OSOBNOST
host 08/20
S Petrem Zavadilem o dětství na Kubě, překládání temné poezie a práci zahraničního zpravodaje

Když jazyk začne krásně kulhat

Ptal se Jan Němec, Fotografie David Konečný
Nejdřív jsem si sotva uvědomoval, že to je ten stejný Petr Zavadil. Jako zahraniční zpravodaj České televize ve Francii byl v době atentátu v redakci Charlie Hebdo v televizních Událostech každý den. A já jsem tehdy zrovna četl vynikající výbor Bílé předání, který o pár let dřív připravil z francouzského básníka Guyho Viarra. Od té doby jsem s tímto dvojjediným Petrem Zavadilem chtěl udělat rozhovor. Došlo k tomu až letos na sklonku srpna v kavárně Slavia v předvečer Magnesie Litery, na niž byl Petr Zavadil nominovaný za překlad Madony zabijáků Kolumbijce Fernanda Valleja.

Loni jste vydal nejen Vallejovu Madonu zabijáků, ale také antologii tří jihoamerických básníků Tento chléb přežvykovat, psacími písmeny. Nemrzí vás, že překladatelská porota Magnesie Litery překlady poezie v podstatě ignoruje?

Není to úplně pravda. Když vezmu jen vlastní zkušenost, má první nominace na Literu byla právě za výbor kanárského básníka Andrése Sáncheze Robayny V těle světa. Ta druhá už za prózu, před několika lety jsem přeložil Přelétavou nymfu kubánského autora Guillerma Cabrery Infanta. A teď tedy Vallejo. Nemůžu říct, že by mě nějak mrzelo, že jsem nominovaný za překlad prózy, a ne poezie. Madonu zabijáků mám moc rád, chtěl jsem ji překládat a nabídl jsem ji nakladatelství Fra, tak jako všechny své předchozí překlady.

Je pro vás těžší překládat prózu, nebo poezii?

Já myslím, že mě kdysi prokoukl Václav Jamek, který si mě pozval do rozhlasu poté, co mně jím vedená porota udělila Cenu Josefa Jungmanna. Přátelsky mě tam obvinil, že překládám poezii, protože to je snazší. To je samozřejmě třeba brát s nadsázkou, ale něco na tom je. Pokud si člověk básníka vybere, zabývá se jím a skutečně pronikne do jeho světa, je to obvykle tak, že ten svět se nemění. Jednou se do něj vžijete a pak jste v něm doma. Kdežto próza na mě osobně klade vyšší nároky, protože je vrstevnatější, pracuje s různými jazykovými rejstříky, a to je na překlad složitější. Na druhou stranu, i v próze si často zase vybírám ty autory, kteří mají nějaký svůj svět a příliš ho neopouštějí.

Mám pocit, že kdyby tu teď seděl nějaký básník a slyšel, že próza je vrstevnatější, zuřivě by protestoval. Obvykle se má za to, že to naopak poezie je hutnější, pracuje víc s asociacemi, etymologickým pozadím slov a tak dále.

Souhlasím, mluvil jsem skutečně jen o jazyku. Jako příklad si můžeme vzít třeba romány Maria Vargase Llosy. Vynikají nejen atmosférou, ale i skvělými dialogy. Každá postava má svůj vlastní jazyk a překlad by to měl vystihnout. Zatímco v poezii obvykle slyšíme stále jen jeden hlas, a to je zkrátka hlas básníka. Toto jsem myslel tou vrstevnatostí prózy.

Jste ten typ překladatele, který autory pro české prostředí často objevuje. Co vás dovedlo k Fernandu Vallejovi?

Nepamatuji si už přesně, jak se mi zrovna Madona zabijáků dostala do rukou. Nejspíš mi o ní někdo řekl. Vybavuji si spíš to první čtení, které pro mě bylo ohromující. Ta kniha je plná nenávisti, se kterou normálně uvažující člověk těžko může souhlasit. Ale ta nenávist je nesena hypnotickým proudem jazyka, který člověku nedovolí dát tu knihu z ruky. A to bylo vlastně i to nejtěžší na tomto konkrétním překladu, převést ten proud a rytmus do češtiny. Takže pokud mi někdo řekne, že knihu přečetl jedním dechem jako já ten originál, jsem spokojený.

