BELETRIE
host 05/21

Hon

Původní česká próza Dory Kaprálové

Mám jeden problém. Neudržím tajemství. Začalo to nejspíš u babičky, když mi bylo pět.

O deset let starší sestřenice mi za kůlnou v zahradě ukázala, jak se kouří cigareta. Škrtnout zápalku, připálit cigaretu, vdechnout, šluknout, vyfouknout. A tak pořád dokola. Špačka pečlivě zabalit do ubrousku a vyhodit. Řekla, že je to naše velké tajemství. Naše první tajemství.

Byl to tak velebný rituál, že mě chodbou do kuchyně nadnášel pocit svátosti. Proplížila jsem se za babičkou až k plotně a zakřičela jí do ucha: „Babi, mám tajemství.“

„No jaký, prosím tě?“
„Mám tajemství s velkou sestřenicí!“
„No a jaký teda?“ ptala se dál nahluchlá babička a přitom mechanicky hnětla těsto.
„Tajemství, že to …“
„Že co?“
„Že mi sestřenice za kůlnou ukázala, jak vykouřit cigaretu. Škrtnout zápalku, vdechnout, šluknout, vyfouknout. A tak pořád dokola. Špačka vyhodit!“ 

Vyslovené nahlas to znělo tak mocně! Tváře mi hořely vzrušením. Zatleskala jsem rozčíleně pětiletýma rukama a podívala se na kuchyňské hodiny.

Za oknem právě proletěly husy.

Babička vyběhla za sestřenicí a křičela na ni ještě víc, než kdyby byla jen rozčílená, křičela na ni, protože byla rozčílená, a k tomu ještě nahluchlá.

V noci jsem brečela do polštáře. Sestřenice už vedle mě nespala. Sbalila si kufr a odjela domů. Řekla mi, že jsem úplně blbá, a já jsem přemýšlela, co je tak špatného na tom, mít tajemství a umět se o ně podělit s bližními.

Nebylo to žalování, šlo o sdílené tajemství!

 

Abychom si rozuměli. Rozhodně se nebojte mi svá tajemství svěřovat. Nejsem drbna. Naučila jsem se třeba nešířit záležitosti, které se týkají milostných afér v mém okolí, i když to vyžaduje tvrdou sebekázeň. Ale po vašem svěřování toužím, přímo prahnu! Vyslechnu si vás, poradím a případně budu sdílet s ostatními co a jak, abyste v tom nelítali sami. V tajemství. Musí být tíživé žít s něčím, co nemůžete nikomu říct.

Něco jiného je za zády pomlouvat a zesměšňovat — šířit tajemství je oproti tomu čistě sakrální, religiózní záležitost, sounáležitost se světem, ve kterém žijeme, aniž víme, kdy a jak v něm umřeme.

• • •

Svět se ale od doby, kdy moje sestřenice kouřila za kůlnou, změnil. A zdá se, že se pořád mění.

Důvěry ubývá. Hlavně v korporátních firmách.

Prozrazení drobných firemních tajemství se zaměňuje za velezradu a neodměňuje se tichou radostí ze společného sdílení. Naopak! Trestá se horentní pokutou, ze které mnozí páchají sebevraždu. A není se čemu divit. Vyděláváte smluvně třeba dvanáct euro na hodinu, ale za vyzrazení firemního tajemství musíte zaplatit pokutu padesát tisíc euro. Takže když za měsíc vyděláte čtyři sta euro a po dvou měsících vám smlouva skončí, proděláte při vyzrazení tajemství stále skoro padesát tisíc euro.

 

Přesně tohle mi běželo hlavou, když mě předloni přijímali na tu zvláštní práci poblíž Potsdamer Platz. Šlo o berlínskou pobočku firmy se sídlem v Pekingu. Její jméno vám neprozradím ne proto, že bych se bála sankcí, ale proto, že ta firma nejspíš už zkrachovala, protože fungovala na zcela pochybných praktikách. Každopádně jsem její jméno za ten rok šťastně zapomněla.

Když jsem do té prosklené budovy s naleštěným mramorovým schodištěm vstoupila poprvé, okamžitě mě ovanula silná vůně citronu a chloru. Citron k posílení svěžesti pracovníků, chlor k potlačení uvolnění pracovníků. Ve výtahu, kterým jsem za zvuků Beethovenovy Sonáty měsíčního svitu stoupala do sedmého patra, se mnou jel malý zamilovaný Japonec s dámskou kabelkou. Za ruku držel mohutnou Britku s depresivní tváří. Vycukaný skladník s vozíkem plným papírových kelímků na kávu se nám neustále pletl pod nohy. Nakonec jsme s ním kvůli technické chybě sjeli do suterénu, kde s vozíkem vystoupil. Angličanka byla zpocená a supěla, Japonec jí oddaně tiskl dlaň.

