UMĚNÍ A SPOLEČNOST 1989—2019
host 05/21

Angažovaný román z časů před Babišem

Eva Klíčová
Václav Klaus, Roman Janoušek, Ladislav Jakl, Jana Nagyová, Vít Bárta, Radek John, Bohuslav Svoboda, Dominik Duka, Jana Bobošíková, Daniel Landa, Ivo Rittig, Miloš Zeman, Miroslav Šlouf, Vladimir Putin, Robert Rachardžo, Sergej Kiseljov, Lenny, Strašák a Brutál nebo transsexuálka Kristýna Škvárová a krásná novinářka Diana Renková. To jsou literární postavy románu Michala Viewegha Mráz přichází z Hradu, který vyšel v roce 2012. Románu o světě, na který jsme možná už skoro zapomněli — na svět před vstupem Andreje Babiše do politiky.

Zápletka a skutečnost

Vieweghův román byl po Mafii v Praze (2011) autorovým druhým pokusem o umělecké vypořádání se s tehdejším stavem společnosti politickým thrillerem. Zatímco literární polemiky o angažovanosti se plamenně rozhořely zvláště ve sféře básnické a v publicistickém závětří literárních časopisů, tehdejší spisovatel — mediální hvězda se dobové latentní výzvy chopil se vší dravostí.

Výše uvedený seznam postav z románu Mráz přichází z Hradu (parafrázující Mráz přichází z Kremlu osmašedesátníka Zdeňka Mlynáře) tak trochu naznačuje slabinu knihy. Ta jména samozřejmě nepatří jen literárním postavám, ale většina z nich náhodou také lidem z podnikatelských a politických kruhů, především pak těm, na něž se lepí jedna kauza za druhou — a k policejnímu stíhání nikdy není tak daleko, jak by se ve zdánlivém bezpečí hustého pletiva klientelistických vazeb mohlo zdát. Zatímco realita je vždy plnokrevná, vehnat trochu červeně do tváří literárních postav už tak snadné není. Mráz přichází z Hradu může sloužit jako nejnázornější příklad tohoto poznatku: odmyslíme-li si lešení skutečných vazeb, jichž byla plná média, z románových postav zbydou jen neuměle načrtnuté fragmenty panáčků z jakéhosi nepochopitelného mikrosvěta, kde se sebe navzájem všichni bojí, aniž bychom tušili přesně proč.

Ústřední zápletka románu se odvíjí od postavy tehdejšího dosluhujícího prezidenta Václava Klause. Exprezidentův život je tu napnut mezi jeho (skrývanou) homosexualitou a veřejnou homofobií. Starý ješita navazuje vztahy s mladíky atletického typu, kteří jej nechávají vyhrát v tenise, a zároveň tu pokrytecky brojí proti blížícímu se pochodu „Gay Pride“. Rusové, jejichž zájmům v Česku Klaus servilně otevírá dveře, musejí pak kvůli zachování iluze tradičních hodnot prezidentovy milence „odstraňovat“. Vlastizrádnou intenzitu Klausovy vřelosti vůči Putinovi pak mapuje fiktivní krásná novinářka — částečně s pomocí důkazů transsexuálky Kristýny, jež se mimo jiné také chystá na pride, spolu se svými přáteli včetně Klausových milenců…

Vieweghovu politickou mapu Česka kolem roku 2012, tedy období neblaze proslulé Nečasovy vlády (koalice Občanské demokratické strany, Věcí veřejných a TOP 09), tvoří všudypřítomné korupční bažiny několika vzájemně nevraživých skupin formovaných kolem provařených lobbistů. Z tohoto bezhodnotového postveksláckého „podnikání“ přisátého na erár pak vyrůstá „antitetická“ a „hodnotová“ platforma fašizujících, národoveckých a homofobních sil, která splývá s proruskými zájmy. Tehdy jako dnes se v tomto konzervativním poli pohybují (jakkoli třeba v jiných funkcích) notoricky známá jména: Václav Klaus, Dominik Duka, Daniel Landa, Jana Bobošíková, Michal Semín a jiní. Dobovým specifikem je výskyt zapomenutého sdružení Akce D. O. S. T. v čele s Ladislavem Bátorou, jenž s krytím ODS zasekl drápek až na ministerstvu školství řízeném tehdy Josefem Dobešem z Věcí veřejných. Antiliberální a asociální platforma (spuštěná „Manifestem D. O. S. T.“) měla odpovídající rozsah sympatizantů širokého spektra uskupení od Svobodných přes ultranacionalisty, křesťanské konzervativce včetně „prorodinných“ demagogů s „prolife“ hnutím v čele — a do značné míry se v jejím jádru formoval i základ budoucí dezinformační scény.

