TÉMA
host 04/21

Spisovatel a stát

Co stát dluží spisovatelům a literatuře
Uplynulý rok odhalil několik šokujících věcí: Stát neumí ochránit své občany před pandemií a jejími důsledky, zato však dokáže vyvinout značné úsilí, aby ochránil sám sebe před občany a jejich reálnými potřebami. A druhá věc: Ukázalo se, že stát přistupuje k občanům s apriorní nedůvěrou a svou roli chápe tak, že je má především regulovat a kontrolovat. To, že v nás stát vidí spíše ingoty než svobodné, myslící bytosti, je zjištění, které nás vrací hluboko před rok 1989 a ukazuje, že žijeme v nouzovém stavu bez ohledu na pandemii.

Manufakturní mentalitu českého státu nejlépe vystihuje postoj k umělcům a zvlášť spisovatelům, který covidová krize obnažila ve vší jeho amorálnosti.

Od loňského jara běží celá řada záchranných programů, které se týkají firem, živnostníků a v menší míře také zaměstnanců. Co však do poslední chvíle zůstávalo stranou, byli spisovatelé. A to přesto, že právě kulturní sféra patřila k nejpostiženějším. Po odeznění prvního šoku na jaře roku 2020 bylo jasné, že se ztráty v oblasti literatury budou počítat na stovky milionů. V rámci vládního záchranného balíčku vyčlenil ministr kultury Lubomír Zaorálek pro literaturu ovšem jenom dvacet milionů korun, které navíc rozdělil pouze mezi vydavatele. Na autory nezbylo nic. I pro vydavatele byl však tento balíček spíše danajským darem. Šlo totiž o dotaci na vydání „nekomerčních“ titulů, s tím, že pokud by se náhodou takto podpořená kniha dobře prodávala, musely by se peníze státu vrátit. Místo toho, aby stát odkoupil od nakladatelů tituly, které se kvůli zavřeným knihkupectvím nemohly prodávat, a věnoval je knihovnám (čímž by pomohl nakladatelům, spisovatelům i čtenářům), nutil tímto způsobem nakladatele vydávat knihy nové, narychlo připravené, na kterých mohli jedině prodělat. Ne tak ovšem stát, který z nich vybral DPH a všechny, kteří se jich jen dotkli, zdanil.

Pod silným tlakem profesních organizací i jednotlivců pak Ministerstvo práce a sociálních věcí společně s Ministerstvem kultury vyhlásily teprve 11. srpna 2020 program COVID-kultura. Na podporu z něj měli od počátku nárok jednak subjekty podnikající v kultuře a jednak sami výkonní umělci z hudebních oborů a z oblasti divadla, které se v té době jevily jako nejpostiženější. V polovině srpna se ostatně mělo za to, že epidemie je pryč, o ztrátách se mluvilo v minulém čase a z poradních sborů prchali epidemiologové.

Pomoc, která nepomáhá

O dva měsíce později bylo jasné, že začíná druhá vlna, a s ní přišel program COVID-kultura II. Měl totožné parametry, mezi možné žadatele jen přibyly odborné technické profese jako zvukoví mistři nebo lightdesignéři. Co se literatury týče, nemyslel na ni opět nikdo. Nakladatelé, distributoři a knihkupci mohli využít obecných programů pro podnikatele typu COVID-nájemné nebo jarního kurzarbeitu. Spisovatelé sítem podpory propadli úplně. Nejspíš se mělo za to, že psát jim přece nikdo nebrání, a naopak by na to teď mohli mít hodně času. Přitom autorská čtení se jedno za druhým rušila a knihy se už několikátý měsíc prodávaly méně, takže i spisovatelé přicházeli o podstatnou část svých příjmů.

Těsně před Vánocemi Ministerstvo kultury ohlásilo, že na leden chystá třetí výzvu a kromě ní zvláštní program pro pracovníky v oboru audiovize. Vzhledem k tomu, že třetí výzva nově pamatovala rovněž na výtvarníky, stali se spisovatelé v podstatě jedinými umělci, kteří na žádnou adresnou podporu neměli nárok. Vřadit je do třetí výzvy se podařilo až na poslední chvíli díky úsilí Asociace spisovatelů, která jménem své současné předsedkyně Jitky Bret Srbové poslala dopis ministru Zaorálkovi.

