OSOBNOST
host 04/21

Nejraději bych vyhlásil celosvětový den mlčení

Rozhovor se spisovatelem a výtvarníkem Jaroslavem Kovandou o tvorbě na rozcestích, jásotu náhod a loji, který čeká na sýkory
Za velkými okny jeho malířského a sochařského ateliéru navazujícího na baťovský domek zrovna krásně sněží. Světlo je dopolední, velké, pomalé vločky dělají dojem Ticha tich. Jardu znám už dlouho, tak je mi známo, že je (údajně po tatínkovi) dědičně zatížen spletitým vypravěčstvím. Zaníceně začne o navlékání niti a brzy (či spíš později) skončí u provozu parních lokomotiv. Nechtěl jsem dělat bilanční rozhovor. Chtěl jsem se svého staršího přítele zeptat na podstatné. Sepsal jsem si takové kartičky, hodlal je tam tahat a tím náhlým otáčením kormidla nedopustit, aby nás to zaneslo daleko od břehu. Nakonec jsme se na to stejně vykašlali a v řeči šlapali a pluli, kam to jen šlo, do všech závějí vln a jeho osudu.

Jeden tvůj katalog nese podtitul „muž v trojobalu“. Tím se myslí tvoje životní angažmá na poli slova, malby i prostorové tvorby. K tomu bych přidal tvoje editorsko-organizační počiny plus dlouholetou pedagogickou dráhu. To máme hned pět obalů. Kdybys někdy, teoreticky, stál před volbou dát se jen jedinou pěšinou, která by to byla?

Poezie… Tu bych asi oželet nedovedl. Teď to mám rozdělené tak, že dopoledne píšu a odpoledne maluju. Ale zrovna jsem si říkal, že to přehodím, ale nedaří se mi to.

Co je na slovech, poezii tak fascinujícího? Je to vyjádření, které nepotřebuje skoro nic? Můžeš skutečnost orchestrovat jen s tužkou a papírem?

To je… víš… slovo je pud! Jak říká Faulkner, člověk má stejných pět smyslů jako zvíře, ale chápe jenom to, co je napsané. To je člověku vlastní. Jenže to je zároveň i jeho bída. Když jsou slova agresivní, slova loktová, když přestaneme slyšet slovo bližního, tak ubližujeme. Hlubší porozumění pak schází.

Zakopávám poklad

Ty jsi ve svých mnoha memoárově laděných textech vydal i silné generační svědectví, jak sleduješ proměny generací, co si myslíš o dnešních mladých?

Nevím, nesleduju je. Vnuka mám v pubertě, je naprosto nezkrotitelný, takže tohle bych raději přeskočil. Jinak mám jen takové nesoustavné zkušenosti. Všiml jsem si, že někteří mladí nenávidí mamon, prostě prachy, protože je vydělávají jejich rodiče, ale naprosto samozřejmě si peníze nárokují a chtějí všechno, nejlépe značkové. Taky když jsem vydával Psí víno, občas někdo mladší povstal a divil se, že chci za časopis peníze. Říkal jsem, že přece na benzínce nebo v sámošce taky musíte vytáhnout šrajtofli. Odpověděli: „No jo, ale za básně se neplatí!“ Takže si myslím, že je může charakterizovat směska naivity, idealismu a nějakého samozřejmého nároku na „konzumování“, ale generalizovat nebudu; tohle je asi typické pro mladé všech časů.

Ale ve svém životě jsi měl k mladým vždycky blízko.

Ano, mám pořád. Mám děcka rád. Já zakopávám a vykopávám poklad, víš?

Jak to myslíš?

Když jsem ještě učil na „zušce“ výtvarku, v roce devadesát dva jsme na keramické destičky s děckama ztvárnili téma, které znělo: vzkaz budoucím generacím. Aby věděli, jak třeba vypadala za nás žárovka, žehlička, tatarka Hellmann’s… Pak jsme je zakopali. No a vykopali jsme to a zase doplnili a ukryli v roce 2000 a 2010. A znovu loni v červenci, zase po deseti letech. Je to pořád ta stejná parta. Tyhle lidi miluju, stále jsme ve spojení. Učil jsem dramatickou výchovu a pak výtvarku víc než dvacet let a dělal jsem to velmi rád. Jednu dobu jsem založil a vedl Vzájemnou školu Robinson. Slovo „vzájemnou“ bych vypíchl, snažil jsem se děcka respektovat, nebuzerovat je. Pětkrát jsme byli všichni na pouti po Itálii. Hráli jsme divadlo, malovali tam. Dnes píšu básničky pro děcka a tak dále.

