K VĚCI
host 01/20

Budoucnost literatury je v experimentu

Miroslav Balaštík
Je faktem, že česká literatura zažívá v posledních letech jedno ze svých čtenářsky nejúspěšnějších období. Čtenáři v ní objevili partnera, s nímž sdílejí společnou řeč a zkušenost a který je schopen jejich emoce prohlubovat a usměrňovat. Otázkou je, co bude dál.

Patřím ke generaci, jejíž vidění světa zásadně formovala zkušenost pádu komunismu. Onen okamžik, kdy jsme kráčeli týmž směrem a týmž tempem jako velké dějiny, jako by náš život rozdělil na dvě části. Minulost jsme odsoudili jako zlo a očištěni davovou euforií na náměstích jsme vykročili vstříc dobru a šťastné budoucnosti. Věřili jsme v liberální demokracii, ve spravedlnost kapitalistické ekonomiky, ve svobodu bez hranic a v to, že velké dějiny jednou provždy skončily a s nimi i všechno to, co lidi a národy stavělo proti sobě. Fascinováni pohledem vpřed jsme nedokázali nebo snad ani nemohli postřehnout, že právě v tu chvíli ony dějiny, které měly skončit, nad námi vítězí. Neboť největší lstí velkých dějin je, když člověka oslní budoucností. Z našich životů se tím vytratila přítomnost. Zhasli jsme a vzali si time-out. To, co jsme žili (přinejmenším v prvním porevolučním desetiletí), jevilo se jako dočasné a nepodstatné provizorium, kde vše špatné (tunelování, krachy, nezaměstnanost, chudoba, exekuce, zločinnost) bylo pozůstatkem minulosti a to dobré naopak předzvěstí nadcházející budoucnosti. Bojovali jsme o hodnoty budoucnosti, aniž jsme přikládali význam jednotlivým životům, které přítomnost znehodnocovala.

Viděno zpětně, i z těchto důvodů měla devadesátá léta tak malý smysl pro společenskou roli umění a pohlížela na ně jako na jeden z druhů zábavy, které mají ukrátit čas při čekání na budoucnost. Samo umění (jak bylo mnohokrát řečeno jinde) se však zřeklo své společenské důležitosti také tím, že na politickou rovnici, v níž je minulost zlem, budoucnost dobrem a přítomnost provizoriem, přistoupilo. Rezignovalo tím totiž na nejdůležitější konflikt, který literaturu spojuje s životem společnosti: být advokátem jedinečného lidského osudu vůči systémové moci, ať už je komunistická, liberálně demokratická, nebo ekonomická. Umění devadesátých let se programově uzavřelo do sebe, do promýšlení postmoderních estetických koncepcí a navazování přerušené tradice. Tím nemá být řečeno, že by jeho výkony nebyly umělecky pozoruhodné, pouze to, že se aktuální společenská tematika jevila jako vnitřně nekonfliktní, a tudíž neschopná sdělovat něco víc, co by přesahovalo rámec novinového komentáře.

Události, které nás donutily promnout si oči a vytřít z nich mázdru zářivé budoucnosti, se začaly vršit od konce devadesátých let. Opoziční smlouva, televizní krize a ve světovém měřítku útok na budovy WTC v roce 2001. Právě zde se v mračnech prachu zhroutila představa o posthistorickém světě, který je srozumitelný a vypočitatelný a v němž euroatlantická civilizace představuje jedinou správnou cestu vzhůru.

Definitivní prozření přišlo o sedm let později, kdy finanční krize odhalila, že ekonomika globálního kapitalismu není ani racionální, a už vůbec ne spravedlivá a že tradiční demokracie jednotlivých národních států jsou vůči pohybu a moci světového kapitálu bezbranné, a tudíž neschopné ovlivnit vlastní budoucnost.

Vyprazdňuje-li se však pojem budoucnosti, stává se méně jednoznačným také postoj k minulosti. Pokud se totiž vize a naděje ukážou jako nedosažitelné, mylné, či dokonce destruktivní (jako představa o trvalém ekonomickém růstu), slábne zákonitě i etická opozice mezi minulostí a budoucností jako zlem a dobrem. Po třiceti letech od pádu komunismu jsme tak svědky společenského střetu (umocňovaného nástupem generace, která komunismus nezažila a je logicky přesvědčená, že zlo na ni číhá spíše v budoucnosti v podobě klimatické katastrofy) v základní otázce: Nemělo to být všechno jinak?

Přítomnost a příběh

Tato otázka vrhá člověka do zásadní nejistoty. Do světa, kterému náhle přestává rozumět, do situace, která jej pohlcuje a ovládá a u níž si nedokáže představit, v co může vyústit zítra. Jinak řečeno: je vržen do své přítomnosti, o níž zjišťuje, že není dočasná, ale definitivní.