Nápady naštvaného čtenáře

Literární dílo má na rozdíl od publicistiky žánrovou licenci pro třeba i tu nejnehoráznější, nejfantasmagoričtější nebo sebevíce deprimující vizi světa, jakkoli ji promýšlí odvozeně z nějakého dějinného momentu, konkrétní a individuální zkušenosti. Z takové třeba i jen intuitivní vize se pak rodí poznání toho, jak funguje lidská společnost. Proto dodnes dokážeme rozumět dějinám i díky Haškovu Švejkovi, Orwellovým románům a esejům nebo dílu Eliase Canettiho, přestože data vzniku těchto textů se propadají do stále hlubší minulosti. Dokázal Michal Viewegh z naší porevoluční bídy vydestilovat nějaké trvalejší poznání? Nebo ji popsal s nějakou estetickou expresí, která dokáže fascinovat dodnes? Dobovou kritiku zrovna dvakrát nepřesvědčil: jednotliví recenzenti se víceméně ve svém hodnocení Vieweghova thrilleru shodují.

To, co se objevuje snad ve všech recenzních textech, je výtka nedostatku autorské invence, která nedokáže obstát ve střetu s realitou. Autor se přesto mohl pokusit zachytit psychologickou i dějinnou dimenzi stavu společnosti. Plochost Vieweghovy metody ale lapidárně popsal Petr Fischer v recenzi pro Hospodářské noviny:

Vieweghovi stačí k psaní docela málo: číst politické stránky novin, koupit si nůžky, pečlivě vystřihovat podstatné zprávy a komentáře, po klausovsku v nich podtrhávat a pak vystříhané a podtržené víceméně chytře a účelně poslepovat dohromady, tak aby zůstala trocha toho napětí a pobavení. Literatura je přece hlavně (taky) zábava. […] Čteme tak, co už jsme dávno přečetli, přesvědčujeme se o tom, o čem jsme už kdysi byli přesvědčeni. Sebepotvrzování ve vlastním, známém světě, neochotě hledat, tomu se v umění říkávalo kýč.

Metoda vyvolává otazníky i s ohledem na čtenářskou recepci, která tápe, jak text vlastně číst (přičemž toto tápání není ani tak výsledkem postmoderní vypravěčské rafinovanosti, jako spíše vedlejším produktem nezvládnuté autorské koncepce): „Těžko se dojímat nad tím, co známe z každodenních zpráv, dávno se nerozčilujeme, tady navíc není čtenář schopný určit, co je náznak, co fakt a co nadsázka,“ konstatuje pro iDNES Klára Kubíčková. Vladimír Stanzel v kritice pro Host viděl v románu i kalkul cílící na valnou část soudobé společnosti skandalizovaně prožívající církevní restituce, existenci sexuálních menšin včetně prezidentovy údajné homosexuality: „Pro konzumenty nejčtenějšího českého periodika jde jistě o neodolatelné menu, do kterého se s chutí zakousnou.“ Nejčtenějším periodikem je míněn bulvární deník Blesk, s nímž Michal Viewegh vedl urputné soudní bitvy. Jeho vlastní autorská koketerie s bulvárními metodami ale nadhled a odstup, které by mohly z této osobní zkušenosti vyplývat, postrádá: literární text samozřejmě zůstává literárním textem — během čtení se však lze jen obtížně zbavit pocitu, zda si autor nechtěl napsat raději něco publicistického nebo nějaký novodobý manifest než se pohodlně schovávat za fikci a z jejího bezpečí dávat volný průběh své naštvanosti: „Nad Vieweghem-autorem jako by v těchto chvílích vítězil Viewegh-člověk, který zkrátka vůči hlavě státu pociťuje nesmiřitelnou animozitu, jíž chce (nebo z terapeutických důvodů musí) dát průchod. Že se tak děje ke škodě literatury, netřeba zdůrazňovat,“ zmiňuje Vladimír Stanzel.

