FEJETON
host 09/20

Pokusy o škebli říční

Petr Borkovec
Nebudu kolem toho dělat bůhvíco — moje máma se beztak zrovna nedívá a její máma dávno nežije.

Mám důvěrnou přítelkyni, která se jmenuje Jana a který je sedmdesát dva. Pokud jde o mě, jsem ročník devatenáct set sedmdesát. Jsme spolu už rok a bydlíme u řeky, ve zrušený půjčovně kánoí. Dál od břehu, v městečku a vyšperkovanejch chatovejch koloniích, žijou samý strašně chytrý a úspěšný lidi, co každej den pozvedaj úroveň baletu Národního divadla na úroveň opery Národního divadla. To o nich říká Jana. A poněvadž jsou chytrý a vážený, tak maj názorů jak rajčat — tohle taky říká — a některý z těch názorů se týkaj nás dvou a našeho přátelství a není lehký je poslouchat. Takže si nikoho nevšímáme a držíme se blízko vody. A taky ve vodě. V Berounce rajčata nerostou — to zas říkám já.

Tu půjčovnu, kde přespáváme, zrušili před dvaceti lety a všechny kánoe se dávno utopily. Je napůl shnilá a stojí šejdrem. Já ale Janě k narozeninám některý prkna vyměnil, zadělal střechu a promazal panty u dveří, aby šly dovřít. Taky jsem schrastil kamna. Takže jsem ve svý podstatě zachránil „poklad kultury a oddechu“ — to je Janin výraz —, o kterej se nikdo nestaral. A vykopal jsem latrínu. Máme tu krásně uklizeno a nevadíme. Ale Kořínek, takovej přičinlivej vokoun, co v městečku dělá starostu, si jakože zničehonic vymyslel, že tady postaví městskou saunu, a každej měsíc posílá hlídku, co vyhazuje všechny naše věci z půjčovny na břeh. Na řeku naštěstí ten pořádkumilovnej slizoun nemůže, ta patří pod Říční správu.

Řekl jsem přátelství, ale myslím lásku.

Jana před chvílí slezla z vrby, kde máme venkovní kuchyňku, a nese nám kafe. Děláme si ho dvakrát za den, jedno ráno a druhý odpoledne kolem pátý. Sedíme na molu, který jsem taky udělal, a pijeme druhý. Já se koupal ve studený řece a to kafe mi teď chutná. Koupu se i víckrát denně, pořád, celej rok, i v zimě — proto jsem zdravej a silnej. Pijeme odpolední kafe, díváme se na řeku zapadanou listím a Janu jako vždycky napadaj různý plány, o kterejch mluví. Jana je umělkyně a pořád jí něco běží hlavou a dovede mi to krásně vysvětlit. V poslední době pořád kreslí škeble. To je úkol i pro mě, poněvadž jak vstanu, musím jí nějaký škeble z řeky nalovit. Jana chce všechny, malý i velký, odřený, rozbitý i ty, co jsou ještě zavřený a plný škeblího masa. Rozloží si je vždycky na stolek před půjčovnou a celej den ty škeble překresluje tužkou na papír. Nemaluje nic jinýho. Pořád dokola. Někdy mě posílá do řeky po druhý, pro nějakej „výstavní kousek“. Vracím se pak s velkou škeblí, co je zarostlá perletí tlustě a vypadá jako hodně drahý nádobí. Jana ji obrací v prstech a hned se dá do kreslení. A má to krásný — i když se nad tím v jednom kuse vzteká, a nejvíc, když jí to chválím a říkám, že je velká umělkyně. „Kráva jsem, a ty vo tom víš prd, seš prabarbar,“ prská vždycky.

Chci bejt zdravej a silnej! Pro ni.

Pijeme druhý kafe a na to, že je listopad, svítí docela prudký slunce a Jana na našem molu vykládá, že bysme mohli nějaký ty kresby prodat a něco si vydělat na zimu. Ptá se mě, jestli myslím, že by je někdo koupil, a já jí říkám, že myslím, že tutově, že vyděláme majlant. A Jana mě zkoumá přes sluneční brejle a povídá mi, že je „nekonečně hezký“, že ji mám rád, ale že je to pěkná volovina, jak víme. A já si v tu chvíli vybavuju, jak jsme se dneska v noci milovali a že se s Janou milujeme skoro každej den. To ta řeka! A taky asi to, že už nekradu. Jana moc dobře ví, na co myslím — a normálně mi to řekne nahlas!

Chci bejt silnej a čistej. Kvůli tomu, jak se mnou mluví. A chci taky trochu psát. Pořád to odkládám.

„Půjdu se ještě vykoupat,“ říkám Janě.
„Běž,“ odpoví mi, „je hezky.“
„Mám tam dole něco koupit?“
„Něco na večeři. Jestli budou mít.“

 

Autor je básník, prozaik a dramaturg kavárny Fra.