To říct nemůžu. Ten hypnotický proud jazyka jsem vnímal, ale zároveň mi to vše přišlo hodně hutné, obrazné, krutě poetické. Musel jsem si spíš dávat pauzy. Není to ostatně próza, která by se čtenáře snažila utáhnout na nějakých dějových zvratech. Ale chci se zeptat na tohle: Když jsem ji po pár dnech opravdu dočetl, chyběl mi na konci váš doslov. Překlady poezie obvykle doslovy doprovázíte, tady by nebylo o čem psát?

Doslovy nejsou má oblíbená disciplína. Pokud ho po mně nakladatel nechce, jsem jen a jen rád. Valleja navíc na rozdíl od řady básníků neznám osobně. Ale kdyby tam ten doslov byl, psal bych asi hlavně o překladatelských výzvách, které přede mě postavil. Když pominu zvláštnosti kolumbijské španělštiny, které jsou s pomocí Googlu nebo Anežky Charvátové dohledatelné, byl to asi hlavně ten zvláštní rytmus Vallejovy prózy. Dlouhé, sekané věty, jejichž sekvence na sebe ne nutně navazují, nalomená gramatika, kterou člověk musí trochu naštípnout i v češtině, ale zároveň ne příliš, aby se v tom čtenář neztratil. A mluvil bych samozřejmě také přímo o něm. Pochybuji, že v Jižní Americe je v současnosti významnější a kontroverznější intelektuál. Pokud jste tu knihu četl, asi tušíte, na co narážím…

Že je homosexuál?

Myslím, že to už v současnosti ani v machistické Jižní Americe zase takové téma není. Nebo aspoň ne v intelektuálních kruzích. Kontroverzní je spíš ten radikální pesimismus a určitá mizantropie. A také Vallejova bytostná nenávist ke katolické církvi, to je v Jižní Americe vždy těžké.

Ta nenávist je nesena hypnotickým proudem jazyka, který člověku nedovolí dát tu knihu z ruky 

Když si pomůžu srozumitelným popkulturním odkazem, Madona zabijáků působí trochu jako Narcos pro intelektuály. Skutečně jsme v Medellínu na konci éry Pabla Escobara, i když to všechno, co Narcos seriálově vytěžuje, se tady ocitá jen na pozadí. Zajímalo by mě, jakou stopu vlastně narkoterorismus a kokainové války v kolumbijské literatuře zanechaly?

Vallejo určitě není jediný, kdo o téhle době píše. Vzpomenout lze třeba 35 mrtvých Sergia Álvareze nebo Hluk padajících věcí Juana Gabriela Vásqueze, pokud zůstanu jen u románů dostupných i česky. Ale Vallejo — a to bych mu přičetl k dobru — se s tou dobou vypořádal hned na začátku své spisovatelské kariéry, vlastě ještě na konci toho Escobarova období, v podstatě bez odstupu. Možná i proto je Madona zabijáků tak intenzivní. S čím bych ale polemizoval, to je ta teze, že jde o Narcos pro intelektuály. Tématem této knihy je přece něco úplně jiného než drogové války. Madona zabijáků je existenciální novela, která hovoří o lásce, sexualitě a smrti. Jasně, doba, ve které se to odehrává, všechna tato témata staví do násilnějšího světla, ale ve skutečnosti je to o něčem úplně jiném než seriál Narcos. Který se mi, mimochodem, líbil.

Mně ta kombinace sexuality, násilí a poezie přišla vlastně genetovská. S tím byste souhlasil?