Nejvíce pochopení pro Vieweghovu autorskou situaci našla Ina Píšová v recenzi pro A2, která se zároveň opírá o autorovy komentáře k románu:

Jistý mystický rozměr pak dílo získává Vieweghovým prohlášením, že mu „politici kradli náměty“. Jak doslova uvádí: „Já jsem něco vymyslel jako velkou fikci a příští týden se něco podobného stalo.“ Otázkou pak už zůstává jen to, zda v pečlivě naplánované síti faktů a fikce občas nebloudí i sám autor.

Podle autora má četba o špatných koncích kmotrů Janouška a Rittiga čtenáři posloužit jako ventil z celkové frustrace, jako katarze skrze zesměšnění impotentní vlády Petra Nečase a nadto též jako podnět k debatě o svobodě uměleckého projevu. […]

Otevřené erotické scény prezidenta republiky či naturalismus tělesných výměšků Víta Bárty zavánějí daleko více bulvárními postupy než prolamováním společenských tabu. Jako memento sui generis neutěšeného korupčního prostředí počátku tisíciletí román patrně obstojí.

Po postmoderně:
bulvární literatura?

O bulvárních metodách podobně uvažuje i Klára Kubíčková:

Samozřejmě že rozdíl tu je, respektive měl by být: novinový bulvár a literární satira by mezi sebou měly mít propast autorské soudnosti, literární kvality, promyšlených point a bodavé karikatury. Jenomže Mráz je až příliš často vygradovaný přehnanými fekálními scénami či zlou parodií.

A do třetice všeho dobrého spekulace o masovém vkusu Iny Píšové a jeden podstatný postmoderní rys románu:

Příběh, v němž několik novinářů s vysokou mravní integritou za pomoci méně úplatné části bezpečnostních složek vyšetřuje kupčení kmotrů zvučných jmen ve vrcholné politice, využívá přímé citace právě z Tajné knihy (2011) Ireny Obermannové, a poměrně zdařile tak ironizuje věčný čtenářský hlad po „pravdě a skutečnosti“.

K tomu jen připomeňme, že Tajná kniha Ireny Obermannové těžila z údajného spisovatelčina milostného poměru s předchozím prezidentem Václavem Havlem — který ovšem intimní povahu vzájemných setkání popřel. Byl-li Vieweghovi zájem bulváru ne vždy příjemný a část svého soukromí tajil (či jak to říci u člověka, kterému je za některých okolností přízeň médií naopak příjemná a mnohé ze svého života nepokrytě beletrizoval), Obermannová i s pomocí této milostné legendy dosahovala opaku a všemožné komentáře k podle všeho hypotetickému vztahu jí pozornost bulváru zajišťovaly dlouhá léta.

Otázka Klausovy sexuální orientace se v médiích nebývale zabydlela

Byl-li podobnou sexuálně definovanou obsesí prezidentem — tentokrát Klausem — postižen i spisovatel Viewegh, je z psychoanalytického aspektu pozoruhodné, že si pro vyjádření milostného vztahu mezi postavou Lennyho a Klausem zvolil intertextuální hru právě s tímto literárně-faktickým vyznáním, která vzhledem k jakési urputnosti celku není moc přesvědčivá ani jako ironie. Z literárněteoretického pohledu lze jen konstatovat, že postmoderní textové aluze se staly běžnou součástí i nenáročné literatury, která nijakou rafinovaností neoplývá. Z pohledu literárněhistorického lze ještě dodat, že ony kdysi tak vzrušující hranice literární fikce a faktu, všelijaké zcizující efekty literatury, která před sebou samou čtenáře varovala četnými autoreferenčními signály, se nakonec vulgárně redukují na zkreslující zesilování skutečnosti. Jinými slovy: pokud literární postmoderna reaguje na konstruktivismus literární fikce a žánrů — a tím otevírá prostor pro zpochybňování i neliterárních textů a fikcí/konstrukcí —, knihy jako ta Obermannové či Viewegha činí pravý opak. Literární text je jim jen alibistickým paravánem, jenž zastiňuje spíše bezprostřední touhu po nějaké silně osobně motivované intervenci do reality. Prvek, bez něhož by to celé nefungovalo, je pak masový čtenářský potenciál, tedy nutnost oslovit čtenáře něčím šokujícím a zároveň něčím, co zná, dotvořit něco, co se stane součástí zlidovělé „pravdy“, která ulpí na literárně umocněném šprochu. Sexuální eskapády někdejších prezidentů tu představují ideální materii. Podobnou chimérou nezbytnosti bulvarizace však prošla i česká média, aniž by si nadosobní spolutvůrci veřejného prostoru dokázali připustit, že odliv čtenářů může být způsoben právě rezignací na odlišení nebo kvalitu. Čtenář, posluchač a v důsledku i volič se pro ně stal apriorně hloupým, snadno manipulovatelným a literárně uspokojitelným.