Zástupci Asociace spisovatelů následně dostali šanci na ministerstvu vysvětlit, jak to v literatuře vlastně chodí. Totiž že například příjmy básníků, jsou-li jaké, nepocházejí obvykle primárně z prodejů sbírek, ale z autorských čtení a vystoupení na festivalech. „Právě tak jako má na kompenzaci nárok hudebník, který nemůže veřejně vystupovat, i spisovatelé by měli mít nárok na kompenzaci za ušlé honoráře z neuskutečněných literárních akcí,“ stálo v dopisu ministrovi, který podpořil i PEN klub nebo Svaz českých knihkupců a nakladatelů.

Zdálo by se, že jde o příběh s dobrým koncem. Takto by to na první pohled mělo fungovat: oborová organizace se ozve, Ministerstvo kultury se k podnětu postaví otevřeně a následně dojde k implementaci požadavků do příslušného programu.

Jenže: Většina autorů, kteří se o zařazení literatury do programu COVID-kultura III dozvěděli, byla po přezkoumání konkrétních podmínek zklamaná. Zjednodušeně řečeno: program pracuje se třemi parametry, které každý žadatel musí splňovat. Musí jít o osobu samostatně výdělečně činnou. Literatura musí být převažující výdělečnou činností této osoby. A konečně: celkový příjem této osoby v roce 2020 nesměl přesáhnout takzvaný příjmový limit podpory stanovený na 418 020 Kč (jde o průměrnou měsíční mzdu v roce 2020, která činila 34 835 Kč, vynásobenou dvanácti). Pouze pokud žadatel splňuje tyto náležitosti, může popsat projekt, na kterém v současnosti pracuje, a při kladném vyřízení žádosti obdrží jednorázovou podporu 60 000 Kč.

Souběh tří uvedených kritérií v praxi znamená, že možnost žádat o podporu je značně omezená a netýká se osob, které nejsou OSVČ. Na straně autorů na druhou stranu panuje nejasnost v tom, že osobou samostatně výdělečně činnou je i člověk ve svobodném povolání, který nemá živnostenský list. Autoři ho skutečně nemívají kvůli své literární činnosti, často ho však mají na nějakou z příbuzných profesí, jako jsou překládání, vydavatelská činnost či vzdělávání. Pak je však pravděpodobné, že nesplňují druhé kritérium, totiž že literatura musí být jejich příjmově převažující činností. A problematický je i strop podpory. Ne kvůli částce, ta se zdá rozumná: z hlediska společenské solidarity skutečně není důvod sanovat ty, jejichž příjmy i v pandemickém roce přesahovaly průměrný plat. Potíž je v tom, že autorské honoráře z prodejů knih většina nakladatelů vyplácí jednou ročně, obvykle na začátku nového kalendářního roku. To znamená, že příjmy v roce 2020, které COVID-kultura III zohledňuje, v případě spisovatelů odpovídají prodejům knih v roce 2019, kdy ještě knihkupectví nikdo nezavíral. Rozhodující údaj je tedy irelevantní.

Tato poněkud technická diskuse je nutná, protože situace ilustruje širší potíže státní podpory literatury a kulturní politiky vůbec. Polovičatost, alibismus a odtrženost od reality najdeme totiž i ve standardním grantovém a dotačním systému Ministerstva kultury, který už mnoho let volá po zásadním redesignu.

Kolik dluží stát spisovatelům

Programy Ministerstva kultury podporují především tři oblasti: šíření literatury (dotace na vydávání knih, překlady českých děl do zahraničí), její reflexi (dotace na vydávání literárních časopisů) a literární život (konání literárních akcí, festivalů a autorských čtení).

