OSOBNOST - ROZHOVOR S A. KACZOROWSKÝM
host 03/21
S Aleksanderem Kaczorowským o českých autorech, střední Evropě a konci žurnalistiky

V Polsku jsou důležitější témata než komunistická minulost

Ptal se Miroslav Balaštík, Fotografie Tonatiuh Ambrosetti
S trochou nadsázky lze říci, že čím méně si jako národ věříme, tím víc milujeme ty, kterým stojíme za to, aby se o nás zajímali. I tak lze vnímat popularitu zahraničních spisovatelů a novinářů, kteří píší o Česku. V posledních letech jsou to především polští bohemisté Mariusz Szczygieł, Mariusz Surosz nebo Aleksander Kaczorowski, kterému loni vyšla v českém překladu monografie Oty Pavla. Platí však bohužel i to, že zatímco Poláci se o nás zajímají, my o Polácích nevíme téměř nic. Možná by tedy konečně stálo za to, pootočit perspektivu a rozhlížet se po střední Evropě víc než po té západní. Koneckonců, jak říká Aleksander Kaczorowski, Poláci se o nás zajímají nejen kvůli nám samým, ale i proto, že se tak dozvídají víc o sobě.

Napsal jsi monografii o Václavu Havlovi a Bohumilu Hrabalovi a knihu portrétů českých spisovatelů dvacátého století — Hašek, Kafka, Kundera, Čapek… Proč ale Ota Pavel, který je autorem jen několika povídek?

To je typické. Samozřejmě vím, že pro českou kulturní elitu nepatří Ota Pavel mezi nejlepší spisovatele. To se ukázalo i při ohlasech na mou monografii, kde mi na sociálních sítích psali, že je to výborná práce o průměrném spisovateli. Pro vás byl Ota Pavel sportovní novinář, který napsal pár povídek, nebo spíš předloh k filmu. V Polsku je to úplně opačná perspektiva. K nám se dostal jako autor jedné z nejkrásnějších knížek o židovské zkušenosti za války. A nejen to, stal se téměř kultovní postavou i kvůli svému životnímu osudu. Jeho knihy jsou součástí příběhu o neobyčejně nadaném spisovateli, který přežil válku a pak zešílel a zanechal po sobě jen asi dvě stě stran nádherného textu.

Jak se vlastně do Polska dostal? Skrze Kachyňovy filmy Zlatí úhoři a Smrt krásných srnců?

Díky Arnoštu Lustigovi. Když Lustig po roce 1968 zůstal v Americe, potkal polského básníka a překladatele Ernesta Brylla. S ním jsem o tom všem mluvil, je mu teď sotva osmdesát šest. Je to mimochodem také spoluautor nejslavnějšího slovenského muzikálu o Jánošíkovi. S Lustigem si velmi porozuměli, a protože Lustig věděl, že se Bryll vrací do Varšavy a že pracuje v nakladatelství, tak mu doporučil Otu Pavla. Bryll česky moc neuměl a nechával si dělat podstročniky, a když si přečetl jeho povídky, zjistil, že na to nemá. Tehdy ve Varšavě působili dva vynikající překladatelé z češtiny Andrzej Piotrowski a Josef Waczków a Bryll jim to dal. Jeden přeložil Smrt krásných srnců a druhý Jak jsem potkal ryby. V roce 1976 vyšly obě společně v jedné knize a mělo to velký ohlas. Andrzej Piotrowski k té knize napsal doslov, kde vylíčil Pavlovy židovské kořeny, válku i jeho dušení nemoc a smrt. K úspěchu v Polsku ale přispělo i to, že u nás existovala literární paralela. O několik let později (1979) totiž vyšla kniha Šílenství (Obłęd), kterou napsal Jerzy Krzysztoń.

V čem jsou si ty knihy podobné?

