NÁZOR
host 08/20

Úvaha o smrti

Miroslav Balaštík
Víme, že svět nelze poznat přímo. Nelze jej obsáhnout a pochopit bezprostředním zřením ani ztotožněním se s ním. A pokud by toho někdo i byl schopen, neexistují slova, kterými by to mohl ostatním sdělit. Podstata jevů zůstane člověku utajena nejspíš až do okamžiku, než se sám přestane jevit. Naše poznávání je tak odkázáno na zkoumání toho, jak na svět kolem reagujeme my, a stejně tak ostatní „jevy“, ať už je považujeme za živé (tedy schopné reagovat na svou vlastní existenci), nebo neživé, ať je vidíme, předpokládáme nebo jejich existenci umíme vypočítat. Chceme-li pak poznávat sami sebe, měli bychom proto zkoumat především to, jak reagujeme na možnost svého nebytí.

O příčinách i důsledcích virové epidemie bylo řečeno a napsáno mnohé. V naprosté většině šlo přitom o výroky a texty novinářů, sociologů, politiků, politologů či ekonomů. Odborných článků byl jen zlomek. Pochopitelně. Ve vědeckém kontextu jde sice o nový, ale nijak výjimečný úkaz a jeho zkoumání se nebude lišit od jiných, mnohem nebezpečnějších nemocí.

Čím méně toho však o původu a chování viru víme z hlediska vědeckého, tím autentičtější a významuplnější jsou společenské reakce na něj. Prostor nevědění a obav totiž vyplňují představy, které vypovídají o nás samých, o našem nahlížení do budoucnosti, o tom, jak se vztahujeme ke svému nebytí.

Jak umíráme

Polský novinář Mariusz Szczygieł v knize Udělej si ráj konstatuje, že polovina pražských nebožtíků nemá pohřeb. I v celém Česku počet pohřbů lavinovitě klesá, třetina uren zůstává po kremaci nevyzvednuta, rozšiřují se rozptylové loučky a výjimkou není skladování uren po bytech či vysypávání popela na místech, která měl nebožtík rád.
Co to o nás vypovídá?
Jakkoli se ceny pohřebních služeb pohybují v řádech desetitisíců, sami o sobě nejsou příčinou. Pokud by veřejné rozloučení se zesnulým představovalo kulturní rituál, jehož neprovedení by bylo postihováno společenskou ostrakizací, snaha ušetřit by nehrála roli. Ani přání umírajícího nechat se bez obřadu vysypat na zahradě by z téhož důvodu nebylo vysloveno nebo pozůstalými respektováno, pokud by nešlo o protestní gesto.

Důvodem je postoj ke smrti, která je u nás vnímána jako individuální a veskrze soukromá záležitost. Veřejné rozloučení potom pro pozůstalé znamená pouze zmnožení a prohloubení smutku, aniž by současně přinášelo katarzní úlevu.

V této individualizované podobě se smrt jeví jako důsledek řetězce příčin, na nichž se nebožtík do značné míry podílí sám. Nezdravým životním stylem, zanedbáním preventivní péče a zejména pokročilým věkem. Smrt tady nepředstavuje tajemné mystérium, ale víceméně prostou mechaniku. Konec trajektorie vedoucí z bodu A do bodu B. Vnímají to tak umírající, když žádají příbuzné: „nedělejte si se mnou starosti“, stejně jako jejich nejbližší, když taková přání respektují nebo předpokládají, že „on by to tak chtěl“.

Existují však výjimky. Tragické nehody a vyloženě předčasná úmrtí. V takových případech se i u nás pohřby konají téměř vždy, zemřelí mají důstojné náhrobky a často i opečovávané památníky podél silnic. Tragická smrt jako by se kolektivního spoluprožití dožadovala. Netruchlíme totiž pouze nad ztrátou člověka, ale také nad tím, co odžito nebylo, co výjimečného mohl dotyčný vykonat a kde se jeho život mohl protnout s tím naším. A především: Předčasná smrt je nečekaným zásahem z vnějšku, který porušuje pohodlný řetězec příčin a následků a upomíná člověka na její všudypřítomnost a nevyzpytatelnost. Pohřby tedy fungují i jako zaříkávání, jejichž katarzní účinek spočívá v úlevě, že já jsem stále tady.

Tragická úmrtí jako by nás vracela ke kolektivnímu prožívání smrti. K vědomí, že smrt je naším společným údělem, že hranice mezi naším bytím a nebytím může vést každým příštím okamžikem a možnost ovlivnit ji vlastními silami a vůlí a odsunout na stáří je ryze hypotetická.

