TÉMA
host 08/20

Knihy pro každého

Barbora Votavová
Česká republika je čtenářskou velmocí. Máme nejvíc veřejných knihoven. Čtenářů a čtenářek je v populaci skoro osmdesát procent, z toho většinu tvoří ženy. Jejich poměr mezi těmi, kdo knihy v digitálním světě reflektují, je ještě významnější. Knihy jsou součástí naší sebeprezentace coby lidí, kterým není lhostejný svět. Axiomem knižní sféry je, že knihy posilují slovní zásobu, kritické myšlení i empatii. Zároveň ale máme v roce 2020 co do oceněných kompletně mužskou Magnesii Literu a ani na jiných frontách to nevypadá, že nás před chybějící diverzitou, nedostatkem solidarity nebo před selháváním demokracie zachrání právě ušlechtilý a kultivující dopad čtení.

„Abychom si osvojili víc pojmů, musíme víc číst,“ píše Timothy Snyder v Tyranii, apelativní sbírce lekcí na obranu demokracie. „Každá dobrá kniha oživí naši schopnost uvažovat o víceznačných situacích a posuzovat úmysly druhých lidí.“ Jako příklad pak uvádí řadu populárních beletristických textů od Bratrů Karamazových až po Harryho Pottera. Poněkud zřejmě přeceňuje lidskou schopnost najít v krásné literatuře to, co v ní spatřuje sám, a ještě si to vyložit dostatečně prodemokraticky. Snyder vidí ságu J. K. Rowlingové jako ukázku světa tyranie a vzdoru a naznačuje, že díky četbě lidé dovedou tyranii rozpoznat a vzdorovat jí. Fanoušci a fanynky čarodějnického světa jsou ovšem v poslední době slyšet především coby obránci autorčiných transfobních komentářů, které útočí na snad nejzranitelnější minoritu a které jsou v šokujícím souladu s politikou kabinetu Donalda Trumpa. „[Čtenář] dokáže daleko lépe vyhodnocovat informace, vzdorovat tomu, čemu se říká dneska fake news,“ uvádí v podobném duchu Jiří Trávníček. Za čtenáře a čtenářky ve svých výzkumech považuje každého, kdo čte alespoň jednou ročně, tedy něco kolem 80 procent populace. Alespoň jednou za čtvrtrok čte 75 procent lidí, jednou měsíčně nebo častěji 65 procent. Zároveň ovšem 55 procent lidí v Česku opakovaně nějaké té falešné zprávě nebo hoaxu uvěřilo (průzkum agentury Ipsos z října 2019).

Zdá se tedy, že čtení a jeho blahodárný vliv na naše uvažování a budoucnost světa se přeceňuje. Přesto je čtenářství považováno za chvályhodnou součást životního stylu a kniha je symbolem rozhledu a empatie. Nakolik oprávněná je pověst knih coby kratochvíle, která je nadřazena jiným způsobům trávení volného času, jak propagátoři čtenářství tak často naznačují?

Gratuluji, právě jsi splnila svůj denní čtenářský cíl!

Čtenářství se stalo do určité míry performativní záležitostí a kniha v kabelce či na stolku v kavárně statusovým symbolem. To, jak čteme, přitom ovlivňují fenomény, které jsou typické pro životní způsob digitalizovaného, optimalizovaného, pozdně kapitalistického jednadvacátého století. Ve snaze vykompenzovat stres hektické každodennosti je módní usilovat o mindfulness, zen, hlubokou práci. A zároveň se věnovat technikám, jako je bullet journaling (odrážková metoda zaznamenávání úkolů a plánů), pomodoro (metoda organizace času), a dalším zlepšovákům produktivity. V módě je jednoduše nebýt roztěkaní, nedívat se neustále jen do displejů a monitorů. A také být ve všem efektivní, neprokrastinovat a měřit svůj výkon. Vede to ke dvěma jevům, které se v případě knih často potkávají na stejném nočním stolku. Čtení je trendy. Je v módě otevřít román a nenechat se u četby rušit notifikacemi. Zároveň je však trendem počítat si, kolik knih za rok přečteme. Zapojovat se do čtenářských výzev — do té na Databázi knih se každý rok zapojí více než deset tisíc lidí. Zaznamenávat stránky přečtené za den. Nastavit si cíle. Měřit, jestli jich dosahujeme, klidně speciální aplikací v chytrém telefonu.

