BEAT
host 05/21

Mica Levi

Sloupek Martina Kyšperského

Svého času probíhal pozoruhodný psychologický pokus. Vědci vybrané osobě ukazovali její vlastní fotografie z dětství, přičemž do jedné z nich tajně vložili postavu a obličej zcela cizího muže. Když dotyčný řekl, že si na tohoto muže nevzpomíná, ubezpečili jej, že se jedná o strýčka Karla, s nímž se měl podle svědectví příbuzných rád a trávil s ním čas. Účastník experimentu se měl pokusit do příštího sezení vylovit nějaké zasuté vzpomínky. Vysoké procento testovaných na další schůzce oznámilo, že si vzpomínají hned na celý balíček okamžiků, které se strýčkem Karlem zažili, a velmi věrohodně je popisovali.

Jak je to možné? Logické vysvětlení tkví v tom, že naše paměť je objektivně nespolehlivá platforma, ve které se může zrodit i neexistující strýček, jehož figuru si uplácáme z mixu vzpomínek na jiné lidi, z toho, co jsme četli, viděli v televizi nebo slyšeli z vyprávění. Já ale myslím ještě na jednu důležitější věc: je možné, že jsme po strýčkovi Karlovi vždycky toužili a náš mozek se s vděčností chytá možnosti si ho vyrobit. Micu Levi — a všechno okolo ní — bych si musel vymyslet, kdyby neexistovala. Ale ona je naštěstí velmi reálná.

Mica se narodila v roce 1987 v Anglii, a když vám řeknu, že její rodiče vyučovali hudbu a ona sama komponovala už v předškolním věku, nejspíš budete mít co dělat, abyste si ji nepředstavovali v Mozartově paruce. Já nikdy nevytáhl paty z jižní části Brna, a přitom mám pocit, že jsem ji odjakživa vídal. Byla to ta zvláštní holka, která se nikdy nesnažila vypadat žensky. Vždycky rozcuchaná, drzá, s jurodivýma očima. Občas nosila vyloženě podivné věci, ale žádný kluk si netroufl jí podrazit nohy, protože věděl, že by to od ní schytal prvním klackem, co by našla v trávě. Ta nekompromisnost byla v její hudbě slyšet od samého začátku. Když dokončila studia kompozice, založila trio Micachu and the Shapes, které se hned s první deskou Jewellery stalo senzací roku 2009. Punkově ostré písničky, ale bez klišé toho žánru, namíchané s elektronikou a hodně lo-fi zvukem. Internetem se rozletěl veselý a barevný klip k písni o zlatém telefonu a skupina jezdila po celém světě, hrála i v Praze nebo na slovenském festivalu Pohoda. Naživo to byl pořádný hlukový masakr. Jestli někdo čekal, že druhá deska bude o něco krotší, neboť tak to často bývá, mýlil se. Album Never má tak zvláštní zvuk, že chvíli si na něj musí zvykat i otrlý milovník divností. Třetí kolekce Good Sad, Happy Bad pak vznikla tak, že se skupina potkala na jediný den ve zkušebně, natočila svoje improvizace a Mica k nim doma dopsala pěvecké party.

Do diskografie Micachu and the Shapes ale patří i deska Chopped and Screwed natočená společně se souborem London Sinfonietta. Jde o orchestrální dílo pracující s dráždivým čtvrttónovým laděním, které může neznalému znít, jako kdyby se buď celá smyčcová sekce ocitla na drogách, nebo právě probíhalo ladění školního orchestru. Tato intenzivní nahrávka jí otevřela dveře k hudbě pro film Pod kůží režiséra Jonathana Glazera. Nemilosrdné klaustrofobní drama o mimozemšťance ohmatávající hranice toho, co to znamená žít s lidmi v jejich světě. Hudba pro smyčce zní v tomto díle často jako roj divokých včel, přičemž sepětí s obrazem je velmi těsné. Později Mica napsala také soundtrack k filmu Jackie o vdově po zastřeleném prezidentovi. Za něj si vysloužila nominaci na Oscara.

Když zkusím ošálit a trochu pozohýbat paměť, pořád ještě mám pocit, že jsem Micu Levi celá ta léta potkával anebo aspoň loudil od kamarádů historky o tom, co nového provedla. Napadá mě jeden citát pronesený na adresu výstředních géniů: „Tahle holka vždycky ví, co bude dělat odpoledne.“ Pokud se podíváte na YouTube, najdete videa, kde si Mica sama vyrábí elektrifikované strunné nástroje. Anebo jak s kapelou hraje na ulici na něco, co vypadá jako hromada odpadků. Z těch krámů ale vykvétá suverénní a tajemná hudba. (Doporučuji skladbu „Curly Teeth“!) Na jiném videu předvádí hardrock posazený na zatěžkaném partu bicích. Na internetu také můžete vidět, jak Mica v mimořádně neslušivé a nepadnoucí košili a s účesem anglického pilota z druhé světové války kráčí lesem s přáteli a zpívá písničku jen s kytarou. Písnička, kterou jste znali z jedné z jejích desek jako sonický útok na vaše uši, zní najednou jako hit ze šedesátých let s jasnou melodií a klenutým nápěvem. Já v tom lese byl a všechno to slyšel!

Mica Levi dělá, co může, pro to, abyste ji museli obtížně hledat. Svou letitou kapelu přejmenovala podle poslední desky a místo sebe nechala zpívat klávesistku Raisu Khan. Pro kamarádku Tirzah produkuje a píše mimořádný repertoár, ale její jméno na titulu uvedeno není. Nakonec dokáže schovat i svůj vlastní hlas, respektive ho na sólové desce Ruff Dog překrýt tak mocným kytarovým skřípotem, že téměř není slyšet.

No jo, ale já se do ní zamiloval jako do holky od vedle. Nedokážu na ni nemyslet a musím sledovat všechno, co dělá, protože podivíni a excentrici mě přitahují stejnou silou, jako magnet přitahuje kovové částice. A jednou o ní možná budu povídat dětem, protože takhle nějak se plaví na vlnách hudby dobrodruzi, kteří nemají z ničeho strach.

 

Autor je frontman kapely Květy.