Válka s virem

Proč o tom všem mluvím? Objevení viru, na nějž neexistuje lék, představuje kolektivní ohrožení, které změnilo i způsob, jakým se běžně vztahujeme ke smrti, a které nás nutí prožívat ji společně. Člověk, který zemře na virus, přestane být obyčejným nebožtíkem (tedy tím „nebohým, kdo ztratil úděl na této zemi“, použijeme-li etymologii) a mění se v oběť. Individuální smrt nahradí statistika. Malý život uchvátí velké dějiny. Protože mluvíme-li o obětech, je vždy nablízku slovo „válka“.

O válce se v souvislosti s virem začalo mluvit hned, jak se začaly plnit nemocnice a byli identifikováni první mrtví. A válečná terminologie se brzy stala mobilizující metaforou. Scházel se krizový štáb, vládu převzali epidemiologové, uzavřely se hranice, byl vyhlášen nouzový stav a zákaz vycházení a do boje vyslána armáda zdravotníků, z nichž se stali „hrdinové v první linii“.

Víme, že jazyk o nás vypovídá vždy víc, než zamýšlíme sdělit. A přirovnáváme-li situaci k válce, je v tom (kromě oné mobilizace) také potřeba dát hrozící předčasné smrti a našemu strachu z ní dějinný smysl. Válka totiž představuje rituál, v němž je člověku individuální život nejprve odňat, aby mu byl posléze vrácen zhodnocený tím, že se svou smrtí podílel na něčem, co ho přesahuje. I tak lze ostatně číst slavnou závěrečnou scénu Čapkovy Matky, která v posledním obraze pochopí, že za určitých okolností může dát člověk svému životu smysl jedině tím, že bude ochoten jej obětovat. A že stejně jako by o tuto možnost zhodnocení života přišel její syn Toni, kdyby zůstal doma, přišla by o ni také ona sama. Neboť je-li smyslem jejího života mateřství, pokud by nebyla schopna ho cele obětovat, znehodnotila by tím život i smrt svých dětí. Velké dějiny jí nedávají jinou možnost. Je tragická, ale také existenciálně úlevná, neboť celý předchozí život (bez ohledu na to, jaký byl) a veškerou prožitou bolest naplní takováto oběť smyslem. Jinak řečeno: Blízkost smrti zjednodušuje život na pouhé přežití, jehož jediný smysl spočívá v připravenosti k oběti. V tom je jednoduchost a velikost každého ohroženého života. Nebo ještě jinak: Hrozí-li člověku násilná smrt spojená s nějakým kolektivním ohrožením, lze pobyt na světě „prodloužit“ jen za cenu oběti něčemu vyššímu, co jednotlivý lidský život přesahuje.

Vzrušující lehkost bytí

Patos konce a existenciální úleva byly patrné i po vyhlášení covidové války. Těžko zapomeneme na výjevy, kdy se v tentýž okamžik otevírají okna domů a liduprázdnými ulicemi zní potlesk a sborový zpěv o tom, že hlavně nesmí být smutno a tohle že je ta krásná země, náš domov. Na dojemně nedokonalá videa, v nichž vyčerpané zdravotní sestry s otlaky respirátorů na obličeji tančí v rytmu třicet let starých popsongů. Na skauty, studenty a dobrovolníky, kteří rozvážejí babičkám a dědům nákupy, a každý, kdo umí udělat selfie, vzkazuje „díky“ všem obětavým prodavačkám, popelářům či policistům, profesím, o nichž dříve nechtěl vědět, že existují, pokud si rovnou nepřál, aby neexistovaly.

A pochopitelně roušky. Jakkoli může být jejich praktický dopad omezený, měly nesporně symbolický a mobilizující efekt. Jako bychom trhali dlažební kostky a stavěli barikády. Jejich šitím a nošením jsme se všichni zapojili do války a stali se součástí kolektivního rituálu, v němž jsme tentýž tragický osud sdíleli společně a s vědomím, že nikdo nemá před smrtí výhodu a nikdo si ji nezaslouží.