Tyto dva trendy si v mnohém odporují a napovídají dost o tom, proč si někdy dvě čtenářské skupiny, nebo možná spíše dva způsoby čtenářské sebeprezentace, tak výrazně oponují. Jedna pojímá čtení jako soukromou a skoro intimní činnost, v níž se od světa a také od sítí odpojuje, ta druhá přistupuje ke čtení v mnohém podobně jako k běhání, cvičení jógy nebo učení cizího jazyka. Měří výkon, sdílí progres, ukazuje výsledky, popisuje zážitky slovem i obrazem.

Podobně se pak dá přistoupit i k reflexi literatury, na jedné straně jsou jí vyhrazena jen tradiční média, dlouhé texty a kvalifikovaná pera, na straně druhé pak jde o zcela otevřené pole, přístupné komukoli, kdo chce s ostatními sdílet svůj názor, dojmy nebo hodnocení, i kdyby to bylo jen v popisku fotky na Instagramu. Symptomatické pro současné čtenářství je i to, že se tyto dva přístupy zároveň prolínají a řada čtenářů a čtenářek vidí jako součást svého životního stylu obojí. Umět odložit telefon a soustředit se na čtení a zároveň sdílet, co čtu, jak čtu a jak hodně čtu. Existují literární publicisté aktivní na Instagramu i instagramové influencerky publikující v tradičnějších médiích. Většinou to paradoxně vede spíše ke kognitivní disonanci než k přibližování světů odborné literární veřejnosti a širokého čtenářstva.

Velmoc lidové reflexe literatury

Česko je čtenářskou velmocí, stále vede statistiky v počtu veřejných knihoven na obyvatele, téměř polovina lidí (podle Trávníčkova výzkumu konkrétně 47 procent) tu čte alespoň jednou týdně. Z facebookové dospělé populace, která čítá 4,8 milionu lidí, se o čtení zajímají celé tři miliony. Na Instagramu je v Česku zhruba 2,5 milionu lidí, z toho 1,8 milionu příznivců a příznivkyň četby — tato data jsou na Facebooku veřejně dostupná. Jde tedy o zhruba 70 procent populace na sociálních sítích, což se nijak dramaticky neliší od výsledků Trávníčkových reprezentativních šetření, která za čtenáře a čtenářky, tedy ty, kdo čtou alespoň jednou ročně, označují 78 procent lidí.

Ale obrovsky aktivní jsme i v reflexi toho, co čteme. Do role kritiků a kritiček a také influencerů a influencerek se nás na sociálních sítích staví tisíce. Výraznou platformou pro sdílení hodnocení knih a vzájemného doporučování se staly skupiny na Facebooku. Největší z nich má přes čtyřicet tři tisíc členů a členek. Kdybychom počty členů a členek všech aktivních čtenářských skupin na Facebooku sečetli, dostali bychom se téměř ke sto tisícům lidí. Další desetitisíce lidí se zapojují do diskusí ve skupinách provozovaných komerčními subjekty, ti však do předchozího čísla zahrnuti nejsou, protože jejich počet ovlivňuje placená reklama. Přes jedenáct tisíc členů a členek pak mají skupiny buď odbornější, kde své tipy sdílejí knihkupci a knihkupkyně, nebo obsahem i sebeprezentací zacílené na kritikou lépe hodnocenou literaturu a na literární dění.

Optimisticky vypadající počty lidí toužících diskutovat o knihách může ovšem rychle nahradit bezbřehý pesimismus, začteme-li se do příspěvků především v těch šířeji zaměřených skupinách. Často nezbyde než kroutit hlavou, že bez ohledu na empatii, kritické myšlení nebo čtenářský vkus si někteří diskutující z přečtených knih neodnesli ani umění gramatiky či interpunkce. Zní to sice ošklivě elitářsky, ale pokud je tak snadné zpochybnit vliv čtení na schopnost vcítit se do druhých nebo bránit se hoaxům, bylo by hezké zachovat si aspoň víru ve vliv na slovní zásobu a kulturu vyjadřování.

