TÉMA
host 10/20
K čemu (dnes) literatura?

Ne k čemu, ale kde, zda vůbec a jak

Petr Fischer
K čemu (dnes) literatura? Otázka, která se neustále, někdy rytmicky, někdy víceméně nahodile, vrací, podobně jako odpovědi, které na ni dáváme. Stačí tedy sáhnout do dávno připravených přihrádek a ocitovat třeba velkého českého humanistu Karla Čapka, podle něhož je literatura „zdrojem duchovní nezávislosti národa“, který ve své literatuře nachází svou duši. Anebo Raymonda Chandlera, klasika detektivek drsné školy, který tvrdil, že o tom, co je a co není literatura, rozhoduje intenzita uměleckého zážitku, takže prakticky každá kniha, dokáže-li silou svého umění uvést svého čtenáře do vytržení, a překročit tak běžnou míru prožitku, má nárok na vznešené označení literatura.

Uvědomění duše národa anebo intenzita zážitku mířící na vlastní individuální duši, to by snad jako odpověď na otázku po instrumentálním smyslu literatury mohlo stačit i dnes. Dalo by se jistě pokračovat, zachytávat literaturu kunderovsky, jako experimentální existenciální laboratoř, nebo sociologicky, jako místo přivlastňování společnosti skrze psaní, které jako každé jiné umění odkrývá neviditelné, což velmi připomíná základní vědecký výzkum (zvláštní, jak často se tato metafora objevuje i ve vztahu k soudobé hudbě nebo výtvarnému umění, jako by přimknutí k vědě pomáhalo upevňovat status umění). Ale jak říká maďarský myslitel György Lukács: „Literatura, umění, to je něco docela jiného než věda. Ve vědě může i dílčí pohled vést k velkým objevům, kdežto umění je buď univerzální, nebo vůbec není.“ Literatura podobně jako jiná umění není nějaký formální experiment s formou a obsahem, nýbrž univerzální výpověď o světě. Lukács k tomu říká: „Vcelku soudím, že opravdu celá skutečná a velká literatura je realistická. Tady totiž nejde o styl, nýbrž o postoj ke skutečnosti.“ „Ale i ty nejfantastičtější věci,“ dodává k tomu kritik, nachystaný na námitku neomezené představivosti, „mohou být realistické.“

Postoj ke skutečnosti, o němž mluví Lukács, je přirozenou prioritou marxisty, který nechce svět jenom popisovat a vykládat, nýbrž rovněž měnit. Angažovanost literatury tu však nespočívá v odhalování společenských neřádů, nýbrž ve vykreslení komplexity souvislostí světa, který nelze vytvořit jinak než uměleckou prozaickou cestou. Vždycky je namístě otázka, zda to, co jsme četli, nešlo zachytit i jinak: reportáží, dnes i filmem, dokumentem, sociologickým výzkumem. A jen taková díla, která jsou v tomto smyslu originální, tedy jejichž poznání se nedá nijak nahradit, mají vposledku nárok na označení literatura.

Zvýznamňovaný postoj ke skutečnosti lze nicméně chápat jako styl, a to jako styl v existenciálním smyslu, jak o tom píše například filozof Gilles Deleuze a někteří psychoanalyticky školení autoři. Styl, to není zručnost formální (jazyková, kompoziční, syžetová, kompilační), nýbrž naladění a postoj k existenci, a právě o ten v literatuře, má-li být „k něčemu“, zřejmě jde. Deleuze a Lukács, jakkoli poměrně vzdáleni, se tu v pohledu na smysl literatury vcelku přibližují a liší se snad jen tím, že Lukács zdůrazňuje přímočařejší sociální vhled literárních děl. Dějiny literatury se tu nejvíce přibližují Deleuzovu pohledu na dějiny filozofie, které nejsou chápány jako nějaké tematické kontinuum poznání, nýbrž jako následnost různě vystavěných samostatných světů, které k sobě někdy mluví, někdy se však zcela míjejí. Jádrem těchto světů jsou koncepty či pojmy, jimiž filozofové operují, vytvářejíce tak kontury svých světů a logiku a dynamiku jejich fungování. I literární dílo by se dalo chápat jako rozvíjení samostatně fungujícího světa, které má podobně jako pojem univerzální charakter. Nikoli v tom smyslu, že promlouvá stejně ke všem, nýbrž tak, že vytváří jednu z možných a všeobecně funkčních variant existence ve světě.