Podobnost je v osudu obou autorů. Krzysztoń se jako malý kluk ocitl kdesi v Kazachstánu, kam ho Rusové odvezli a on tam přišel o ruku. Pak se vrátil s rodiči do Polska a stal se z něj spisovatel, novinář, reportér a v sedmdesátých letech u něj propukla duševní choroba a napsal o tom knihu. Ta má ovšem na rozdíl od Smrti krásných srnců dvanáct set stran. První díl se odehrává během čtyřiadvaceti hodin, když dostane první záchvat šílenství a jede vlakem ze Zakopaného do Varšavy. Krzysztoń pak spáchal sebevraždu, skočil z okna paneláku. Osud mají podobný, ale v těch dvou knížkách krásně vidíš i rozdíl mezi Poláky a Čechy.

V jakém smyslu?

Obě knihy jsou reakcí na nějakou duševní nemoc, ale každá pracuje úplně jinak s historickými, společenskými i rodinnými kontexty. U Oty Pavla vyvolá nemoc potřebu návratu k rodině, k jeho nejbližším, ke kořenům, každodennosti, vzpomínkám. Tam nachází základní jistotu. Kniha je silná právě tím, jak dokáže vystihnout intimní portrét české židovské rodiny za okupace, přičemž ty velké dějiny jsou jenom pozadím, na němž se odehrává to nejdůležitější — vztahy mezi otcem, matkou a dětmi. U Krzysztońa je perspektiva opačná. On píše hlavně o sobě a o velkých dějinách. Má tam sice nějakou manželku a dceru, ale ty jsou jen kdesi v pozadí a vůbec nejsou podstatné v nějaké intimní rovině. Krzysztoń popisuje politicky bezvýchodnou atmosféru sedmdesátých let v Polsku a přitom zachraňuje i celý svět. A když se dostane do blázince, tak se neobrací k rodině, ale rozmlouvá s Piłsudským nebo Kopernikem. Polský šílenec je šílenec politický, který všechno prožívá minimálně na úrovni národa.

Česká literatura z polské perspektivy

Když jsme začali mluvit o národu: zahraniční bohemisté jsou asi jediní lidé, kteří mají Česko upřímně a téměř bezpodmínečně rádi. Jak ses ty naučil mít rád Česko?

U mne to má dvě roviny. Na té osobní pro mne bylo určující setkání s knihami Milana Kundery. Byl rok 1988 a já jsem přišel z malého města Grodzisk Mazowiecki studovat do Varšavy sociologii. Tam se mi otevřel úplně jiný svět, noví kamarádi, diskuse o politice a především samizdaty. Kamarádka mi jednou půjčila Život je jinde, a když jsem to přečetl, tak jsem byl doslova uhranutý a věděl jsem, že musím od toho autora přečíst všechno. V tom roce 1988 už byl Kundera do polštiny kompletně přeložený. Samozřejmě ne oficiálně, ale ve Varšavě se daly samizdaty koupit na ulici, to se nepůjčovalo v nějakých pěti kopiích na průklepáku jako v Čechách, tady se tisklo po desetitisících a byl to normální byznys. Jen jsi vyšel z areálu univerzity, a na ulici stáli kluci, kteří prodávali Nesnesitelnou lehkost bytí, kterou přeložila Agnieszka Hollandová, ale také Škvoreckého, Hrabala, Vlastimila Třešňáka a samozřejmě Václava Havla, jeho hry a zejména eseje. Vůbec si myslím, že osmdesátá léta jsou desetiletím zásadních esejů. Stejně jako byla sedmdesátá léta desetiletím prózy…

To je zvláštní rozdělení, v české literatuře mi přijdou pro prózu důležitější spíš léta šedesátá…

To odráží politické dělení. V šedesátých letech se objevila silná generace spisovatelů a umělců, ale zásadní díla napsali v sedmdesátých letech. Chápu, že pro Čechy a českou kulturu to bylo politicky nejhorší období, ale viděno zvenčí v té době Bohumil Hrabal napsal Obsluhoval jsem anglického králePříliš hlučnou samotu, Milan Kundera napsal Život je jinde, Knihu smíchu a zapomnění a začala vznikat Nesnesitelná lehkost bytí, bylo to vůbec nejdůležitější období pro Havla esejistu, Vaculík napsal Český snář a tak dále. V těch sedmdesátých letech generace šedesátých let dozrávala, propad přijde až v letech osmdesátých, kdy je tato generace za vrcholem a objeví se noví spisovatelé, kteří už ale ztratili kontinuitu a vazby na předchozí.