Teď tedy z jiného soudku. Opakovaně jsi deklaroval své nekamarádství s prózou. Dobíral sis postupy autorů-velikánů, ze kterých většina čtenářů, zvlášť v mládí, padala na zadek, ale tebe vyloženě nudili. Na stará kolena jsi ale sám prózu začal psát, jak se to stalo?

Možná to souvisí s Psím vínem, které jsem začal vydávat po půlce devadesátých let. Neměl jsem ani počítač, ani tehdy běžný psací stroj. Ten jsem samozřejmě kdysi taky vlastnil, ale při nějakých opravách v domě jsem ho venku špatně uskladnil, takže nakonec zrezivěl. S přepisováním redakčních textů mi nejdříve pomáhaly kolegyně ze školy, ale nakonec jsem si počítač pořídil a naučil se na něm nějak základně pracovat, což mne pohltilo. Mne to baví fyzicky, je to jakási „montáž“, skládání mozaiky. Jak kdysi říkal můj kamarád a vynikající chlapík, ruský básník Michail Pismennyj: „Kurva, Jaro, já ty odstavce prehazujem jak zdechlé kocúry.“ Taky já své texty nápodobně montuju, taky já tak nějak píšu prózu.

To je ale technická stránka věci, ptám se na příběhy. Ty jsi je vždycky vzýval, v básních, ale nakonec ti nějak nakynuly.

Máš pravdu, jsem „příběhový“ básník, vždycky jsem s nimi pracoval. Ale pokud se ptáš, jak se objevila ta potřeba psát delší plochy, tak ta určitě souvisí s mou současnou životní situací. Prožívám teď ten takzvaný „závěr života“, bilancování, ohlížení se dozadu, a to je stav, kdy mi nestačí jen krátké plochy básně. Mám právě osmdesát, takže ještě toužím napsat osmdesát povídek. Mám všelijaká témata, všude možně rozstrkaná, chtěl bych je nějak sumarizovat.

Psal bys někdy nějaké, jak se říká, „vymyšleniny“? Nebo tě zajímala a zajímá jen osobně okoušená životní látka?

Nevím, asi nepsal. Pracuju teď na další delší próze, je víceméně o mém tatínkovi. Často mám k dispozici jen nějaký záblesk vzpomínky na něj, jednu hmatatelnou větu. Například mi říkal: „Jako skauti jsme jeli na výlet na Slovensko“ a já jsem z toho udělal málem deset stran vyprávění o tom, jak to tehdy mohlo vypadat. V románu Gumový betlém popisuju zájezd do Ameriky spojený s hledáním kořenů naší rodiny, jenže za oceánem jsem předtím nikdy nebyl. Na internetu jsem si na mapách našel místa, na nichž bych se mohl se svými příbuznými potkat. Můj syn ale Státy navštívil a poskytl mi své poznámky. K tomu jsem přidal nějaké další cestovatelské svědectví a tohle všechno jsem pokřížil dohromady. Když jsem už nevěděl, jak dál, hodil jsem se v příběhu nehrdinsky marod! Pokud je to „moje téma“ a pokud mne drží, dokážu o něm lhát, jen to frčí. Vždycky jsem měl rád prózu Bohumila Hrabala nebo Ludvíka Vaculíka, toho obzvlášť. Říkal jsem o něm, že byl „mistr destruktivního realismu“. Všude je v něm přítomný nějaký svár, oponentura. To jsou věty, které jdou na dřeň. Jako autor netrpí žádnými strachy. To se mi moc líbí!

Jako by se v tobě pojila moravská zemitost a česká ležérnost, tvůj tatínek byl rodák z Hradce Králové, maminka pocházela z jižní Moravy.

