TÉMA
host 02/21

Krátký, ale bohatý život

Aleš Merenus
V říjnu letošního roku uplyne přesně sto let od chvíle, kdy vyšlo historicky první číslo časopisu Host. Za osm let existence se z Hosta stala nepřehlédnutelná publikační platforma a svého druhu hlavní tribuna mladé básnické generace. Každé výročí, zvlášť když je tak krásně kulaté, je někdy nucenou, ale v tomto případě vítanou příležitostí zapátrat v archivech a nechat znovu ožít slova z manifestů, článků a dopisů, která se stala součástí literární historie. A zamyslet se nad odkazem prvorepublikového Hosta, v jehož stopách se v padesátých letech vydal časopis Host do domu a od druhé poloviny osmdesátých let rovněž časopis, který právě držíte v rukou.

Prvorepublikový Host vydávali od roku 1921 do roku 1929 mladí autoři sdružení pod lapidárním názvem Literární skupina. Na začátku byly mladistvé tužby a velké ambice. Chuť poznávat nové přátele, tříbit si názory v ostrých polemikách, potřeba vymezit se vůči starší, symbolismem a impresionismem určené generaci, ale i vůči svým generačním souputníkům. Mladíci narození většinou v devadesátých letech devatenáctého století, z nichž někteří prošli frontami velké války, cítili obrovskou příležitost a chuť zásadně se podílet na utváření kulturního milieu své doby. Nově vznikající československý stát byl sotva v plenkách, jeho demokratické instituce se teprve utvářely za pochodu a mnohdy dosti těžce, republikánská myšlenka u nás dosud neměla žádnou tradici. Kromě toho v Rusku zuřila revoluce a myšlenky komunismu zasáhly nejednu poetickou, po velkých činech toužící duši. Kdejaký mladý blouznivec se tak vydal na cestu od katolického kořene ke komunistickému snu, nebo aspoň na cestu k všelidskému sbratření, které předkládali představitelé francouzského unanimismu či německého expresionismu. A v tomto kvasu vznikla revue Host, jejíž historie se sice začala psát až od druhé poloviny roku 1921, ale podmínky pro její vznik se formovaly už od února téhož roku.

Brněnská šestka

Host vznikl spojením tří center, přičemž základnu nově vznikajícího měsíčníku tvořila takzvaná brněnská šestka: Lev Blatný, František Götz, Dalibor Chalupa, Josef Chaloupka, Čestmír Jeřábek a Bohuš Stejskal. Troufám si tvrdit, že — snad s výjimkou básníka Josefa Chaloupky — jde o jména současným čtenářům přinejmenším povědomá. Lev Blatný se do české kulturní historie zapsal jako expresionistický dramatik a autor povídkových souborů, ale také jako otec básníka Ivana. František Götz je, společně s Teigem, znám jako myšlenkový vůdce mladých avantgardních autorů, ale také jako literární historik a dlouholetý divadelní dramaturg. Básník Dalibor Chalupa se nesmazatelně zapsal do dějin Československého rozhlasu, v jehož literární redakci působil přes čtyřicet let. Čestmír Jeřábek je zase znám jako dramatik, divadelní kritik a prozaik. Poslední ze zmiňované šestky Bohuš Stejskal se proslavil jako divadelní režisér, jenž například ve světové premiéře uvedl hru bratří Čapků Ze života hmyzu. V dobách ustavování Hosta však všichni zúčastnění byli ještě neznámí mladíci, kteří se chtěli umělecky prosadit a ovlivňovat dění v jihomoravské metropoli.

Tato šestice mladých mužů, jimž v roce 1921 bylo něco kolem pětadvaceti let, začala vážně uvažovat o založení jakéhosi neformálního sdružení, což potvrzuje i následující úryvek z Jeřábkova dopisu Blatnému:

Sejdeme se, jak Ti snad známo, dnes v 7 hod. večer na známém místě ve Slavii. Chceme navrhnout ustavení Literární skupiny v Brně. Tj. žádný skutečný spolek, žádné stanovy, žádný členský příspěvek atd. — ale mezi sebou chceme mít jasno, chceme mít vědomí, že cosi jsme, že cosi představujeme. Snad bude oponováno, ale nejedná se o plané spolkaření, jde o příkaz doby a poměrů, speciálně brněnských, v nichž nechceme utonout.

