REPORTÁŽ
host 06/21

2021: Stále rozstřílené Slezsko

Reportáž Ivana Motýla
Vkládat prsty do ran po dávkách ze samopalů a dělostřeleckých granátech. Dotýkat se puchýřů po střelbě v ruinách kostelů a na fasádách zborcených zámků, přitom se od českých hranic nevzdalovat víc než dvanáct kilometrů. Kietrz, Nowa Cerekwia, Rozumice, Wojnowice, tam všude se jizvy z druhé světové války ještě nezacelily. Vězni v Kietrzi tkali koberce také z vlasů osvětimských obětí a od roku 1972 v městečku dospívala nobelistka Olga Tokarczuková.

Gott ist tot? Ani náhodou, jen už nebydlí v kostele apoštolů Šimona a Judy Tadeáše ve Wojnowicích, odkud ho vyhnali rudoarmějci. A vlastně i wehrmacht.

Vždycky si myslím, že už takovou ženu nenajdu, poslední Germánku v Polsku. Pořád ale postávají u plotů a chtějí vyprávět. I tady ve Wojnowicích na přelomu dubna a května 2021.

Irmgard Weinhold, ročník 1932: „Fronta prošla dědinou sedmkrát tam a zpět. Sedmkrát to tady dobyli Rusové a za pár dnů zase Němci.“

Po bojích zůstaly jen trosky, i střechu kostela dělostřelci pohřbili do prvních jarních kopřiv. Ustřelili věž a kulkami potetovali fasádu, od té doby stavba ve stylu pozdního vesnického baroka z roku 1806 nenašla faráře.

Třináctiletá Irmgard boje o vesnici poznala z vyprávění, jako přímá svědkyně by tady asi vydechla v minovém kráteru. „S rodiči jsme bydleli v sousedních Posucicích a začátkem března 1945 nás evakuovali do Zwickau in Böhmen, asi tři sta šedesát kilometrů odtud.“ Do Cvikova v Lužických horách, jak žena zdůrazňuje „až za hranicemi“.

Pozdní vyhánění Němců

Když se kolem půlky května dostali Weinholdovi domů, ještě to byla německá vesnice Poßnitz a Wojnowice se jmenovaly Wanowitz. Tato část Evropy patřila od roku 1742 nejprve Pruskému království a později Německu, neboť Marie Terezie prohrála s Berlínem Slezské války.

„V květnu tu ještě byli Rusové. Ukradli, co mohli. Hodinky, zlato nám rvali z uší, ženám ubližovali. A všechno rozstřílené,“ vypráví poslední Němka v Polsku, ale za týden určitě najdu nějakou další.

Když do kraje vtáhla polská správa a území prohlásila za starou vlast, začalo vyhánění. Wypędzenie, prostě vypendění. Irmgard nechce vysvětlovat, proč její rodiče mohli zůstat. Nějak to zařídil otec, protože když v roce 1958 zemřel, rodina musela šupem do pozdního odsunu. „Z nenávisti k Němcům vyhnali maminku a moji mladší i starší sestru. Já jsem mohla zůstat, protože jsem se v roce 1957 vdala za Poláka.“ Matka se usadila ve Frankfurtu nad Mohanem, už od konce šedesátých let se ale všichni navštěvovali, polská železná opona nikdy nedosedla až k zemi.

Čapí hnízdo v ruinách věže kostela svatých Šimona a Judy Tadeáše ve Wojnowicích je prý obydlené každý rok, drahná léta. Jeden z čápů náhle vzlétne a usadí se na chátrajícím zdivu. Fascinují mě stopy kulek. Hlavně v těch místech, kde ještě neopadaly vnější omítky. Zedníci snad do malty museli naházet kopy vajec, že se presbytář kostela ani po šestasedmdesáti letech nevysvlékl na cihlu. Kulka vedle kulky, ale fasáda na kněžišti nepopraskala.

Co kousek, to nějaký vrak

„Rodáci sem od šedesátých let přijížděli autobusy a přáli si kostel opravit. Komunisti jim to nikdy nedovolili a po pádu režimu už na to neměli sílu ani peníze,“ vypráví devětaosmdesátiletá Irmgard Weinhold.