Recenze puntíkovaného hrnku

Samostatnou kapitolou je pak Bookstagram. Focení knih na Instagram a jejich stručné hodnocení či alespoň popis dojmů ze čtení je výrazným fenoménem, dokonce natolik, že v pořadu Liberatura padl v nadsázce návrh hodnotit Bookstagramy v rámci cen Magnesia Litera namísto blogů. Smysl literárních blogů a knihomolských profilů na Instagramu je samozřejmě diametrálně odlišný. To však nic nemění na tom, že Bookstagram není možné jako platformu pro reflexi literatury ignorovat, i kdyby mělo jít jen o reflexi toho, co se čte nejvíc nebo jaká obálka nejvíc láká k vyfocení. Stačí se podívat na to, kolik lidí a v jakém množství tu chce ukazovat, co právě čte. Pod českými čtenářskými hashtagy najdeme desetitisíce fotek: #czbookstagram — 50 000 příspěvků, přibývá zhruba 60 denně; #dnesctu — 118 000 příspěvků, denně přibývá kolem stovky; #zaceskeautory — 2 950 příspěvků, každý den přibyde zhruba desítka. Ať už si o reflexi vyfocených knih — nebo její absenci — myslíte cokoli, je evidentní, že nezanedbatelná část populace, která ke své sebeprezentaci Instagram používá, se chce prezentovat právě jako čtenářky a čtenáři. Pokud k hashtagu #dnesctu přičteme jeho slovenskou variantu #dnescitam, pod níž najdeme 272 000 příspěvků, můžeme výsledné číslo porovnat s #dnesnosim, používaným v Česku i na Slovensku, u něhož najdeme 1,2 milionu příspěvků. To, že na výrazně vizuální platformě dosahuje četba více než třetinového výsledku v porovnání s módou, se dá samozřejmě interpretovat pozitivně i negativně.

Čtení je trendy, fotit knihy, obvykle v zátiší s kávou, květinou nebo dalšími doplňky, a prezentovat se jako čtenář či čtenářka je in. Jde však svým způsobem spíše o „signalizaci ctností“ než o opravdovou reflexi nebo prezentaci svébytného čtenářského vkusu. Za prvé, důležitější než „recenze“ — v uvozovkách proto, že formálně krátké texty recenzemi nejsou, i když jsou tak řadou uživatelů a uživatelek označované — tu je splnění momentálních estetických kritérií platformy, a za druhé, právě na Instagramu se ukazuje až podezřelá unifikovanost čtenářského vkusu, zaměření na novinky i dopad marketingových snah knihkupců a nakladatelů.

O neodborné reflexi literatury v digitálním prostředí už toho bylo ze stran literárních profesionálů a profesionálek napsáno opravdu hodně. Paradoxně se tak obvykle dělo a děje opět v digitálním prostředí. Jako by se všichni ti kritici, překladatelé a spisovatelé — maskulinum je zde záměrné — přece jen zdráhali pouštět se do křížku se čtenářskou veřejností, o níž mají evidentně nevalné mínění, na tak sofistikovaném médiu, jakým je papír. A je to ostatně dobře, není třeba si namlouvat, že literárně-kritické časopisy, kde se také vyskytlo několik podobných, bolestně jednostranných polemik, by měly takové publikum, jakého se může dostat rantům neboli rozvášněným tirádám na Facebooku. Naštěstí stále častěji nejde jen o ranty, i v literatuře se projevuje trend kulturně-kritické inkluzivity. Odborníci a odbornice občas vezmou na milost knihy, které se zároveň dobře prodávají, i čtenáře a čtenářky, kteří se o nich chtějí vyjadřovat. Ukázalo se to ostatně i v předchozích číslech Hosta. Ať už to způsobila touha oslovovat širší publikum, jako to dovedou nejsledovanější influenceři, nebo upřímné egalitářství, je to potěšující trend, který odpovídá oné mytické pověsti knih coby nástrojů empatie a kultivovanosti.

Fotit knihy, obvykle v zátiší s kávou, květinou nebo dalšími doplňky, a prezentovat se jako čtenář či čtenářka je in 

Čekání na Oprah

Čtenáři a čtenářky mají kromě internetových platforem spoustu příležitostí k zapojení do literárního života i ve skutečném světě, pokud tedy zrovna nezuří pandemie. Pluralita čtenářských životních stylů se ukazuje i díky nim. Třeba takový veletrh Svět knihy můžete jako knihomol považovat za nejdůležitější událost knižního roku, za nutné zlo plné nedůstojných slev a nezajímavých nakladatelů i za cokoli mezi tím. Podobně to je i s Tabookem či Knihexem, byť se třeba následnou návštěvnickou odezvou na sociálních sítích a blozích nemohou Světu knihy rovnat. Tabook i Knihex jsou ideálním místem pro nabourávání výše zmíněného unifikovaného vkusu sociálních sítí či objevování knih bez marketingových rozpočtů. To, jaký zlomek čtenářů a čtenářek aktivních na sociálních sítích se akcí malých nakladatelů účastní, svědčí především o tom, že spolupráce mezi literární kritikou a instagramovým knižním popem by výrazně prospěla oběma stranám.

