UMĚNÍ A SPOLEČNOST 1989—2019
host 03/21

Rudé trenky nad Hradem

Radek Štěpánek, Fotografie ČTK
V roce 2015 zavlály nad Pražským hradem namísto vlajky prezidenta České republiky obří rudé trenky. Tímto činem o sobě dali vědět členové umělecké skupiny Ztohoven při akci nazvané „Prezidentovo špinavé prádlo?“, kterou chtěli vyjádřit nesouhlas s jednáním Miloše Zemana a zneužíváním politické moci. Prezident situaci označil za projev fašizující se pražské kavárny a party blbečků. Následovaly dlouhé soudní spory a diskuse o tom, kde končí hranice umění. Prozatím skončily v plamenech při veřejném pálení trenek, které prezident uspořádal v polovině června 2018.

Byl sobotní podvečer 15. září 2015. Na Pražský hrad vnikli tři členové umělecké skupiny Ztohoven. Dva, David Hons (vystupující především pod uměleckým jménem Roman Týc) a Matěj Hájek, se předtím převlékli do černých kominických mundúrů s bílými čepičkami a na ramenou měli kominické štětky, Filip Crhák pak byl oblečený v reflexní vestě a na hlavě měl ochrannou přilbu. Převleky měly údajně oddálit střelbu, kdyby na ni došlo. Využili lešení, které bylo v té době kvůli rekonstrukci areálu postaveno poblíž budov. Působili přesvědčivě, jako by šli opravdu čistit komíny. I díky tomu se jim podařilo bez povšimnutí po střeše Nového královského paláce vylézt až ke stožáru, na němž vlaje standarta prezidenta republiky s heslem Pravda vítězí. Přeštípli drát, prezidentskou vlajku sundali a na její místo vyvěsili obří rudé trenky.

Horolezecký výstup nahrávali na video, při sestupu se jim podařilo zbavit jak standarty, která měla později sehrát úlohu při navazující umělecké akci, tak datových karet, na nichž měli svůj výstup zaznamenaný. Mezitím operovali v prostoru Hradu i další spolupracovníci. Ti se postarali jednak o to, aby upoutávali pozornost v jiných částech areálu, ale také dokázali pronést standartu z kavárny Starbucks dál a dál až k dalšímu členovi skupiny a jeho prostřednictvím na Slovensko, kde byla následně ukryta. I přes všechnu obezřetnost se trojici umělců z areálu uniknout nepodařilo, jeden z členů ochranky si totiž všiml jejich počínání a při slézání z lešení už na ně čekali policisté v civilu. I s tím však členové skupiny počítali. Akce se podařila, standarta byla ukořistěna a nad Hradem visely nějakou dobu červené trenky, „standarta muže, který se nestydí vůbec za nic“.

Akce s názvem „Prezidentovo špinavé prádlo?“ od té chvíle začala hýbat českým mediálním prostorem. Měla upozornit na činy „muže, který se nestydí […] kundovat v médiích, aby odvedl pozornost od svého výletu oligarchovým soukromým tryskáčem, jmenovat svým poradcem rozvědčíka Čínské lidové armády, jmenovat svým poradcem nevěrohodného obchodníka s ruskou ropou, stýkat se s pochybnými diktátory, vrávorat opilý nad českými korunovačními klenoty“ a podobně, jak stálo ve vyjádření skupiny, která svůj výstup doprovodila i básní:

rudé jak čínská vlajka
snad trapností a taky vzteky
vlají dnes nad Prahou
(a hraje balalajka)
prezidentské trenky

 smutně si pleskají
nepostrádaje hýždí
které je i celou zemi
čím dál tím víc hyzdí

 nad městem vlaje
Zástava zeměpána
jen on a nikdo jiný
arbitr elegance
a moudrost sama

Jak se dalo předpokládat, ohlasy ze všech stran na sebe nenechaly dlouho čekat. Nejprve se ozvaly rozhořčené hlasy z Hradu. „Pražská kavárna se fašizuje. Už se neštítí zneuctění státních symbolů a Hradu českých králů, československých a českých prezidentů,“ reagoval na Twitteru prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček. „Nechci se vyjadřovat ke třem blbečkům, kteří ani nevědí, že prezidentská standarta je státním symbolem a netýká se žádného konkrétního prezidenta, ale samozřejmě že ochranka selhala. To znamená, že prvním důsledkem je odvolání dosavadního ředitele policejní ochrany,“ řekl pak později sám Miloš Zeman. Naopak tehdejší premiér Bohuslav Sobotka zachoval v tiskové zprávě chladnou hlavu: „Země, která dala světu Járu Cimrmana, se nepochybně dokáže vyrovnat i s obřími trenclemi vlajícími nad Hradem,“ reagoval v tiskové zprávě.