Možná na tom kontrastu něco bude, psali o mně někde, že jsem moravský beatnik. Možná jsem jen jakýsi krajně reaktivní typ, nezařaditelný do šablony. Vyhovuje mi to, nechci se řadit do houfu. Proto jsem ze sebe vždycky vědomě odháněl například poetiku Vladimíra Holana, kterého jinak vyloženě miluju.

Odháněl, proč?

Nechtěl jsem, aby mne jeho zaumný, velmi typický způsob psaní poznamenal. Toužil jsem svědčit o svém světě, například o Archlebově, což je rodiště mojí maminky. Tam mně to dlouho stačilo. Bylo to moje mentální útočiště ve zlých časech, třeba když jsem byl na vojně a pak v blázinci. Byly časy, kdy jsem se tam utíkal a ukrýval se zde až zbaběle. Po sovětské invazi například. Jako mnoho jiných jsem tehdy naprosto změnil styl, kterým jsem se umělecky vyjadřoval. Začal jsem se maskovat starosvětskými, vesnickými motivy, folklorem, schovával se za všechny možné „malované kopce“, inspiroval se místními příběhy. Nakonec mi v tom začalo být těsno. Pořádal jsem v Archlebově všelijaká čtení poezie, tam jsem si uvědomil, že je to místo sice půvabné, ale taky jsem nemohl nevidět, třeba na příkladu mého múzicky nadaného bratrance, jak se tam dá snadno zetlít, věčně chodit do hospody, zabíjet čas hraním karet a četbou komunistických rodokapsů od Kalčíka a tak.

Ty jsi skvěle vylíčil léta, kdy jsi pobýval na okraji společnosti. Korektorský kumbál u záchodků, kotelna na gymnáziu, které jsi sám absolvoval, tvé angažmá kulisácké, kdy jsi skrytý pod jevištěm musel o večerech kývat žebřem, na jehož vrcholu stál herec a přijímal potlesk plného divadla. Ale vždycky ses zvedl, šel dál, nenechal se zlomit. Co ti pomohlo, jaká síla?

Poznával jsem kolem sebe tragické příklady, které mne varovaly. Třeba zdejší malíři Baroš, Machalínek, to byli mimořádně nadaní chlapi — Machalínek měl dokonce pražskou akademii —, kteří život na okraji, tehdejší politické poměry a tak dále prostě neustáli, skončili u flašky. Já jsem byl jako kulisák v divadle svobodný, co to jen tehdy šlo. Fyzicky jsem byl celkem otužilý… A vůbec, někde jsem si už dávno přečetl větu: „Nenarodil jsem se proto, abych svůj život odflákl.“ Tvůrčí duch je do tebe někde vepsaný a je skoro úplně jedno, za jaké éry žiješ, jestli je to za komunistů, nebo jindy.

A proč to někdo prohraje a jiný ne, jsou to jen geny?

Možná. Nemůžu vypít moc alkoholu, protože mne pak hned začne bolet hlava. To mne uchránilo závislosti. Taky jsem měl rodinu, cítil odpovědnost.

Vidíš, a tohle je další věc. Co tě motivovalo k tomu, aby sis tehdy zachoval tvář a nevyměnil charakter za výhody, které sis mohl snadno omluvit například potřebami své rodiny?

V desíti letech jsem coby nadšený pionýr chtěl pod vlivem Pavlíka Morozova, který udal svého otce kulaka, provést něco podobného i mému tatínkovi. Nelíbily se mi tenkrát jeho „nársoc“ kritické výpady proti naší „lidodemo“ vládě. Po jedenáctiletce, a zejména během studií na UMPRUMce, a po osmašedesátém ani nemluvě, jsem ovšem s komunisty nikdy ani nezakoketoval. Měl jsem hodně přátel, které politická situace donutila odejít na Západ. Musel bych se před nimi stydět. A nakonec, dyť ty komunistický hesla tak chřestily papírem, že to mohl nevnímat jen naprostý tupec.

Hluboce nevěřící ateista

Má v sobě Zlín nějakou specifickou atmosféru? Je to dost velké sídlo, docela dost osudů i netypických domů pokupě, takže jak to je? Za první republiky se zdůrazňovala modernost, „americkost“ toho města. Vnímáš také něco takového?

Ne.