Pokud vím, sám Vallejo o Genetovi nemluví, ale ano, asi by se to dalo úspěšně srovnat. Styčných ploch je celá řada. Je tu jakási černá lyrika inspirovaná temnějšími vrstvami společnosti i lidské povahy. A taky samozřejmě tematizovaná homosexualita, která má u obou podobné zabarvení, něco andělského uprostřed bláta. V tomto pojetí homosexuality má Vallejo mnohem blíž právě k Genetovi než třeba ke Kubánci Reinaldu Arenasovi, pro kterého je homosexualita výrazem naprosté svobody a je u něj stejně barvitá, košatá a hyperbolická jako jeho styl.

Moře a sůl na kůži

Váš otec na konci osmdesátých let působil jako zpravodaj ČTK na Kubě. Jaké to pro vás bylo ocitnout se v jedenácti letech v úplně jiném světě?

Tak si to představte: Rok 1986, šedivá, studená Praha, hodně plaché dítě. A najednou vás vypustí uprostřed bujné tropické země, která hraje barvami, chutěmi a vůněmi. A také jazyk je úplně jiný, tělesnější, sexuálnější. Moře, sůl na kůži, všechny tyto vjemy… Bylo to úplně fascinující, trochu jako se znovu narodit. Musím říct, že od té doby, co jsme se v roce 1990 vrátili, mi Kuba chybí.

Nikdy jste se tam nevrátil?

Samozřejmě jsem tam několikrát byl, ale to máte těžké. Tehdy jsem nevnímal všechny negativní stránky režimu, který tam doteď vládne. Svým kamarádům dnes například příliš nedoporučuju, aby na Kubu jezdili, protože všechny peníze z turistického ruchu shrábnou lidé spojení s režimem, jen pár drobných zůstane přímo poskytovatelům turistických služeb, a i ti jsou vlastně na Kubě šlechta. Dnes si tohle všechno uvědomuju, a přesto pokaždé, když vystoupím v Havaně z letadla a ucítím vůni Kuby, ve které se mísí moře, shnilé ovoce a benzin, jsem úplně dojatý.

Moje dcery dnes říkají, že mám vždy jinak posazený hlas, když mluvím česky, španělsky a francouzsky 

Žili jste na konci těch osmdesátých let spíš v komunitě expatů, jak by se dnes řeklo, nebo jste měl šanci poznat Havanu z ulice?

Úplně z ulice to asi nebylo. Na Kubě v té době žilo hodně Čechoslováků a samozřejmě se drželi spolu. V Havaně mimo jiné byla třeba československá škola, kam se chodilo až do sedmé třídy, pak jsme povinně museli na ruskou. Na druhou stranu, rodiče byli hodně zvídaví, v Havaně se dnes rozhodně neztratím a Kubu jsme sjezdili celou. Viděli jsme, jak Kubánci skutečně žijí a že to není žádný zázrak, ale já jsem tehdy ještě nebyl ve věku, abych si to všechno nějak porovnal. Měl jsem jiné starosti, například jsem se tam začal učit francouzsky.

Anežka Charvátová mi před pár lety vyprávěla, že na konci osmdesátých let byla na Kubě na studijní stáži a přímo na Malecónu poprvé četla Tři truchlivé tygry Cabrery Infanta, které nedávno přeložila. Vy jste v tom věku také musel objevovat nejen Havanu, ale i literaturu, ne?

Máte pravdu, ale nebyla to tehdy kubánská literatura. Už dřív jsem samozřejmě četl mayovky a verneovky a tady ty obvyklý klukovský věci. Ale na Kubě se mi poprvé dostala do rukou literatura pro dospělé, zřejmě předčasně. Začal jsem tam využívat knihovnu československého velvyslanectví, kde jsem kromě Milníků Bohuslava Chňoupka a podobných skvostů narazil také na knihu s názvem Idiot. To mě v těch třinácti zaujalo. Poctivě jsem to přečetl, a i když jsem si jistý, že devět desetin jsem nepochopil, ta jedna desetina asi stačila, aby mě to někam dost zásadně nasměrovalo.

O co šlo v té desetině?