Když se vdala za Poláka a vyhnula se opožděnému odsunu, bála se své dva syny naučit německy. „Škoda, mami, mohli bychom se ještě všichni vystěhovat,“ dobírá si matku syn Zbygniew, ale asi to nemyslí vážně. Cítím, že je na vsi spokojen. „Žijeme si teď v Polsku trochu lépe než za komunismu. S vámi Čechy se to ale nedá srovnávat, vy se máte moc dobře.“

S paní Irmgard pociťuji zvláštní blízkost, pocházím také ze smíšené rodiny. Otec Günter (1940) a matka Hermina (1944) se narodili jako Němci, navíc oba dědečci v den slehnutí manželek sloužili ve wehrmachtu. Po válce se však Günterovi i Hermině vykouřila mateřština z hlav, neboť doma z ní neslyšeli ani slovo. „Tak to vidíte, stejný osud,“ podívá se mi do očí stařenka z Wojnowic.

Na vojáky si hraji nerad, ti hoši z vojenských historických klubů mně lezou na nervy. O postupu Rudé armády v těchto slezských končinách jsem slyšel padesátkrát, strategické údaje ale vždycky zapomenu, proto se obracím na historka Ondřeje Koláře z Národního památníku II. světové války v Hrabyni.

Mezi dnešní polskou Ratiboří (Racibórz), Glubčicemi (Głubczyce) a Prudnikem se v brzkém jaru roku 1945 válčilo v rámci Hornoslezské operace, kdy se Rusové snažili oslabit jižní křídla německé obrany, aby neohrožovala útok na Berlín. „Velkým obchvatem v západním směru se pak rudoarmějci pokusili o průnik na české území směrem k Ostravě, která byla v té době poslední velkou základnou zbrojního průmyslu pro wehrmacht,“ vypráví Kolář. „Vojska generála 60. armády, generála Kuročkina, se přes tuto oblast probojovala během března 1945 na Osoblažsko, což byl vůbec první ruský průnik na území dnešní České republiky.“

Hornoslezská operace se posléze prolnula s Ostravskou operací a během půldruhého měsíce spolu na obou stranách dnešní hranice svádělo bitvu na čtyři sta tisíc německých a ruských vojáků (s nimi i Svobodova tanková brigáda). Přibližně sto tisíc jich padlo.

Dědiny na obou stranách hranice se měnily ve spálenou zemi nasátou krví vojáků. „Nepoznávali jsme svou milovanou Hrabyni, neboť na jejím místě zůstala jen halda trosek a rozsáhlé spáleniště. Pole byla proměněna v zákopy plné drátěných překážek a trychtýřů od bomb, co kousek, to nějaký vrak nákladního auta, děla nebo tanku, z něhož leckde trčely spálené nohy vojáka,“ líčí následky bojů kronika Hrabyně. „V některých částech bojiště prošla fronta až sedmkrát tam a zpět,“ potvrzuje historik, co mi vypráví Irmgard Weinhold.

Uwaga! Budynek grozi zawaleniem!

Zničené české Slezsko mezi Opavou a Ostravou bylo postupně obnoveno, na polské straně čáry ale leccos zůstává ve stavu z jara roku 1945. Tu dobu si už nikdo nepamatuje, v Poßnitz ani ve Wanowitz. „Zůstala jsem tu sama s mrtvými,“ říká Irmgard. Nemám odvahu, abych ji vytáhl na zpustošené pohřebiště u kostela, kde se dochovalo několik vyvrácených náhrobků.

„Alois Bartus“, čtu na jednom ze zlomených kamenných křížů. „Lieber Mutter und Grossmutter Anna Klebr“, je vytesáno na dalším, paní Anna tu byla pohřbena 4. listopadu 1939 v požehnaném věku osmdesáti let.

