Láďo, ty jsi táborský rodák, bydlíš tady v Táboře, jsi členem místního tenisového klubu a na posledním Tabooku jsi stál u stánku nakladatelství Jihočeské univerzity. Jsi místní patriot?

Jsem. Vlastně jsem mimo Tábor byl nejdéle asi čtrnáct dní. Město mám moc rád, zamilovala si ho i moje žena a myslím, že je příjemné místo k životu, zejména když máš děti. A když si zmínil Tabook, tak bych dodal, že právě kolem Horváthových se vytvořila taková příjemná komunita lidí, která zejména starému městu dost pomohla. Já sice nikam moc nechodím, většinou sedím doma a čtu, píšu nebo překládám, ale když někam chci jít, v Táboře je všechno blízko, navíc v hezkém prostředí. Máme tu tenisové kurty, hezké prostředí v okolí, kde můžu trénovat své koně, a teď tu máme i Tabook, takže mně tu nic nechybí.

Dnes se odborně věnuješ mimo jiné historické próze, k tomu se hned dostaneme. Prožíval jsi někdy i ty husity, nebo to v Táboře nemáte povinně?

Neprožíval jsem je nijak zvlášť, ale hodně jsem se o jejich historii zajímal. Mimo jiné za předchozího režimu právě Husitské muzeum sloužilo jako útočiště řadě vynikajících historiků, kteří jinde pracovat nemohli. Působil tu třeba i profesor Šmahel. Právě jeho knihy o husitech a historii našeho města jsem přečetl snad všechny.

Naposledy jsi vydal knihu Od romance k románu a zase zpět. Je ta historická próza hlavně akademický zájem, nebo v tom máš i něco osobního?

Je to obojí. Šel jsem nakonec studovat anglistiku a filozofii, ale historie mě taky vždycky bavila a doteď rád čtu historické knížky. Když jsem se tím tématem začal zabývat, bylo to téma historie a vyprávění velmi silné jak v nonfiction, tak v beletrii. Kolem přelomu tisíciletí v Británii skoro nebyl slavný spisovatel, který by historickou prózu nepsal, aspoň jednu na zkoušku. Teď už to trošku upadlo, ale tehdy se tomu nedalo vyhnout. A mně to přišlo zajímavý nejen profesně, ale i osobně, protože v době, kdy jsem dospíval, tedy na přelomu osmdesátých a devadesátých let, se tady otevírala historie předchozích čtyřiceti let.

S tím se vlastně dosud nepřestalo, akorát se postupně posouvají důrazy. V devadesátých letech bylo potřeba odvyprávět jeden příběh komunistické minulosti, teď se však ke slovu dostávají další narativy. Jak ses díval třeba na takzvanou kauzu Pullmann?

Předně jsem rád, že v době, jejíž světlé stránky pan děkan Pullmann objevuje, jsem prožil pouze patnáct let svého života, a ne tak velkou část jako moji rodiče nebo někteří kolegové. A jsem rád, že žijeme v době, kdy je možné mít vlastní názor, byť například situace z anglosaských univerzit, kde se obdivovatelé sovětského modelu po krátké odmlce z devadesátých let opět silně dostávají ke slovu, vzbuzuje obavy, zda tato pluralita bude možná i do budoucna, jak o tom píše Roger Scruton v knize Pošetilci, šarlatáni a buřiči, kterou jsem právě pro naše univerzitní nakladatelství přeložil. Přepisování historie je pochopitelně hodně atraktivní koncept — tedy intelektuálně. Tebou zmiňovaná kauza ukazuje jeho limity, když narazí na žitou skutečnost. Mám na mysli to, když taková reinterpretace dějin přichází tak brzy, že dosud žijí lidé, kterým ta doba zničila život. Je logické, že se takoví lidé ozvou, jak se stalo v tomto případě. Mluvit o demokratizačních aspektech stalinismu mi nepřijde bůhvíjak přínosné. A v tomto případě i lidsky necitlivé. Jinak bych ještě dodal, že já jsem rozhodně zaujatý. Když jsem v devadesátých letech přišel na filozofickou fakultu, učili na filozofii lidé jako Ladislav Hejdánek, Miroslav Petříček nebo Pavel Kouba, tedy ti, kteří tam předtím působit nemohli. A jejich pohled mě přirozeně velmi ovlivnil.

