TÉMA
host 04/21

Pojďme mluvit o situaci autorů

Rozhovor s Pavlem Janáčkem o kulturní politice bez umělců, levné práci a pravidlech literárního trhu
Před deseti lety byl literární historik Pavel Janáček osobností březnového Hosta. Povídali jsme si tehdy nejen o ekonomice v literatuře, ale také o jeho novinářské dráze nebo působení v čele Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky, který vedl v letech 2010—2020. V tomto tematickém rozhovoru pokračujeme ve zkoumání ekonomické stránky literatury zejména s ohledem na pozici autora.

V knize „O slušnou odměnu bude pečováno…“ říkáte docela lakonicky: „Každý literární trh je zřejmě nejprve dotován autory samými, až poté jinými účastníky literárního procesu.“ Jakým způsobem podle vás autoři dotují literární trh?

Tím, že mají důvody pracovat zadarmo. Když to omezíme na knižní trh, žádný jiný z jeho aktérů tolik nepodléhá mimoekonomickým motivacím, tedy až na čtenáře. Nakladatelství jsou obchodní společnosti, takže podnikají pro zisk, redaktoři prodávají svou práci za jednotkovou cenu na trhu obvyklou. Ani překladatelé, i když jsou to převlečení spisovatelé, většinou nepřekládají, dokud si od nich překlad někdo neobjedná. Jen spisovatelé píší i tehdy, když neví, jestli jim to někdo vydá. Najdeme samozřejmě protipříklady, jsou malá literární nakladatelství, která se v mnohem větší míře řídí kulturními kritérii, jsou autoři, kteří se chovají jako firma, ale logika systému je taková, že největší tendenci pracovat pro morální satisfakci má spisovatel. Což není chyba, něco mu to bere, něco dává, literatura je o hodně víc než jen knižní trh. Ale přispívá to k jeho křehké ekonomické pozici. Ta není českou zvláštností, zprávy o sociální a ekonomické situaci autorů v jednotlivých zemích publikované na webu European Writers’ Council ukazují, že se s ní perou profesní organizace po celé Evropě. S digitalizací a v konkurenci nových forem audiovize — jako například globálních online videopůjčoven typu Netflixu, které nám seriálová vyprávění dodávají až do obýváků — se zjevně literatura dále prekarizuje.

Z vašich analýz vyplývá, že autor může žít v podstatě ze tří zdrojů. Když má štěstí, přišel k nějakému rodinnému jmění, může jako kdokoli jiný pracovat v zaměstnání a psát ve volném čase, anebo ho může živit samotná literární činnost. Jakému množství autorů se v Česku daří to poslední?

To nevíme, muselo by se to vyzkoumat. Mimochodem je to velká výzva pro Asociaci spisovatelů, která určitě sleduje, jak podobná šetření koncipují jiné členské organizace European Writers’ Council. Ve Španělsku se údajně věnuje literatuře „na plný úvazek“ asi šestnáct procent autorů, což neznamená, že by se přitom měli dobře. Mnohým umožňuje psaní rodinná situace, v případě spisovatelů vyššího věku to, že jsou příjemci státních penzí, a tak dále. V obratu našeho knižního trhu, který se před pandemií pohyboval mezi osmi až devíti miliardami korun ročně, je obsažen ekvivalent živobytí pro několik stovek autorů. Původní beletrie, žánrová i nežánrová, představuje však jen jednu malou část trhu. Umělecké trhy fungují exponenciálně, spoustě autorů vrátí málo, několika opravdu hodně. Můžeme proto odhadovat, že nějaký příjem z užití svých děl mají u nás řádově stovky autorů krásné literatury, několik desítek pak takové příjmy, že je samy o sobě uživí. V Německu je pro účely sociálního pojištění registrováno 9 000 autorů beletrie, non-fiction a odborných knih, jejichž roční příjem z psaní převyšuje 3 900 euro. Jen sedm procent z nich si však vydělá víc než 50 000 euro, což je už víc než průměrná mzda. Ten můj článek byl takový historický pokus, vycházel z pramenů relevantních jen pro období do roku 1989 a zabýval se pouze čítankovými autory. Vyšlo mi v něm, že ve svobodném povolání vznikala ve dvacátém století v Česku asi tak pětina spisovatelské práce. Ale nejde z toho činit velké závěry.

Ve svém řečnickém příspěvku na Sjezdu spisovatelů jste zdůrazňoval potřebu autora jako literárního profesionála. Hodně lidí by s tím nesouhlasilo, ráda se například připomíná etymologie slova amatér: pouze amatér skutečně miluje to, co dělá, kdežto profesionál to dělá za peníze a pro peníze. Jak toto rozlišení vnímáte vy?