Mým úkolem, a úkolem dalších osmi českých krajanů, bylo, abychom roboty sloužící autům budoucnosti naučili mluvit hovorovou češtinou.

Každý z nás měl přidělenou místnost s počítačem a zvukově neprodyšnými sluchátky SONY. Za okny sedmého patra létala v mracích neslyšně letadla.

Když dole na tříproudové dálnici zahoukala sanitka, když třeba limuzína přejela bezdomovce a náhodná chodkyně s divokou gestikulací křičela o pomoc, slyšela jsem ve sluchátkách jen velebné ticho.

Svět reálných obtíží se vytratil.

 

K práci jsme dostali od německé asistentky Luby sušenky, kávu a jednou do týdne jsme čtyři hodiny v osamělosti hraničící s nějakým šíleným sociálním experimentem přemlouvali do běžné řeči zhruba pět set vět napsaných pro robota technicistní, gramaticky kostrbatou češtinou.

U věty jako: „Řekněte mojemu příteli, dovoluji si tě zavést do tvých příbytku nadzvukovým speedem“ to ještě šlo. Prostě jsem řekla: „Hej, kamošu, hodím tě rychle dom“ (pokud jsem si připustila, že přítel je z Brna a umělá inteligence by chtěla pochytit trochu brněnštiny). Možnost využívat různé nářeční odchylky mě zpočátku fascinovala. Taky mě bavilo mluvit na auto budoucnosti fistulkou mého dávného brněnského gynekologa Blatného. A protože si jedna z mých dcer oblíbila sloveso „nakoupíno“, přecházela jsem v neutrálních větách typu „Navrhni automobilu, ať okamžitě jede nakoupit“ do řeči melancholických jihočeských rybářů, co mívají nakoupíno, ještě než je poledne. Ano. Dvojsmysly a rýmovačky, ty mě taky těšily. Tak třeba věta: „Mohl bys mi najít seznam rozhlasových stanic a říct mi, zda jsi ještě panic?“ zněla v originále: „Zeptej se zařízení, jestli to s tebou už někdy dělal, hledat radiostanice.“

 

 Berlínský šéf firmy byl mladý Srb s kozí bradkou a slovenskými předky. Na první schůzce nás přesvědčoval, ať se maximálně uvolníme, uděláme pár cvičení s dásněmi a mluvíme na auto, jako by bylo lidskou bytostí. Pak jsme dělali ta cvičení s dásněmi. Při workshopu v prostorné konferenční místnosti jsme na sebe asi hodinu vyplazovali jazyky a říkali celkem jednoduché jazykolamy, na které najali českou učitelku logopedie: strč prst skrz krk… házím síto do žita.

Bylo nás celkem devět a i to mělo svůj skrytý význam, jak nás Kozí bradka poučil. Umělá inteligence si na základě přirozenosti naší devítihlavé češtiny vytvoří slovník, který bude řidičům a řidičkám příjemný, bude znít neformálně a zároveň příjemně.

„Auto budoucnosti bude naším partnerem, a dá-li se to tak říct,“ zdůraznil Kozí bradka, „vlastně i nejbližším přítelem.“

Pak se Bradka vizionářsky usmál a zmizel za prosklenými dveřmi své kanceláře.

Důvěrně blízký přítel, ano… až na to, že jsem první den musela vyplnit a podepsat několik papírů. A tam jsem to uviděla.

Ponechám stranou smlouvu s honorářem, který byl menší než hodinová sazba pro uklízecí firmu. Co mě udeřilo do očí, to byla vytučněná poznámka k právnické smlouvě, že jakékoliv vynášení firemních dat se trestá pokutou padesát tisíc euro.

S tím jsem měla problém. Když jsem před monitorem přeříkávala ty dada věty, trpěla jsem jako zvíře, že se nemůžu o takovou veselost s nikým podělit.

Nakonec jsem tu a tam nějakou větičku přece jen ofotila a poslala přes WhatsApp.

Přiznám se, že někdy jsem na svůj computer i zakřičela. Z některých vět se mi po třech hodinách dělalo fyzicky nevolno.

Nebuď tak přecitlivělá, říkala jsem si, možná máš jen dostat měsíčky.

Když jsem ale několikrát po sobě přečetla větu: „Nařiď řídícímu systému, ať v horním levém pásu vysune pákovou přepážku pro úložný prostor s drinky a pak ti v dispečinku osmihranu přehraje v systému piesničku,“ otřásla jsem se hnusem a řekla tu větu v rezignaci přesně tak, jak zní, jen rozkazovacím způsobem.