A zde můžeme hledat i ty nejobecnější důvody, proč roste zájem o literaturu a její společenská role. Na jedné straně stojí literatura jako útočiště: dodavatelka příběhů, které vyžadují sdílení (neboť číst znamená sdílet) a díky nimž se existenciální nejistota stává srozumitelnější, a tedy i méně tíživou. Příběh totiž vytváří iluzi světa založeného na lineárním pohybu odněkud někam, od začátku do konce, a jeho logiku určuje kauzalita, kde každé proč má své proto. Lineární pohyb současně znamená, že každá událost zůstává významově otevřena budoucnosti, která může kdykoli přinést její „přehodnocení“. V tom všem tkví útěšná konvenčnost příběhu a jeho přitažlivost v situacích, které na člověka doléhají svou nesrozumitelností a definitivností.

Na druhé straně literatura obnovuje také svou společenskou pozici tím, že se vrací ke konfliktu jedince a moci. To se zatím nejzjevněji promítá v tématu postavení žen ve společnosti, a to v aktuální i historické perspektivě. Jistě to souvisí s tím, že ženy již řadu let představují výraznou většinu čtenářů beletrie a dnes už také jejích autorů. Současně však samy sebe vnímají rovněž jako menšinu v mužském světě, který je v řadě ohledů omezuje, a literatura se tak může stát prostředkem hlubší, neprvoplánové a neaktivistické emancipace.

Jenže: Je toto úkolem umění? Je smyslem umění pomáhat člověku tišit jeho existenciální žal a orientovat se v nepřehledném světě? Nebo působit jako sociální síla, schopná vyvíjet třeba i politický tlak vedoucí ke změně nepsaných společenských pravidel? Ano a ne.

Tyto dvě funkce jsou schopny zajistit literatuře čtenáře a etablovat ji jako mluvčího v rámci společenského dialogu. Nelze ji však na tyto dvě role redukovat. Bylo by to stejnou chybou jako tvrdit, že jí nepřísluší.

Potřeba mainstreamu

Pokud se umění ocitne v situaci, kdy vyvolává čtenářské očekávání, kdy je na něj upřena společenská pozornost, kdy být spisovatelem přináší prestiž i obživu, nepochybně se to projeví v nárůstu kvality v rámci takzvaného literárního mainstreamu. To je fáze, v níž se nyní nacházíme a jež pro českou literaturu představuje důležitý stabilizující moment.

Mainstream obecně definuje literaturu, která má potenciál zaujmout poměrně široké publikum, aniž by přitom rezignovala na umělecké ambice. Sdělnost a význam mainstreamové literatury spočívá v tom, že spojuje hodnotu estetickou s hodnotami jinými (zábavnou, poznávací, politickou, emancipační, mravní, sociálně kritickou, životně autentickou a tak dále). Na rozdíl od literatury experimentující neusiluje sice o její autonomii, ale současně ji využívá k tomu, aby skrze ni nasvěcoval, problematizoval a prověřoval ony hodnoty „životní“.

Z jiného úhlu lze říci, že mainstream integruje experimentální výboje do obecně sdělného příběhu, a zkouší tak jejich životaschopnost. V tomto směru je ukazatelem aktuální estetické normy. Ta zase zpětně ovlivňuje literaturu experimentující, jež se vůči normě vymezuje tím, že ji porušuje, a objevuje tak nové možnosti vývoje. Norma a experiment se vzájemně potřebují a podmiňují.

Jestliže jsme tedy nyní ve fázi, kdy se v české literatuře etabluje kvalitní literární mainstream a ustavuje se literární norma, bude to následně otevírat prostor nejen pro zručné literární řemeslníky, kteří ji budou naplňovat, ale začne provokovat tvůrce k tomu, aby se vůči ní experimentálně vymezili. Jinak řečeno: objeví-li literatura úspěšný model, má tendenci replikovat ho a ustrnovat v normu, což na druhé straně vytváří protitlak a prostor pro uměleckou alternativu. Nejen tedy utěšovat a stavět, ale také bojovat a bořit.

Experimentující literatura, taková, která reflektuje samu sebe a hledá nové způsoby vyprávění, však prozatím chybí. Pavel Janoušek v textu „Mytologie čtení“ (Host, 4/2020) skepticky tvrdí, že „něco takového [tj. experiment] se už drahně let považuje za překonaný relikt minulosti“ a literatura tuší, „že něco opravdu nového a jiného už snad ani najít nelze“. S tím však souhlasit nelze. Jak bylo řečeno, impulzem pro experimentování je především silný mainstream, který určuje literární normu. Ten zde řadu let chyběl, ale dnešní nárůst čtenářského zájmu o beletrii ukazuje, že se situace v tomto ohledu radikálně změnila. To je podmínka nutná, nikoli však ještě dostačující. Tou druhou je společenský kontext, který umění zajistí skutečnou svobodu.