Zajímalo mě, jestli existuje nějaké formální hledisko, jak historii od literatury odlišit

Ptal jsem se proto, že jsi překládal Haydena Whitea, který už v sedmdesátých letech přišel s tezí, že historie není žádná objektivní věda, ale spíš literární žánr.

Nepřekládal jsem přímo Metahistorii, která je asi nejznámější, ale Tropiky diskursu, které v roce 2010 vydalo Karolinum. I díky tomu mě tahle témata zajímala čím dál víc také odborně. Přepisování historie je dvojí. Totalitní režimy chtějí mít historii položenou na nějakém pevném základě a pokud možno jednolitou. V momentě, kdy se totalitní výklad zhroutí, vynořují se jiné historie a ty už mohou být vzájemně konkurenční. Souhlasím s Whitem, že historie je stejně jako literatura závislá na jazyce a jeho strukturách, používá řečové figury a vůbec všechny nástroje, které používá i spisovatel. Na té odborné rovině mě zajímalo, jestli existuje nějaké formální hledisko, jak historii od literatury odlišit. White k ničemu takovému nedospívá. To mě provokovalo a řeším to právě v té své poslední knize. Není to literárně-historická práce, spíš esej o konceptech, které jsou za historickou prózou.

Není to s rozlišením historie a literatury stejné jako třeba s odlišením autobiografie a autofikce? Text sám možná něco indikuje, ale nikdy nemůže nabídnout jednoznačná kritéria, protože i to indikování může být součástí autorské strategie…

Ano, to je hodně podobné. O tom má výborný esej Paul de Man, v originálu se to jmenuje „Autobiography as Defacement“, já jsem to kdysi přeložil jako „znetváření“. Man tam říká, že jediné kritérium poskytuje podpis autora, jeho jméno na obálce, tedy něco, co už se nachází mimo text.

Ale to, že nejde formálně rozlišit mezi historií a literaturou nebo autobiografií a autofikcí, asi neznamená, že mezi nimi neexistují jiné rozdíly, ne? Nebo co si o tom myslíš ty osobně?

Myslím, že to odlišení je naprosto klíčové, pokud nemáme sklouznout k úplné relativizaci všeho. To rozlišení je třeba dělat, ale nelze ho dělat na úrovni textu. Přesněji řečeno, nelze to určitě dělat na základě formální výstavby jednoho textu. Ale když už máš těch textů víc, můžeš je začít porovnávat mezi sebou a usuzovat, že pokud nezávisle na sobě vypovídají podobným způsobem, je za nimi nějaká událost. Nechci zde historikům fušovat do řemesla, těch metod je samozřejmě hodně. Přinejmenším od Nietzscheho víme, že každé zachycení historie je interpretací, to je jasné, ale podle mě z toho nelze vyvozovat, že všechno jsou jen příběhy. Možná trochu paradoxně tu otázku po rozlišení znovu oživily právě i ty britské historické romány.

Jak?

První vlna často byla kritická k věcem, o kterých existoval společenský konsenzus. Typicky romány kritické k dějinám britského impéria, ať šlo o kolonialismus, nebo o obchodování s otroky. Úspěch a popularita těchto románů ovšem vyvolaly další vlnu, která obsahovala díla různé kvality a některá z nich historii prostě dezinterpretovala. Najednou vstoupily do hry romány založené na konspiracích, které se žánrem historického románu spíše zaštiťovaly jako určitou značkou. A právě tehdy se i v rámci literatury ukázalo, jak je potřebné určitá rozlišení držet. Ale já bych řekl, že Whiteovi nešlo o to, aby zrušil rozdíly mezi historií a literaturou, ale aby historiky upozornil, že jazyk, který používají, není neutrální, průhledné médium.

V ostrovní literatuře už ta vlna historických románů trochu opadla, ale u nás se každý rok pravidelně zvedá. Jak si vysvětluješ, že je to pořád taková sázka na jistotu?

Vysvětlení mám, ale je banální, tak se předem omlouvám. Obecně platí, že lidé mají rádi příběhy. Nejen britská literatura je na nich postavená. Po celou druhou polovinu dvacátého století tu také byla rostoucí poptávka po příbězích ze strany filmového průmyslu. A je to právě historie, která nabízí téměř nekonečný rezervoár příběhů. Pro autora je relativně jednoduché najít si příběh v minulosti a buď ho standardně odvyprávět, anebo ho třeba nějak problematizovat pomocí postmoderních postupů. Navíc tím jeho slovo získává váhu, protože už to nemusíme číst jen jako umělecké vyjádření, ale třeba také jako kritický postoj k dějinám. U nás by to šlo ukázat například na problematice vyhnání sudetských Němců. Pro autora je to tedy literárně docela snadná cesta, jak vyjít vstříc čtenářskému očekávání a současně literaturu přesáhnout.