Zásadních problémů je zde několik. Kromě permanentní finanční podhodnocenosti těchto programů je to především roční periodicita. Literární časopisy nebo opakující se festivaly musejí každoročně žádat o podporu, na níž jsou existenčně závislé, bez toho, že by měly elementární jistotu, jak velkou, respektive zda vůbec nějakou podporu získají. To znemožňuje koncepčnější práci a dopadá především na redaktory a přispěvatele, kteří až do února netuší, s jakým rozpočtem budou hospodařit, jestli se jim podaří dokončit ročník a jestli dostanou za svou práci zaplaceno. Nejde jen o nepříjemnost — zásadním způsobem to omezuje profesionalizaci a rozvoj oboru. Redaktoři jsou „zaměstnáváni“ na takzvaný „schwarzsystém“, což je nutí brát svou práci spíše jako nejistého koníčka. Ostatně pravidla až donedávna neumožňovala hradit z dotací mzdy a není tomu tak dávno, kdy dotace byly natolik nízké, že časopisy vůbec nevyplácely honoráře recenzentům, kteří do nich psali. U autorů beletristických textů či poezie to někde přetrvává dodnes. Na fakturách za tisk se šetřit nedalo, zato u lidí, kteří svou kreativitou časopisy vytvářeli, se to považovalo za samozřejmé a ministerské komise časopisům vysoké náklady čas od času vytýkají dodnes. Jako by pro časopis byly důležitější kancelářské sponky než lidé. Lze říci, že tento stát dodnes dluží recenzentům, kritikům i redaktorům miliony.

Ještě větší dluh má však stát vůči spisovatelům. Ministerstvo kultury každý rok vypisuje tvůrčí stipendia v oblasti literatury určená přímo pro ně. V loňském roce takto příslušná komise rozdělila 1 522 000 Kč mezi třicet pět žadatelů, jednomu tedy průměrně poskytla něco málo přes 40 000 Kč. Nahlédneme-li do podmínek stipendia, dočteme se, že finanční požadavky by měly zohledňovat kategorizaci díla. Na „rozsáhlé literární dílo renomovaného autora“ by se mělo žádat v rozsahu 60 000 — 90 000 Kč, na „dílo středního rozsahu“ a „standardní výstup“ 30 000 — 60 000 Kč. Stipendium se přitom uděluje v rozsahu 6—24 měsíců a lze je udělit maximálně dvakrát za život.

Je to jen další příklad toho, jak stát funguje bez ohledu na realitu, a především jak nedokáže ohodnotit tvůrčí práci. Napsat román nebo vytvořit sbírku poezie zabere dle okolností zhruba rok práce, a to v případě, že se člověk nevěnuje ničemu jinému, například zajišťování živobytí. Vzhledem k tomu, že nejvyšší možná podpora projektu je 90 000 Kč, tedy méně než tři průměrné měsíční platy, je jasné, že stipendium má charakter spíše kapesného než stabilní podpory, která by autorovi umožnila vyvázat se na příslušnou dobu z ostatních pracovních závazků. Byla-li potom loni průměrná výše podpory oněch 40 000 Kč, skromný autor by s tím mohl vyjít dva měsíce. Jisté je, že za to nelze napsat knihu, k čemuž by stipendium mělo sloužit, a všichni od ministerských úředníků přes členy hodnoticích komisí až po samotné autory to moc dobře vědí. Onen milion a půl, který komise loni rozdělovala, je směšnou částkou dokonce i v relacích samotné kultury. Literatura je oproti divadlu či hudbě řádově levnější, a paradoxně právě proto obvykle nedostává ani to málo, co pro svůj vznik potřebuje.

V případě prestižních divadelních souborů či hudebních těles považujeme za samozřejmé, že stát na jejich provoz přispívá desítkami až stovkami milionů ročně, z nichž platy tvoří podstatnou část. Spisovatel však operuje v jiném ekonomickém modelu. Nedostává plat, nakladatel mu vyplácí procenta z prodeje knih. Jeho příjmy jsou tak zásadně definovány dvěma parametry: smluvně sjednanou výší podílu z prodeje knihy bez DPH a počtem prodaných výtisků. Není žádným tajemstvím, že to první se standardně pohybuje mezi 8—12 procenty. Druhý parametr je samozřejmě variabilnější, knihy se může prodat několik set kusů, ale v případě nejúspěšnějších bestsellerů také několik desítek tisíc.