Proč ne? Co evangelium sv. Tomáše Bati? Nad městem už zase září jeho hranatý památník, jako by to byl nějaký kostel.

Hele, co si budeme povídat, Zlín, to byli hlavně dělňasi, úředníci, já jsem to zažil od kluka, fabrika zahoukala, davy lidí se daly do pohybu, vcucla je a pak zase vyplivla ta továrna na boty. Bylo mi to v podstatě odporné. Utíkal jsem fakticky i myšlenkami do Archlebova nebo až do Paříže, kam se mi na konci šedesátých let skutečně podařilo vycestovat, utíkal jsem do uměleckých sfér, hlavně pryč! Téma rodného města jsem nijak zvlášť nevnímal a nepromýšlel, dostal jsem se k němu blíže až po roce 2000. Tehdy jsem se podílel na besedách o Zlíně v bývalé vile Tomáše Bati. Přes rok jsem jezdil do archivu na Klečůvce a studoval všechno možné. Pak jsem si na ta setkání zval hosty, například piloty, filmaře, bývalé sportovce. Nakonec jsem si k místu vztah vytvořil. Z toho povstal i můj první román Gumový betlém. Ale přiznávám, že mi opět šlo spíš o konkrétní osudy, například mých příbuzných. Dohledal jsem si různá přesná data, od té doby třeba vím přesně, odkdy dokdy můj tatínek u Baťů pracoval.

Takže to město byl jen jeden velký pracovní tábor?

Byl, ale ledasco tady Baťa dobře forzíroval. Moji rodiče měli v paměti ještě například velkolepé festivaly nazvané Filmové žně, já jsem s otcem chodíval na prodejní výstavy, kde si běžní občané mohli za dobré ceny koupit kvalitní volné i užité umění. Do Zlína tehdy přišlo hodně lidí, kteří někde na kotárech opravdu spávali v kozím chlívku a nevěděli ani, co je sprcha. Takže to byl prostor, který lidi utvářel a nabídl jim výjimečné možnosti, jak si polepšit.

Kritik Jan Štolba kdesi konstatoval, že jsi metafyzicky netečný.

Tak. Říkám o sobě, že jsem hluboce nevěřící ateista.

Na nějaké koketerie s nebesy u tebe nikdo nenarazí, to jsem si všiml.

Je to tak. To je pro mě ztráta času.

Ale když přišla řeč na tebou milovaného Isaaca Babela, řekl jsi o něm, že dokázal „zázračně popsat ten zázrak stvoření, kterým je život“. To máš hned čtyři velká slova, která jakési „za“ naťukávají. Jaká je tvoje víra v nejširším slova smyslu?

Jsou to všechno záležitosti nepoznatelné, tím pádem pro mne nepojmenovatelné. Divím se něčí odvaze, až drzosti nazývat to „něco“ Bohem, Jahvem, Alláhem. Já tu odvahu nemám. Pro mne je zázrak, že jsem se zničehonic narodil, z nějaké náhody, zázračné náhody. Krásně to opsal Paul Claudel, ten používá spojení „jásot náhod“. Takže já osobně jsem se zkrátka ocitl v jakémsi jásotu náhod a jednou taky odezním a nebude nic. Jedinec se vypne, asi jako můj počítač. A já jsem v tomto jásotu, v tomto proudu po nějaký čas existoval a zkoušel tu svoji situaci vyjádřit nepřímo. Metaforou třeba, ale nepouštím se za hranice, kam už vím, že bych nestačil. Můžu o tom svědčit… ale vysvětlovat nepoznatelné? Natož abych s tím bojoval, zápasil. Bavit se se mnou o smrti a Bohu je ztráta času.

Všechna velká náboženství, která měla vliv na utváření civilizací a kultur, ovšem odvozovala svou legitimitu od svých bohů. Tohle je dnes pryč, jistě aspoň u nás v Evropě. Jak tedy dál? Vystačíme si s nějakým obecným humanismem? S „lidskostí“, pod níž si každý představí něco jiného?