Tělesné a sexuální normy

V tomto ohledu se nabízí ještě jeden interpretační aspekt, kterým se tehdy nikdo z kulturních publicistů nezabýval, a pro velmi pozvolné sexuální zrání české společnosti by neušel pozornosti až dnes. Tím jsou příznačné stereotypy genderových rolí, s nimiž Viewegh „lidověhumoristicky“ pracuje. Příkladně pak Klausova údajná homosexualita, založená na kuloárním drbu. Téma poslala do hry Eva Holubová v televizním rozhovoru pro již neexistující stanici Z1 v roce 2008, kde se rozhořčovala nad tím, že zatímco o některých si bulvár vymýšlí, o tom, že pro celou Prahu je Václav Klaus „Kikina“, mlčí. Otázka Klausovy sexuální orientace se v médiích nebývale zabydlela a pro její občasné přiživení stačilo opravdu málo. A tak se k tématu vyjádřil například i zakladatel gay magazínu LUI Jakub Starý s odvoláním na svůj „gaydar“ (časopis LUI pak tématu věnoval několik článků, jako například „Gay momenty Václava Klause“ a podobně), deník Blesk pro změnu pořádal obskurní ankety mezi sexuology, celebritami a náhodnými kolemjdoucími. Mediálnímu zájmu tohoto druhu exprezident nepochybně vděčil kvůli své homofobii — jako někdo, kdo se děsí zbytečných, ba škodlivých -ismů, totiž sám nejeden vymyslel a šířil, aby proti nim mohl záhy udatně bojovat (viz heslo „Klausismus“ na Wikipedii). Mezi exprezidentovu oblíbenou kvaziterminologii patří i zastaralé slovo „homosexualismus“, které začal používat jako negativní označení všeho, co se týká sexuálních práv menšin, tedy kromě práva vše tutlat.

Jak fungují dezinformační média ve střetu s literaturou?

Toto homosexuální klausovské „kompro“ (stejně nejisté jako vztah Havla s Obermannovou) je v románu dokonce akcentovanější než fotografie s Klausem a Putinem a důsledky Klausova ruského vazalství. Homosexuál Klaus je tu totiž legrační nejen proto, že svou orientaci tají, ale i proto, že může třeba i zapištět. Sílu karikaturní afektované stylizace umocňuje i nerovnost vztahů stárnoucího muže a mladých sportsmanů — a známky stárnutí tu spisovatel o generaci staršímu Klausovi v žádném případě neodpouští. Podobnou stereotypizací (a fyzickou či genderovou podmíněností) se vyznačují i další dvě nemužské postavy: novinářka Diana, která navzdory vysokému stupni těhotenství poněkud citově oploštěle předvádí svá mohutnící prsa vilnému pracovníkovi České televize, aby dostala kontroverzní materiály do vysílání. Žena je Vieweghovi zjevně jakýmsi oprseným chladně kalkulujícím monstrem, pro nějž je tělo především pracovním nástrojem k manipulaci s muži. Podobně se cisgenderovému stárnoucímu heterosexuálovi nepovedlo zobrazit transsexuálku jinak než jako jakousi nepovedeninu proti přírodě. V ději sice plní praktickou roli spojky s gay kruhy, ovšem její osobnost autor vykresluje stále dokola výhradně prostřednictvím příliš ramenatého a mohutného těla, těla, které bude vždy tak nějak směšně nepatřičné, protože ve spisovatelově vesmíru jsou žádoucí pouze ženy diblíci a muži svalnatci — po takových se pak patřičně pošilhává a šílí. Tento v jádru bigotní svět standardizovaných „správných“ mužů a „správných“ žen autor paradoxně sdílí spolu s nenáviděným bulvárem posedlým hodnocením „zadečků“, „bříšek“, „kil navíc“, silikonu a podobně. Na jednu stranu lze tedy říci, že sexuální menšiny a úspěšné ženy se sice stávají součástí rovněž českého veřejného prostoru, na druhou stranu je jejich výskyt stále podmiňován tělesností, jejíž adekvátnost je podrobována hodnocení na pozadí konvenční heterosexuální mužské normy — nakonec i politický vliv žen je tu realizován výhradně přes premiérův poklopec, jak v realitě, tak v románu. Na rozdíl od fascinace Klausovou homosexualitou si zde spisovatel za obzor všedních dnů netroufl a Jana Nagyová zůstává Janou Nagyovou, v roli, která je pro českou chlapskou politiku ještě tak nějak přijatelná.