Pravidelně zaznívá, že literatura, především ta česká, ve společnosti dostatečně nerezonuje. Chybí tu osobnosti, které by alespoň částečně propojovaly svět literatury, obzvláště té, která obstojí u kritiky, se širokou veřejností. Nikdo tu zatím patrně nedokáže způsobit „Oprah effect“. Americká moderátorka vybírala tituly pro následné diskuse ve své talk show a tyto knihy se obvykle okamžitě staly bestsellery. Když v roce 2006 vybrala Noc Elieho Wiesela, prodalo se knihy, která původně anglicky vyšla už v roce 1960, během jednoho týdne 140 000 výtisků, šlo tedy o šestatřicetinásobné zvýšení prodejů a kniha se více než rok udržela v žebříčku bestsellerů The New York Times. Oprah tedy výrazně ovlivňovala čtenářský vkus statisíců lidí, podobně jako to dělá Emma Watsonová se svým online knižním klubem nebo Barrack Obama, který každoročně zveřejňuje osobní knižní tipy. Ty se často protínají jak s nominacemi na významné literární ceny, tak se vkusem progresivní kritiky, kterou v českém prostředí představuje například skvělý podcast V chapadlech murmuru Jana Bělíčka.

Všechny jmenované osobnosti tedy využívaly nebo využívají svůj hlas k propagaci textů, které si pozornost zaslouží. V českém prostředí bohužel není příliš běžné, aby osobnosti veřejného života sdílely svá čtenářská doporučení — Leoš Mareš čtoucí na Instagramu Čornejova Žižku budiž snad první vlaštovkou —, a tak jsme odkázáni na jiný typ osobností, které nám pomáhají zorientovat se v přesyceném knižním trhu. Buď na literární kritiky a kritičky, nebo na influencery a influencerky ze sociálních sítí. Měřit dopad těchto dvou skupin je nepoměrně těžší, než tomu bylo v případě Oprah, bylo by však bláhové si myslet, že třeba doporučení Lucie Zelinkové, kterou sleduje přes sedmdesát tisíc lidí, nemají na čtenářský vkus v Česku žádný vliv. Slovo influencer je často vnímáno až příliš negativně. Právě influenceři mají šanci inspirovat lidi natolik, jak to dokázala právě Oprah, tedy alespoň v českém měřítku. Knih vychází moc, všichni chtějí poradit, co číst, a slyšet, která kniha komu změnila život, a toho se od literárních kritiků a kritiček čtenáři a čtenářky zřejmě nedočkají.

Čtenář aktivista

Čtenářství vede podle průzkumů profesora Trávníčka k větší aktivitě takřka ve všech směrech, tedy s výjimkou chalupaření. Čtenáři a čtenářky jsou aktivnější ve svých komunitách a také politicky a společensky. Ona vzletná, se čtením spojovaná slova jako empatie či kultivovanost by mohla naznačovat, že půjde o skupinu lidí smýšlejících sociálně-liberálně, jednoduše o humanistické typy. Je proto zarážející, že v instagramových profilech reflektujících přečtené knihy najdeme jako další zájem skupinu Ortel nebo že v profesních skupinách knihkupců lze sledovat diskuse na téma „přehnané politické korektnosti“ třeba v souvislosti s anticiganismem Josefa Lady. Především pro svět anglicky psané literatury je v posledních letech charakteristické posilování hlasů autorů a autorek z řad etnických menšin, imigrantů a imigrantek nebo LGBTQI+ lidí. Na diverzitu dbají poroty významných cen i velké knihkupecké domy. Svou roli jistě hraje pragmatismus spojený s proměňujícím se publikem a jeho nároky, výsledkem je každopádně větší dosah a dostupnost jiných než bílých, mužských a hetero- perspektiv.