Pojďme si započítat. Pokud bychom pro jednoduchost uvažovali průměrnou cenu knihy bez DPH 300 Kč a autorský podíl 10 procent, připadne autorovi před dalším zdaněním z jednoho prodaného výtisku 30 Kč. Také další matematika je prostá: 1 000 prodaných kusů přinese 30 000 Kč, 10 000 prodaných kusů 300 000 Kč. Z toho vyplývá, že pokud by měl renomovaný český autor dosáhnout na průměrný plat pouze díky prodejům knih, musí každý rok prodat zhruba 14 000 kusů svých titulů. To se ve skutečnosti povede možná deseti autorům beletrie a další desítka snad na tuto částku dosáhne, pokud k příjmům přidáme honoráře z autorských čtení a různé stipendijní pobyty domácích i zahraničních institucí. Všichni ostatní literaturu de facto dotují ze svých jiných příjmů. A nejen literaturu. Svou dobrovolnou noční prací živí tisíce lidí: redaktory, grafiky, sazeče, korektory, tiskaře, knihkupce, distributory a další profese.

A co je největším paradoxem, dotují také stát. Desetiprocentní DPH z ceny knihy, napsané po večerech, o víkendech a o dovolené, představuje totiž vyšší částku než desetiprocentní autorský honorář z ceny bez DPH. A ten ještě stát autorovi zdaní dalšími minimálně patnácti procenty. Nemluvě o daních, které vybere od nakladatele, knihkupce, distributora, tiskaře, sazeče nebo grafika, kteří se o těch 300 Kč musejí s autorem podělit. Jestliže tedy v roce 2019 měl knižní trh obrat přes osm miliard, lze odhadovat, že jen na DPH vybral stát osm set milionů. To, co investoval do literatury prostřednictvím grantů Ministerstva kultury, není ani desetina této částky a spisovatelé z ní dostali několik promile.

Elementární podnikatelská logika přitom říká, že pokud by stát umožňoval spisovatelům tvořit profesionálně, přineslo by to vyšší kvalitu knih, vyšší zájem čtenářů a možnost prodávat práva na vydání do zahraničí nebo k adaptacím pro rozhlas, divadlo a film. Z toho všeho by stát získal zpět mnohonásobně víc, než kolik by vložil. Takovéto podnikatelské úvahy je přitom stát schopen v případě filmu, ale nikoli v případě literatury, která rovněž generuje zisk, a investice jsou tu na rozdíl od filmu minimální.

Nemravnost jako vyšší princip

Ekonomická návratnost však nakonec není primárním důvodem, proč literaturu dotovat. Používat to dnes jako hlavní argument, jak to někdy dělá kreativní průmysl, znamená přistoupit na kupeckou mentalitu, která zde přetrvává od devadesátých let. V rámci ní je literatura, a umění vůbec, degradována na jednu z mnoha komodit.

Literatura není něco, co už bylo a je tady k dispozici provždy

Peníze ovšem nejsou — a zvlášť v případě umění — univerzálním ekvivalentem hodnoty. Rozhodně ne pro spisovatele. Není třeba zdůrazňovat, že spisovatel získává odměnu za své dílo na řadě jiných rovin, než je honorář za prodané knihy nebo grant Ministerstva kultury. I onen často vysmívaný idealismus ve skutečnosti hraje v tvorbě podstatnou roli a není důvod se ho vzdávat.

Literatura však není pouhým zbožím ani pro stát, byť se k ní tak chová. Je-li jednou z jejích hlavních funkcí kreativní užívání jazyka a prohlubování a objevování významů, pak také zásadně rozvíjí naši schopnost manipulovat se světem, imaginativně ho přetvářet a tím jednoduše zlepšovat život. V době asociálních sítí a rychlé a nestálé pozornosti, kterou věnujeme online obsahu, udržuje čtení uměleckého textu schopnost soustředění, odlišování podstatného od zbytečného, a především empatie, která umožňuje vnímat druhého nikoli jako protivníka, kterého je třeba zničit, ale jako jinou zkušenost, která je součástí společného příběhu. Co je pak pro moderní sekulární stát především důležité, je fakt, že literatura — od poezie po harlekýnky — přivádí člověka k morální sebereflexi. Právě ta mu pak umožňuje rozhodovat se správně v situacích, které neřeší zákon nebo zvyk, a zodpovědně užívat svobodu, kterou mu poskytuje občanství.

Že si je stát této nevyčíslitelné hodnoty literatury vědom, dokládá tím, že podporuje bádání o literatuře, nutí děti, aby četly a učily se o knihách, nebo spravuje rozsáhlou síť knihoven.

Co patrně nechápe, je to, že literatura není něco, co už bylo a je tady k dispozici jednou provždy. Aby literatura mohla přispívat k obecnému blahu, musí se vyvíjet spolu s životem společnosti. A stát musí pochopit, že knihy nevznikají v nakladatelstvích nebo v knihkupectvích, ale píší je spisovatelé.