Myslíš onu „postmoderní“ generaci, Jiřího Kratochvila, Danielu Hodrovou, Michala Ajvaze…

Ano. Když jsem se v roce 1991 definitivně rozhodl, že nechám sociologii a budu bohemistou, a načítal knihy těchto, tehdy nových, autorů, přišlo mi, že je to úplně jiná literatura a že tam něco podstatného chybí. Jsou to výborně napsané texty, velmi promyšlené, ale nic originálního nebo specificky českého v nich není. Myslím, že cizinci, kteří mají také svou postmoderní literaturu, v nich nenajdou žádnou specifickou zkušenost. To je, jako když v Mistrovi a Markétce jdou koupit jesetera a oni říkají, ano máme, ale jen druhou jakost. A další věc: těmto knihám chybí širší kontext, díky němuž by fungovaly jako nějaká zpráva o situaci v Čechách, kontext, v němž by mohly existovat jako fenomény nějakého většího celku.

Jakého celku?

Mám na mysli českou, respektive pražskou literaturu, v níž se střetávají avantgardní vlivy se specificky středoevropskou zkušeností. To je období od konce první světové války do závěru sedmdesátých let, které literárně tvoří určitou kontinuitu, jež se potom vytrácí. Tady je pro mne základ pro porozumění české literatuře, a to, co do tohoto celku nezapadá, pro mne není zajímavé. Je to samozřejmě víc problém můj než problém české literatury, ale když o tom mluvím s cizinci a bohemisty, tak to vnímají podobně.

A co současná literatura viděná takto zvnějšku?

Co mi přijde zajímavé, je ta feminizace. Ta probíhá ve společnosti také v Polsku. Muži si všimli žen a ženy si všimly, že jsme si jich nevšímali. U nových autorek je ovšem otázkou, jestli to není vnímáno víc jako ženská literatura než jako literatura česká. To „ženská“ není kvalitativní hodnocení, ale otázka kontextu, k němuž se autorky vztahují. Jinak řečeno: jestli pro ně není horizontem „ženský úděl“ spíš než „český úděl“. Do jisté míry je to pochopitelné, neboť se obracejí k publiku, které dnes tvoří hlavně ženy, a přirozeně chtějí mít v knihách ženskou perspektivu. To většina autorů-mužů nedokáže, neboť je to nezajímá a nic o tom nevědí. Naopak ženské autorky většinou pomíjí politickou nebo ideologickou perspektivu. Literatura se tím ale odpolitizuje a zůstává jen na půdorysu intimních nebo rodinných vztahů, které nikam dál nepokračují a nemají přesah. Jistě, jsou tady Radka Denemarková, Kateřina Tučková nebo Alena Mornštajnová, které tu politickou a historickou rovinu mají, a to jsou také jediné, které pronikají víc do světa. Ale dominantní kontext současné české literatury je nepolitický.

Komunismus není téma dneška

Paradoxem je, že debaty o literatuře v médiích se týkají hlavně politiky, zejména samozřejmě s ohledem na komunistickou minulost. Ostatně i Ota Pavel patřil ke generaci, která se přihlásila po válce ke komunismu, podporovala ho v padesátých letech i přes zjevné excesy a v šedesátých letech se za to styděla a pokoušela se to napravovat. Dnes se tato komunistická minulost opět připomíná jako cosi fatálního (viz Novákova kniha o Kunderovi) a možná tím více, jak se historici a badatelé pokoušejí studovat éru komunismu bez apriorního etického rastru. Existuje i v Polsku taková debata?