Sváry na pravici

Vladimír Stanzel ve své kritice zmínil i další podstatný rys Vieweghova románového postupu:

Při snaze o hlubší uchopení tématu by Viewegh musel hledat i příčiny tohoto stavu, ne jen popisovat důsledky, a to by znamenalo, že by musel leckterému čtenáři nastavit pověstné zrcadlo, jehož obraz by se mu asi nelíbil. Před osobní odpovědností je zkrátka jednodušší dát přednost konspirační teorii, v níž „prostý člověk“ neovlivní nic.

Recenzent tímto předznamenává parametry, v nichž se odehraje už především mimoliterární recepce Vieweghova románu. I povrchně skandalizující způsob, jakým Viewegh svou domnělou satiru a thriller napsal, vedl k tomu, že se tehdy Klausova proruská politická a ekonomická orientace (na rozdíl od té homosexuální snadno prokazatelná) bohužel nestala hlouběji diskutovaným tématem. Tehdejší recenzní zdrženlivost ve věci ruských zájmů zní v zemi, kde Moskva ovlivňovala českou politiku půl století zcela bezprostředně a propagandisticky ještě déle, až zarážejícím způsobem naivně. Nutno říci, že poté, co Klause v prezidentském úřadu vystřídal jeho smluvně opoziční spolumatador Miloš Zeman, proruský lobbing a různé způsoby vměšování se do české politiky a ekonomiky se staly běžně registrovaným jevem. Ruská noha strčená do českých dveří znamená samozřejmě i silnou protievropskou rétoriku. A je-li ta napadnutelná obtížně politicky, s o to větším zápalem jsou tu zakládány požáry kulturních válek: mýty o Istanbulské úmluvě, líčením militantního genderismu, ekoterorismu, strašením implementací lidskoprávních zvráceností a progresivismu všeho druhu. To, co má dnes řadu pojmenování (dezinformační válka, konspirační teorie, trollí farmy a podobně) a hraje se de facto s odkrytými kartami, dokázali tehdy ještě i slušní novináři (tedy nikoli dezinformátoři) popírat. Nejintenzivněji se Vieweghovou karikaturou (ruský agent Robert Rachardžo sice v románu vystupuje pod vlastním jménem, hlavní náplní ruských agentů je ale likvidace Klausových milenců) zabýval například Daniel Kaiser (Lidové noviny, 2. 10. 2012) — tehdy „konzervativec“ v Lidových novinách, dnes v Echu 24. Ruskou linku románu označuje za „umělecké zpracování úvah, které už mezi politickými polovzdělanci kvetou nějakou dobu“. Hypotézu, která se objevila v Respektu, že nekonvenčního ekonoma Klause v osmdesátých letech před tupou Státní bezpečností zachránila prozíravější KGB, Kaiser ne zcela přesvědčivě smete ze stolu jen všeobecnou relativizací poměrů ve Státní bezpečnosti na konci osmdesátých let. Málokdo je ovšem z českých politiků tak mocným a agilním propagátorem kremelských postojů, a to od zahraničně-politických názorů, fosilní propagandy popírající klimatické změny přes kritiku občanské společnosti až po omílání zvěstí o sebedestrukci Západu a vzývání nacionalismu — tak jako Václav Klaus. Kaiser, aniž by dokázal najít jakoukoli skutečnost v prezidentově konání, která by takové podezření vyjevila nelogickým či aspoň velmi nepravděpodobným, raději útočí na ty, kteří Klausovu východní afiliaci považují za nebezpečnou. Jsou to nejen polovzdělanci, ale navíc jde o „chiméru lidí ze showbyznysu“, „utkvělou představu neinformovaných lidí“. Rusko je přece už „postkomunistické“ a „NATO“ vadilo Rusům už dávno před rozšířením — zmatečně argumentuje Kaiser. Nakonec se dopustí i výsostně klausovského (nebo jakešovského?) aktu, když zaútočí na uměleckou scénu jako celek:

Je to varovný příklad, jak uniformní může být i umělecké prostředí, kam až vede vzájemné utvrzování v předsudcích. Tyto pokusy o odlidštění protivníka, který nám nevoní nebo třeba vytlačil moje politické favority, jsou prozatímním dnem české veřejné diskuse. Pokud bych chtěl hledat nějakou útěchu v tom, že Klause příští rok na Hradě vystřídá řekněme Jan Fischer, tak snad jedině v naději, že tihle showbyznysmeni ztratí důvod, aby svojí vúdú panence pořád obsedantně vypichovali oči na veřejnosti.

Zato my už dnes víme, že Jan Fischer nezvítězil, ve druhém kole se Miloš Zeman utkal s Karlem Schwarzenbergem — a nepochybně i s pomocí lživého a protizákonného inzerátu v Blesku, který zaplatil někdejší důstojník Státní bezpečnosti Vladimír Zavadil, si Rusové na Hradě pojistili správného člověka. O spojení firmy Cambridge Analytica s Lukoilem a jeho manažerem Martinem Nejedlým, který se po volbách stal Zemanovým poradcem, se ovšem začalo mluvit až o pět let později v souvislosti s whistleblowerem Christopherem Wyliem.

Svéráznou prací s fakty (s odvoláním na Vieweghovu metodu mísení reality a fikce) se také vyznamenala reakce Michala Semína v České pozici. Román nečetl a reaguje na úryvky zveřejněné „prezidentovi nepřátelsky naladěnou MF Dnes“, zato vyvodil podivuhodné paralely včetně té mezi Klausem a svatým Václavem. Jádrem sloupku je však obvinění veřejných intelektuálů (Semín některé i jmenuje: „Halík, Putna, Urban“ + „mnozí novináři“) z podílu na události z Chrastavy, kde poměry frustrovaný občan vystřelil po prezidentovi z airsoftové pistole: „V jistém smyslu lze říci, že ruku, jež pistoli proti hlavě státu zdvihla, vedl právě Viewegh a spolu s ním všichni, kteří v médiích a nejen tam pořádají pomlouvačné štvanice proti prezidentovi i osobám s jeho hradním působením nejvíce spjatým.“ Zdaleka ne všichni křesťanští konzervativci ale sdíleli tento postoj, kdy se prezident stává mučedníkem svých kritiků, přičemž sám Klaus mluvil o „atentátu“. Například tehdejší Nečasův poradce pro lidská práva a zahraniční politiku Roman Joch (stálo jej to místo) Klause ponížil srovnáním s Václavem Havlem, který by se určitě nelitoval, Joch dokonce pokračoval výtkou, že považovat se za oběť je „nekonservativní“, a nakonec prezidenta označil za „ufňukanou kremlofilní bábu“. To, co mělo ještě zde snad parametry standardní názorové rubriky, se následně tříští v pseudoinformační mrak na hodnotově spřízněné dezinfo scéně. A nutno říci, že Viewegh se svou (v tomto případě) literárně banální prací v kombinaci s postupy bulvarizující fikce stal příliš snadným terčem jejích útoků.

Militantní pravdoláskař

Jak fungují dezinformační média ve střetu s literaturou? Rozhodně nečekejte, že román někdo vůbec četl. Vlastně o něm vznikl i jen nepatrný zlomek standardních publicistických žánrů (recenze, komentář, sloupek, fejeton a tak dále). Přesto se autorovo jméno donekonečna protáčí v na sebe vzájemně odkazujících zmínkách, bonmotech a citacích z citovaných citací rozhovorů. Takto se vyrábí publicistika například v Parlamentních listech. Příkladem zde budiž informačně bezradný textík Ivana Horníka, který se ptal kolemjdoucích politiků, aby zjistil, že Vieweghův román nebude číst ani Štětina, ani Stropnický mladší. Co to znamená? Nic. Více energie do svého textu „Pociťuji bezbřehé znechucení nad chováním spisovatele M. Viewegha“ napřela Ivana Haslingerová tamtéž. Impulsem k vyjádření jí byla skutečnost, že „[r]edakce byla po vyjití této oplzlé nechutnosti zavalena protestními dopisy“. Pokračuje metodou, jíž se nebývale proslavil mluvčí prezidenta Zemana Jiří Ovčáček, a to nacpáním čehokoli do mentálního vzorce zděšení nad „komunismem“ či „metodami StB“ a podobně, a doplňujícím povzdechem nad upadající slušností, kulturností a nějakým tím křesťanským upomenutím — a samozřejmě nepostradatelným náznakem, že vše je nějak tajně řízeno. Oč je článek Ivany Haslingerové rozhorleně výbušnější, o to složitěji se hledá jeho spojitost s Vieweghovým textem — ale vlastně s čímkoli:

Nejodpornější na knize je to, že pan Viewegh používá osvědčený přístup profesionálů státní bezpečnosti, kteří věděli velmi dobře, že stačí naprosto lživé sdělení, a již na něj masy naletí jako na dokázanou pravdu a hned se píší petice za popravy neviných. [sic!]

[…]

Blíží se prezidentské volby a sprostá slova na největšího nepřítele znovubudování socialismu u nás se budou množit. Pravdoláskaři nemohou přežít, že satanáš Klaus přežil jimi organizované Sarajevo, a snaží se alespoň znepříjemnit jeho poslední měsíce v čele státu.

[…]

Pan prezident právě před chvílí přednesl na Svatováclavské mši své poselství pro nás pro všechny s výzvou, abychom se jen tak snadno nevzdávali svých tradic a lidské slušnosti. Řiďme se jím spolu s ním. Pana Viewegha je mi v této souvislosti líto.

Michal Viewegh se v této kvazipublicistické sféře stal šikovnou záminkou pro každého, kdo se chtěl pobouřit nad úrovní prezidentových nepřátel, a to zdaleka nejen v Parlamentních listech, ale pro změnu třeba v „politicky nekorektní pravicové revue“ Fragmenty.cz a dalších dezinformačních médiích. Tyto weby pracují s nenáročnými krátkými texty, jejichž vyznění zapadá do jasně definovaných schémat obrazu intelektuály (médii, boháči, Židy, zednáře, progresivisty, neomarxisty…) tajně ovládaného světa. Nemusí jít přímo o proslulé konspirační lži, které mají mnohdy fantaskní obsah, většinou jde spíše o texty manipulativní, zavádějící, které oč méně faktů jim stačí, o to razantnější a nenávistnější obsah generují. Viz citovaný text o Michalu Vieweghovi a románu Mráz přichází z Hradu: sice neobsahuje přímo lež, která by se vztahovala k autorově osobě (naopak o záplavě rozhořčených dopisů lze mít vážné pochybnosti — o to se ale nikdo soudit nebude), nicméně jeho informační hodnota je zavádějící (opravdu spisovatel pracuje metodou Státní bezpečnosti? — může mít vůbec literatura mocenské nástroje a privilegia tajné policie represivního státu?). O knize se nedozvíme ani nic přibližného, nálepky neanalyzují, neargumentují, jejich funkcí je vyhrotit a zploštit jakékoli téma tak, aby se vyrobil nepřátelský terč a uctila se velikost pana prezidenta.

Úlevou pro čtenáře těchto webů je pak to, že nepochybují, neváhají, nemusí už žádnou knihu číst (vždyť ani jejich novináři ji nečetli, ba mnohdy se ani nepodepsali!). Kdo by váhal s orientací v kulturním dění včetně literatury, tomu vše v rozhovoru pro Parlamentní listy s clickbaitovým titulkem „Milan Knížák zná spoluviníky útoku na Klause: Třeba Svěrák, Hřebejk a levice“ ozřejmí někdejší ředitel Národní galerie a jeden z nejudatnějších Klausových obránců Milan Knížák — že nepůjde o nějaký literárně interpretační výkon, je jasné předem. Nejde tu totiž o předního českého spisovatele, jemuž právě vychází román o poměrech v naší politice, a už vůbec ne o knihu, ale opět o „pana prezidenta“:

Michal Viewegh se celým svým dílem zařadil do brakové literatury, která se za 1. republiky nazývala „červená knihovna“, a jeho knihy hledají laciné senzace buď z oblasti sexu, nebo politiky, někdy v obém najednou, aby zaujaly primitivní čtenáře. To, co Viewegh napsal, vypovídá o něm, ne o prezidentu Klausovi.