Před několika měsíci v Praze kolem Teigeho vznikl Devětsil, jenž začal udávat tón modernímu umění, a brněnská šestka tak cítila, že nazrál čas vytvořit také na Moravě uměleckou formaci, jež by se generačně mohla vymezit vůči Moravskému kolu spisovatelů a jím vydávanému časopisu Niva. V jejich úsilí je přitom podporoval například Jiří Mahen či Arne Novák. Skupina se tak neformálně ustavila na začátku února 1921 a na konci téhož měsíce se její členové představili na recitačním večeru ve dvoraně brněnské Vesny.

Brno — Přerov — Praha

O aktivitách „brněnských“ se nejpozději v březnu téhož roku dověděl básník, překladatel z italštiny a v té době učitel v Lipníku nad Bečvou Bartoš Vlček, který přispíval do přerovského časopisu Obzor a byl v kontaktu s nakladatelem Karlem Haukem (otcem pozdější spisovatelky Jiřiny Haukové), jenž byl nakloněn vydávat časopis mladých moravských autorů. Proto kromě zmíněné brněnské šestky Vlček do celého podniku přizval také svého přítele básníka Miloše Jirka a prostějovského rodáka, básníka a dramatika Jiřího Wolkera. Ten pak do spolku přistoupil společně s kolegy z pražských studií — básníkem a historikem Zdeňkem Kalistou, básníkem a kritikem Antonínem Matějem Píšou a také básníkem a hercem Svatoplukem Kadlecem. Ustavující valná hromada sdružení proběhla v září 1921 v Přerově a jejím předsedou se stal na jednání nepřítomný Lev Blatný, kterého v dopise o celé věci informoval Josef Chaloupka následujícími slovy: „Na vědomost Ti dávám, že naše slavná schůze skončila úprkem v dešti, ale nejdůležitějším jest, že jsme Tě zvolili předsedou našeho spolku, víme, že nám to odpustíš.“ Že to byla volba prozíravá, se ukázalo již během následujících měsíců. Brněnská šestka se tak formálně spojila s pražským čtyřlístkem a několika středomoravskými samorosty, čímž vznikl spolek nazvaný Literární skupina. Další návrhy, jak pojmenovat sdružení — například Lípa —, nebyly přijaty. Podobně valná hromada rozhodla o názvu spolkového časopisu, jenž se měl původně jmenovat Vzplanutí, Úroda či Záboj. Nakonec se však většina přítomných přiklonila k Wolkerovu nesmělému nápadu dát časopisu název Host. Svůj návrh zdůvodnil tím, že se mu toto slovo, které před nedávnou dobou použil v titulu svého básnického debutu, zdálo „milé a teplé“. V polovině září tedy byla dokončena konsolidace skupiny a mohlo se začít.

Od prvního čísla ke Sborníku

„Host — měsíčník Liter. skupiny. Vychází 15. každého měsíce nákladem a tiskem Obzoru v Přerově. Řídí redakční kruh. Zodpovědný redaktor Bartoš Vlček.“ Tato slova stála v tiráži prvního čísla z 15. října 1921. Na stránce dále následoval text, v němž se členové redakce snažili oslovit čtenáře. „Čtenáři! Odhodlali jsme se vydávati vážnou uměleckou revui — Hosta — a jsme pevně přesvědčeni, že jest jí plně potřebí a že jistě zakotví.“ Kromě svého odhodlání pak formulovali základní principy, jimiž se měl časopis řídit. Především měl být tribunou, v níž se soustředí příslušníci nejmladší generace, a stát se tak „duchovním zrcadlem“ mladé generace české i evropské. Měl to být časopis vysoké umělecké úrovně, který je uzavřen starým a přežitým formám poezie, ale na jeho stránkách se měly objevovat literární experimenty usilující o nový umělecký tvar. Kromě toho se pak čtenáři mohli těšit na kritické články informující o soudobém literárním dění ve Francii a Německu. Především však členové spolku chtěli, „aby každé číslo Hosta bylo dobrým kamarádem, který má teplou ruku a široké, pozorné oči, z nichž mluví uzrálá moudrost. Otevřete Hostu vlídně dveře!“. Tento poslední cíl se podařilo naplnit snad až nad očekávání uspokojivě, neboť na konci prvního ročníku měl Host kolem osmi set padesáti odběratelů.