Tvorba bez omezení výtvorem

Udělejme úkrok stranou do oblasti výtvarného umění. Letošní finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého svorně odmítli způsob výběru laureáta spočívající v tom, že porota mezi sebou porovnává díla vytvořená speciálně pro tuto „soutěž“. Ve společném prohlášení tvrdí, že porovnávání umělců a umělkyň a jejich odlišných uměleckých východisek nemá smysl. „Soutěž v naší ekonomické kultuře představuje zavedenou formu, která […] ve výsledku potvrzuje hodnoty, které předem určila jako kritéria výběru.“ Vedle toho mladí výtvarníci odmítají také tlak okolí a očekávání, která jsou s takovou soutěží spojená. Podobné gesto udělali již loni umělci nominovaní na britskou Turner Prize a v roce 2017 finalisté slovinské Ceny Oskára Čepana. Vůči způsobům organizace a prezentace ceny se pak ohradily finalistky německé Preis der Nationalgalerie.

O čem tato gesta vypovídají? Především o protestu vůči společenskému přivlastňování umění a o odmítnutí umělecké tvorby, jejímž smyslem je dílo jako něco měřitelného a hodnotitelného podle konvenčních, předem daných kritérií. Právě ty se totiž zákonitě promítají do díla, má-li být porovnáváno s jinými, a tím pádem už dopředu ovlivňují samotný proces jeho vzniku. V pojetí mladých výtvarníků má být umělecká tvorba osvobozena z nároků „výtvoru“, z očekávání umělecké kritiky i vnímatelů, neboť jejím smyslem není dílo jako artefakt, ale proces tvoření.

Je to nepochybně radikální přístup, nicméně ve světě výtvarného umění, které vytváří originály jako investiční příležitosti a v němž uměleckou hodnotu artefaktů určují aukce, je důležité připomínat původní smysl umění, tj. hledat a pojmenovávat autentickou tvůrčí (kosmogonickou) energii, která se nestará o srozumitelnost v rámci stávajících kódů.

Z jiné strany s tím souvisí dialogický text kurátorky Terezy Stejskalové a finalistky zmíněné Ceny Jindřicha Chalupeckého Alžběty Bačíkové ve sborníku Budoucnost. Pojem „umělecké dílo“ se v jejich rozhovoru prakticky nevyskytuje a (ve shodě s levicovou intencí sborníku) obě definují uměleckou tvorbu především jako prekarizovaný druh práce a otázku kolektivních vztahů.

Svobodné umění

Důvod, proč tyto dvě věci zmiňuji, spočívá v tom, že experimentující umění, a tedy i literatura, může vzniknout právě a pouze tam, kde je tvorba radikálně svobodná, tedy vyvázaná z nároků „díla“.

Vzniká však otázka, zda v současné době existují takové sociální podmínky, které by její vznik umožňovaly. Zda kreativita v literatuře není omezená na jedné straně tím, že mají-li se autoři svým psaním „živit“, musí zohledňovat očekávání čtenářů, nebo na straně druhé tím, jak moc ke své tvorbě usedají unavení po práci za bankovními přepážkami.

Po roce 1989 jsme se domnívali, že pádem cenzury je definitivně vyřešena také otázka umělecké svobody. Byla to chyba, která způsobila, že během následujících třiceti let vzniklo jen minimum děl, která nějak výrazněji zasáhla do literární tradice. Teprve v posledních letech snad začínáme chápat, že umění není svobodné pouze tím, že může tvořit, co chce, ale rovněž tím, že společnost zajistí umělcům takové sociální podmínky, aby mohlo být svrchovaným živobytím, a nikoli pouze živořením. Jinými slovy: svoboda umění není v tom, že ho společnost nechává žít, ale že mu umožňuje žít důstojně.