Humanismus má přece evoluční povahu. I mezi starověkou řeckou demokracií a tou současnou je rozdíl, ne? Starý Řek si mohl dovolit v agoře nahlas přemýšlet o vládě lidu, v chrámech uctívat své tucty bohů, protože doma mu navařili, uklidili a pak mu sexuálně posloužili otroci. Mně osobně odjakživa stačí ta Camusova věta, pro mne jedenácté přikázání, která zní: „Činit dobro bez Boha, toť vše!“

Lituješ něčeho? Neříkáš si, měl jsem se vykašlat na to umělecké pinožení, prožít život raději v přírodě? Kdysi na nemilované Vysoké škole ekonomické jsi přece snil, že dezertuješ k agronomii.

Nelituju. Můj život se všelijak nečekaně větvil. Například ještě kolem čtyřicítky jsem si myslel, že se chci profesionálně věnovat herectví. Všechno bylo jinak. Ale dnes nemám pocit, že by se něco stalo blbě, to ani náhodou.

Je to v povaze? V nějaké porci štěstí? Jde si takovou spokojenost „zvolit“?

Já mám dobrou ženu. Ne že bychom se občas nechytili. Ale ona je velkorysá, spolehlivá jako švýcarské hodinky. Byl jsem kdysi rok na výtvarnické volné noze. Vydělal jsem za tu dobu patnáct set korun, a ona ode mne neodešla. Měli jsme synka, sedm let jsme žili v jedné malé cimře. Její rodiče se rozvedli, všichni jsme tady žili na hromadě, v jednom baráčku. Měl jsem tu kdysi ateliér, boudu bez kamen, maloval jsem v zimě v rukavicích a tak dále. Dobré zázemí, dobré partnerství je strašně důležité. Když řeknu, že jdu do ateliéru, nikdy nevystartuje a neřekne: „A co budu dělat já?!“ Ona si vždy program najde. Hraje na klavír, něco tvoří, chodí do dámského klubu a tak dále. Taky jsem měl jen jedno dítě, to je dávno samostatné a daří se mu. Ano, v životě trochu štěstí potřebuješ a musíš mu jít naproti. No, s tak malým talentem jsem toho vlastně udělal docela dost, nebo jinak: vyždímal jsem ho až úplně na samu mez. Třeba to učení byla pro mne dobrá volba. Živit se někde v podniku jako propagační výtvarník, tomu jsem se vyhýbal. Věděl jsem, že kdybych tam pracoval, už nebudu malovat pro sebe a pro radost.

Vyhodit někoho z místa kulisáka? Kam bych tak asi mohl ještě spadnout

Takže jsi to měl i trochu promyšlené?

Ale jo. V roce 1971 jsem po roce na volné noze odešel dělat kulisáka do zlínského divadla, žena si strašně přála červený kabát. To byla pro naši generaci nejhorší léta a vyřešilo se tím hodně věcí. Především jsem se nemusel hrbit jako tehdy většina učitelů. Nemusel jsem předstírat žádné hloupé závazky, nic podepisovat. Do divadla chodili na večerní představení chlapi z Lidových milic, byli ožralí, v kanadách, chrápali v lóžích a sedačkách. Klidně jsem to vedení řekl: „Pane řediteli, to tady trpíme pěkné svinstvo!“ Podařilo se mi vycestovat do Itálie, pětkrát mě pak vytáhli na kopec na fízlárnu a nabízeli mi spolupráci, pořád mne ponoukali: „Vy se přece znáte s tím Otou Filipem,“ on tehdy pracoval pro Svobodnou Evropu, „tak mu pošlete třeba koresponďák.“ A já odpovídal: „No jo. Já mu pošlu koresponďák, a vy mě máte v hrsti!“ Když mne vždycky doprovázeli výtahem, ještě mi stihli připomenout, že bych taky mohl přijít o zaměstnání. To jsem se v duchu jen smál. Vyhodit někoho z místa kulisáka? Kam bych tak asi mohl ještě níž spadnout, že ano. Nikdo na mne nemohl, v tomto smyslu mi bylo v divadle dobře.