Na vědomost Ti dávám, že naše slavná schůze skončila úprkem v dešti

Již první číslo jasně určilo, jakou formální podobu časopis nakonec bude mít. Většinu obsahu v něm tvořily ukázky literárních prací členů skupiny — básně, povídky a úryvky z dramat. Na konci časopisu byly obvykle umístěny recenze, zprávy, polemiky či texty esejistického charakteru. Úvodní číslo otevírala Wolkerova Těžká hodina, po jedné povídce zde otiskli Lev Blatný, Čestmír Jeřábek, Zdeněk Kalista, Josef Knap a Bartoš Vlček. Básnickými texty pak do čísla přispěli Josef Chaloupka, Antonín Matěj Píša, Bohuš Stejskal a Bartoš Vlček. Na posledních stranách si čtenáři mohli přečíst oslavnou Götzovu recenzi na Wolkerovu sbírku Host do domu a poněkud kritičtější referát o expresionisticky laděné Stejskalově hře Obětování. V podobném duchu se nesla i další čísla, do nichž přispívali rovněž členové konkurenčního Devětsilu, kteří v té době postrádali vlastní publikační platformu. V Hostu, konkrétně v jeho třetím ročníku, se tak například poprvé objevily dvě klíčové stati českého poetismu: Teigeho manifest Poetismus a Nezvalův Papoušek na motocyklu. Již ve druhém ročníku Hosta vyšel také manifest samotné Literární skupiny, který přispěl k prvnímu zlomovému okamžiku sdružení, kde původní přátelské vazby začaly postupně slábnout a místo nich se do spolku stále intenzivněji vkrádala nevraživost daná osobními ambicemi.

Začátek konce

Během roku 1922 sdružení opustili A. M. Píša a po druhé valné hromadě také Jiří Wolker. Oba totiž přešli do Devětsilu, který se explicitně přihlásil k marxismu a proletářskému umění, k němuž čím dál zřetelněji oba tíhli. Naproti tomu původně bezprogramová Literární skupina se v manifestu „Naše naděje, víra a práce“, v jehož názvu se jasně ozývají dvě ze tří základních křesťanských ctností, ke komunismu otevřeně nepřihlásila, neboť skutečnou revoluci viděla v mnohem idealističtějším rozměru všelidského sbratření:

Náš socialismus je pevným vědomím nutnosti revoluce hospodářské, jež odstraní útisk slabých tříd a jež strhne zároveň mnoho umělých hradeb, jež stojí mezi lidskými srdci a zabraňují lásce a lidskosti. Věříme však, že tato hospodářská přeměna, třeba je prvou a nezbytnou podmínkou ozdravění světa, nepovede sama o sobě k lepšímu lidskému životu, nepůjde-li s ní ruku v ruce vášnivý kult mravních hodnot, lásky, humanity, revoluce lidských srdcí, jejímž posledním cílem je velké kosmické sbratření lidstva. Neboť my nevěříme, že na vývoj života lidské společnosti působí jen jediný mechanický činitel — totiž hospodářská výroba. My nevěříme také v dějinný fatalismus, v předurčenou nutnost průběhu vývoje světového k sociální revoluci hospodářské. Tento mechanismus a fatalismus je nám trudným zbytkem minulých dob. Na svět díváme se rozhodně dynamicky a pluralisticky. Svět je nám ohromným dílem, na němž se zúčastní každý jedinec jako jedna síla.

Dlužno dodat, že oba „dezertéři“, Píša a Wolker, po nějaké době vystoupili i z Devětsilu, jenž se od proletářského umění odklonil k poetismu, a Píša pak dokonce složil i členství v komunistické straně. Do Hosta však přispíval, stejně jako Wolker, i když už nebyl členem původní skupiny. Tím předznamenal budoucí charakter časopisu, který se z původně skupinové tribuny postupně stal publikační platformou bez vyhraněné programové orientace.