Ne. To bylo téma devadesátých let, teď už to nikoho nezajímá. V Polsku se za třicet let literární scéna úplně proměnila a vyrostla generace, která neměla s komunismem vůbec nic společného. Proč bys měl teď řešit, co si Czesław Miłosz kdysi myslel o komunismu? Všichni víte, že Kundera, Liehm, Vaculík, Ota Pavel a spousta dalších byli komunisti. To není nic nového. Pokud to někdo oživuje jako téma, tak je to pouze demonstrace jeho vlastního postoje a o Kunderovi, Liehmovi a Pavlovi a jejich tvorbě nám to nic neřekne. Navíc je to velmi pohodlné, protože je mnohem těžší a složitější se takto eticky vztahovat k současným tématům. V Polsku se o literatuře diskutuje v souvislosti s Kaczyńského vládou, postavením žen, právem na potrat, rolí církve, zneužíváním dětí, sexuálních menšin… to jsou problémy, které se v Polsku řeší. My nejsme tak ponořeni do minulosti a do nekonečných diskusí o komunismu, jak se to ukázalo na případu Novákovy knihy o Kunderovi.

Kunderovskou monografii jste už dávno měli mít. A že za těch třicet let není, o vás také něco vypovídá

Tam asi sehrála roli i skutečnost, že žádná podstatná monografie o Kunderovi u nás dosud nevznikla…

Ano. Kunderovskou monografii jste už dávno měli mít. A že za těch třicet let není, o vás také něco vypovídá. Smutné je, že to vakuum zaplnila právě tato intelektuálně vulgární kniha. Jan Novák bohužel ničemu nerozumí. On vlastně sám přijal komunistický kádrovácký přístup. Řekne si, že Kundera je stalinista, a všechno v jeho životě a tvorbě interpretuje z toho pohledu. Jsou tam drobné věci, které jsem předtím nevěděl, a chápu, že pro někoho, kdo se Kunderou nikdy nezabýval, je tam těch nových věcí hodně, tím smutnější však je, že se o nich dozvídá až teď od Nováka a v jeho dezinterpretaci. Ten lustrační přístup a osobní intimity, které sděluje nějaký Kunderův dávný přítel, který už nežije a který si to mohl klidně i vymyslet, mi přijde jako intelektuální selhání. I kdyby to všechno byla pravda, co nám to říká o Kunderovi? Jakkoli se kniha jmenuje Kundera, tak to, o čem se fakticky diskutuje, je Novák. A to je nezajímavé.

V Polsku vyšla před deseti lety velká monografie Ryszarda Kapuścińského, o níž se hodně diskutovalo. Kapuściński byl člověk, který se ztotožňoval s komunistickým režimem a uvnitř tohoto systému fungoval, a přitom byl světovým reportérem a spisovatelem. Artur Domosławski, který tu knihu napsal, ho však nelustroval a nesoudil, ale snažil se ho pochopit a vysvětlit. Proto také debata kolem ní měla úplně jinou úroveň. Nemusel se řešit monografista a jeho přístup, ale mohlo se mluvit o skutečně důležitých tématech, o Kapuścińském, o vztahu autora a díla, o vztahu člověka a dějin.

Střední Evropa versus Západ

Vraťme se ještě k tvému životnímu příběhu, nedopověděli jsme ten druhý důvod, proč ses stal bohemistou…

Jak jsem řekl, v letech 1988 a 1989 jsem intenzivně četl českou literaturu. Pak došlo k převratu a najednou se ten Václav Havel, kterého jsem četl, stal prezidentem. Dostat se tehdy do Československa ale nebylo jednoduché. I když komunismus skončil, hranice byly uzavřené a k cestě jsi musel mít koruny, které se však v Polsku nedaly legálně koupit, nebo jsi musel mít valutovou knížku. To platilo až do roku 1991, s jedinou výjimkou. A tou byla návštěva Jana Pavla II. v Československu v roce 1990. Tehdy se otevřely na pět až sedm dní hranice, aby polští poutníci mohli volně přijet, a já jsem toho využil a nejel za papežem, ale za českou literaturou. A když jsem přijel do Prahy a šel do Libně, kde bydlel kdysi Hrabal, když jsem se prošel po městě a zašel do těch hospod, tak jsem viděl, že ty hrabalovské Čechy nejsou pohádka, ale že ta země skutečně existuje a že se mi líbí stejně jako ty knížky. A pak jsem po pár dnech začal mluvit česky, neměl jsem slova, ale chytal jsem nějak přirozeně intonaci češtiny, melodii řeči, a tak jsem se „naladil“ na Česko.