O pět minut později jsem měla za úkol oslovit auto budoucnosti emocionálně.

„Oslov mě emocionálně,“ vydíral mě text na monitoru a já jsem si nebyla jistá, zda už nejde o nějaký zvrhlý žert.

Zvolala jsem potichoučku: „Kreténe, nauč se líp česky!“

A pak jsem mu smířlivěji řekla: „Promiň, kreténku, třeba za to ani nemůžeš.“

Myslela jsem na úpadek jazyka a světa, na svět emotikonů, na Boženu Němcovou a obrozence, na Haška, Hrabala, Moníkovou… Zavez mě někam — mluvila jsem v duchu na auto budoucnosti —, zavez mě třeba k jezeru, namasíruj mě za krkem, ale hlavně, hlavně se modli za češtinu, která se ztrácí v dýmu pekelných ohňů, protože až zmizí řeč, ty kreténku, zmizíme i my. Pak si voz třeba sušenky a kafe.

Potom jsem asi minutu vyčerpaně sledovala letadla v mracích za oknem, jedla sušenku, pila kafe a nakonec jsem vyslovila další příkaz: „Zapni ventilátor na trojku, kamaráde, jedeme dál.“

A jeli jsme dál.

Někdy jsem se rozčílením uvolnila a celkem příjemně si s počítačem poklábosila. Při přemlouvání věty: „Zavez mě na Karlovo nábřeží v Praze k Vladimíru a dones mu moji oblíbenou hudba od skupiny Michala Davida“ jsem si dokonce zaimprovizovala:

„Ty, hoď mě k Vlaďovi na Karlák, vezu mu novou věcičku od Michelle Gurewich.“

Když jsem měla autu říct, že poslouchám výborného Viewegha a jeho Účastníky zájezdu, opakovala jsem zarputile, že poslouchám výbornou Kaprálovou a její Ostrovy.

Ale stejně mi bylo smutno.

Cítila jsem se jako podvodnice.

A vůbec.

Nikde se člověk necítí osaměleji než ve fiktivním monologu s autem budoucnosti, při pohledu na hustý provoz aut tam někde dole na dálnici.

 

Někteří z mých českých kolegů chodili každou chvíli pro novou kávu nebo na záchod, já jsem z psychohygienických důvodů občas sjela o dvě patra níž výtahem, abych si poslechla kousek Sonáty měsíčního svitu.

Myslím, že nám bylo všem smutno, ale nikdo to moc neřešil.

Alespoň podle vyplňovaných feedbacků, kde mí čeští bratři a sestry shodně tvrdili: Everything was perfect.

Výjimečně se mi stávalo, že mě ještě nějaká věta dokázala rozněžnit:

„Řekni řidiči Peterovi, že na přední část těla vedle řidiče se vysílá příliš mnoho chladu.“

Řekla jsem řidiči: „Peťoušku, polož mi ruku na stehno, je mi zima.“

Jenže tahle formulace se nevešla do požadovaných dvou vteřin.

Položila jsem si ruku na stehno a jela dál.

Skutečně by to mohla být krásná práce. Mohla by. Nebýt té prasácké češtiny. A toho nešťastného feedbacku. Netušila jsem, že ostatní najatí Češi jsou takoví ignoranti.

Po prvním a druhém sezení jsem ještě používala zdvořilé a asertivní rady: The grammar is not ideal but I hope it is in process… Jenže — nic se nezměnilo.

Po čtvrté seanci jsem se neudržela a napsala do feedbacku, že bych se eventuálně ujala zdrojového materiálu češtiny a přepsala ho do podoby, která bude srozumitelná, čímž se vyhneme dalším a dalším nedorozuměním. Pak jsem ještě připsala, že jsem psycholingvistická výzkumnice a jsem schopna, ve vší seriosnosti, dát věci na klíč do pořádku. V duchu jsem si představila smlouvu na devět tisíc euro, ale to jsem se zdráhala napsat. Text jsem ukončila přáním, že i mně se jedná především o to, aby v Pekingu byli s prací berlínské pobočky spokojeni.

Odplula jsem pak za zvuků Měsíčního svitu výtahem spokojeně domů. Ta představa vydělat si a zachránit tuhle neprofesionální potápějící se startup firmu mě nadnášela podobně jako tehdy mé první tajemství, které jsem šla sdílet za babičkou do kuchyně.