Velké téma je v posledních letech také mísení umělecké literatury s tou žánrovou, jak to dělají Ishiguro nebo Atwoodová. Přičemž právě historický román fúzoval jako první, ne?

Ano, tu hranici prorazily nejdřív historické romány, poté krimi příběhy a dnes je to fantasy a sci-fi. Podívej se třeba na Iana McEwana — Černí psi nebo Nevinný zpracovávají historickou látku, teď i česky vyšel jeho novější román Stroje jako já, kde jde o milostný trojúhelník s androidem. Nebo Kazuo Ishiguro — nejdřív Malíř pomíjivého světa nebo Soumrak dne, kde hraje historie klíčovou roli, později Pohřbený obr čili trochu fantasy a v úplně posledním románu Klára a slunce zase umělá inteligence. Historické látky autorům poskytly příběhy, sci-fi zase otevírá hodně etických otázek, zvlášť pokud jde o umělou inteligenci.

Tato vlna k nám ještě tak úplně nedorazila. Osobně spíš nerozumím tomu, proč každý rok vznikne dalších deset románů o druhé světové válce a jeden nebo žádný třeba o sametové revoluci a devadesátých letech, když ještě zůstaneme u té historické prózy.

To mě také zaráží. A dost se pomíjí třeba také doba rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku Československa, i když to už je samozřejmě dávno. V historii bychom nějaké kritičtější pohledy na první republiku našli, ale literatuře se to dost vyhnulo. Já si navíc myslím, že při psaní o druhé světové válce a zejména při psaní o holocaustu autoři hodně riskují. Třeba Martin Amis, když se zase vrátím na ostrovy, napsal román Zóna zájmu. Když to řeknu hodně zjednodušeně, je to vlastně přepsaný Primo Levi. Člověk tak nějak rozumí, o co Amisovi šlo, ale celé to je zoufale špatné. Co nového se dá napsat o holocaustu? Já osobně literaturu o holocaustu prakticky nečtu — odbornou ano, ale fikci ne. Kromě toho, že je to opakování cizího příběhu, zdá se mi to i morálně pochybné.

Život není demokratický

Mluvíme tu o historii, její interpretaci a přepisování, ale něco podobného se děje i přímo v literární historii. V poslední době se třeba dost mluví o tom, jestli by se některá standardní díla neměla vyřadit z kánonu kvůli tomu, že obsahují rasistické prvky, nebo jestli by se do něj naopak neměla včlenit díla různých menšin. Jak ty se na tyto boje kolem kánonu díváš? Je to mocenská hra?

V utváření literárního kánonu hraje velkou roli třeba také náhoda. To říká Frank Kermode v knize Rozkoš a změna. Estetika kánonu. Může se třeba stát, že určitý autor se pro nás po několika desetiletích nebo i staletích stane zajímavý, protože něčím odpovídá tomu, jak se vyvinula naše kultura či literární vkus. A naopak jsou autoři, kteří nás už dnes neoslovují, přestože nepsali nutně horší knihy. Ale přímo ke tvé otázce: Mně osobně nepřijde přesvědčivé vysvětlovat vše mocenskou hrou nebo nějakými partikulárními zájmy. Ono se to občas dostává až na úroveň konspiračních teorií. Kánon nelze utvářet pouze mocensky, přestože mocenské prvky do toho vstupují, třeba tím, jak se ve školách utváří curriculum.

A je přirozené, že se kánon přepisuje podle mimoliterárních kritérií?