Tehdy mě asi nejvíc zaujaly ženské postavy, Aglaja Jepančinová a Nastasja Filipovna. To asi není úplně ideální představa ženy, ale je to jedna z ideálních představ fatální ženy. Byl jsem ve věku, kdy to člověka poznamená, jaké komplikované věci se mohou dít mezi mužem a ženou. Dostojevskij byl tedy na počátku a bylo třeba zkoumat dál.

Kuba zároveň musela být i na začátku vašich námluv se španělštinou.

I když jsme se dost pohybovali v té československé nebo slovanské komunitě, španělština samozřejmě byla všude kolem mě. Občas jsme třeba hráli s kubánskými kluky baseball na pláži a já jsem taky začal ve španělštině číst. Pamatuju si, že jsem mimo jiné španělsky četl Knihu smíchu a zapomnění, která tehdy v Československu byla dostupná leda v torontském vydání ze ’68 Publishers. Milana Kunderu dnes zas tak rád nemám, ale úvodní sekvence o čepici Vlada Klementise a jeho následném zmizení z fotografie na Staroměstském náměstí mě dost zaujala, protože o něčem takovém jsme se v československé škole v Havaně určitě neučili.

Jaký pak byl návrat do porevolučního Československa?

Vraceli jsme se do úplně jiné země, než z jaké jsme odjížděli. Sametovou revoluci jsme sledovali na dálku a s patřičným zpožděním. Bylo docela zajímavé sledovat v Havaně reakce prověřených kádrů mezi diplomaty i novináři. Třeba zpravodajka Rudého práva vůbec nepochopila, že komunisti jdou od válu, a dál posílala do Prahy udání, kdo z české komunity se moc okatě raduje, nebo dokonce obrací kabát. Nicméně z toho divokého a údajně opojného počátku devadesátých let jsem toho moc nezažil. Rok jsem studoval na gymnáziu ve Štěpánské, ale zbytek středoškolských let jsem pak strávil v Dijonu, ve Francii.

Na gymnáziu ve Štěpánské jste se potkal s Erikem Lukavským, majitelem Fra, se kterým se dodnes přátelíte. Přestavuju si vás jako dva inťouše v zadní lavici, kteří jsou těžce nad věcí a vzdělání spíš než ze školních hodin dolují z knížek…

Něco na tom bude, v zadní lavici jsme občas opravdu seděli. Oba rádi vzpomínáme na naši profesorku češtiny Holanovou. Na jedné hodině mluvila o Ecovu Jménu růže, které jsme oba krátce předtím dočetli. Říkala tehdy něco v tom smyslu, že je to pro nás v těch šestnácti letech moc složité. Koukali jsme s Erikem na sebe, ta je blbá, říkali jsme si, jsme tomu přece jasně rozuměli, ne? Byl to jeden z těch momentů, kdy jsme zjistili, že si budeme rozumět hlavně spolu, a vydrželo to dodnes. Ale nešlo jen o knížky, v noci jsme se dívali na Jardu Jágra, jak válí v NHL za Pittsburgh, a ráno po cestě do školy jsme rozebírali jeho výkon, měli jsme rádi akční filmy, psali jsme o nich slohovky a mysleli si, jak jsme originální… Později jsme taky oba začínali s překlady u Dauphinu, a když se Erik seznámil s Michalem Rydvalem, vzniklo Fra, ke kterému jsem se já externě přidal s těmi svými překlady.

Zmínil jste, že jste střední školu dokončoval v Dijonu. Internát francouzské střední školy musel být proti rozevláté Kubě pořádný rozdíl.

Jak jsem říkal, francouzštinu jsem se začal učit už na Kubě. Zpětně to hodnotím jako dost matoucí — francouzština je racionální, přísná, a učit se ji od Kubánců mě na to těžko mohlo připravit. Stejně tak jako mě roky na Kubě těžko mohly připravit na přísný režim na francouzském lyceu. Rozdíl byl samozřejmě také v tom, že na Kubě jsem byl s rodinou, ale ve Francii sám. Roky v Dijonu pro mě nebyly tak zásadní z hlediska prožívání světa, ale byly zásadní z hlediska dobývání a obývání nového jazyka. Moje dcery dnes říkají, že mám vždy jinak posazený hlas, když mluvím česky, španělsky a francouzsky. Je to možné, ve všech těch třech jazycích se každopádně cítím velmi dobře.