Ke komentování rudých trenýrek se na podzim roku 2015 brzy přidali další politici, umělci, publicisté. Akce vyvolávala rozporuplné reakce ze všech stran. Začínala zřejmě zatím největší kauza, na níž se skupina Ztohoven podílela.

Diverzně-umělecká skupina

Její členové, kteří se časem pořád mění, přitom ani předtím nebyli žádní troškaři a v uměleckém světě již zanechali výraznou stopu, která stále silněji prorůstala do celospolečenského dění.

Skupina vznikla v roce 2002 a poprvé na sebe upozornila o rok později. I tenkrát to bylo v areálu Pražského hradu. Tehdejší akce „Otazník nad Hradem“ měla vyvolat otázku, co se stane po odchodu Václava Havla z role prezidenta. „Když bych to měl ohodnotit zpětně, řekl bych, že to byl hodně prozřetelný symbol,“ komentoval ve videu z dílny Paralelní polis Roman Týc. Skupina tehdy na asi deset minut zastínila polovinu neonového srdce, které nad Hrad instaloval umělec Jiří David, tak aby při dosvícení dalšího bodu vznikl gigantický otazník. Akce si všimla přední česká média, na místo dorazil i tehdejší ministr kultury Pavel Dostál, který sám s akcí nesouhlasil, zastavil ale legitimování umělců Hradní stráží a řekl, že Václav Havel si přeje, aby policisté účastníky akce propustili, protože problém je pouze akademický. „Byli jsme obrovsky překvapení a řekli jsme si, že si můžeme dovolit víc, než jsme si do té doby uvědomovali,“ vzpomněl Týc.

Následovala akce „Znásilněný podvědomí“ v pražském metru, kde členové skupiny zakryli sedm set padesát vitrín na všech stanicích plakátem s otazníkem na bílé ploše a s odkazem na internetové stránky skupiny. Na akci pak navázali výstavou ve vestibulu na zastávce Dejvická.

V červnu roku 2007 zasáhla skupina do dopoledního vysílání České televize v pořadu Panorama, který informuje o aktuálním počasí na vybraných místech a má lákat turisty do horských lokalit Česka. Při jeho zastávce v krkonošské obci Černý Důl u Vrchlabí nafingovali členové Ztohoven jaderný výbuch. Obrazovky se rozzářily, v krajině se pak zvedl charakteristický jaderný hřib a nakonec obraz přešel do zrnění. Cílem bylo upozornit na možnou záměnu mediálního světa za svět samotný. Následovaly bouřlivé reakce a ohlasy v mnoha našich i zahraničních médiích, ale i policejní zatýkání účastníků, které nakonec soud zprostil obvinění ze šíření poplašné zprávy.

Za další tři roky přišel projekt „Občan K.“, reakce na ztrátu anonymity jednotlivých členů skupiny při soudním procesu konaném v souvislosti s předchozí akcí. Dvanáct členů se tedy nechalo stejně ostříhat, nafotit ve stejném oblečení a pak pomocí počítačového programu mixovali tváře členů v pomyslném řetězu. Fotografie použili pro oficiální vyhotovení občanských průkazů a zkoušeli hranice, kam až se s doklady kolegů dostanou. Problémem nebylo získat zbrojní pas ani se oženit nebo odletět do Londýna po teroristických útocích. Pak občanky použili do instalace spolu se zněním manifestu Občana K., načež znovu následovalo potýkání se zákony.