Vetchý dřevěný kříž před wojnowickou zříceninou je podepřen menším, a ještě chatrnějším Kristovým symbolem. V kostelní lodi si razí cestu k jarnímu slunci první lístky vzrostlých stromů. Nahlížím do zbytků věže, kus zdiva se musel sesunout poměrně nedávno, možná během letošní zimy. „Uwaga! Budynek grozi zawaleniem!“ varuje mě černý nápis na žlutém smaltu.

Polští migranti vyhnaní Stalinem z takzvaných východních Kres si po válce ve Wojnowicích opravili méně poškozený evangelický chrám, a ten katolický nechali ladem. Na bývalých německých územích se stejně necítili doma a celý život doufali, že se budou moci vrátit do rodného kraje, jenž dnes patří k Ukrajině. A že jim budou vráceny domy i pozemky, což byla stejná utopie, o jaké snili vyhnaní Němci.

Ve Wojnowicích už nemohu najít nikoho, kdo si dětství strávené někde kolem Lvova pamatuje. Před dvaceti lety jsem je tu běžně potkával, jeden z nich mě dokonce zatáhl na půdu a vytahoval z černé dřevěné truhly fotografie rodné vesnice, modlitební knížky a další památky. Zabalen a připraven k okamžitému návratu na východ.

Wojnowice a další vsi v okolí se zničenými kostely patří k takzvaným Znovuzískaným územím, historici jim říkají Ziemie Odzyskane. Jde o bývalá území Německé říše, která po válce připadla na pokyn generalissima Stalina a po dohodě se Spojenci polskému státu. Obrovské území od Horního Slezska přes Dolní Slezsko až k řece Nise a kolem Baltu až do města Gdaňsk.

„Poláci z východu se s přesídlením nedokázali sžít, takže ani neměli velký zájem na opravách zničených kostelů, zámků a dalších staveb. Cítili se tu být dočasnými hosty,“ uvažuje Ondřej Kolář. Stát do Znovuzískaných území téměř neinvestoval, hlavně tam kdesi u českých hranic. Západní Německo navíc poválečnou změnu hranic neuznávalo a ztracené země označovalo jako „německá území pod polskou správou“ až do sedmdesátých let. Dlouho tu nebylo nic jisté, spory ukončila až polsko-německá smlouva z roku 1990. Příliš pozdě na to, aby uprchlíci z Kres našli domov ve Slezsku hned v první generaci.

Znova se dotýkám jakoby včerejších jizev po kulkách na fasádě wojnowického kostela a malta se mi v prstech míchá s cihlovou drtí.
Rána vedle rány.
Bum!!! Dzmm!!! Fjííí!!!

Nemohu vědět, jak přesně zněla druhá světová válka, ale vybavují se mi cvičné střelby a poučky lampasáků o nepříteli, který mě rozstřílí samopalem, když včas a dostatečně daleko nehodím granátem. To bylo na vojenské katedře Vysoké školy báňské v Ostravě na podzim roku 1989.
Válka je vůl!


Po stopách nobelistky

Čtyři kilometry vzdálená Kietrz leží přímo na české hranici. Městečko střeží silážní věže zemědělského kombinátu, který je v médiích občas barvitě popisován jako „poslední polský státní statek“. A kupodivu stále hospodaří se stejnými úspěchy jako kdysi Slušovice.

Za statkem našlo místo hřiště a hned vedle základní škola s lyceem. Nad portálem budovy visí portrét Olgy Tokarczukové a ředitelka Anna Ludwikowska Wierzchowiec mi chvíli poté ukazuje tablo absolventů základky z roku 1976, mezi nimiž je i portrét budoucí nositelky Nobelovy ceny za literaturu 2018. Ve stejné budově působí i lyceum, na kterém Tokarczuková odmaturovala.

Potrpí si tu na patrony, stejně jako všude v Polsku. Základku zasvětili Tadeuszi Kościuszkovi, vůdci protiruského povstání z roku 1794. Střední školu romantickému básníkovi Cyprianovi Kamilu Norwidovi a celý komplex škol papeži Janu Pavlovi II. Všichni patroni mají na chodbách své koutky, anebo rovnou síně tradic, vedení školy vyvěsilo i dva portréty Tokarczukové. Nobelistce je věnováno i několik nástěnek a galerie u kabinetu výtvarné výchovy, v níž se studenti snažili zachytit tvář slavné absolventky.