Když jsem četl knižní rozhovor s tebou, uvědomil jsem si, jak je český kulturní písek malý. Ty jsi na své pouti životem, aniž jsi o to usiloval, potkal řadu zajímavých umělců. Literátů, výtvarníků, často naprosto odlišného ražení. Petra Kabeše, Milana Knížáka, smál jsem se, když jsi v tom vyprávění doputoval až na Svatý Kopeček, navštívil polyglota O. F. Bablera, který přeložil pár tvých básní do němčiny. Která setkání, které blízkosti tě nejvíc obdařily?

Pokud mám říct jedno jméno, tak je to můj přítel Ivan. Sochař Ivan Theimer, žijící v zahraničí, u nás známý z větších realizací na náměstích v Olomouci a Uherském Brodě. Navštěvovali jsme na UMPRUM stejný ročník. Podělili jsme se vždycky o poslední sardinky, prodiskutovali celé noci. Byl to můj přítel z mládí a mým přítelem zůstal dodnes. Taky jsme se dokázali pěkně pohádat. A on mne nikdy nešetřil, dokázal mne přivést až k slzám. Dal jsem mu kdysi k narozeninám takovou svou sošku, skupinu, Zvířátka a Petrovští, a on na to blahosklonně: „No dobrý, tak to postav támhle vedle toho barokního kusu a chvíli se na to dívej!“ Když v osmašedesátém emigroval do Paříže, tak hned rok nato mě do Francie pozval, jako jediného svého kamaráda. Byly časy, kdy jsme si psali obden. On mně posílal barvy, já jemu řezbářská dláta, byla pro něj drahá, ze začátku tam žil jenom na polívkách. Dodnes si aspoň voláme. Ivan mi také stokrát vynadal pro mou věčnou rozkošatělost, láteřil, že pořád něco začínám a organizuju.

Nežárlil jsi na něj? Je to přece jen sochař s evropským renomé.

To víš že ano. Ale ani já jsem ho nešetřil, vždycky jsem mu otevřeně řekl svůj názor. Část jeho díla mne vlastně míjí. On byl hodně soustředěný na sebe, musel se v té Francii, Itálii pěkně rvát.

Rozuměl ti, vnímal, co tvoříš? Nebo to bylo přátelství převážně v lidské rovině?

Když už je teď starší, přečte si i moje knížky. Taky přijel, když jsem nedávno měl tu velkou expozici v sálech Slováckého muzea. K ní mi dokonce řekl pár vět a zakončil to konstatováním, že „su lepší malíř než Róna“. Toho si teda považuju, i když nemá pravdu!

Často se kriticky vyjadřuješ o minulém režimu, ale jedním dechem i o desetiletích, která přišla posléze. Dá se to vůbec takto spojovat?

Především se snažím za každou cenu vyhýbat generalizacím. Snažím se vnímat život skrze jedinečné lidské příběhy. Můj tchán například byl komunista, zvali jsme ho často na oběd. Měl jsem kamarádku, radikální odpůrkyni režimu, a ta vždycky bědovala: „Kdybych měla v rodině takového člověka, nikdy ho ke stolu nepozvu!“ Jindy plácla, že by se komunisti měli věšet. Tak jsem odpověděl: „Jasně, souhlasím, začni, a já se přidám!“ To se úplně vyděsila a vyjelo z ní jen: „Proč já?“ A já na to: „No protože jsi to navrhla, ne!?“

Udělalo ti radost, když byl tvůj život v půli se svou poutí a přišla společenská změna?

Velkou, svoboda je samozřejmě úžasná! Tehdejší buzerace byla strašná, seděl jsem kdysi ráno na pangejtu, kontroloval mne esenbák, byl jsem maličko zarostlý, asi jako teď ty, a hned si mne značil a hnal k holiči, protože jsem neodpovídal své podobence v občance. Samozřejmě jsem se na to vykašlal, ale už jsem měl bobky. Když jsem dělal v korektorně, nechal jsem si v tiskárně u známého vysadit pozvánku na nějakou svou akci a neušlo to pozornosti straníka, který šel kolem, strkal do toho nos a okamžitě běžel žalovat. Někde v cemru měl člověk pořád usazený pocit strachu. Komunismus byl různý, padesátá a šedesátá léta se velmi lišila. V šedesátých letech vznikaly časopisy, Tvář, Sešity, Divoké víno. Osmašedesátý byl úžasný, vstoupil jsem do Klubu angažovaných nestraníků, účastnil jsem se pak všech možných protestů a dění. Když člověk naplno prožívá svůj osud, je zajímavý za každé situace. Ale tento stav je lepší, to říkám jednoznačně.