V roce 2012 skupina začala spolupracovat s hackery a prostřednictvím SMS zpráv uskutečnila projekt „Morální reforma“, který spočíval v tom, že si poslanci při projevu Davida Ratha v poslanecké sněmovně mezi sebou posílali zprávy, jejímž prostřednictvím se vyzývali k morální reformě. V galerii DOX pak vystavili všechna telefonní čísla poslanců a vyzvali návštěvníky, aby prostřednictvím přiloženého telefonu psali poslancům přímo z galerie. Ani z následující žaloby nic nebylo, naopak se potvrdilo, že telefonní čísla na ústavní činitele by měla být veřejně dostupná.

O dva roky později pak skupina ve spolupráci s hackery pokračovala (dodnes trvajícím) projektem „Paralelní polis“, místem pro střetávání umění, společenské vědy a moderní technologie, jehož fungování má být zcela nezávislé na účasti státu a jeho hlavním cílem je prozkoumávání, jak by mohla společnost fungovat na zcela jiných — a snad i spravedlivějších — principech. Jeho součástí je například Institut kryptoanarchie, podporující paralelní decentralizované ekonomiky či kryptoměny. Samotná skupina považovala v roce 2015 projekt „Paralelní polis“ za „obsahové těžiště trenek“.

Zeman prezidentem

Odezva, která následovala v roce 2015 po vyvěšení trenek, nicméně překvapila i samotné účastníky akce a byla dosud asi tím největším, co se kolem Ztohoven odehrálo. Skupina se stejně jako po fingování jaderného výbuchu stala součástí mainstreamu. Vývoj kauzy, která následovala po vyvěšení trenek, sledovala všechna česká média doslova v přímém přenosu. Bylo to i tím, že to už (na rozdíl od prvních akcí skupiny) umožňovaly třeba i rozvinuté sociální sítě a online média.

Do celé hry byl navíc zapojený Miloš Zeman, který se o dva roky dříve stal prvním českým prezidentem vybraným při přímé volbě. Už tehdy byl dřívější premiér, spoluautor opoziční smlouvy, předseda ČSSD a „důchodce z Vysočiny“ zahraničními médii označován za politika s populistickým akcentem a neomaleného stylu. Zeman začal hned v roce 2013 využívat silného mandátu, polarizovat českou společnost, ohýbat nepsaná pravidla chování hlavy státu a měnit hodnoty, na nichž byla v minulosti postavena česká zahraniční politika. Opakovaně odmítl vybrané osobnosti, které splňovaly všechny předpoklady, jmenovat profesory na univerzitách, po demisi vlády Petra Nečase pak například pověřil sestavením vlády Jiřího Rusnoka, ačkoli vládní koalice s dostatečně silným mandátem navrhovala na post premiérky Miroslavu Němcovou. V roce 2014 letěl na návštěvu do Čínské lidové republiky, kde se spolu s nejbohatším Čechem Petrem Kellnerem, majitelem společnosti PPF, setkal s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem. V rozhovoru pro tamní státní televizi řekl: „Neučíme vás tržní ekonomiku ani lidská práva, naopak se od vás chceme učit… Jsem v Číně, abych se naučil, jak urychlit ekonomický růst nebo stabilizovat společnost.“ Zpátky do České republiky pak doletěl soukromým letadlem společnosti PPF.

V lednu roku 2015 pak začala kauza „Hitler je gentleman“, jak měl znít podle Miloše Zemana titulek článku novináře Ferdinanda Peroutky v časopise Přítomnost. Nezněl a článek neexistoval. Prezident v lednu také vyzval k ozbrojené akci proti Islámskému státu. Při pracovní návštěvě Spojených států amerických vystoupil historicky jako první evropský státník na konferenci Americko-izraelského výboru pro veřejné záležitosti, 9. května pak navštívil Moskvu, kde se setkal s prezidentem Putinem a ministrem zahraničí Lavrovem, za což ho zkritizoval mimo jiné americký velvyslanec Andrew Schapiro — Hrad následně docílil v roce 2017 jeho odvolání. Dne 3. září se pak Zeman vrátil do Číny, kde se zúčastnil vojenské přehlídky. Všechny tyto kroky nevyhýbavě komentovala politická opozice a vyostřovaly náladu ve společnosti. Zeman totiž vystupuje jednoznačně jako zastánce myšlenkového vzorce dělícího všechny na „my“ a „oni“ a svým jednáním společnost především rozděluje. Ztohoven na to reagovali po svém. A akce vyvolala razantní reakci. Nadhled, který projevil v souvislosti s akcí „Otazník nad Hradem“ v roce 2003 Václav Havel, scházel.