Jsem k tomu trochu skeptický. Já už jsem kdysi před lety, než tato témata dospěla k nám, navštívil přednášku jednoho amerického profesora, který mluvil o tom, jak je potřeba reformovat katedry anglistiky s ohledem na to, aby se vyhovělo potřebám menšin. Mluvil o tom, že některé menšiny, ať už pojímané etnicky, nebo sexuálně či jinak, jsou underrepresented, tedy podreprezentované. Zarazila mě ta představa o literatuře, která se za tím skrývá. Že literatura něco reprezentuje a že by například měla reprezentovat konkrétní menšinu na základě barvy pleti, sexuální orientace a podobně. Takové pojetí dnes není výjimečné, spíše se, zejména v anglosaském světě, stává akademickým standardem, ale já osobně se domnívám, že je hluboce mylné. Literatura se stává zajímavou ve chvíli, kdy se dotýká něčeho, co máme společné. Různé identity a jejich reprezentace mohou být skvělé koření, ale literatura podle mě míří za ně. Kdybys tu ideu reprezentace dotáhl do důsledku, mohl bys jako autor vyjadřovat jen vlastní identitu. Co bych si s tím jako čtenář počal? Hodnota literatury naopak spočívá v přesahu. Samozřejmě, že literatura má i dokumentární funkci, ukazuje nám různá prostředí a různé možnosti, jak být člověkem, ale ta dokumentární funkce podle mě není primární.

Je to tedy podle tebe redukce literatury, pokud se na ni čím dál více přenášejí požadavky politiky identit? Mají i literární postavy dostávat rovné příležitosti?

Proč byla tak špatná psychologická kritika na přelomu devatenáctého a dvacátého století? Protože vnímala literaturu jako symptom. Četla dílo jen jako výtvor určitého člověka, výtvor, který na něj ukazuje, a určovala buď psychiatrické diagnózy, nebo se rozplývala nad osobností génia. Teď je zase literatura chápána jako sociologický symptom, jako něco, co má co nejvěrněji odrážet naše představy o spravedlivé společnosti. Ale od toho tu literatura není, to je nepochopení její funkce. A proto si také myslím, že ty snahy o přepisování kánonu nebudou dlouhodobě příliš úspěšné. V tomto bych věřil, že literární tradice je dostatečně silná a zařídí se dle svých vlastních kritérií.

Idea reprezentace se však netýká jen kánonu, ale například i toho, jaké postavy mají být v knihách. S tím dřív pracoval spíš seriálový průmysl, který po scenáristech chtěl, aby se každá významnější část publika měla s kým identifikovat. V poslední době však už i nakladatelé požadují pestrost a reprezentativnost postav, explicitně kvůli korektnosti, implicitně možná ze stejných důvodů jako producenti. Mluvím teď samozřejmě hlavně o Spojených státech.

Vyžaduje se diverzita identit, ale současně uniformita myšlení. Což je škoda, protože k novým objevům vede spíše polemika, tedy střet myšlenek. I v literární teorii a kritice jsou ty nejzajímavější texty vyhroceně polemické, ale tato polemika je čím dál méně možná. V akademickém prostředí to dospělo do zvláštního stavu, kdy existuje pár slavných osobností, jako byl třeba Harold Bloom, než zemřel, kterým bylo dovoleno provokovat a skoro se to od nich i očekávalo, ale všichni ostatní se musí držet pevného ideového rámce. To mi přijde nezdravé.

V utváření literárního kánonu hraje velkou roli třeba také náhoda

Reprezentace je skvělá myšlenka v zastupitelské demokracii, ale umění přece není demokratické.

A není demokratické proto, že ani život takový není. Demokracie je vynikající společenské zřízení, které nám umožňuje relativně dobře koexistovat. Ale život není demokratický, nikdo nehlasuje o tom, do jaké rodiny se narodíme. A život není ani spravedlivý, protože někdo se do dobré rodiny narodí krásný a talentovaný a někdo ne. Vnášet do sféry umění to, co je politicky žádoucí, je umělecky zhoubné. To zadání je úplně jiné, jde o nezávislé sféry. Nepotřebujeme spravedlivé umění — potřebujeme umění, které nás bude oslovovat na nějaké základní lidské rovině. Třeba tím, že bude netuctově hovořit o nespravedlnosti. Nemluvě už vůbec o tom, že mnozí důležití autoři nebyli zrovna sympaťáci, se kterými bys jel na dovolenou. Protože i dnes se dílo posuzuje podle morálních kvalit autora. To je také nesmysl, už proto, že ty morální kvality se často posuzují podle jednoho tweetu nebo vyjádření do médií.