Ale co je špatně právě teď? Dnešek vidíš jak?

Globální kapitalismus jaksi tlí, ale my jsme teď uvnitř toho procesu, a proto nemáme odhled, jak přesně to postupuje a jak se všechno bude dál vyvíjet. Už tři měsíce jsem neviděl sýkorku. Nejsou žádní ptáci. Po letech je konečně nějaká zima, koupil jsem a rozvěsil na větvích lůj, a ptáci si na něj nepřišli. Bývali tady, ještě před dvěma třemi lety. Neviděl jsem dlaska, zkrátka žádné ptáky, kteří tu dřív byli běžní. Tohle je otázka dušení přírody, ale my se dusíme i sami! Snad i v přílišné svobodě slova. To je totiž otázka, jestli jí není příliš! Koupím si noviny, přečtu si jen titulky, ale pak už je dám otráveně pryč. Nejvíc by se mi líbilo, kdyby šlo vyhlásit celosvětový „den mlčení“. Nic nečíst, mlčet, soustředit se a nehádat. Kdesi jsem se dozvěděl, že když školili nějaké vrcholové manažery, dovezli je před nějaký horizont s lesem, přinutili je na ten „výjev“ půl dne hledět a pak je nechali o tom zážitku sepsat elaborát.

Takový euforický blbec

Jak tvůrce ručí za své dílo? Taky svým životem, charakterem?

Víš, který umělec mne nejvíc ovlivnil?

To neuhádnu.

Dnes už málo známý malíř Vladimír Modrý, za kterým mne kdysi do Plzně poslal kamarád Milan Knížák. Líbilo se mi jeho dílo i jeho napřed dobrodružný a pak těžký osud v ústraní, on byl taky hodně nemocný, ale hlavně mne doživotně ovlivnilo, že si umanutě stojí za svým. Setrvej, nikdy se nevzdávej!

Jsme v ateliéru, jakou barvu máš vlastně nejraději?

Modrou. Jeden čas jsem maloval jen indigem například. Je tajuplná, nese významy, navazuje na ni fialová a tak dále.

Z čeho máš strach?

Nejvíc ze všech těch strachujících se prognostiků a obávačů. Jak už jsem říkal, mně se zdá rozumnější raději mlčet. To nejhorší jsem už v životě stejně asi zažil. Tehdy mě máti škrtila strachy pod stolem, když ve čtyřiačtyřicátém bombardovali Zlín. Loni uplynulo pětasedmdesát let od konce poslední světové války a teď to vypadá, že šestasedmdesáté výročí taky zvládneme. Možná i díky všeobecně rozšířeným atomovým zbraním. Kdysi mě o tom principu přesvědčil jeden slovenský děda slovy: „Vojna nebude, pretože teraz sa riť aji generálom potí.“

A umíš být šťastný, jsi šťastný?

Su. Já někdy jen tak chodím a řvu štěstím. Ale já jsem už v mládí býval takový euforický blbec. Jel jsem na kole někde za Archlebovem a řval na celé kolo štěstím, že jsem, že žiju. Jednou mne v Itálii Ivan Theimer vzal do papežských zahrad, díval jsem se na zátoku naproti, vystřelovali tam barevné rakety, bylo to zrovna na Valentýna, jako ho bude zítra… To ti byla krása, která mě naprosto brala dech, a takových obrazů, ze kterých žiju, mám nespočet.

A recept na takové štěstí?

Asi musíš být plus minus zdravý, což je nezasloužený dar, a taky potřebuješ zažít nějaký úspěch. Tohle zvlášť chlapi potřebují. Musíš vědět, že to, co děláš, na druhé straně aspoň někdo chce, řekne si o to, čeká na to.

A to se ti podařilo?

Tak tuhle jsem říkal vnukovi, když měl nějaký splín: „Nebreč, to se poddá, taky budeš nakonec slavný jako tvůj děda, jednou, v důchodu…“ 

 

Ptal se Martin Stöhr
Fotografie Radek Jahůdka