A ve všech také pracujete. Většina lidí vás asi ani nezná jako překladatele, ale jako letitého zahraničního zpravodaje České televize ve Francii. Ještě předtím jste však svůj televizní život začal na Nově. Jak jste se tam cítil?

Bylo to moje první zaměstnání po fakultě. A po vojně, třeba dodat. Kdybyste se mě tehdy zeptal, co budu dělat, na televizi bych nepomyslel ani náhodou. Ale stalo se, v roce 2002 jsem se ocitl v zahraniční redakci TV Nova jako součást party lidí, kteří většinou ani neměli vystudovanou žurnalistiku, spíš historii nebo jazyky. Mezi nimi třeba Jakub Szántó, se kterým jsme pak taky v rozmezí asi jednoho měsíce odešli do České televize. Zahraniční zpravodajství na Nově samozřejmě nikoho příliš nezajímalo a bylo jasné, že pokud to člověk chce dělat pořádně, je Česká televize jediná možnost. Ale vlastně mě pořád překvapuje, že jsem v televizi zůstal. I když mě tady teď váš kolega fotí, cítím se nesvůj. Stavět se před kameru pro mě není nic přirozeného.

A přitom těch vstupů z doby, kdy jste byl zahraniční zpravodaj České televize ve Francii, musely být stovky. Ostatně byl jste tam v době útoku v redakci Charlie Hebdo nebo v klubu Bataclan.

Těch pět let, co jsem tam byl, bylo hodně náročných. Když děláte zahraniční zpravodajství, je to vaše meta být natrvalo vyslán do země, kterou máte rád a jejíž obraz pak pro českou veřejnost spoluutváříte. Ale také to znamená být k dispozici od rána od šesti do večera do jedenácti. Kdykoli může zazvonit telefon, že je potřeba něco natočit, udělat vstup. Co existuje program ČT24, není to jako dřív, že zpravodajství běží jen několikrát denně v určeném čase — běží pořád. A vy jako zahraniční zpravodaj samozřejmě nejste jen nějaký hlasatel, natáčení všech příspěvků sám produkujete. Já jsem se navíc z vlastní iniciativy pokoušel nějak pokrývat i Španělsko, takže toho bylo ještě víc. Rodina i překlady byly během té doby poněkud upozaděné. Ale zase jsem mohl udržovat osobní kontakt s některými autory, které mám rád.

Jak jste osobně a profesně prožíval ty dva zmíněné teroristické útoky v roce 2015?

Profesně to bylo období nejintenzivnějšího nasazení. Na obrazovce jsem takzvaně visel skoro pořád. S kolegou kameramanem Petrem Svidenským jsme po atentátu na Charlie Hebdo spolu s kolonou dalších novinářů sjezdili za tři dny sever Francie, kde se vrazi na několika místech schovávali, moc jsme toho nenaspali. Ale to množství práce zase pomohlo potlačit ty osobní pocity, na které se ptáte. Zkrátka na ně nebyl moc čas. Co to bylo za hrůzu, na mě dolehlo až mnohem později, když se ukázalo, co přesně se odehrálo v klubu Bataclan.

Jazyková dřeň

Ve Francii jste objevil i básníka Guyho Viarra, jemuž jste pak v češtině připravil skvělý výbor Bílé předání. Jak jste na něj narazil?