Ze spisovatelky však další patronku asi nevyrobí. „Paní Tokarczuková se škole z nějakých důvodů vyhýbá, i když do Kietrze přijíždí hodně často za matkou, která teď má zdravotní problémy,“ vypráví ředitelka, která knihy laureátky považuje za náročné a dočetla jen tituly Pravěk a jiné časyBěguni. „Olga je intelektuální spisovatelka a porozumět jí, to vyžaduje velkou literární zkušenost,“ myslí si.

Tokarczukovi se do Kietrze přistěhovali v roce 1972, když bylo Olze deset let 

Kantoři, kteří budoucí nobelistku učili, už jsou v důchodu. Nepamatuje si ji ani školník. Otec spisovatelky Józef odpočívá na městském hřbitově, který sousedí přímo se školním areálem. Nejspíš tady mezi vyvrácenými náhrobky německých starousedlíků z města Katscher studentka začala přemítat také o tom, kdo je na tomto území doma. Sedmnáctiletou Olgu si na hřbitově představuji ve stejné situaci, v jaké jsem teď já, kdy luštím německá jména: August Englisch, Franz Stefanides, Rudolf Alker…

Kietrz je jedno velké sídliště pro šest tisíc obyvatel, neboť v zuřivých bojích v březnu a dubnu 1945 byla původní zástavba z osmdesáti procent zničena. Náměstí se změnilo v hromadu cihel, které byly posléze odváženy na obnovu Varšavy. Zámek se proměnil v několik kamenných zdí, které stále trčí ze země v parku pod kostelem. Taková města v Čechách a na Moravě nemáme, Tokarczuková zdejší vyvrácené dějiny musela nějak vnitřně zpracovávat. V médiích přitom o Kietrzi mluví zřídkakdy a spíš úsečně, což platilo i po udělení Nobelovy ceny. Také narážky v jejím díle jsou spíš ojedinělé.

Tokarczukovi se do Kietrze přistěhovali v roce 1972, když bylo Olze deset let. Předtím žili v Sulechówě a Klenici v Lubušském vojvodství, mezi Poznaní a Zielonou Górou. V Běgunech se sice nic konkrétního o Kietrzi nepíše, ale spisovatelka líčí alespoň útěky rodiny z tohoto městečka:

Dopoledne koupání v moři nebo jezeře, odpoledne cesta za starobylými památkami města zakončená večeří — obvykle z konzervy: guláš, karbanátky, rajská omáčka. Musela se jen uvařit rýže nebo těstoviny. Věčné šetření, zlotý je slabá měna, nic si za něj nekoupíš. Hledání míst, kde je možné se připojit k elektřině. […] Nebyli skutečnými cestovateli, protože odjížděli, aby se vrátili. A vraceli se rádi, s pocitem dobře vykonané práce. Vraceli se, aby posbírali hromady dopisů a účtů, vyprali všechny věci, nenápadně zívající přátele k smrti nudili svými fotkami. To jsme my v Carcassonne. A tady je manželka před Akropolí.

Žádné velké zátarasy, ani vnější, ani vnitřní. Kdo chtěl cestovat do Francie anebo Řecka, nějak se to dalo udělat i v komunistickém Polsku, Tokarczukovi jezdili na Západ československou škodovkou.

U trosek textilky Wilhelma Schaefflera

Co přežilo v Kietrzi válku, to se mění v trosky v jednadvacátém století. Rudoarmějci třeba zčásti ušetřili rozhlehlou textilní továrnu Wilhelm Schaeffler AG (za komunistů Welur). Ohromující komplex pomalu se měnící v rozvalinu až od roku 2000, stále mu však vévodí třípodlažní objekt z režných cihel dlouhý přes dvě stě metrů. Je to největší stavba ve městě, byť už přišla o střechu a dál chřadne.