Větší impakt

Když se člověk podívá na seznam toho, co jsi z angličtiny přeložil, zjistí několik věcí. Za prvé, jsi dost pracovitý, za druhé, překládáš beletrii i odbornou literaturu, a za třetí, jako překladatel jsi taková přelétavá nymfa. Od spousty autorů jsi přeložil třeba jen jednu knihu…

To vzniklo spíš náhodou, že jsem na další překlady neměl čas, nebo jsem se k nim nedostal.

A nemrzí tě to? Co třeba takový Don Delillo? To je skvělý autor, ale přeložil jsi jen Cosmopolis.

Zrovna u Delilla mě to trochu mrzí, na druhou stranu v poslední době ho překládají skvělí kolegové jako Petr Onufer nebo Petr Fantys. Jak říkáš, skvělý autor, ale tady v Česku jej trochu pohřbil Bílý šum, to je zásadní román, ale vydala to kdysi Votobia a ten překlad je opravdu v podstatě nečitelný. Ale myslím, že Argo to teď chce vydávat znovu v novém překladu. Stejně tak mě trošku mrzí, že jsem přeložil jen jednu knihu od Juliana Barnese, Pohlédnout do slunce, ale pak ho začal překládat Petr Fantys a překládá ho výborně, takže jako čtenář doufám, že ho bude překládat dál.

Nejvíc jsi toho přeložil od Edwarda St Aubyna, totiž čtyři díly Patricka Melrose. Za ten první svazek jsi loni dostal Magnesii Literu, což je půvabné, protože dřívější St Aubynova kniha Marně hledám slov je ostrá satira na literární ceny.

St Aubyn mi snad zůstane, teď má nový román, o který bych docela stál. St Aubyn mě zajímá, právě i ta jeho předchozí dost sžíravá a podle mě pravdivá satira na literární ceny je skvělá. Ta kniha tady prošla spíš bez povšimnutí, ale já jsem se u ní dost bavil. Zajímavé je, že to, co se tam jeví jako nejvíc přitažené za vlasy, odpovídá skutečnosti. Jde o případ z historie Booker Prize, kdy si jedna porotkyně těsně před slavnostním vyhlášením ceny rozmyslela svoje stanovisko. Porota už byla dohodnutá, vcházelo se do sálu, ale dotyčná si uvědomila, že by to vlastně mělo být jinak a že její hlas patří někomu jinému. Takto nakonec dostal svou první Booker Prize J. M. Coetzee za Život a dobu Michaela K. a Salman Rushdie toho roku přišel zkrátka.

Seděla by sžíravá St Aubynova satira v něčem i na samotnou Magnesii Literu?

Úplně ne, protože Magnesia se spíše podobá cenám Costa — uděluje se v mnoha kategoriích. Snad na té úplně nejobecnější rovině, jako na každou významnou literární cenu. V současném nezájmu o literaturu ceny potřebujeme, a čím je cena „prestižnější“, tím větší publicitu knihám přináší — což je samozřejmě dobře. Ale na druhé straně zároveň knižní terén svou prestiží trochu deformuje.

Kromě titulů, které už tady padly, máš mezi svými překlady nějakou srdeční záležitost?

Dost se mi líbil Hermafrodit Jeffreyho Eugenidese, ten za něj zase dostal Pulitzera, když jsme u těch cen. To je velká sága, která zachycuje dějiny Ameriky ve dvacátém století. Ale i od Eugenidese jsem přeložil jen tuto knihu, pak totiž práva koupil Host a už mě nikdo neoslovil… Hodně mě taky bavil Kazuo Ishiguro, jeho povídky Nokturna, které teď vycházejí v reedici a nad jejichž korekturami právě sedím. A mám samozřejmě také své překladatelské sny, jenže do nich bohužel patří příliš rozsáhlá díla. Překládal jsem před pár lety Černou knihu od Lawrence Durrella a v češtině pořád nemáme jeho Avignonský kvintet, ten bych jednou přeložit chtěl. Ještě horší to je s cyklem Tanec na hudbu doby Anthonyho Powella, to je dvanáctidílný cyklus a každý ten díl má asi dvě stě padesát stran. Takže to bych vlastně reálně překládat nechtěl, on by to ani nikdo nevydal, ale literatura je to skvělá. Podobně jako St Aubyn je to vlastně portrét britské vyšší společnosti, akorát Powell psal o době kolem poloviny dvacátého století. Je to svět, který vlastně moc neznáme. Skoro celá britská literatura té doby se zabývá střední třídou, a jestli je něco underrepresented, je to právě aristokracie.