To bylo ještě předtím, než jsem v Paříži působil jako zpravodaj. Pršelo a já jsem se schoval do jednoho oblíbeného knihkupectví, které má velmi dobře zásobenou sekci s poezií. Procházel jsem hřbety a připadl na jméno, které mi nic neříkalo. Vyjmul jsem knihu z regálu, jmenovala se Kniha stěn. Přečetl jsem pár textů a nabyl dojmu, že nic takového jsem nikdy nečetl. Nedokážu úplně říct, v čem to spočívalo. Pokud se mi o někom mluví obtížně, je to Viarre. To nejlepší, co jsem s ním mohl udělat, abych jeho psaní nějak přiblížil, skutečně asi bylo přeložit ho. Viarre nabízí jazykovou dřeň, antipoetický, polámaný, nekompromisní jazyk. Jeho poezie nemá vyvolávat emoce, je spíš cerebrální. Přečetl jsem si tam tu sbírku skoro celou, pořídil si ji a začal pátrat dál. Viarre však není nijak známý ani ve Francii, poezie je dnes všude okrajová věc a on je trochu na okraji toho okraje. Právě tam se však dějí ty nejzajímavější věci. Narazil jsem tedy na Cédrica Demangeota, který poté, co Viarre spáchal sebevraždu, dostal od jeho rodiny krabice s jeho písemnostmi a postupně je zpracovával.

Váš loňský výbor ze tří jihoamerických básníků Tento chléb přežvykovat, psacími písmeny dostal jméno podle verše Paula Celana. Mě vždy fascinovaly i tituly dalších vašich překladů. Výbor z francouzských prokletých básníků dvacátého století, na kterém jste se podílel, se jmenuje Bytosti schopné zemřít, ale dost mě dráždí právě i Bílé předání. Co je v tom titulu pro vás?

Většinou se snažím při pořizování antologií najít v autorových básních krátký verš nebo název jedné ze sbírek, který by celou knihu vystihoval. Jedinou výjimkou je V kořenech světla ryby, tam jsme si název vymysleli, obávám se, že v tom hrál roli i požitý alkohol. Ale docela se mi ten název líbí dodnes. Bílé předání je původní název jedné Viarrovy básně a pro mě je to jednoduché. Bílé předání je poezie samotná, něco, co básník předává čtenáři, přičemž bílá je v tomto případě asi barva smrti, protože celý Viarre vychází z předpokladu smrti. A taky v něm končí.

Zdá se mi, že z francouzské poezie překládáte hodně temné, často určitým způsobem mezní básníky. Zajímají vás existenciální a jazykové extrémy?

Zřejmě ano. Když se podívám zpětně na autory, které si vybírám, jistá krajnost je přítomná skoro u všech. Taky mě hodně zajímá tělo a tělesnost, ideálně rovněž vystavené nějaké krajní zkušenosti, třeba v Sonetech smrti od Bernarda Noëla, kde se popisuje mučení vězňů za války v Alžírsku z pohledu katů. Krajnosti a okraje jsou prostory, kde se podle mě dějí nečekané reakce, polámaný jazyk začne mluvit jinak, třeba u Artauda. Jeden francouzský básník tomu říká, že jazyk začíná krásně kulhat.

Zato vaše překlady španělské poezie jsou jiný příběh, zase už jen podle těch názvů. V kořenech světla ryby v případě výboru z Josého Ángela Valenteho, V těle světa v případě Andrése Sáncheze Robayny nebo Tohle světlo v případě Antonia Gamonedy. To skoro vypadá na francouzské temno versus španělské světlo…