Textilka se stala předmětem rozsáhlých majetkových machinací, jimiž se léta zabývá justice, kauza spojená s divokým kapitalismem mě ale nechává chladným. Cihlové zdi vyprávějí mnohem hrůznější historii z dob druhé světové války, kdy část areálu sloužila jako koncentrační tábor pro nepohodlné Poláky a vězni tu tkali vyhlášené koberce. Příze se však vyráběla i z lidských vlasů, které do Kietrze dodával sto dvacet kilometrů vzdálený vyhlazovací tábor v Osvětimi.

Historik Andrzej Strzelecki z Osvětimi v jednom z muzejních sborníků přímo uvádí: „Příjemcem lidských vlasů z koncentračního tábora Auschwitz byl průmyslový závod Teppichfabrik Schaeffler AG v Kietrzi.“ A potvrzuje, že po válce byla v továrně nalezena zásilka vlasů vážící nejméně 1 940 kilogramů. Což odpovídá čtyřiceti tisícům lidí. Pytle s vlasy byly označeny písmeny KL Au. Konzentrationslager Auschwitz, koncentrační tábor v Osvětimi.

Nalezené důkazy v pytlích zkoumal v roce 1946 Ústav soudního lékařství Jagellonské univerzity v Krakově, který v nich našel stopy kyanidu. A právě plynný kyanovodík (HCN) byl smrtelnou látkou Cyklonu B, jenž se stal hromadnou vyhlazovací zbraní nacistů v plynových komorách. Někteří vězni i bývalí zaměstnanci továrny v Kietrzi také potvrdili, že ze zásilek vlasů byla vyráběna příze určená k dalšímu textilnímu zpracování, a to již od roku 1943.

Nález z Kietrze byl vrácen do Osvětimi a dnes tvoří jednu z nejsmutnějších expozic v tamním muzeu a také klíčové svědectví o holocaustu. Návštěvníci většinou před dvoutunovou hromadou vlasů oněmí hrůzou, mrazivé pocity mě nyní přepadají i u fabriky. Skoro se bojím podívat do vytlučených oken, aby se v nich nějak nezhmotnilo dávné zlo.

Podle různých odhadů bylo v Osvětimi zmařeno 1,2 až 1,6 milionu lidských životů. Ruiny textilky v Kietrzi jsou sice oploceny a označeny zákazy vstupu, několika provizorními vchody lze však vejít i do útrob. Otrockou práci vězňů držených přímo v areálu továrny v Kietrzi využíval berlínský podnikatel Wilhelm Schaeffler. Vysoce postavený úředník Drážďanské banky koupil bývalou židovskou textilku v roce 1940 (tehdy měla název Davistan AG) za výhodných podmínek, zaplatil jen sedmdesát procent odhadní ceny, a brzy přibral za společníka i mladšího bratra Georga. Bratři Schaefflerové navázali v Kietrzi na dosavadní výrobu koberců a čalounění, odívali wehrmacht a brzy také produkovali letecké pumy a jehlová ložiska pro tanky.

Historici osvětimského muzea vyčítají dědicům bratří Schaefflerů, že se podnes nedokázali postavit čelem k minulosti. Společnost Schaeffler je přitom považována za jednoho z gigantů německého automobilového průmyslu a je to i globální podnik s pobočkami v desítkách zemí včetně České republiky. Firma ale válečné události vymazala a uvádí vznik až k roku 1946 v bavorském městě Herzogenaurach, kam se rodině před koncem války podařilo převézt část vybavení fabriky právě z Kietrze.

„Bratři Schaefflerové začali své podnikání v Herzogenaurachu v roce 1946. S odvahou, kreativitou a moderními vizemi,“ píše se na oficiálních webových stránkách firmy, která v roce 2008 ovládla i proslulou společnost Continental vyrábějící pneumatiky. Dnešní majitel Georg Schaeffler byl předloni šestým nejbohatším německým podnikatelem s majetkem 14,9 miliardy euro.