Hilského veřejné přednášky mají daleko větší „impakt“ než kdejaký impaktovaný časopis

Vybíráš si jako překladatel tituly sám a snažíš se je u nakladatele prosadit, nebo ti je naopak spíš nabízí nakladatel?

Sám si vybírám spíš odborné věci, které obvykle vycházejí v Karolinu. Karolinum má skvělou edici Limes, kterou jsem spoluzakládal, dodávám Martinu Janečkovi tipy a řada z nich je akceptována, za což jsem vděčný. A v létě jsem Academii doporučil Mary Shelleyovou, román Poslední člověk — Jiří Padevět na to slyšel, takže na překladu teď dělám a doufám, že do budoucna třeba vyjdou další opomenuté texty z dějin anglické a americké literatury. Jinak je to většinou tak, že mi nakladatelství, hlavně Argo, překlady nabízejí. On se taky v posledních letech ten trh s překlady docela proměnil. Dnes je u lepších titulů běžné, že práva na ně se prodají ještě dřív, než kniha vyjde v originále. Takže než já knihu jako čtenář zaregistruju, práva už má konkrétní nakladatel a někdo už ji možná i překládá. Takže i já spoléhám spíš na to, co mi v Argu takto nabídnou. A dost do toho také vstupuje, kolik mám zrovna další práce, přece jen pouze nepřekládám.

Ano, už přes deset let jsi ředitelem Ústavu anglistiky na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity. Jak moc jsi sžitý s rolí akademika?

Mě moc baví učit a jsem moc rád, že v Budějovicích mám vynikající podmínky, abych mohl učení skloubit s překládáním. Každý semestr učím zhruba šest kurzů, mezi nimi jsou právě i překladatelské semináře, o které je v poslední době čím dál větší zájem, to mě těší. Jsem na filozofické fakultě v Českých Budějovicích opravdu šťastný, asi i proto, že ten Ústav anglistiky jsem spoluzakládal a od začátku jsem se snažil vést ho tak, aby mi to dávalo smysl. Tehdejší děkan Pavel Král tehdy oslovil Martina Hilského a ten zase Petra Onufera, Tomáše Jajtnera a mě, kteří jsme všichni studovali na pražské anglistice kolem poloviny devadesátých let. Petr Onufer na to neměl čas, protože šel pracovat do Arga, takže jsem tam zůstal já a Tomáš Jajtner. Martin Hilský nám velmi pomohl, protože se uvolil, že v Budějovicích bude učit, a pět let za námi skutečně každý týden dojížděl, takže hlavně díky němu — a díky skutečně velkorysé podpoře a pochopení následujících děkanů Vladimíra Papouška a Ondřeje Peška — se tam ten obor mohl rozvinout.

Jaké bylo tvoje studium anglistiky a filozofie v polovině devadesátých let?

Dnes to působí jako klišé, ale vážně to bylo dost nespoutané, až anarchistické. Nesnáším byrokracii, takže mně to vyhovovalo. Opravdu jsme tehdy měli pocit, že všechno nějak jde. Pro mě to byly určující roky, přišel jsem do Prahy jako kluk z Tábora v roce 1993, dokážeš si to představit. Najednou bylo snadné dostat se ke spoustě knih, o kterých jsem do té doby jen slyšel, nebo ani to ne. Vybavuje se mi, jak jsme pořád chodili do copy center kopírovat si knihy, které jsme chtěli mít doma aspoň takto. A zároveň ta fakulta byla plná zajímavých lidí, se kterými jsem v kontaktu doteď, vedle již zmíněného Petra Onufera mě napadají třeba Martin Pokorný, Petr Fischer, Tomáš Dimter a řada dalších.

Dá se něco z toho nadšení devadesátých let přenést do současných Budějovic?

Zopakovat to samozřejmě nejde, ale něco jsme se snažili zapracovat. Myslím si třeba, že i studenti na humanitních oborech mají zájem dělat věci, které nebudou jen nějakou přípravou na budoucnost, ale které jim umožní se realizovat hned teď. Šárka Šavrdová z dybbuku nám například nabídla, abychom na semináři přeložili jednu knihu esejů, která pak skutečně vyšla. To je samozřejmě pro studenty nejlepší, když vidí, že jejich práce obstojí i mimo učebnu. Okamžitě ze sebe dostanou něco navíc, když jim dovolíš být tvůrčí. Další věc je, že naše studium je pojato hodně literárně. Anglistiky ve světě se občas stávají aktivistickými buňkami, jak o tom píše třeba Camille Pagliaová, my jsme v tomto dost tradiční, klademe důraz na jazyk a literaturu.