Právě fungování knihoven je pro přístup státu ke spisovatelům a nakladatelům příznačné a ukazuje, jak systémově hluboko je vyvlastňování jejich práce zapuštěno. Stát se na jedné straně chová k literatuře jako k jakémukoli jinému zboží tím, že ji zdaňuje. Prostřednictvím knihoven však nutí spisovatele, aby to, co ve svém volném čase napíší, dávali z důvodu vyššího veřejného zájmu k dispozici ostatním zdarma. Respektive za symbolickou náhradu ušlého zisku. Je to stejné, jako by stát nutil mlékárny, aby každý pátý pribináček dávaly do potravinové banky. I když s ohledem na miliardy dotací pro zemědělce by na to měl větší morální právo než u knih.

Fungování knihoven je pro přístup státu ke spisovatelům a nakladatelům příznačné

Aby nedošlo k nedorozumění: je naprosto v pořádku, že máme knihovny. Pokud je však v zájmu státu, aby lidé četli, a chce jim knihy zpřístupnit tímto způsobem, neměl by tak činit na úkor těch, kdo je píší a vydávají, ale prostě je zaplatit. Při husté síti českých knihoven to v případě některých titulů může být čtvrtina až pětina čtenářů, kteří si knihu vypůjčí a nekoupí, a autor tak místo 30 Kč dostane pouze symbolickou náhradu 0,50 Kč. Službu tak de facto neposkytuje stát, ale autoři, nakladatelé a knihkupci na úkor svých honorářů a zisků. A to je, zvlášť v situaci, kdy stát knihy navíc daní deseti procenty DPH, skutečně nemravné.

Co dělat?

Zaprvé, minimálně ztrojnásobit dotace do literatury tak, aby alespoň trochu odpovídaly tomu, co stát z literatury získává, a současně změnit způsob jejich rozdělování. V současné době granty rozdělované odborem literatury a knihoven Ministerstva kultury České republiky dosahují výše přibližně padesáti milionů. Pokud by se rozpočet ministerstva dostal na ono dvacet let slibované jedno procento ze státního rozpočtu, bude trojnásobek této částky zcela zanedbatelnou položkou.

Druhou věcí je přestavět způsob rozdělování peněz, který zohlední význam spisovatele jako zásadního hybatele literatury. Znamenalo by to především zrušit nesmyslná omezení, která dovolují přidělit autorovi beletrie nanejvýš 90 000 Kč dvakrát za život. Pro vybrané autory by mělo jít o průměrný měsíční příjem minimálně na dva roky. Tato částka by přitom mohla být chápána nikoli jako stipendium na napsání nového díla, ale jako prémie za to, že autor úspěšnou knihu napsal. Tím by se odstranila absurdní administrativa, podle níž se dnes stipendium přiděluje na základě anotace, která s plánovaným dílem nemusí nakonec vůbec souviset, autor musí předložit „výstup z projektu“ (tedy napsané dílo a závěrečnou zprávu) a ministerstvo určuje, co z přidělené částky smí nebo nesmí hradit. V praxi pochopitelně nikdo nic z toho nekontroluje, ministerstvo nevyhodnocuje úroveň rukopisu ani účelnost vynaložených prostředků a komise o přidělení stipendia tak jako tak rozhoduje hlavně podle dosavadní autorovy tvorby.

Kromě této přímé podpory by se měla podstatně zvýšit i podpora nepřímá. Týká se to především dotačního okruhu „Česká knihovna“, prostřednictvím něhož stát nakupuje od nakladatelů knihy pro knihovny. Ten by se měl stát páteří grantového systému, neboť podporuje nejen nakladatele a prostřednictvím procent z prodeje i spisovatele, ale také knihovny a čtenáře. Zde by naopak bylo možné změnit systém tak, aby komise vybírala z dosud nevydaných knih v edičních plánech, což by umožnilo nakladatelům naplánovat náklad podle knihovní objednávky a dalo jim to jistotu, že na knize neprodělají. Cílem by mělo být, aby se tímto způsobem podpořila tvorba většiny českých autorů, kteří vydávají v zavedených nakladatelstvích.