Brzy po vyvěšení trenek začaly padat hlavy — Petr Dongres opustil místo šéfa Útvaru pro ochranu prezidenta, z funkce velitele Hradní stráže byl odvolán Radim Studený, po zásahu prezidentova kancléře Vratislava Mynáře skončil i šéf hradního odboru bezpečnosti Jan Fulík. Na to, že je zajímavé, že ho odvolává právě Mynář, který setrvává v pozici kancléře, ačkoli nemá příslušnou prověrku Národního bezpečnostního úřadu, upozornil například tehdejší ministr zemědělství Marián Jurečka.

Připravoval se soudní proces se členy skupiny, kteří měli při své akci poškodit kromě standarty i střechu a stožár, způsobit škodu téměř devadesát tisíc korun, samotná standarta měla vyjít na třicet pět tisíc. Policie je obvinila z výtržnictví, krádeže a poškozování cizího majetku, za což hrozily až tři roky vězení.

Potenciál k debatě?

Akce však rezonovala i v uměleckých kruzích, vyjadřovali se i jiní umělci, kteří mají zkušenosti s intervencí do pražského prostoru a konfrontací s politiky, třeba David Černý nebo Jiří David (první ji hodnotil kladně a potěšila ho jako „krásná čistá práce“, druhý ji nepovažoval za umění, i když prý lidi baví) a řada kulturních publicistů.

Jeden kousek standarty dostala od skupiny při prvním jednání i soudkyně Šárka Šantorová

Za zásadní ovšem považuji otázku, zda a jak bude skupina Ztohoven, ale také média, občané a v neposlední řadě Miloš Zeman pracovat s otázkami, které akce vyvolává. Nebavme se o tom, za jakých okolností Ztohoven na střechu vylezli, proč trenýrky visely na půl žerdi, proč byly červené, proč to byly trenýrky. Pokud se Ztohoven nepodaří aktuálního potenciálu využít k debatě o současných problémech a nekompetentním přístupu českých politiků se Zemanem v čele k jejich řešení, hrozí, že jejich akce zůstane podobným počinem jako šíření fotografie Miloše Zemana v trenýrkách, pardon v plavkách, při dovolené na rybníku, po sociálních sítích,

komentovala v komentáři na webu Arttalk akci například publicistka, kritička umění a kurátorka Silvie Šeborová. Na ni pak na stejném webu reagoval kritik a kurátor Jiří Ptáček, podle něhož

[…] nahrazení nadosobního státního symbolu ironickým osobním emblémem lze chápat jako pokus poukázat, že primárním cílem není hanobení státu či prezidentské funkce, ale satirické zesměšnění myšlení a činů člověka, který ji v současné době zastává. Komu však toto všechno povídat? Silvie Šeborová ve svém dobře míněném apelu žádá hodně. V podstatě píše, že by o hlubším poselství trenýrek mohli zodpovědně zauvažovat všichni, kterým byl vydán občanský průkaz.

Ptáček si dále všímal, že

[…] Ztohoven se lapili do pasti, ze které těžko uniknou. I když by nakrásně tvrdili, že kopají za sebe, kopají za jednu stranu sporu, navíc jednoduše identifikovatelnou. Vstoupili doprostřed vyhroceného rétorického boje, který už třetí rok rozděluje českou společnost, avšak vyzbrojili se pouze dobře známými a druhou stranou mnohokrát odmítnutými argumenty. Proto také byli tak rychle nahnáni do „pražské kavárny“.

Ptáček pak také vedl obsáhlý rozhovor s mluvčím skupiny Petrem Žílkou na Artyčok.tv.