Je pochopitelně možné spoléhat na to, že kreativita je antropologický pud a vždycky se najdou ti, kteří budou tvořit zcela svobodně bez ohledu na materiální podmínky. Čistě jen kvůli vzrušení, které to přináší. I to však podmiňují dvě věci, jednak přesvědčení o tom, že literatura je vůbec schopna ještě něco objevovat, a jednak, že takové objevy mají smysl a někam ji posunou. Na druhou otázku dává částečnou odpověď právě silný literární mainstream, který z literatury činí fenomén schopný nejen zasáhnout život jednoho člověka, ale i promlouvat do vývoje společnosti jako celku. Pokud má literatura takovou moc, má smysl podnikat v ní i další výboje. První otázka, zda je schopná vývoje, je složitější. Pokoušet se objevit něco nového po několika staletích intenzivního vývoje umění vyžaduje totiž mnohem více znalostí, času a úsilí než kdy dříve. Představa asociálního génia, který tvoří pudově a čistě z podstaty, který nemá ponětí o současném umění, nečte knihy, nechodí do divadla nebo na výstavy, který žije v kanálu a živí se žebráním, jak se domnívá Miloš Zeman, je zcela vadná. Nemá-li se znova objevovat Amerika, je umělecká tvorba především profesionální a časově mimořádně náročná práce. Je-li pak v rámci mainstreamu taková profesionalita alespoň do jisté míry možná, u experimentální tvorby, kde nelze spoléhat na zisk z prodeje, samozřejmě nikoli.

Má-li tedy u nás něco nového vzniknout, musí podmínky pro uměleckou tvorbu zajistit stát.

Otázku proč zodpovězme zde jen stručně, neboť čtenářům tohoto časopisu není třeba vysvětlovat smysl umění, a tedy ani důvod, proč by ho měl stát financovat, bez ohledu na to, co a zda vůbec něco společensky využitelného vznikne.

Nabízí se pochopitelně srovnání s vědeckým bádáním. I tady stát investuje miliardy do základního výzkumu, kde neexistuje záruka, že nakonec přinese objevy aplikovatelné v praxi. Literární experiment je základním výzkumem v rámci umění. A pokud nám jde o to, aby se mohl vyvíjet a zkvalitňovat mainstream (jako analogie aplikovaného výzkumu), potřebujeme objevy, které může poskytnout jedině svobodná experimentální tvorba. Platí přitom, že představivost, která se uvolňuje při umělecké tvorbě, je schopna stimulovat kreativitu v jiných oblastech, ve vědeckém zkoumání, stejně jako v politice.

Mainstream potřebuje objevy, které může poskytnout jedině experimentální tvorba

Umělecká kreativita se však inspiruje především sama sebou, a má-li člověk něco vytvořit nebo se o to aspoň smysluplně pokoušet, musí uměním žít naplno, musí ho vstřebávat v jeho současné podobě, stejně jako ho poznávat v dějinách, a to je, opakujme, profesionální práce, která vyžaduje čas. Obrovské množství práce a času a teprve pak se možná dostaví nápad, který bude geniální.

Zaplaťme spisovatele

Mluvíme-li o literatuře, pak její podpora od státu směřuje dnes především do distribuce a zajištění dostupnosti. Existují granty pro nakladatele na vydání exkluzivních (a tedy málo prodejných) knih a také příspěvky pro knihovny na nákup nových titulů (pomineme-li samo financování rozsáhlé knihovnické sítě). Kromě toho zajišťuje také (synchronní i diachronní) výzkum literatury v rámci Akademie věd a nutí žáky ve školách, aby se o ní učili. O tom, že národnímu jazyku a literatuře přisuzuje společnost stále mimořádný význam, pak svědčí i to, že jsou jediným povinným předmětem u maturity.

O to méně pochopitelné je, že podpora samotné literární tvorby je zcela mizivá. Zde ministerstvo kultury poskytuje autorům pouze směšná stipendia, v maximální výši necelých tří průměrných platů.

Počty jsou přitom jednoduché a absurdně nízké. Pokud by se stát rozhodl financovat ročně třeba i padesát spisovatelů, znamená to při průměrné hrubé mzdě třicet čtyři tisíc měsíčně dohromady něco málo přes dvacet milionů. To je řád, který státní rozpočet vůbec nedokáže rozlišit. A i kdyby těch spisovatelů bylo sto, nedostaneme se na částku, kterou stát vynaloží na vyhloubení třiceti metrů kanálu pro Miloše Zemana.

Ostatně pokud je stát ochoten platit miliardy divadelním umělcům a stovkami milionů podporovat vznik filmů, není důvod, proč by nemohl zlomkem těchto částek podpořit také literární tvorbu.

Byla řeč o budoucnosti. O tom, že jsme přišli o víru, že naše představy budou někdy naplněny. A také o jistotu, že v dějinách lze dobro a zlo jednoznačně a jednou provždy odlišit a společně sdílet. Jsme vrženi do přítomnosti, která je plná obav, jež nás od sebe vzdalují a zanechávají samotné. A je jedině pochopitelné, že v takové chvíli máme tendenci vracet se k příběhům a hledat v nich existenciální útočiště. Je však třeba pochopit i to, že to jediné, co dokáže obavy z budoucnosti překonat a co může pomoci nastavit nový směr, je pouze představivost. Představivost, kterou člověku může poskytnout jedině svobodné umění.

 

Autor je šéfredaktor Hosta.