Na celé této situaci ale nakonec nebyla ohromující ani tak rychlost, s jakou se šířil virus, jako spíše přirozenost, s níž jsme ji nazvali válkou a byli ochotni vzdát se ze dne na den stávajícího způsobu života. Zříci se většiny svobod, uzavřít hranice a izolovat se jeden od druhého. A prožívat to celé s nadšením, až téměř euforií. Jako by nás to, že jsme ztratili vládu nad svými životy, svým způsobem osvobodilo. Jako by skutečná svoboda nebyla v možnosti rozhodovat se, ale naopak zbavit se odpovědnosti za svá rozhodnutí.

Ano. Situace, kdy je člověk nucen rezignovat na všechny své tužby, představy a plány a kdy mu zbývá pouze starost o holý život, je existenciálně úlevná. Žijeme ze dne na den, společný osud nás sbližuje, nezištně si pomáháme, a protože máme co jíst, je život závratně jednoduchý. Je to život bez starosti s žitím. Skoro se zdá, jako bychom si právě toto skrytě přáli, jako by válka byla v našich myslích dávno nějak přítomná.

Strach z budoucnosti

Na začátku byla řeč o tom, že člověk poznává sám sebe podle toho, jak reaguje na možnost svého nebytí. S tím nepochybně souvisí to, jak si svůj konec vůbec představujeme. Po devadesátých letech, kdy se každý pokoušel vlastní smrt obelstít výtažky ze žraločích jater a plastickou chirurgií, neboť věřil, že čím déle bude žít, tím lepší budoucnost zažije, po této éře „nesmrtelnosti“ zamlžil pohled vpřed prach z trosek Světového obchodního centra. Po finanční krizi o sedm let později pak už bylo zřejmé, že budoucnost není poctivou prací dosažitelným rájem (ať už si pod ním každý představoval cokoli), ale mlhavou prázdnotou, která rozostřuje hodnoty, od nichž jsme doposud odvozovali i smysl našeho života. Přesněji řečeno: Rozpadl se společenský konsenzus, který hodnoty, jako je svoboda, tolerance, evropanství či demokracie, naplňoval obecně sdíleným a srozumitelným obsahem. Mlhu před námi pak přirozeně obydleli démoni a civilizační hrozby (ať už šlo nebo jde o migranty či tající ledovce) a obavy z nich. Hodnotová dezorientace jako by nás vrhla zpět k elementárním danostem a všednodenním „malým“ životům, kterým strach z budoucnosti dal kolektivní rozměr tím, že místo individuálního ráje učinil dosažitelným společný konec.

Čekání na něj pak naplnil virus. Přinesl bezprostřední ohrožení, které člověka vyvázalo z nároků života, kterému stále méně rozuměl a jehož smysl se mu ztrácel. Úleva z malých životů, kterých se chopily velké dějiny. A současně možnost kolektivně se vzepřít, neboť v ohrožení života jsme si všichni spravedlivě rovni.

To, co prožíváme nyní, je jiné. Čím více toho o viru víme, tím méně se cítíme být ohroženi. Nemluvíme o válce, ale vzájemně se obviňujeme ze švejkování. A nedojde-li ke zvratu a dramatickému nárůstu smrtnosti, zůstane covid-19 epidemiologickým problémem. A politickým tématem, které bude rozdělovat společnost podobně jako prezidentství Miloše Zemana.

První vlna však ukázala, že představa kolektivní katastrofy je součástí našeho vyhlížení budoucnosti. Že na ni svým způsobem čekáme, a přiblíží-li se, jsme připraveni obětovat stávající způsob života a možná i život jako takový.

Jde nyní o to, jak se tato připravenost k oběti projeví při další krizi. Přesněji řečeno, zda ji budeme umět využít k odvrácení ekologické katastrofy, nebo bude zneužita k destrukci evropské civilizace bez jakékoli pozitivní perspektivy. První možnost je nepochybně těžší. Je k ní totiž potřeba víry v budoucnost, v to, že máme šanci přežít a že taková oběť bude mít hlubší smysl. Že budoucnost, pro niž se máme společně obětovat, bude lepší než přítomnost, neboť přinese spravedlivé zhodnocení života všech, kteří jsou ochotni se něčeho vzdát. Druhou možností je, že nás strach z budoucnosti strhne k návratu do minulosti. A protože řízený pohyb zpět není možný a vracet se není kam, neboť minulost, jak nám ji koloruje nespokojenost se současností, nikdy neexistovala, půjde o destrukci, která vyvolá pouze chaos. Dost možná se pak ocitneme i ve skutečné válce. Otázkou je, zda případná oběť čehokoli bude mít pak ještě nějaký smysl.

 

Autor je šéfredaktor Hosta.