Na Sjezdu spisovatelů jsem citoval Eduarda Basse, který na sklonku první republiky pokládal za věc profesní etiky, aby nedal bez honoráře ani básničku do antologie. I když těch pár korun nepotřeboval sám, někdo z kolegů je potřebovat mohl. Jeho odůvodnění znělo, že prací zdarma by kolegovi vzal příležitost k výdělku, a tím by ochudil celý stav. I déšť jsou jen kapky, ale na jejich konci je moře. Spisovatelé skládají svou existenci z celého vějíře příjmů, často drobných, a každý je důležitý. Taková byla situace tehdy a taková je i dnes. Pokud jde o ten ušlechtilý amatérismus, pojetí literární práce jako neproduktivní činnosti, kterou vybraný jedinec jiným vybraným jedincům prokazuje, že má dostatek důvtipu, peněz a volného času, odpovídá tak možná aristokratické kultuře. Profesionální spisovatel je kategorie, která se vynořuje se vznikem krásné literatury, jak jí rozumíme dnes, někdy v osmnáctém století. Je to nové svobodné povolání. A v měšťanské společnosti, v níž stále ještě žijeme, se spisovatelé snaží od té doby dosáhnout co nejlepších podmínek pro jeho výkon. Dneska veřejný prostor praská ve švech pod náporem amatérizace, kterou do veřejného diskursu přinesla digitální média. Kochat se v této situaci etymologií mi přijde jako zábava pro pasažéry na Titaniku, kteří se nevešli do záchranného člunu.

Pojďme chvíli mluvit o státní podpoře kultury. Co považujete za její největší bolest?

To je otázka na knihu, kterou by však musel napsat někdo jiný. V souvislosti s tím, o čem se tady bavíme, stojí za pozornost, že v koncepci státní kulturní politiky na roky 2015—2020 se slovo spisovatel vyskytuje jen v souvislosti s autory, kteří dávno zemřeli, a my si dnes máme připomínat jejich jubilea. Zní to jako vtip, ale je to obecnější tendence celého materiálu, ve kterém situace uměleckých profesí prakticky není tematizována. Je tam umění, ale nejsou tam umělci. Svým zaměřením je to hlavně politika kulturního dědictví, jeho zpřístupnění různým sociálním skupinám a rozvoj kulturních kompetencí populace. O zušlechťování osobnosti hraním ochotnického divadla se tam dočteme víc než o postavení profesionálních umělců a podmínkách jejich práce v různých oborech. Koncepce vypršela na konci minulého roku, nová zatím není, což něco vypovídá i o její funkci. Ale do té nové by stálo za to prosadit i ten aspekt „politiky umělce“, a to minimálně s cílem jeho situaci v různých oborech popsat a reflektovat.

V souvislosti s pandemií ministerstvo kultury připravilo program COVID-kultura. Literatura se do něj dostala až napotřetí, téměř jako poslední ze všech uměleckých oborů. Vidíte v tom něco příznačného, nebo je to v pořádku, protože spisovatel teď koneckonců má dost času na psaní a knihy se pořád nějak prodávají, i když jen online?

Pandemie na literární autory dopadla a ještě dopadne. Podle evropské zprávy šedesát procent spisovatelů očekává velký, až drastický pokles příjmů, okamžitě se jim ztratily příjmy z veřejných čtení, knižní trh se nezastavil úplně, ale zase se bude vzpamatovávat dlouho. Vládními kompenzačními programy propadávají spisovatelé napříč Evropou, Česko nebylo a není výjimkou. Jedním z důvodů je zřejmě to, že ve svobodném povolání pracuje jen malá část autorů, ale také něco jako roztříštěnost a mentalita v oboru. Po zveřejnění té třetí výzvy COVIDU-kultury jsem na sociálních sítích zaznamenal rozhořčení literátů, že je psána byrokratickým jazykem. No ano, je to úřední sdělení. Těžko očekávat, že nás bude ministerstvo průmyslu přemlouvat ve verších, abychom si od něj vzali šedesát tisíc.

Mám pocit, že literatura dlouhodobě trpí paradoxně tím, že je ze všech uměleckých oborů nejlevnější. O filmu vůbec nemá cenu mluvit, ale i velká divadla nebo orchestry spolykají obrovské množství veřejných peněz. Literatura nestojí skoro nic, takže nedostane ani to málo, co by potřebovala. Kde tento problém podle vás vzniká? Není to vina i samotného oboru, že sám sebe nedokáže vysvětlit a reprezentovat?

Různá míra zapojení veřejného sektoru v jednotlivých oborech nemá asi jednu příčinu. Určitě se v ní odrážejí rozdíly mezi performativními a neperformativními uměními, to je ten rozdíl mezi divadlem a literaturou, různá míra společenské prestiže, z toho hlediska se dnes audiovize nachází tam, kde ještě před sto lety byla literatura. Ale souhlasím, že naše literární obec jen těžce hledá svůj hlas a má potíže definovat si společný zájem. Nicméně rozšíření COVIDU-kultury teď snad vyjednala Asociace spisovatelů. Takže tu nějaká vyjednávací kapacita je, a to je dobře, protože jí bude znovu a znovu potřeba. Svaz knihkupců a nakladatelů před pár týdny získal od vlády osmdesátimilionovou kompenzaci za volný přístup ke knihám v Národní digitální knihovně. U jednání o rozdělení této kompenzace by spisovatelé také měli být. A budou další obdobné transfery, v době pandemie i po ní. S postupující digitalizací se mění vztah veřejného a soukromého sektoru v kultuře. Prosazuje se volný přístup ke kulturním statkům na účet veřejných rozpočtů, zavádějí se nové typy poplatků a daní z digitálních komunikací, jejichž výnos kompenzuje producentům a autorům kulturních děl příjmy z nedigitální distribuce. Tohle je velká strukturální změna, spisovatelé by neměli stát stranou.