Začal jsem studovat slavistiku a chvíli přemýšlel, jestli se přece jen nevěnovat spíš Rusku. Ale polských rusistů je spousta, kdežto v devadesátých letech na tom byla bohemistika personálně špatně. Souviselo to jednak s tím, že platy na univerzitě v osmdesátých a zejména devadesátých letech byly hrozně nízké, a jednak řada bohemistů, tedy ti tři čtyři lidé, kteří něco věděli o Česku, jako byl Andrzej Jagodziński, Jacek Baluch a Jan Stachowski, odešli z univerzity do diplomacie a ocitli se v Praze. Takže pragmaticky jsem šel studovat bohemistiku.

Hovořil jsi o tom, že pro českou literaturu je typická středoevropská perspektiva. Toto hledisko se u nás od devadesátých let (a možná ještě dřív) upozaďovalo ve prospěch Západu. V Polsku je to jinak?

My jsme sevřeni dvěma pohledy, jednak směrem k Rusku, které představuje smrtelné nebezpečí, ale také fascinující kulturu, a pak je to střední Evropa, která se od nás jeví asi větší než z českého pohledu; my také říkáme „střední a východní Evropa“. Tedy na jedné straně ruská imperiální civilizace a proti ní kultury malých národů. Tím, co je spojuje, jsou Židé, velká variabilita a fakt, že jsme neměli kolonie a že jsme vždycky spíše sami byli kolonií. Což nás odlišuje i od imperiální západní Evropy.

Mám rád spoustu západních a amerických spisovatelů, ale čtu je pouze jako výbornou literaturu. Středoevropská literatura mne navíc propojuje s mou osobní zkušeností. Z tohoto pohledu pro mne byla vždycky zajímavá ta vzájemná odlišnost. Česká kultura je v mnoha ohledech protikladem polské kultury, ale přesto má člověk pocit, že patříme k jednomu celku. Rozdíly mezi námi jsou známé: postoj k náboženství, vztah státu a církve, vztah k dějinám, pojetí nacionality. To, že Česku chybí například rytířský étos, který je v Polsku rozšířený mezi lidmi, kde si představujeme, že jsme každý tak trochu pan Wołodyjowski, nebo to, že Česko je úplně jiný příběh vzniku národa.

Kde je formát, do kterého Česko zapadá? Stanete se další spolkovou zemí Německa?

Jaký je to příběh?

Pro mne je to příběh modernizace. To, jak se nějaká země stane moderní, jak se jí podaří zavést demokracii, urbanizaci nebo sekularizaci. Což je vývoj posledních dvou století v Čechách, který je pro Poláky velice zajímavý. Je to příběh národa, který se stane moderním, i když nemá elity a šlechtu. V Polsku je ten axiomatický přístup v tom, že máme národní šlechtu, která vede svůj lid, která ho vzdělává a pak ho přivine k sobě a řekne: naučíte se číst a čistit si zuby a budou z vás Poláci. To je národní emancipace shora. Český případ je úplně opačný, tam se ten moderní národ vybuduje zdola, bez šlechty, bez autority.

Vraťme se však ještě ke střední Evropě. V jednom rozhovoru jsi říkal, že pro Poláky je to alternativa k Západu, jak jsi to myslel?

