká oddanost knize. Vloni v létě jsem navštívil ostrov Reichenau neboli Rychnov na Bodamském jezeře, největší skriptorium v Evropě kolem roku 1000. Odtud se šířila vzdělanost, tady se sepisovaly svaté knihy, tady leží kolébka latinské křesťanské Evropy. V Reichenau určitě nespěchali, protože tvořili ke chvále Boží. My si dnes knih už tolik nevážíme, bereme je často jako zboží, jako produkt, a to je chyba. Kniha, dnes už tištěná, má stále své místo v kultuře a nenahradí ji jiná média a čtečky. Dobrá kniha je stále poselstvím, kniha nás i zavazuje, bez knihy je kulturní společenství nemyslitelné. Rád bych podtrhl i etický význam knihy. „Opravdový čtenář je přítel,“ napsal Pagnol. Nepíši podle žádných pravidel, nenavštěvoval jsem žádný kurz tvůrčího psaní, abych se dozvěděl, jak se má psát. Myslím si, že se něco takového ani naučit nedá.

Co pro tebe tedy psaní znamená?

Psaní je pro mě organický proces, obaluji se slovy tak, jako se chrostík obaluje zrnky písku a smetím. Styl se vytváří na základě vnějších vlivů a osobní zkušenosti. Jsou autoři, kteří jsou bez stylu nemyslitelní, vybrušují ho až k formální dokonalosti artismu. Vančurovo psaní bylo rozhodně postaveno na jazykové obratnosti, na působivém stylu. Novelka Rozmarné léto je rozhodně proto tak půvabná, že si při četbě všímáme určité výmluvnosti, nadsazeného literárního projevu. Na druhé straně třeba při četbě povídek Oty Pavla styl ani nevnímáme, Ota Pavel píše srdcem, protože takový byl. U Hrabala nalezneme ohlasy surrealismu, ale hlavní tok vyprávění se nese v duchu lidských řečí a hospodských historek. A podíváme-li se třeba na Haškova Švejka, ani tam nenalezneme nějaké úsilí o styl. Navíc Hašek Švejka diktoval venkovskému písaři, redakce je až dodatečná. Styl tedy není jedinou známkou kvality, kritériem literárnosti. Podstatu je třeba hledat v obsahu.

Osobně je mně asi nejbližší psaní srdcem, bez velkých efektů. Nemám rád dlouhá souvětí, psaní pro psaní, kde se čtenář ztrácí v textu. Nemám rád kupení metafor a dávám si pozor na symboly, ty by měly být skryté jako součást tajemství. Ideální je odstavec obsahující tak pět až šest vět, které může člověk zachytit. Možná že má někdo větší kapacitu, ale já počítám i s dýcháním, nádechem a výdechem, během psaní i četby. Hledám jakousi přirozenost, sdělnost, splavnost textu. V lyrice jsem došel až k holému projevu, minimalismu, ale nikoli k hermetismu. V eseji se rád rozepíšu, popustím uzdu imaginaci, rozvádím námět. A pokud něco nemám rád, tak rychlé nápady, které si vynucují naši pozornost. Nápady milují především média, nápad však není ještě myšlenka a „umčo“ není umění. Nechci však moralizovat, ještě se ukáže, co přetrvá a co odplaví čas, ale to už je záležitostí dalších generací.

Mluvíš o Otovi Pavlovi, kterého mám moc rád. Letos by oslavil devadesáté narozeniny, vychází o něm krásná kniha od polského reportéra Aleksandera Kaczorowského. Znal jsi Otu Pavla osobně?

To jsem ani nemohl. Ale znal jsem jeho práci. Zajímavé je sledovat ten vývoj, jak se to tehdy bralo. Seznámil jsem se samozřejmě trochu s jeho sportovními reportážemi, které jsou krásné a mají švih i pro toho, kdo se o sport tolik nezajímá. Pak mi někdo přinesl Smrt krásných srnců. Ta tehdy byla prezentovaná spíše jako nějaká kuriozita, židovský autor, který se vynořil náhle a z ničeho. Teprve později ho lidé pochopili v celé šíři, ale hrozně dlouho to trvalo. Mně se velmi líbí i jeho korespondence, která je na první pohled taková naivní a je z ní patrné, jak otevřený byl, ale v tom dobrém slova smyslu. Prostě to všechno myslel vážně.