V rozhovoru nechybí ani přihrávka v podobě zvídavého dotazu na Knížákův názor ohledně Semínova obvinění Halíka a spol. z podílu na chrastavském „atentátu“, kterou razantní Knížák ještě smečuje:

Určitě. Tito lidé a ještě další, například řada lidí z divadelnictví (Smoljak, Svěrák, Holubová, Hřebejk). Vinna je i politická opozice, která místo aby odsuzovala politickou vulgaritu, tak k ní mlčí, nebo ji dokonce používá.

V zóně dezinformačních webů se zrodila i mnohá dehonestující pojmenování včetně „pražské kavárny“ proslavené Milošem Zemanem — který v této době pomalu pouští ze svého sevření stromy na Vysočině a chystá se na prezidentskou kandidaturu —, ale také třeba (militantní) pravdoláskaři, (Bakalovi) presstituti, ekoteroristi, havloidi/havlisti, lepšolidi a další. Podobně funguje i Klausův sufix -ismus v debatě, kde se to hemží slovy jako „genderismus“ spolu s obvyklými neomarxismus, feminismus, ale často s adjektivem „militantní“ a jiným. Vždy jde o taktiku apriorního vyloučení skupin osob z diskuse v prostředí, kde se odborné i pseudoodborné pojmy bez znalostí oborových kontextů stávají součástí slovní výbavy lidí běžně zápasících i s pravopisnými pravidly, jejichž hlas ve veřejném prostoru, který se stále větší měrou odehrává v needitovaném, leč manipulovaném prostředí včetně sociálních sítí, pomáhá blokovat jakoukoli věcnou diskusi.

Epilog

Vieweghův román reaguje na svět před Babišovým vstupem do politiky, který sociolog a právník Jiří Přibáň popsal v prorockém eseji „Čekání na vůdce?“ (Salon Práva, 29. 6. 2011). Zde mimo jiné upozorňuje na přerod ústavní demokracie v demokracii populistickou — a trefně popisuje ztrátu důvěry v demokracii v situaci kmenového hospodářství, v němž si různé podnikatelské skupiny kupují různé politické strany a jejich elity — a následující potřebu politické „očisty“. Za několik měsíců přitom vznikne občanská společnost Akce nespokojených občanů, zárodek ANO 2011. Energie se však na ni sbírá už nyní v lobbistickém boji Andreje Babiše za protlačení zákona o biopalivech — což se mu navzdory Klausovu prezidentskému vetu povedlo. Nahnědlé Česko v budoucnu každý rok navíc zežloutne řepkovými lány a Bártovu firemní stranu záhy nahradí agrofertí ANO s podstatně vyšším kapitálem, než měla bezpečnostní agentura ABL. Zatím však na sebe projekt nabaluje hlavně přízeň protikorupčních organizací a veřejně známých osobností. Včetně Michala Viewegha, který měl s „proevropským“ Babišem společného nepřítele v Klausovi. Svou roli zde sehrály i dezinformační weby, například na prvnizpravy.cz lze najít anonymní „rozbor situace“, kde se popisuje, jak „Babiše zlanařila pravdoláska“. Ve skutečnosti spíše Andrej Babiš s pomocí neoliberálních kolektivních mýtů oblouznil řadu celebrit. Rozhovor s Michalem Vieweghem mimo jiné o Babišovi z Parlamentních listů z roku 2012 může dnes působit jako memento toho, jakou slepotu jedné postkomunistické generaci způsobily iluze „úspěchu v podnikání“, ono později proměněné ve slogan transformačně budovatelský „nekecáme, makáme“, a víra v peníze, respektive hodně peněz:

Jeho odvážná a adresná vyjádření stran našich zlodějských dubajských a toskánských partiček mi byla sympatická. Podporuju jeho protikorupční snažení. Nevěřím, že by to celé vzniklo kvůli jeho obchodním zájmům — jak je osočován. Věřím, že to dělá z přesvědčení. Prokazatelně patří k miliardářům, kteří zemi nedrancují, ale naopak tu něco budují. Byl jsem na jeho Čapím hnízdě, viděl jsem krásně zrekonstruovanou sokolovnu v Průhonicích. On nevyvádí peníze na Panenské a jiné ostrovy, ale platí daně tady. I proto jsem jeho hnutí podpořil. Ale zároveň jsem i jasně deklaroval, že do politiky nepůjdu.

 

Autorka je redaktorka Hosta.