Cílem akce Ztohoven, symbolicky ozdobené červenými trenýrkami, však nebyl jen Miloš Zeman, ale spíše celý princip fungování instituce prezidenta České republiky. Ten může požívat moci podle ústavních mantinelů — nic moc ovšem nezabraňuje ohýbání, překrucování a porušování nepsaných pravidel, které jsou součástí tuzemské ústavní kultury a zastrašování lidí. Systém zkrátka není připravený na to, co se může stát, když se v čele státu objeví člověk, který bude chtít balancovat na hraně únosného, nebo ji opakovaně záměrně překračovat. A právě toto Miloš Zeman dělal nejen do té doby, než Ztohoven rudé trenky vyvěsili, ale mnohokrát a snad ještě zřetelněji i později. Rudé trenky se staly (podobně jako červená karta použitá při příležitosti 25. výročí sametové revoluce 17. listopadu 2014 jako symbol vyloučení prezidenta za jeho „fauly“) memem a symbolem revolty vůči jeho vystupování.

V roce 2015 se policejním obviněním členů skupiny zabývaly soudy ve zkráceném řízení. Obvodní i odvolací soudy umělce odmítly potrestat. V říjnu 2015 ale soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 rozhodla, že se má případ prověřit důkladněji, soudní proces tak pokračoval v létě roku 2016.

Decentralizace moci

Na konci června stejného roku pak vyšlo konečně najevo, co se stalo s vlajkou prezidenta poté, co ji nakrátko nad Hradem nahradily trenky. Ztohoven totiž přišli s dalším projektem, který se jmenoval „Decentralizace moci“ — a standarta v něm hrála hlavní roli.

Umělci, kteří až dosud tvrdili, že neví, kam se ztratila, přiznali, že si ji ponechali a rozstříhali na 1 152 stejných kousků, které rozdali lidem v krajských městech. Ještě předtím každý kousek opatřili popiskem a QR kódem, pomocí něhož se majitelé mohli dostat k bitcoinové hodnotě od několika do patnácti set korun, a umístili ho do obálky s červeným potiskem trenek.

Vracíme to, co jsme z Hradu sundali, těm, kterým to patří — symbolicky, samozřejmě. I spolu s tou hodnotou, o kterou se stát cítí být okraden, což dokládají obviněním z krádeže. Vracíme to původcům moci. Dá se to možná číst jako takový apel na lidi — vezměte si svou moc zpátky, protože se koncentruje nebo centralizuje někde, kde to není úplně zdravé,

řekl tehdy pro Aktuálně.cz mluvčí skupiny Petr Žílka. Zdrojem moci nejsou podle skupiny panovníci, ale lidé.

Skupina ve svém manifestu uvedla:

Všechny pokusy o instalaci rovnostářského pojetí společnosti však výsledně změnily ideál ve vražedný konflikt. Proto musí být decentralizace moci postupný proces emancipace v nikdy nekončícím zápasu se zrůdnými tendencemi kontrolovat naše životy. Pokud totiž zůstaneme pasivní k postupné centralizaci moci v rukou několika psychopatů, ocitneme se záhy v kyberdiktatuře.

Jeden kousek standarty dostala od skupiny při prvním jednání i soudkyně Šárka Šantorová. Ta v srpnu svým rozsudkem zbavila obviněné žaloby ve všech bodech s tím, že pokud by uznal umělce vinnými, došlo by k vytvoření „nebezpečného precedentu hraničícího s totalitními režimy omezujícími svobodu slova a politický názor“. Umělci verdikt vyslechli v dobových oblecích odkazujících k vystupování Omladiny na konci devatenáctého století, české mládežnické organizace, která v Rakousku-Uhersku usilovala o zavedení všeobecného hlasovacího práva — a větší práva pro Čechy obecně. Proti rozsudku se však odvolala státní zástupkyně Zuzana Beňová, odvolací soud rozsudek zrušil, a případ se tak znovu vrátil k Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Soudní přehazovaná dál pokračovala. To samé léto ministerstvo obrany rozhodlo o koupi střeleckého simulátoru za dvanáct milionů korun, který měl Hradní stráž vycvičit k lepší ochraně sídel prezidenta, Pražského hradu i zámku v Lánech. A na začátku dalšího roku už bylo jasné, že bez trestu z kauzy členové Ztohoven nevyjdou. Odvolací soud totiž ze stolu smetl osvobozující verdikty, a celá věc se tak vrátila zpět před soudkyni Šárku Šantorovou.