Tak jako nelze říci, zda je lepší a přesnější, nebo dokonce pravdivější filozof Spinoza, Descartes nebo Platón či Nietzsche, protože každý z nich svým myšlením vyjadřuje určitou možnost rozvíjení pojmů do podoby světa, nelze ani poměřovat, zda je Kafka lepším a pravdivějším spisovatelem než Robert Musil nebo jestli Salman Rushdie vypovídá o světě přesněji než třeba Margaret Atwoodová. Čtenářsky či filozoficky nám může být ten který svět bližší či sympatičtější, to však nijak nedevalvuje hodnotu jiných světů. Jediným měřítkem, které je tu relevantní, je Lukácsova či Chandlerova umělecká hodnota, což by bylo lze vyplnit mnoha způsoby. Patřila by sem jistá nečasovost díla, které neztrácí nic na síle tím, že už není napojeno na konkrétní společenské souvislosti, protože mu čtenář rozumí vzdor tomu, že nemá zkušenost s dobou, v níž dílo vznikalo. Ale je tu rovněž propracovaná mnohovrstevnatost či komplexnost, o níž píše Lukács, použít by se dal i pojem „otevřeného díla“, které ve svých knihách i reflexích rozvinul Umberto Eco. Nejpodstatnější je však neodvoditelnost díla: tedy jeho skutečná stylová původnost v existenciálním smyslu. Jistěže každý z nás je v jistém smyslu existenciálním originálem, ale ne každý umí tuto originalitu zapečetit v intenzivně působivém uměleckém díle. Někdy už proto, že při snaze tvořit člověk zjistí, že to s tou originalitou není tak slavné, a objeví, že je schopen jen odvozených opakování něčeho už dávno jinak zachyceného, jindy proto, že v boji mezi formou a obsahem jednoduše neuspěje. Vznikne buď samoúčelný experiment, anebo banální vyprávění, kterých se rodí na tisíce.

Literatura nechce disciplinovat čtenáře, vtloukat mu do hlavy rámce a názory 

Toto pojetí dějin filozofie a literatury jako následnosti samostatných pojmových světů je možné protáhnout i dál do uměleckých sfér, například do oblasti filmu, který stále častěji obsazuje kdysi výsadní místo literatury ve vysokých patrech umělecké hierarchie. Do kina se často chodí na Coppolu, Wellese, Ozóna, Hanekeho, Nolana, von Triera, Godarda či Fassbindera, někdo i na Trošku či Vejdělka. Méně už vyrážíme na dobrý horor či komedii, protože to je zábava zaměnitelná, stojící na variabilitě žánru. I v kině nás více zajímají stylové existenciální světy, které tvůrci vytvářejí a reprezentují. Literatura, abychom zůstali u ní, má tedy i dnes, jak se zdá, stále stejnou funkci (je-li něco takového), která se snad ponejvíce blíží pojmovému filozofickému rozvrhu světa, jen s tím rozdílem, že větší konkrétnost a smyslovost, „reálnost“ zdánlivě omezuje míru abstrakce, jíž dosahují filozofické kompozice, které se naopak mnohdy blíží dobré literatuře. Ne náhodou také někteří filozofové, Sartre či Bergson, byli oceněni Nobelovou cenou za literaturu, která se tak stala cenou za myšlení psaním.

To bychom se však už dostávali na mnohem širší půdu teorie psaní a vytváření literárního prostoru, který by dosavadní odpovědi komplikoval, i když v existenciálním či ontologickém směru, jakým o psaní a literatuře přemýšlejí například Maurice Blanchot či Gaston Bachelard, bychom se od řečeného příliš neodklonili. O přesnější a preciznější vymezení pole se však bude muset pokusit už někdo jiný. Smyslem tohoto minimalistického náčrtu, který jsem si nechal víceméně vnutit už tím, že jsem přijal formu položené otázky a nezpochybnil předem její konstrukční omezenost, spočívající ve vyzdvihování literatury jako více či méně užitečného nástroje k něčemu, bylo právě jen zkusmo hrát tuto hru. Nejlepší odpovědí na otázku „K čemu (dnes) literatura?“ by samozřejmě bylo — k ničemu!