Vracím se ke kořenům, pečuji o ně, jsem Středoevropan a hlásím se ke středoevropské kultuře 

Mluvil jsi o literární korespondenci a jejím konci. Máš někoho, s kým si ještě píšeš, nebo jinak udržuješ literární vztahy?

Důležití byli pro mě hlavně přátelé v období samizdatu, což byl třeba Pavel Šrut. Nebo Ivan Wernisch, za nímž jsem chodil do Lorety, kde dělal nočního hlídače. Také jsem se kamarádil s Petrem Chudožilovem, měl jsem moc rád jeho povídky a mám pocit, že je to stále nedoceněný autor. Samozřejmě v hospodách jsme se potkávali s kdekým. Třeba Ivan Martin Jirous byl můj spolužák. V té době, kdy jsem ho znával, se ale ještě moc neprojevoval jako básník, byly to jen takové hospodské průpovídky. Jak píšu ve svých vzpomínkách (Poletování jednoho ptáčka), v té době byl každý tak trochu básníkem, leckdo se snažil něco napsat, každý se snažil být nějak vtipný a originální, byla to doba frustrace a grotesknosti, hlavně první polovina sedmdesátých let. Třeba malíř Jirka Načeradský, kterému nikdy nic nevyšlo, ze sebe sypal málem až surrealistické texty. A takových bylo víc. Hrabala jsem poznal dřív, ale pak jsem se začal zabývat jeho literárními počátky a vydal v samizdatu jeho Ztracenou uličku. Zajímal mě velmi Jan Hanč. A znal jsem také Jiřího Muchu.

Jak se situace změnila po roce ’89?

Devadesáté roky způsobily, že se všichni nějak rozprchli, taky jsme už byli starší a na nějaké hospodské tahy už to nebylo. Momentálně je mi nejbližší Miloš Doležal, který pro mě objevil i různá nová témata, k nimž bych se sám asi jen stěží dostal, jako je třeba příběh faráře Josefa Toufara nebo různé příběhy z období druhé světové války a těsně po ní. Za to jsem mu velmi vděčný. Hodně rád mám i Jiřího Daníčka, redaktora časopisu Roš chodeš. To je výborně dělaný časopis s překrásnými rozhovory, které dělá Jirkova žena Alice Marxová. Četba jejich časopiseckých textů je pro mě literárním zážitkem.

Jsi jedním z mála autorů, kteří se u nás zabývají psaním esejů. Jak jsi na ten žánr přišel?

Esej chápu jako specifický útvar, dobrodružství ducha na pomezí literatury a společenských věd. I když esej představuje volný žánr, má přesto určité zákonitosti, není to jen hybridní forma, sesypaný text. Analyzuje, ale zároveň usiluje o syntézu, pokouší se vyslovit to, co se vzpírá zařazení. Esej je intelektuální disciplína, píší je básníci i filozofové, historici, badatelé, cestovatelé, kunsthistorici a dnes i ekonomové, sociologové a politologové. V anglosaském světě je esej běžnou školní úlohou, my si na eseje teprve zvykáme. Esej něco zkoumá, ale nechce dělat předčasné závěry, ostatně původní význam slova znamená pokus. Esej nepopisuje, ale noří se do tématu, pokouší se objevit něco nového a v tom spočívá jeho svébytnost. Kdysi na mě zapůsobil Roger Caillois, nadšeně jsem si přečetl výbor z jeho esejů Zobecněná estetika. Pak to byl také Walter Benjamin, v šedesátých letech jsem četl módního filozofa Herberta Marcuseho či práce polských sociologů a filozofů. Za normalizace jsem si přečetl třeba samizdatový překlad Konrada Lorenze a seznámil jsem se s etologií. Heidegger už zmizel z mého obzoru a stejně tak i heideggerování, objevil jsem jiné osobnosti a zdroje. Napsal jsem i pár esejů, vydal jsem knížku Živly či Potíže s dějinami, úvahy o střední Evropě, k esejistickým pracím patří i Benátky a další knížky. Esejisté rádi přehánějí styl, jsou stylisté, v tom spočívá úskalí tohoto žánru. V současnosti si více všímám dokumentu, což je obecný trend. Možná že vznikl nový žánr literárního dokumentu.