• • •

O týden později jsem si jako obyčejně nasadila na uši sluchátka SONY, pohodlně se zabořila do křesla a pustila se do přemlouvání. Po čtyřech hodinách vyčerpávajícího přeříkávání vět, které se mi zdály čím dál nesmyslnější, zaklepal někdo na dveře.

Do místnosti vstoupil dvousetkilový obr. Představil se jako Kamil, polský ajťák a lingvista ze Zielene Góry.

A pak už řekl jen dvě slova: „Tvůj feedback.“
„Ano? Co je s ním?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.
„Nedělej to už,“ řekl a brada se mu rozklepala.
„Co nemám dělat?“
„S tím feedbackem — já se snažím, jezdím každý den z Polska a někdy spím dvě hodiny, protože…“

…máš slepou přítelkyni a chromého psa — napadlo mě. Vybavil se mi podobný muž z U-Bahnu, který mi tento příběh vyprávěl dnes ráno s kelímkem v natažené dlani.

„…mám maminku, kterou bolí záda. Musí na operaci a já potřebuju peníze na dobrý špitál… Dělal jsem na tom tři týdny, spal jsem asi dvě hodiny v noci a ty… a ty… ty…“

Do očí mu vstoupily slzy.

Chytla jsem Kamila měkce za ruku. Odtáhl se a brečel teď docela nahlas.

Zkoušela jsem ho jemně chlácholit, ale trvala jsem si na svém:

„Víš, to není nic proti tobě, to není nic osobního, ale ta práce je k ničemu, když je zprzněný ten originál natolik, že se nedá použít. Víš, já češtinu miluju, jsem taky tak trochu, jak bych to jenom řekla…“

Mluvila jsem na něj koženou, gramaticky ošklivou němčinou, zajíkala se a myslela přitom smutně na jeho maminku a její bolavá záda…

„To je přece úplně jedno, kdo seš, to mě nezajímá, pochop to!“ zakřičel zoufale a hlas mu přeskočil. „Je to jen pokus!“

„Jaký pokus?“ vytřeštila jsem oči a zděšeně přemýšlela, jestli to nakonec skutečně není nějaká studie vídeňské psychiatrické společnosti.

„Dyť jde doprdele jen o řeč s autem!“ zasténal. „Šetřím si na podnikání doma… a není pravda, že neumím česky, tos mě, tos mě strašně zranila…“

Podala jsem mu papírový kapesník.

Vysmrkal se a pokračoval:

„Studoval jsem na Erasmu v Praze, mám moc rád vaše české filmy, Kunderu, Hrabala, Havla…!“

Už zase plakal.

„To jsem nevěděla, no tak, nebreč,“ chlácholila jsem ho. „Tak oni takhle šetří…“

„Ano, šetří —“ zavzlykal Kamil. „A mně by pomohlo, kdybych teď ty prachy za překlad do češtiny nemusel vracet, rozumíš?“

Rozuměla jsem. Řekla jsem, že to spolu vyřešíme, ráda mu pomůžu a jako příklad jsem mu ukázala náhodně ofocenou větu na mobilu:

„Podívej, co třeba s takovou srandovní větou: ‚Vynadej autu, že na zadní část mého těla jde příliš mnoho chladné ventilace.‘ Na to se nedá nic jiného říct, než třeba…“

Mlčel…

„…než třeba: ‚Brutálně mi fouká na prdel.‘

Nehnul brvou. Možná nerozuměl, možná mu to bylo jedno. Zatímco já jsem se nahlas rozesmála, on jen škytl a uraženě polkl slinu.

Byla jsem pro něj komplikovaná kráva, co mu kazí práci a myslí si, že je něco víc.

A možná se styděl, že mi sdělil tajemství s maminkou.

Chtěla jsem mu říct, že sdílení tajemství přináší lidem úlevu, a pro odlehčení situace jsem byla připravená odvyprávět mu, jak mě sestřenka učila kdysi kouřit.

Jenže jeho obličej už neměl žádný výraz… vůbec žádný.

Usmála jsem se na něj, on mi úsměv neopětoval a nemotorně se vypotácel ze dveří.

Jako feedback jsem vzápětí napsala jedinou větu: Everything was great.

V noci mi už nebylo tak great — brutálně mi foukalo na prdel. Ale to bylo tím, že jsem si přes eBay koupila velkou dřevěnou postel, kterou jsem si nejspíš dost nešikovně smontovala. O půlnoci za mnou přišla spát mladší dcerka, vrtěla se a kolem třetí jsme se i s rámem postele a matrací nečekaně propadly na podlahu.