Pomyslné srdcové eso v rukávu v té chvíli ale skrýval Miloš Zeman

Rudé trenky v plamenech a kouřová clona

Mezitím se však v celé kauze objevila ještě jedna důležitá okolnost: Rudé trenky změnily majitele. Za jednu korunu je měl podle Aktuálně.cz koupit historik a sběratel umění Patrik Šimon, který se zároveň zavázal k tomu, že až mu je policie předá, doplatí skupině Ztohoven zbývající částku až do výše milionu korun. O vydání trenek jako cenného uměleckého artefaktu policii zažádal s tím, že až je získá, předá je do Národní galerie, aby si je mohla prohlédnout veřejnost. Skupina totiž kalkulovala s tím, že pokud se trenky stanou majetkem sběratele umění, a tím pádem i hodnotným uměleckým předmětem, nebude s nimi možné libovolně nakládat.

V červnu 2017 soud rozhodl, že vyvěšení trenek nad Hradem bylo namířeno proti hodnotám české společnosti a tři umělce (Filip Crhák, který byl jedním z účastníků soudního procesu, v červnu 2017 zemřel po vážné nehodě na motocyklu, která se mu stala na konci dubna toho roku) podmíněně potrestal, mimo jiné za to, že si prezidentskou vlajku přisvojili, aby s ní nakládali, jako by byla jejich vlastní. A to prostřednictvím stejné soudkyně, která je předtím dvakrát obžaloby zprostila s tím, že umělci neměli v úmyslu vlajku ukrást. Kromě šestiměsíčních podmíněných trestů i s tím, že musejí zaplatit škody ve výši přes šedesát čtyři tisíc korun, které měli způsobit na střeše a stožáru. Kolotoč se zdál být u konce.

Pomyslné srdcové eso v rukávu v té chvíli ale skrýval Miloš Zeman. Trenky se totiž ještě měly objevit na scéně. Na 14. června 2018 svolal prezident do Lumbeho zahrady v areálu Pražského hradu novináře na tiskový brífink, k jehož tématu se nechtěl dopředu vyjadřovat. Tajemná akce se brzy změnila v groteskní happening s hojným počtem zástupců médií, při němž prezident červené trenky o rozměrech 1,5 krát 1,5 metru spálil.

Čas spodního prádla v politice skončil. Abych tento názor dokumentoval, rozhodl jsem se, že červené trenýrky, které jsme za jednu korunu zakoupili od Úřadu pro správu věcí majetkových, spálíme. Omlouvám se novinářům, jejichž inteligenci jsem marně, jako vždy, testoval,

řekl při akci český prezident. Někteří novináři akci označili za „kouřovou clonu“, která měla zakrýt klíčová jednání o budoucnosti české jaderné energetiky, která v té době probíhala a jejichž cílem bylo dostat do hry o výstavbu nových jaderných bloků v Dukovanech ruský Rosatom.

Zpravodajství iDNES následně informovalo o tom, že prezidentská kancelář získala trenky od Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových zdarma. A v článku Jakuba Hellera a Barbory Janákové s titulkem „Zeman na Hradě nespálil jen trenky, ale zřejmě až dva miliony korun“ se dále spekulovalo o tom, že reálná cena trenek musela být mnohem větší. Minimálně dva miliony korun, což byla částka, která je údajně ve smlouvě se skupinou Ztohoven a sběratelem Patrikem Šimonem. „Existuje kupní smlouva. Byla uzavřena v přítomnosti advokáta a je platná. Dokonce ji měl k dispozici soud, když jsme žádali o vydání věci,“ řekl iDNES.cz Šimon těsně poté, co prezident trenky spálil.

Je těžké určit přesnou částku, český trh se pohybuje někde jinde než ty zahraniční. Dovedu si ale představit, že by se v aukci mohly trenýrky prodat až za dva miliony korun. Pro některé galerie by to byl velmi zajímavý obchodní i kulturní artikl,

uvedl ve stejném článku Jiří Švestka, výrazná osobnost berlínské i pražské výtvarné scény a majitel Jiri Svestka Gallery.