A konečně, mluvíme-li o knihovnách, třetím pilířem podpory, který se týká všech spisovatelů bez rozdílu, je zásadní zvýšení poplatku za výpůjčky, kterými stát autorům kompenzuje ušlý zisk. Jak jsme už uvedli, ten v současné době tvoří hanebných 0,50 Kč za výpůjčku. A to byl ještě stát k této kompenzaci donucen směrnicí Evropské unie. Aby navíc nemusel vyplácet příliš velkou sumu, vyjmul z této kompenzace veškeré prezenční výpůjčky a současně i několik velkých knihoven, pochopitelně s poukazem na veřejný zájem. V celkovém ročním úhrnu si tak všichni čeští spisovatelé (včetně těch zemřelých, na které se ještě vztahují autorská práva) mezi sebou rozdělí necelých třináct milionů; pro jednoho autora to pak vychází na několik set korun. Novela, která se snaží poplatek za výpůjčku zvýšit na korunu pro autora a korunu pro nakladatele, leží na Ministerstvu kultury. Je to dvojnásobná částka, ale dvakrát pakatel je stále pakatel a s pravděpodobností hraničící s jistotou v tomto volebním období vše stejně spadne pod stůl.

Možnosti profesionalizace

Právě tyto tři pilíře by měly českým autorům přinést takovou míru profesionalizace a existenční jistoty, aby si nemuseli brát dovolenou, když je knihovna pozve na autorské čtení, a především, aby mohli začít více využívat nejrůznějších pobytových stipendií u nás i v zahraničí. Jejich nabídka se v posledních letech výrazně zlepšila, jenže větší část autorů má závazky v práci, kterou se živí, a měsíční či delší neplacené volno si nemohou dovolit. Pobytová stipendia jsou vynikajícím nástrojem tam, kde se literatura alespoň do určité míry profesionalizovala a aktivní autoři skutečně mohou žít z prodejů svých knih, z grantů, honorářů za autorská čtení, z přednáškové činnosti či kurzů tvůrčího psaní.

To se však v Česku neděje. I oblast vzdělávání, která ve vyspělých zemích tvoří přirozenou část autorského živobytí, je u nás zase jen důkazem toho, jakého negativního privilegia se zde literatuře dostává. Na uměleckých školách, jako je DAMU, FAMU, FAVU, HAMU či JAMU, lze studovat jakýkoli umělecký obor, dnes už často také příbuzné manažerské, producentské a technické profese. Literaturu však takto studovat nejde. V českém vzdělávacím systému není považována za tvůrčí činnost, ale za historickou disciplínu nebo objekt teoretického bádání. Katedry bohemistiky jen výjimečně nabídnou volitelný kurz tvůrčího psaní, kde se studentům příležitostně ukáže živý autor a oni jsou šokovaní, že to není stařec s nudlemi ve vousu. Oproti drilu, kterého se dostává adeptům herectví nebo příštím houslistům, oproti zdrojům a několikaleté svobodě, které mají k dispozici zítřejší výtvarníci, kameramani a dokumentaristé, je člověk, který chce psát, odkázán jen sám na sebe nebo pár jemu podobných případů. V Česku totiž stále přežívá naivní, romantická a vposledku destruktivní představa, že literatura vzniká tak nějak sama od sebe a největší odměnou pro autora je, jestliže své dílo spatří vystavené za výlohou maloměstského knihkupce, který nedávno začal prodávat i pravítka a šampony.

A pak je tady ještě jedna možnost, totiž že stát vlastně ani nepotřebuje, aby literatura vznikala, profesionalizovala se, prospívala a reagovala na svět kolem nás. Že stát nemá příliš zájem na tom, aby se občané rozhodovali sami a svobodně, protože v nouzovém stavu a prostřednictvím příkazů a policejních kontrol se vládne tak nějak pohodlněji. Že nechce, abychom si dokázali představit, že společnost lze spravovat i jiným, civilizovanějším a kulturnějším způsobem než u nás. Jistě, je to paranoidní představa. Faktem je, že zatímco před virem nás stát ochránit nedokáže, před profesionalizací a rozvojem literatury sám sebe chrání spolehlivě. Už skoro třicet let.

 

Autoři článku:
Miroslav Balaštík (šéfredaktor a editor Hosta), Jan Němec (nakladatel a spisovatel)