Je něco, co ti v současném akademickém provozu nevyhovuje?

Já osobně mám trošku problém v tom, že mě baví psát pro české publikum, baví mě psát kritiky, doslovy. Rád píšu do médií, která nejsou vysloveně odborná, ale literaturu spíše zpřístupňují širšímu okruhu čtenářů. Proto teď poměrně pravidelně přispívám do Aktuálně, Deníku N, rád taky píšu k vám do Hosta nebo ty doslovy ke knihám. Nevyhýbám se zkrátka esejistice, ostatně tak to většinu života dělá i můj učitel Martin Hilský, v romanistice zase Jiří Pelán nebo Václav Jamek. Současné ostré oddělení „vědy“ a esejistiky, stejně jako důraz na všelijaké granty a vysoce odborné časopisy, není v oblasti literatury a filozofie šťastné. Jestliže společnost dlouhodobě investuje do vzdělání určité skupiny lidí a do podmínek, které mají k intelektuálnímu rozvoji, je podle mě v pořádku, aby jí to ti lidé vraceli i takto. Osobně si myslím, že třeba veřejné přednášky Martina Hilského mají daleko větší „impakt“ než kdejaký impaktovaný časopis.

Vymyslím to v sedle

Dnes jsi mě vzal do stájí a na tenis. Nejenže jsi anglista, ale máš i takový britský způsob života…

Ale golf nehraju. To jsem si kvůli jednomu překladu, právě toho Juliana Barnese, musel všechno nastudovat.

Jak ses dostal ke koním?

Praděda byl žokej, ale toho já nepamatuju. Jen jsem od útlého dětství chodil s tátou na dostihy. Chtěl jsem se naučit jezdit, ale do roku 1989 to moc nešlo nebo alespoň já jsem nevěděl, kam jít a kde začít. Základy jsem se naučil až na začátku devadesátých let v jedné veřejné jízdárně, později během studia jsem začal intenzivně jezdit přímo ve Velké Chuchli. Střídal jsem přednášky na anglistice a filozofii s ježděním na koni, chodil jsem tehdy k trenéru Šatrovi, to byl jeden z nejvýznamnějších trenérů naší historie, a sám jsem si tehdy udělal roční rekvalifikační kurz trenérství dostihových koní. Zkoušky jsem dělal den po státnicích na anglistice. Po škole jsem si pak svého koně převezl sem do Tábora a posledních patnáct let koně trénuju tady.

Jak se vlastně takový kůň trénuje?

V podstatě jako atlet. Je to postavené na opakování určitého stereotypu a zvyšování zátěže. A hlavně ho musíš neustále sledovat a vnímat, protože ti neřekne, jak se zrovna cítí. Je důležité najít tu správnou mez, kdy ještě můžeš nějak tu intenzitu zvyšovat a kdy už by to bylo za hranou a projevilo se nějakým zraněním nebo psychickými problémy v podobě přehnané nervozity. Hlavně musíš ale trefit na dobrého koně. Jak říkají Irové, z osla dostihového koně neuděláš. Já jsem měl v tomto ohledu neobyčejné štěstí. Před lety jsme s dalšími dvěma kamarády založili stáj, měli jsme několik koní a ten nejúspěšnější, Mikesh, běhal opravdu na vrcholové úrovni. Třikrát za sebou byl vyhlášený nejlepším sprinterem v Česku, občas běhal i evropské dostihy. Jezdili jsme s ním do Německa, Maďarska, Itálie, všude se dobře umisťoval. Bylo to krásné období, ale třeba cestu do Milána s přívěsem za autem už bych asi opakovat nechtěl, to už bylo fakt daleko. Na druhou stranu ještě jednou bych hrozně rád měl koně, který by mohl běhat velké dostihy.

Jak často na koni jezdíš ty?

Jezdím na koni každé ráno, mám teď čtyřletou klisnu Meannah. Když mám něco psát, obvykle to vymyslím v sedle. Brzy ráno je všude klid, jsi sám s koněm uprostřed polí a luk, pro mě je tohle hrozně inspirativní. 

Text a fotografie Jan Němec