Zeman mezi barbary a postmoderními umělci

Nejde však jen o to, kolik by měly trenýrky jako umělecký artefakt cenu. Aktem Miloše Zemana, kvůli němuž skončily v plamenech, totiž jejich příběh ještě pokračoval. A pokračoval by i dále, kdyby se například Patrik Šimon o majetek, který si zakoupil, přihlásil a začal o něj vést soudní spor. Letos v únoru řekl Hostu:

Kdybych měl k dispozici všechny potřebné materiály, samozřejmě bych zvažoval žalobu na stát a vyžadoval bych náhradu škody, která mi byla způsobena tím, že dílo neoprávněně vydal. V současné době ale tu možnost nemám. U soudu jsem žádost o vydání věci uplatnil prostřednictvím advokáta skupiny Ztohoven, ale dodnes nemám žádné vyjádření. Ze sběratelského pohledu byly ale trenky zásadním artefaktem a je v podstatě zločin, když ho stát zničí, nota bene prostřednictvím svého nejvyššího představitele. To snad nemá obdoby. Prezidentská kancelář vůbec nepochopila, že jde o umělecké dílo a standarta prezidenta naopak že je jen kusem pětivrstvé látky, pouze symbolem, který má být podložený reálným výrazem vlády, která je v demokracii jasně definovaná. Zeman ale není vládce, je to karikatura, která ze své pozice všem svým protivníkům škodí. To, že prezident spálí umělecké dílo, lze přirovnat jen k situaci v nacistickém Německu, kdy čelní představitelé režimu prohlásili nepohodlný druh umění za zvrhlé (Entartete Kunst) a veřejně umělecká díla pálili v rámci ideologické propagandy.

Prezident Miloš Zeman se tak stal vlastně nesmazatelnou postavou dějin umění. Svým útokem (věnovala se mu i Česká inspekce životního prostředí, za pálení umělé hmoty na veřejnosti nakonec ale Kancelář prezidenta ani nenapomenula) se totiž přidal do fronty dalších ničitelů a stal se jedním z mála panovníků, kteří něco takového přímo řídili. Ostatně s ničením uměleckých děl měli své zkušenosti i bojovníci Islámského státu, kteří mimo Palmýry zničili třeba sochy Buddhy v Bamjánu, pozůstatky starověkého města Nimrudu nebo spálili všechny rukopisy v malijském Timbuktu, a vymazali tak celou historii města, které stálo od desátého století v jižním cípu Sahary. Paradoxem je, že právě proti těm samým islamistům Miloš Zeman tak ostře v roce 2015 vystupoval.

Svým aktem spálení trenýrek skupině Ztohoven tak prezident Zeman a jeho mluvčí Jiří Ovčáček (byť zřejmě nechtě) pomohli zasáhnout uměleckým sdělením širokou veřejnost a rozšířit spektrum otázek, s nimiž se postmoderní umění stále potýká a dále je prozkoumává. Je to například autorství díla (manipulace s již existujícími díly se stala běžným způsobem vyjádření už od doby, kdy Marcel Duchamp přimaloval knírek Moně Lise), jeho záměrné zničení (vzpomeňme na Banksyho obraz Dívka s balonkem, který se v Londýně prodal za třicet milionů korun, načež se začal před očima publika sám skartovat, čímž se nejen proměnil v nové umělecké dílo, ale zároveň svou cenu ještě zvýšil) nebo umění s destruktivním charakterem, při němž je cizí dílo napadeno a poškozeno či zcela zničeno. A pomohli otevřít znovu i otázku, co je vlastně uměleckým dílem, kde toto dílo končí a začíná a kdo je vlastně umělcem — trvalým narušováním hranic typickým pro postmodernu obecně dosáhli umělci nejen toho, že řadu otázek není možné zodpovědět jednoznačně a hranice třeba mezi barbarstvím a uměním se zdá být velmi tenkou, což leckoho může mást.

V případě „Prezidentova špinavého prádla“ tak byla uměním mimo samo vyvěšení trenek zcela jistě i celá následující debata, vstupy politiků a mediální výstupy (slovy samotné skupiny „mediální objekt“), které se aktem samým zabývaly, z posledních například dokument Českého žurnálu, který režírovala Petra Nesvačilová. Ten pod názvem Vojna Ztohoven mapoval celý příběh trenek i jejich kontext od začátku až do konce a zveřejněn byl loni.

Malým střípkem uměleckého díla pak budiž i tento článek.

 

Autor je redaktor Hosta.