Fantazie z nádraží

Stojím na opuštěném nádraží v Kietrzi, kde už od roku 1992 nikdo nevystoupil z vlaku. Stanice sousedí přímo s troskami textilky. Koleje jsou zarostlé travou a křovinami, na peroně parkuje automobil, nádraží je proměněno v soukromou dílnu. Zdánlivý poklid narušují získané informace od historiků a představivost opět pracuje. Právě na toto nádraží přece přijížděly vlaky z Osvětimi i s hrůzyplným nákladem. A sem dobytčáky přivážely i vězně z Polska, kteří měli ve fabrice dřít od nevidím do nevidím.

Podle historiků se v táboře pro Poláky s názvem Polenlager 92 vystřídalo až osmnáct set vězňů. A stovky z nich tu zemřely. Skoro čtyřicet procent trestanců přitom tvořily děti do osmnácti let, ve výrobě běžně pracovali i dvanáctiletí kluci i holky. Často bez rodičů, kteří za odbojovou činnost, anebo také jen kvůli smyšlenému udání sousedů či z jiných příčin, skončili rovnou v Osvětimi anebo v jiném vyhlazovacím táboře.

Hned několik bývalých vězňů po sobě nechalo svědectví, třeba Józefa Posch-Kotyrbová podala výpověď polskému projektu Zapomenuté koncentrační tábory. Když si v srpnu 1943 přišlo gestapo pro jejího tátu, horníka z Jaworzna v katovickém revíru, měla teprve šest a půl roku. Otec tehdy nebyl doma, tak zatklo matku i s třemi malými dětmi. „Mámu několikrát vyslýchali a pak mě od ní nějaký voják oderval. A hodil na korbu auta. Postupně jsem se ocitla ve třech lágrech, a jak jsem po válce zjistila, dost dlouho jsem byla také ve fabrice v Kietrzi. Tam si pamatuji, že mrtvé nosili v dekách přes místnost, v níž jsme spali,“ vybavila si svědkyně.

Vězni v Kietrzi obývali jednu z továrních hal, v níž živořili v zoufalých podmínkách. Polská holčička Józefka tak přežila tři lágry jen díky milosrdenství spoluvězňů, a když válka skončila, zjistila, že nemá rodiče. Táta skončil na popravišti, máma v plynové komoře.

Dívám se od nádraží k halám textilky a fantazie splétá děsivou tečku za příběhem svědkyně. Co když vlasy umučené maminky také skončily v jedné ze zásilek pro textilku bratří Schaefflerů v Kietrzi? A co když tam byly doručeny zrovna v době, kdy nacisté v lágru drželi i malou Józefku?

Fráze mezi kulkami

Sedm kilometrů od Kietrze leží Rozumice. Jsem jen dvanáct kilometrů severovýchodně od Opavy a nevěřícně obhlížím další rozlehlou ruinu kostela, tentokrát pozdně klasicistního evangelického chrámu. I toto pozemské sídlo Páně je prostříleno ze všech stran, rány po kulkách, granátech a minách nelze ani spočítat. Je jich jak v řešetu.

Vyhnanci se ani tady dlouho nevzdávali naděje, a ještě v roce 2011 se rozumický rodák Fritz Wiechowski dušoval, že chrám zrenovují. Odsunutým Němcům se ale nakonec podařilo pouze opravit kříž před kostelem a opatřit ho deskou s dvojjazyčným nápisem: „NIGDY WIĘCEJ WOJNY — NIE WIEDER KRIEG.“
Už nikdy žádnou válku.
Fráze, ale tady zní pravdivě. 

Ivan Motýl (nar. 1967, od šesti let žije v Ostravě a na Ostravsku), básník a novinář. Poezii píše od roku 1983 a žurnalistice se věnuje od roku 1990 (Region, Lidové noviny, Týden, Rozrazil a jiné). S bratrem Petrem vydávali časopis Modrý květ (1994—1995). Básnickou prvotinu Zloděj ve sklenici (1991) vytiskl vlastním nákladem, druhou sbírku Struska (2019) v nakladatelství Větrné mlýny. Je spoluautorem divadelní hry Bezruč?! (s Janem Balabánem, 2009), editorem výboru ostravské poezie a poezie o Ostravě Briketa (2014). Starý žvanil, piják piva a milovník poezie Oldřicha Wenzla, proto i amatérský historik a historický amatér.