Literatura sama od sebe nikam nemíří, nechce být nástrojem proměny společnosti, výchovy národa nebo jednotlivce. Není předem součástí žádné ideologie nebo disciplíny ve foucaultovském smyslu. Literatura nechce disciplinovat čtenáře, vtloukat mu do hlavy rámce a vzory, postup a metody literární práce, tak aby z něj vytvořila citlivého kritického čtenáře. Literární dílo a umění vůbec je přece mnohem sobečtější, orientuje se na sebe, míří samo k sobě, není k něčemu, nýbrž pro sebe. Láká čtenáře jen tím, že nabízí příslib tajemství. Nevíme, co v knize bude, kam nás zavede, ale podvědomě očekáváme, že se nám jako čtenářům v knize něco stane. Že se nám po setkání s originálním literárním světem něco kouzelného přihodí a že se po přečtení knihy možná staneme někým jiným, než jsme byli. To však znamená, že existenciální styl světa, na který jsme narazili, se buď nějak stane důležitou součástí našeho vlastního nastavení, anebo že toto stylové naladění přístupu ke světu radikálně změní. Nic z toho není tak jednoduché dokázat, jak by se mohlo zdát…

Periodická snaha znovu a znovu se ptát, k čemu literatura, by se v těchto souvislostech mohla jevit jako výraz netrpělivosti způsobené tím, že podobných děl, která s námi zamávají, je zejména v českém prostředí stále méně. Může to však být i projev znejistění literatury ve světě, který je poháněn tlakem na výkon a ekonomizaci a komodifikaci všech životních prostředí bez rozdílu. Je dokonce možné, že otázka, k čemu literatura, je výrazem špatného svědomí celého uměleckého oboru, který ke svému uznání potřebuje být nástrojem něčeho, vzdělávání a výchovy méně než všeobecně převládající zábavy, protože jedině tento typ relativně „spočítatelné“ užitečnosti je tím, co v očích veřejnosti ospravedlňuje smysl existence umění. Pěkná zábavná knížka, říká si lid, ale k čemu mi bude, co si za to, že ji přečtu, potom koupím? Otázka „K čemu literatura“ nepřímo vyzývá k jakési veřejné obraně literatury (jako by to nutně a stále více potřebovala), protože implicitně předpokládá, že něco užitečného se skutečně najde, že přece psaní a čtení není ryze sebeuspokojující činnost, pro moderní společnost výkonu vlastně docela zbytnou.

Otázka, kterou se tu snažím probrat z mnoha stran a alespoň provizorně a v náčrtu na ni odpovídat, může být i výzvou autorskou. Nahrávkou na smeč pro všechny, kdož tvrdí, že i česká literatura potřebuje více angažované společensky kritické literatury, tedy knih, kterým „o něco jde“, a myslí na proměnu společnosti v lepší místo k životu. Umí to už částečně hodnotově či politicky zaujatá žurnalistika, ta však na rozdíl od literatury nežádá širší umělecké kvality. A tak se tu na konci obloukem vrací Chandlerova „intenzita uměleckého zážitku“ a Lukácsův požadavek výsostného existenciálního stylu díla, které se umí dotknout doby, ale také ji s lehkostí překročit. Není to jen požadavek na tvůrce, ale i na ty, kteří se k literárním dílům kriticky vztahují a snaží se v bezmezném moři psaní najít literaturu jako strhující vír nepřehlédnutelné události. Otázka už tedy nezní, k čemu literatura, nýbrž kde, zda vůbec a případně jak ji hledat, a přitom se nebát, že se ukáže, že všechno je k ničemu. „Poznat všechno velké a nové, co přichází, a umět zároveň říkat, že císař je nahý, je spojeno pro umělce i kritika s velkým rizikem,“ říká Lukács v jednom rozhovoru. „Oba mívají často příšerný strach, aby snad nezůstali trčet ve včerejšku. Já tuto opatrnost neuznávám. Každý člověk, který se, ať už jako tvůrce, či jako kritik, zabývá literaturou, podstupuje pochopitelně riziko omylu, ale před tím nás nikdo nemůže uchránit.“

 

Autor je novinář a literární kritik.