Nejde však jen o různé obory, jejichž podpora se liší, ale také o to, že podpora je v rámci jednoho oboru různě směrována. Systém literárních grantů, jak se nastavil už v devadesátých letech, je například daleko štědřejší vůči těm, kdo knihy vydávají, než k těm, kdo je píší. Čím si to vysvětlujete?

Asi je to tím slepým úhlem, ve kterém státní kulturní politice mizí umělec. A také tím, že si autoři zatím neprosadili, aby to bylo jinak. Například literární časopisy tu vycházejí za polovinu toho, co by na ně bylo potřeba, aby se nedělaly na koleni, a za třetinu toho, co by potřebovaly, aby lépe plnily svou úlohu ve veřejném prostoru, byly víc vidět a slyšet. Dokud ale sama literární obec nepřijde s tím, že se má přispěvatelům platit řekněme tisíc korun za normostranu a zaměstnávat redaktory za důstojnou mzdu, nic se nezmění. Společnost se dnes zajímá o negativní důsledky levné práce v různých sférách své existence, půda pro toto téma je připravená.

Systém je také štědřejší k těm, kdo literaturu sekundárně zkoumají, než k těm, kdo ji primárně utvářejí. Znám akademiky, kteří křičí, že spisovatele přece nemůže živit stát, protože to by byl socialismus, ale sami by bez státních peněz nikdy nemohli dělat, co dělají. Prodeje odborných knih by je uživily zhruba tak jako básníky sbírky poezie.

To ano, ale že spisovatele nemá živit stát, si myslí i mnozí autoři beletrie. Každopádně je to hádka, která se nedá vyhrát. V literárním poli se vždy bude prolínat veřejný a soukromý sektor, bylo tomu tak v minulosti, bude tomu tak i v budoucnosti. Představa, že literární tvorbu živí jen knižní trh, je mylná a u menších, jazykově uzavřených literárních kultur je to zjevné. Medián příjmu finského spisovatele představuje jedenáct tisíc euro, z toho jen o něco víc než dva tisíce představují honoráře z knižního trhu, zbytek tvoří granty, poplatky z půjčování knih, rozúčtování kolektivní správy a tak dále. Pojďme i u nás mluvit o situaci literárních autorů konkrétně, po jednotlivých položkách jejich příjmového koše, po těch bassovských kapkách.

V produkci lecjakých komodit se v posledních letech mluví o principu fair trade. Že ti, kdo něco produkují, mají mít možnost produkovat trvale udržitelným způsobem, a to jak pro sebe, tak z hlediska přírodních zdrojů. Jaké by mohly být principy takového literárního fair trade?

To nevím, trochu bych se té marketingové značky bál. Ale když jsme mluvili o té kulturní politice, dnes je třeba trend, aby veřejní zadavatelé postupovali sociálně odpovědně, s ohledem na férovou cenu práce. To se dá přenést i například do veřejné podpory kultury. Proč by podmínkou ministerského grantu na vydání knihy nebyla dobrá odměna pro autora? Stát podporuje jen vydávání kulturně významných děl, mohl by tedy trvat na důstojné výši honoráře.

Šlo mi o to, že na knižním trhu se ročně točí miliardy, ale mám pocit, že většina autorů se skutečně cítí jako ti drobní pěstitelé kávy někde ve Venezuele. Většina peněz skončí u těch, kdo knihy vyrábějí, převážejí a prodávají. Když budeme konkrétní, jak vnímáte ten průměrný podíl z prodané knihy pro autora, který bývá kolem deseti procent z ceny bez DPH? Je to čistě ekonomická nutnost, nebo je v tom schovaná nějaká ideologie — například ta o čistě ekonomické nutnosti?

Kolem deseti procent se průměrná hladina autorského honoráře na trhu tištěných knih pohybuje dlouhodobě, bylo tomu tak u nás už v první polovině dvacátého století, je tomu tak dnes v sousedním Německu. Zhruba tolik zbývá mezi náklady na vydání a distribuci a ziskovou marží nakladatelů. Ta není velká, závratný prostor pro zvýšení autorského podílu se v ní proto neukrývá a jednání o každém procentu budou vždy tvrdá. Z hlediska autorských organizací má však určitě smysl prosazovat už to, že nějaké honorářové minimum vůbec existuje, že leží na průměru nebo nad průměrem obvyklého tržního rozpětí a že zodpovědní autoři i nakladatelé se ho drží. 

 

Ptal se Jan Němec
Fotografie archiv redakce