Něco vzniká a jiné jako by zanikalo…

Žijeme v době velké inflace slova a slov. Svět zaplavují textové i obrazové informace, nová elektronická technologie mění životní styl. Také literatura se dnes píše na počítači, romány a jiné žánry se jen hrnou. Píše se možná ale více z hlavy než ze života, fantazie pracuje u počítače. Nechci však kritizovat, jen komentuji, co cítím. Mám pocit, že nápady a názory zamořily prostor. Jenže to nejsou myšlenky. Výtvarné umění je například plné konceptuálních nápadů, média jsou plná názorů. V kulturních pořadech se pěstují krátké artové vstupy, rozhovory bez kompozice. Mluví se více, než je třeba. Žijeme v roztěkaném světě plném klipů, informací a nedokončených sdělení. A to mně vadí. Pro mě je literatura stále osudovou záležitostí, není to volba, ale závazek. Literární produkty mě moc nezajímají, nedovedu si například představit, že by někdo mohl psát poezii na počítači. Přepisovat ji do počítače, to ano, ale psát, nevím… V tomto smyslu považuji zápisník za stále důležitou součást literární práce či tvorby. K literatuře patří mimochodem i mlčení, řehole, střídmost jako ochrana před slovním balastem. Literatura by měla zůstat „nevinná“, nezávislá, bez ideologické motivace a mediálních ambicí. Obracím se stále ke vzorům, jako byli již zmínění Bohumil Hrabal či Ota Pavel. Hrabala jsem měl možnost poznat i osobně, za jeho „rabiátským psaním“ se ovšem skrývá obrovská něha, soucit, lidskost, pochopení pro lidský úděl. A podobně laskavý byl i zmiňovaný Ota Pavel…

V posledních letech se věnuješ Novohradským horám a česko-rakouskému pomezí. Lesní eseje, které vydalo nakladatelství Archa Zlín, jsou výzvou k putování po málo známé krajině jižních Čech. Byl to velký (zdaleka nejen) knižní objev i pro mě osobně. Ač jsem vyrostl na Šumavě, Novohradské hory jsem neznal. Jak ses tam ocitl ty?

Na Novohradsko jsem se dostal už před lety, jezdil jsem tam ke kamarádovi do obce Buková. Za normalizace byly přístupné jen Nové Hrady, Horní Stropnice, Terčino údolí, ještě Pohorská ves, dál se člověk už nedostal. Kontrola občanského průkazu začínala už ve vlaku, v Nových Hradech mě zkontrolovali jako podezřelou osobu i v cukrárně, právě jsem se chystal zakousnout do žloutkového věnečku, ale ani jsem nezkousl, tak rychle mě přepadla hlídka Pohraniční stráže. Na Novohradské hory jsem se mohl dívat jen zdálky, do lesů byla spuštěna železná opona. Lesy se táhly takzvané signálky a roty pohraničníků střežily prostor. Na Kraví hoře stála vojenská pozorovatelna, která měla kraj pod sebou jako na dlani. Vzpomínám si na jeden vtip z té doby: „Tati, kdo žije za těmi dráty, ptá se chlapeček a tatínek mu odpovídá: My!“