V Česku se nicméně stále i ve čtenářských kruzích spíše vedou diskuse o tom, jestli té diverzity není náhodou už trochu moc, samozřejmě v případě literatury překladové. O tom, že v rámci české literatury nemají menšiny hlas skoro žádný, se raději nediskutuje, snad proto, že to nabourává obraz ultraliberálního světa, v němž si už privilegovaní ani neškrtnou. Samozřejmě existuje velká skupina čtenářů a čtenářek, pro které jsou knihy součástí kosmopolitního životního stylu a v jejichž knihovnách se objevují vedle českých autorek třeba autorky ze západní Afriky. Velkému úspěchu se však v Česku zároveň těší knihy, které jsou ke všemu progresivnímu skeptické. Na Magnesii Literu byl nominován Logoz Davida Zábranského, kniha, která se posmívá městským liberálům, anketu Kniha roku vyhrál vloni Michel Houellebecq, který se po varování před islamizací vrhnul na evropskou byrokracii. Právě jeho román Podvolení je jedinou seriózní knihou v nabídce zřejmě jediného českého neonacistického online knihkupectví, které jinak nabízí výhradně antisemitské tituly, konspirační teorie a knihy o motorkářích. Čtení zkrátka může být součástí různých životních stylů, a dokonce i mezi kritikou uznávanou literaturou si lze vybrat právě takové čtení, které konvenuje našemu smýšlení.

Generické femininum

Pokud je kniha součástí životního stylu, je především součástí životního stylu žen. Ženy jsou, jako snad všude na světě, v Česku aktivnějšími čtenářkami. Jsou častějšími návštěvnicemi knihoven, podle zjištění Trávníčkova výzkumu o 15 procent. I zákaznicemi knihkupectví jsou z 60 procent ženy. Muži samozřejmě také čtou, ovšem co se reflexe literatury v digitálním prostředí týče, ženy převažují ještě výrazněji. Nejsledovanější influencerkou věnující se knihám je žena, výše zmiňovanou Lucii Zelinkovou sledují ze 70 procent rovněž ženy. Snad nejvýraznějším mužem v této sféře je Jakub Pavlovský. Pořádá komorní literární akce, na něž chodí skoro výhradně jen ženy, a i mezi jeho více než 14 000 sledujícími je 81 procent žen. Mezi výraznějšími bookstagramery a bookstagramerkami se pár mužů najde, většinou jde o lidi z LGBT komunity. Těžko se hledá příklad, na jehož základě by se čtenářství dalo označit i za součást tradičně maskulinního životního stylu. Což poněkud bije do očí například v kontrastu s fotografií letošních vítězů cen Magnesia Litera. Ta po loňském roce, kdy ženy převažovaly, překonala i rok 2018, kde velkou převahu mužů vyvažovala alespoň cena za překlad a autorky v kolektivech oceněných za literaturu faktu a publicistiku.

Ženy více čtou, více knihy v digitální sféře reflektují, už roky se v české literatuře hovoří o nástupu autorek, jsou mezi nimi i bestselleristky. A přece se nejde zbavit dojmu, že literaturu mnoho lidí vnímá podobně stereotypně jako vaření. Ano, častěji to dělají ženy, ale mistrovsky to umí spíše muži, stačí se podívat na šéfkuchaře michelinských restaurací.

Literatura není sama o sobě emancipující a čtenáři a čtenářky nejsou automaticky empatičtější, otevřenější a egalitárnější jen proto, že čtou. Možná by se na tom ovšem dalo leccos změnit, kdyby se neustále nezpochybňovala úroveň ženského psaní, kdyby se kritika, byť oprávněná, neodborné reflexe literatury tak často nestáčela k pohlaví, věku a vzhledu, kdyby potřeba ženské či menšinové perspektivy nebo genderově vyváženějších odborných porot nebyla tak často považovaná za jakýsi liberální, hyperkorektní výmysl. Kniha může být součástí životního stylu kohokoli bez ohledu na pohlaví, etnicitu či orientaci. Digitální čtenářské komunity to v anglicky mluvícím světě začaly dokazovat dlouho předtím, než se toho chopila knihkupectví, kritika a odborné poroty. Svoje LGBT knižní influencery i progresivní podcasty už máme i u nás, tak snad nic nebrání tomu, aby se diverzita projevila napříč celým knižním světem.

 

Autorka společně s Ondřejem Lipárem připravuje podcast Do slov.