Ve Španělsku ta temná tradice není, nebo jí je tam velmi málo. A pokud se u někoho objeví, jako třeba u Leopolda Maríi Panera, kterého mám teď rozpřekládaného, tak se ty temné věci stejně vyslovují se španělským lyrismem. Temnou tradici bychom spíš zase našli až v Jižní Americe, která na francouzskou avantgardu navázala daleko příměji než sousední Španělsko. Snad i proto, že spousta zásadních jihoamerických básníků minulého století žila mezi válkami nebo i později v Paříži. Většina z nich se přitom zastavila na montparnasském hřbitově u hrobu Peruánce Césara Valleja, který pro španělsky psanou poezii znamená zhruba to samé co Rimbaud pro tu francouzskou. A sám si své osudové spojení s Paříží předpověděl v prvním verši jedné slavné básně, který by se zhruba dal přeložit takto: „Zemřu v Paříži za průtrže mračen…“ Ze zmíněného Artauda i z legend o krvavé hraběnce Báthoryové zase ve své poezii vycházela Argentinka Alejandra Pizarniková, dítě rusko-židovských přistěhovalců. Španělské světlo se k tomu všemu asi opravdu dá postavit do protikladu. Jestli jste někdy byl na jihu Španělska, tak víte, že tamní světlo je úplně jiný zážitek, který se třeba ve Valenteho poezii musel projevit. Světlo je tam skoro hmatatelná hmota. Kubánec José Lezama Lima o tom má krásný verš a potom už dám s citacemi pokoj: „Světlo je první viditelné zvíře neviditelna.“

Překlad je asi vždy svého druhu setkání s autorem, ale jak velkou roli pro vás hrají osobní setkání s těmi, které překládáte?

To je různé. Někdy to hraje velkou roli, jako v případě výboru, který jsem připravil z již zmíněného Cédrica Demangeota. Někdy malou, osobní setkání s Antoniem Gamonedou pro mě bylo spíš zklamání. A někdy už setkání není možné, to třeba v případě Guyho Viarra nebo peruánské básnířky Blancy Varely. U francouzských básníků jsou ta osobní setkání důležitá i z hlediska samotného překladu, protože ty texty jsou často dost náročné, těžko proniknutelné a pomoc autora je potřeba. Udělám si svůj překlad a vyrazím za autorem, se kterým strávím tři dny společným intenzivním pročítáním a konzultováním.

Čím to, že překládáte výhradně současnou literaturu? Mám pocit, že třeba co se Španělska týče, v období zlatého věku pořád jsou autoři, které by stálo za to zpřístupnit.

S nadsázkou bych mohl říct, že to je lenost. Ony se ty vázané verše přece jen hůř překládají. Něco málo jsem zkoušel na vysoké škole a koneckonců i v Gamonedovi se najde několik pravidelných jedenáctislabičných sonetů — a byla to hrozná dřina. Ale spíš jde o to, že aby rozhovor mezi literaturami mohl probíhat, je třeba překládat hlavně současné autory. Věřím, že to má smysl i pro ty domácí, mít možnost číst díla svých kolegů a nějak na ně reagovat. Je samozřejmě záhodné reagovat i na Baudelaira, protože co si budeme povídat, vždycky bude nejlepší. Ale ten už zkrátka přeložený je. I když ne v úplnosti. Doufám, že se jednou pustím do jeho posmrtně vydaných poznámek o Belgii a Belgičanech, kde si nádherně vyřizuje účty s lidskou pitomostí a malostí. Právě jenom malí a pitomí lidé nevidí, že o Belgii Baudelairovi vůbec nešlo, že Belgičan je v tomto případě člověk jako takový. 

Petr Zavadil (nar. 1975) je překladatel, romanista a novinář. Od svých jedenácti let žil čtyři roky na Kubě, kde jeho otec působil jako zpravodaj ČTK. Zavadil poté studoval lyceum ve francouzském Dijonu, v roce 2000 vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obory francouzština a španělština. Jako student absolvoval krátkou studijní stáž v Granadě. Pět let pracoval v zahraniční redakci televize Nova, poté se přesunul do České televize, mezi lety 2013—2018 byl jejím zahraničním zpravodajem ve Francii. Paralelně ke své novinářské kariéře překládá, přeložil nebo se podílel na překladu více než dvaceti titulů. Za výbor ze španělského básníka Antonia Gamonedy Tohle světlo obdržel v roce 2011 Cenu Josefa Jungmanna. Třikrát byl nominován na Magnesii Literu za překlad. Bylo to s knihami V těle světa španělského básníka Andrése Sáncheze Robayny (2008), Přelétavá nymfa Kubánce Guillerma Cabrery Infanta (2011) a Madona zabijáků Kolumbijce Fernanda Valleja (2020).