Když už se konečně zhroutil komunistický režim a otevřela se cesta do Novohradských hor, začalo mé objevování neprobádaných končin. Byl v tom i kus dobrodružství, vypůjčil jsem si staré kolo a vydal jsem se do terénu. Nikde nikdo, jako v Patagonii. Nikde hospoda, žádné značky, jen lesy a vojenské cesty. Dojel jsem do Pohoří, kde na návrší stál vymlácený kostel a ruina školy. Domy v městečku byly už strženy, Buchers jako by nikdy neexistovalo. Na konci aleje stála budka pohraničníků, ztracená varta. V krajině jsem nacházel zbytky lidských obydlí, samoty, hromady kamení a střepy. Vysoké odumírající třešně jako černé vdovy připomínaly zmizelý život. Žili zde lidé jiné národnosti, ale rozhodně ne cizinci. Jen v Pohoří a v osadách kolem žilo více než tisíc lidí.

Na pusté pláni se vlní tráva a kolébá se ve větru sem a tam, chybí lidé, starousedlíci, vládne zde bezčasí. V lesích až u hranic jsem nakonec nalezl trojboký barokní sloupek, kde se setkávají tři země: Čechy, Dolní a Horní Rakousko. Pro místní obyvatele byl prý posvátný, tady ležel střed starého světa. Pak přišly války, první a druhá, přišel odsun, vyklízení pohraničního pásma, likvidace domů a celých vesnic, darmo mluvit. Je pravda, že se v Pohoří už objevily nové domy, ale jsou to jen domy rekreační, hospodáři stále chybí. Louky se sekají, ale to je tak všechno. V létě přicházejí turisté, na podzim je Pohoří už zase prázdné, pusté. Co dál, jak naložit s celým regionem, to je otázka pro několik generací.

V čase pandemie, ve všední den, byly Novohradské hory opět liduprázdné jako na začátku devadesátých let. Ale o víkendu přijíždělo jedno auto za druhým a každý hledal nějaký ten volný kout jen pro sebe. Co bude dál, těžko říct, dorazí i sem kůrovec v plné síle a změní krajinu k nepoznání? Dělá mně to starost. Do krajiny se musí vrátit hospodaření s půdou. Jedině poctivé hospodaření dokáže krajinu Novohradských hor znovu oživit.

Nedávno vyšla tvá knížka Řádkování s neobvyklým podtitulem Užitá lyrika. Řádkuješ, vyséváš řádky, zaznamenáváš lyrické okamžiky?

Řádkování se původně jmenovalo Přeháňky, ale pak jsem název změnil, abych co nejvíce potlačil romantický, emotivní výklad. Básničky jsem osekal, zbavil metafor a poezii jsem pojal jako konkrétní událost, autentickou součást reality. Nechci poeticky přepisovat něco, co je zajímavé i ve své původní podobě jako básnický fakt. Myslím si dokonce, že právě na tom je postaven základ moderní poezie, jak se to pokouším vysvětlit v připojeném eseji. Lyrika se stává druhem dokumentu, spíše ukazuje, zachycuje než popisuje a nechce se dojímat. Jak se zbavit iluzivnosti a zůstat ještě v poezii, to je asi ten problém. Ať každý posoudí, zda by mu byly bližší „přeháňky“ než užitá lyrika. Myslím si, že není třeba kupit další argumenty, měli bychom zůstat v literatuře, u četby samotné.

Josef Kroutvor se narodil 30. března 1942 v Praze. Vystudoval filozofii, historii a dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Rok pobýval na studijním pobytu ve francouzském Besançonu. V letech 1970—2003 pracoval v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze v oddělení užité grafiky a fotografie, jehož byl i vedoucím. Žije v Praze a jihočeském Kramolíně. Autor výstav, řady uměleckých a odborných publikací, monografií a pořadů pro Český rozhlas. V samizdatu a exilovém Svědectví publikoval pod pseudonymem Josef K. Jeho knihy vycházely například v nakladatelstvích Pulchra či Měsíc ve dne. V poslední době spolupracuje především s nakladatelstvím Archa ve Zlíně, kde mu letos vyšla básnická sbírka Řádkování. Své vzpomínky shrnul v roce 2019 v knize Poletování jednoho ptáčka, kterou vydalo nakladatelství Torst.