Pochopitelně jsem rád, že jsme v Evropské unii a v NATO, ale mentálně je pro mne Západ mnohem vzdálenější prostor než střední Evropa. Samozřejmě můžeme mluvit o tom, že jsme přijali později křesťanství a že jsme se k tomu civilizačnímu okruhu spíš připojovali, než že bychom ho spoluutvářeli. Ale to není podstatné, protože tehdy byla Evropa rozdělena na sever a jih. Rozdělení na západ a východ se začne rýsovat až po vzniku novodobého Ruska a všichni se tím směrem začnou otáčet. Důležitější je však to, že v osmnáctém a zejména devatenáctém století východ Evropy ekonomicky zaostává za západní částí, kde se rozvine kapitalismus, přijde průmyslová revoluce a s ní související politické změny. A na ose Anglie a Francie vznikne centrum, které si podřídí celý svět. Střední Evropa se tím pádem posunula blíž k Rusku a stala se pro Západ dodavatelem surovin a zdrojů, jako bylo dřevo, obilí, dobytek, stříbro, které se k nám pak vracely jako hotové luxusní zboží. Naše odlišnost od Západu není v tom, že bychom měli málo spojení se Západem, ale že to spojení nebylo rovnoměrné a že pro Západ bylo výhodnější.

To jsou mimo jiné také úvahy, podle kterých i část zklamání a frustrace v zemích bývalého komunistického bloku pramení z toho, že se k nám Západ choval po roce 1989 jako ke své dobyté kolonii…

Ano. Ta výměna samozřejmě nemohla být rovná, protože Západ byl hospodářsky na úplně jiné úrovni než komunistický prostor.

Není potom Visegrádská skupina vlastně přirozenou obrannou reakcí středoevropského prostoru vůči Západu?

Visegrád vznikl na popud Václava Havla, aby usnadnil integraci se Západem. Teď jsme už součástí Západu a je otázkou, k čemu Visegrád potřebujeme. To, co dělají Kaczyński a Orbán, s původní myšlenkou nesouvisí, oni jenom zneužívají toho, že se určitá část Poláků nebo Maďarů cítí frustrovaná, k podněcování antievropských nálad. Visegrád má smysl ne proto, že by představoval nějakou vyjednávací sílu v Bruselu, protože tyto čtyři státy samy nic nevyjednají, ale proto, že je to už třicet let fungující struktura, díky níž se několikrát ročně potkávají představitelé našich vlád. A že je to samozřejmost a nejsou potřeba žádné zvláštní důvody k setkáním. Vezmi si, jak to proměnilo vztahy mezi Slováky a Maďary. Nikdy v dějinách jsme neměli tak dlouhé období spolupráce. Vím, že zejména intelektuálové v Čechách se na to dívají jinak, že to berete tak, že vám Poláci a Maďaři dělají před Západem ostudu, ale Orbán a Kaczyński tady nebudou na věčné časy, a když odejdete z Visegrádu, tak kam chcete jít? Kde je formát, do kterého Česko zapadá? Stanete se další spolkovou zemí Německa? To je jak s tím vtipem o Kohnovi, který hledá zemi, kam by mohl utéct před válkou, a nakonec se bezradně ptá: Nemáte nějaký větší globus?

Konec žurnalistiky

Je vidět, že jsi byl dlouho politickým redaktorem v Gazetě Wyborcze. Mimochodem, jak se tyto noviny za poslední dobu proměnily?

Gazeta Wyborcza na tom byla nejlépe prvních deset let po převratu. Celá devadesátá léta byla zlatým a bohužel i posledním věkem žurnalistiky. Pak se objevil internet a peníze z reklamy začaly proudit tam. Tradiční novinářství to jednoduše nepřežilo. To, čeho jsme svědky v našich zemích, ale víceméně na celém světě, je labutí píseň žurnalistiky. Gazeta Wyborcza byly největšími novinami v Polsku, poznal jsem tam spoustu vynikajících lidí, intelektuální elitu. Každý týden vycházel magazín reportáží, který měl sto dvacet barevných stran. Pracovalo tam na plný úvazek patnáct reportérů a ti nedělali nic jiného, než že měli tři měsíce na to, aby napsali jednu reportáž. Ale potom už to ekonomicky nebylo možné. Většina z nich odešla, a aby se uživili, píší knihy. To se týká několika desítek polských autorů včetně těch největších, jako je Artur Domosławski, Wojciech Jagielski, Mariusz Szczygieł. Tady vznikl fenomén polské reportáže.