Další rozkol přinesl rok 1923, kdy se vydávání Hosta přesunulo z Přerova do Prahy k nakladateli Václavu Petrovi, čímž ve skupině ztratil vliv Bartoš Vlček. Ten nakonec odmítl přispět do Sborníku literární skupiny, který měl reprezentovat tvorbu celého sdružení, a po veřejné kritice na adresu Sborníku byl z Literární skupiny vyloučen. Tím ovšem eroze členské základny neskončila, ze spolku postupně vystoupili všichni mimobrněnští členové, takže v Literární skupině i v redakci Hosta v polovině roku 1924 zbyla pouze původní brněnská šestice doplněná o nového člena Jiřího Ježka. Odešel Kalista, který ve druhém ročníku připravil jedno z pravděpodobně nejinspirativnějších čísel Hosta, v němž vyšly překlady soudobých francouzských autorů. Sdružení opustil i Josef Knap a Konstantin Biebl a mnozí další. Postupem let se z vedení časopisu vytratil i stěžejní triumvirát Blatný, Jeřábek, Götz, takže například poslední ročník Hosta připravil navrátilec A. M. Píša společně s Václavem Černým. Navíc do dění začala postupně zasahovat i smrt. První umírá již na začátku roku 1924 Jiří Wolker, jehož památce bylo věnováno hned únorové číslo Hosta. Téměř přesně o dva roky po něm zemřel na následky válečného zranění také Bartoš Vlček a v roce 1930, rok po zániku Hosta, z tohoto světa odcházejí Josef Chaloupka a Lev Blatný.

Ztracené iluze?

Původní velké plány, obrovské ambice a sny o kosmickém sbratření lidstva se nenaplnily. Naopak, řada dřívějších přátelských vazeb se pochroumala a zhasla. Prohlášení a manifesty zůstaly v mnoha ohledech nenaplněny, dobové půtky byly ve valné většině zapomenuty. Také původně ještě neduživá demokratická republika odolala výpadům radikální levice a nevydala se, alespoň prozatím, sovětskou cestou. Mladíci zestárli, někteří zemřeli a skupiny se rozpadly. A v červnu 1929 zanikl také časopis Host. Jeho krátký, ale bohatý život se naplnil. Cesta k modernímu umění pokračovala jinými stezkami.

Ze zpětného pohledu časopis Host představuje fenomén, jenž bezesporu významně ovlivnil podobu české meziválečné literatury a v mnohém i její pozdější vývoj. Svou magnetickou silou přitáhl vůdčí osobnosti své generace, ať už se jednalo o ideology, vizionáře či kritiky typu Götze, Teigeho, Kalisty či Píši, básníky, jako byli Wolker, Chaloupka, Kadlec, Nezval, Biebl, a prozaiky a dramatiky jako Blatný, Jeřábek či Vlček. Byl sice časopisem vydávaným na Moravě, ale svou působností její hranice rozhodně přesáhl, aniž by ztratil svůj charakter. Na jeho stránkách se odehrával boj „za nový tvar lyrický, boj za novou epickou a dramatickou stavbu“, který rozhodně není nezajímavý ani pro současného čtenáře. Řada textů uveřejněných v Hostu má totiž stále svou emocionální působivost a sdělnost, i když vznikla v dosti odlišných podmínkách, než v jakých žijeme dnes. Z prvorepublikového Hosta cítíme chuť literatury, která pro její aktéry znamenala mnohé, snad i smysl života, protože umění nedávali pouze estetickou či zábavní funkci, ale také funkci společenskou a v jistém smyslu náboženskou. Možná nám tento přístup připadá zastaralý, naivní a v současnosti přežitý, ale je to opravdu tak? Není právě současná doba v něčem duchovně chudší než ta před sto lety, kdy literatura a umění měly postavení skoro až posvátné? Bude se za sto let vůbec vzpomínat na současného Hosta? Moc otázek, ale žádná odpověď. Ale jako by i o tom psal Bartoš Vlček ve svém „Manifestu“ uveřejněném v prvním čísle Hosta v říjnu 1921. Stačí jenom číst.

Básníci a spisovatelé! Nechte si svou radost! Nechci slyšet o vaší bolesti. Co je mi do vašich papírových utrpení, když nemohu ani zaskřípat zuby pro bolest a sevřít pěstě pro slabost? Půl století čekám od vás osvobozující slovo. Půl století sleduji výkladní skříně, v nichž pestře blýskají se vaše knihy v křiklavých obálkách, abych v nich našel tu, která mi rozuzlí věčné tajemství života a smrti. Do kolébky vám bůh dal jiskru svého božství, abyste zvěstovali lidem Spasitele. Máte nám říci, kdy se otevřou brány hrobu a jak se vstává z mrtvých. Ano, to po vás chceme, já a miliony podobných: vraťte nám život! Vraťte nám mládí!

 

Autor je literární kritik a historik.