• • •

Druhý týden se nezměnilo vůbec nic. Věty byly ještě debilnější než minule… Dokonce došlo k naprosté idiocii, musela jsem oslovit auto, jako by to byl můj milenec… Jela jsem sama jako robot. Žádné pauzičky, žádné zprávy přátelům s nejkomičtějšími větami, žádná výtahová Měsíční sonáta… chtěla jsem to mít rychle za sebou a na nic nemyslet.

Těsně před zápisem feedbacku zaklepal kdosi na dveře.

Kamil?

Ne. Do místnosti vplula tentokrát Luba. Asistentka Luba v kostěných brýlích a riflích s kšandama.

„Slyšela jsem,“ začala a střílela očima vlevo vpravo, jako by vdechla kýbl kokainového prášku…

„Slyšela jsem a neřeknu ti od koho, to bych mohla mít potíže… Takže slyšela jsem, že někdo vynáší přes whatsupku firemní data. Nooo… a mně nezbývá než se zeptat, jestli to nejsi třeba ty… Říkám to jen mezi náma, ale kdyby to šlo takhle dál, tak těch padesát tisíc éček není sranda. Nebo je? Nebo není? Nebo je?… Schválně. Co bys pak dělala?“

„Skočila bych z okna,“ řekla jsem zasněně.

„Mluvím s tebou vážně, náš projekt má budoucnost. Jsme jeden team. Jeden team!“ zakrákorala a odešla.

Do feedbacku jsem napsala: Great sentences, awesome, simply one team!

A v návalu radostného šílenství jsem připojila oranžové srdíčko.

 

Odložila jsem sluchátka, vypnula počítač a tiše za sebou zavřela dveře. Sjela jsem za zvuků Sonáty měsíčního svitu výtahem dolů. V budově to jako obyčejně vonělo citronem a chlorem.

Citronem, aby se zaměstnanci cítili svěží; chlorem, aby se zaměstnanci cítili nesví…

• • •

V noci ke mně do postele opět přišla mladší dcerka a ve spánku mi sebrala peřinu, takže mi už zase brutálně foukalo na prdel.

Možná i proto jsem k ránu — tak trochu nečekaně — odletěla na Mars.

Cestou zpátky jsem v autě budoucnosti držela za ruku maďarského řidiče Pétera, který mi říkal, že jedeme zavézt med a jelení maso kamarádovi Attilovi do Budapešti.

„Teď v noci, a z Marsu?“ ptala jsem se rozespale.

„Neboj se, jsme tam za 15 minut, 27 vteřin,“ odpověděl, a protože nemusel řídit, zabrnkal mi na kytaru flamenco.

A pak, když auto letělo nadzvukovou rychlostí, pak jsme se na sklopených sedadlech milovali.

Havarovali jsme při nárazu auta na zem, ale přežili jsme to. Jen ten med se nám rozpatlal všude v autě a z úst mi vypadlo kus syrového masa z jelena.

Auto nás vyklopilo spodkem karoserie přímo do termálů Széchenyi, skončili jsme ve společném objetí v horké lázni a já jsem konečně dostala měsíčky.

Bylo to moc hezké, ten sen.

 

Honorář s nesrozumitelnou částkou 408 euro, 15 centů jsem obdržela s tříměsíčním zpožděním.

Od hovoru s asistentkou Lubou mi ze startupu už nikdo nezavolal. Nejspíš už byli v Číně. Ani já se nikomu neozývala.

Tím jsem kariéru „mluvím na auto budoucnosti, jako by to byl můj bližní“ považovala za ukončenou.

Jen si ještě tu a tam vybavím Kamilovu maminku a její bolavá záda.

Přeju si, aby se její dospělý syn pochlapil a nebyl už takový veliký, rozkydlý uplakánek.

A hlavně — Aby její bolest byla snesitelná. 

Dora Kaprálová (nar. 1975 v Brně) je spisovatelka, publicistka, rozhlasová a filmová dokumentaristka, scenáristka. Vystudovala dramaturgii a scenáristiku na JAMU. V letech 2000—2011 psala pravidelně recenze převážně o současné české poezii a próze. Je autorkou oceňovaných rozhlasových dokumentů. Od roku 2007 žije s rodinou v Berlíně. Prozaicky debutovala novelou Zimní kniha o lásce (Archa, 2014). Roku 2016 vydala knihu Berlínský zápisník (Druhé město). Téhož roku získala dvě česko-německé novinářské ceny, za reportáž a rozhlasový esej. Její zatím poslední vydanou knihou je povídkový soubor Ostrovy (Druhé město, 2019). Její knihy a texty jsou přeloženy do němčiny, angličtiny, srbštiny, maďarštiny, chorvatštiny či ukrajinštiny.