A další ranou pro tradiční žurnalistiku byly sociální sítě. Vždyť co je Facebook? To je fabrika, kde se vytváří spousta obsahu a každej maká dobrovolně a zadarmo. A když máš Facebook, Twitter a další, tak proč bys měl číst noviny?

A k tomu musejí noviny v Polsku čelit politickému tlaku…

Ano. Velké nezávislé noviny nedostávají reklamy od státních podniků, což jsou největší inzerenti, a to je má nutit k tomu, aby dělaly vládě propagandu. Dalším problémem je, že velcí němečtí, švýcarští nebo švédští investoři, kteří tady zakládali nové tituly, se už téměř kompletně z Polska i z Česka stáhli, protože pod vlivem nových technologií se jim dramaticky snížil zisk. U vás to převzali čeští oligarchové, kteří už nemají jen ekonomické, ale také politicko-ekonomické zájmy. Dneska už noviny nemůžeš vydávat kvůli byznysu, nebo pouze zprostředkovaně, jako nástroj ovlivňování veřejného mínění. Když děláš v Polsku propagandu, tak dostaneš spoustu inzerce a peněz máš nad hlavu. Když děláš protivládní tisk, musíš si najít nějakého mecenáše nebo donátora. Dnes v podstatě píšou do novin lidé, kteří na to mají peníze. Musíš si najít nějaký jiný džob, který tě uživí, a novinařinu mít jako koníčka.

To je podobné jako se spisovateli a umělci…

Ano a myslím si, že by měly existovat i státní granty pro novináře. V Polsku existují skutečně špičkoví novináři a publicisté, kteří píší do novin, ale bylo by zajímavé zjistit, čím se vlastně živí. Prací v novinách na nějaký úvazek určitě ne. Kultura a umění se stanou asi opět záležitostí bohatých elit, protože chudí lidé si to nebudou moci jako zaměstnání dovolit.

A další věc. Válka s fake news je právě důsledkem toho, že neexistuje seriózní novinářství. Fake news existovaly i před třiceti lety, ale nikdo je nebral vážně, v dnešní době společnost řeší to, jak vyvracet nepravdy, a není prostor na to, zabývat se pravdou. Což je výhodné pro autoritativní politiky. Takže pokud by Evropská unie chtěla investovat do boje proti fake news, měla by investovat do lidí, kteří píší, do novinářů. To by mělo být naprosto přirozené také pro národní státy, které financují i své kinematografie.

Aleksander Kaczorowski (nar. 1969) je polský novinář, esejista a překladatel. Vystudoval slavistiku na Varšavské univerzitě a pracoval v deníku Gazeta Wyborcza (1995—2002), mimo jiné jako vedoucí redakce publicistiky (2001—2002). Později jako zástupce šéfredaktora v Newsweek Polska (2002—2003, 2006—2010) a Forum (2004—2006). Byl také programovým ředitelem nakladatelství Świat Książki. Nyní je šéfredaktorem Aspen Review Central Europe. V roce 2016 získal Cenu Václava Buriana za kulturní přínos ke středoevropskému dialogu. Je autorem biografie Václava Havla, Bohumila Hrabala a Oty Pavla (česky Host, 2020), za niž získal cenu Juliusz pro nejlepší polskou biografii roku 2018, cenu Warszawska Premiera Literacka za rok 2018 a byl nominován do finále literární ceny NIKE. Do polštiny přeložil knihy Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého a Egona Bondyho nebo Deník 1938—1945 Helgy Hoškové-Weissové a Invaze 1968. Ruský pohled Josefa Pazderky.