KRITIKY
host 07/21

Srdečné pozdravy z univerzální dystopie

Eva Klíčová

Jakub König
Vřeteno. Román z propasti
Paseka, Praha 2021

Kau-lunské (Kowloon) opevněné město, skutečnost, která se stala předobrazem dystopických fantazií. Čínská enkláva uvnitř hongkongského Kau-lungu, čtvrť-slepenec zhruba čtrnáctipatrových domů, které prorostly živelnou výstavbou, uvnitř protkány uzounkými temnými uličkami, šachtami, v patrech pospojovanými závratnými stezkami z improvizovaných lávek a teras, s načerno rozbujelou elektroinstalací, selhávající kanalizací. Struktura přeplněná lidmi i všemožnou havětí z hmyzí či hlodavčí říše. Místo s vlastními tvrdými zákony primitivního kapitalismu, lidské hnízdo plné prostituce, drog, bezpráví. Vizuálně působivé lidské mraveniště bylo v devadesátých letech, poté co se poloostrov vrátil pod čínskou správu, zdemolováno. Zároveň ale přežilo — jako jakýsi reálný prototyp dystopických urbánních vizí, cyberpunkové estetiky, záblesku jedné z verzí budoucnosti uhnětené z ruin dnešního světa a nadvlády technologií. Věděl o něm William Gibson (mimo jiné se o něm zmiňuje v eseji o Singapuru Disneyland with the Death Penalty), svého možná prvního zhmotnění se pak dočkal ve filmové adaptaci románu Do Androids Dream of Electric Sheep? Phillipa K. Dicka čili v Blade Runnerovi Ridleyho Scotta z roku 1982, v akčním filmu s Jackiem Chanem Crime Story si zahrály jeho již před demolicí vysídlené prostory, přímo na něj odkazuje japonská videohra z roku 1997 Kowloon’s Gate — a pak mnoho dalších včetně těch současnějších (například Call of Duty. Black Ops). Další kopii Kau-lunského opevněného města, jeho simulakrum, odvozeninu, inspiraci — snad dnes už i nevědomou, přefiltrovanou dekádami popkulturních citací — najdeme v románu výtvarníka, textaře, hudebníka (kapela Kittchen nebo projekt-deska-kniha Zvíře jménem podzim) a tvůrce autorských knih Jakuba Königa Vřeteno. Jakkoli se vřeteno dostalo do názvu — v románu jde o jakýsi vířivý hudební nástroj, jeho funkce je pouze volně motivická. Naopak skutečné tělo románu tvoří post-apo město tvaru kráteru, propasti se stěnami pokrytými hustě vrstvenou aglomerací, město-stát-svět patrových vrstev, platforem, jež kopírují sociální status skupin obyvatel a legálně bez znalosti tajných modliteb jsou neprostupné, město, jehož součástí jsou voštinové struktury bytových jednotek, vším prorůstající, částečně skrytá utajená infrastruktura, kterou obsluhuje nejnižší kasta sirotků… S hlavním hrdinou, chlapcem na prahu puberty, tímto městem probíháme, prolézáme, padáme jím a schováváme se v jeho různorodých a mnohdy nečekaných strukturách a zákoutích. Navzdory všem postavám a jejich naznačeným osudům se tak román zhmotňuje především popisem urbánní struktury a postupným odkrýváním toho, jak to celé funguje. Přestože pro Königův román-město je charakteristická jistá punková živelnost, může připomenout další český literárně architektonický projekt Urbo Kune z roku 2015 a stejnojmenný román — architektonický experiment Miloše Urbana. Ve výtvarných vizualizacích města navrhovaného jako využití kráteru lomu na Zbraslavi se analogicky objevují nejen struktury voštin, ale i různá patra — lamely s funkčně oddělenými segmenty stavby futuristického městodomu. Zdá se tedy, že utopie i dystopie spojuje představa olbřímího sídliště, slepenec prostupných organických struktur, labyrint i mraveniště v jednom. Co si ale s — z podstaty vizuálními — nápady, které právem zúročují filmy a hry, může počít literatura?

Děj a mystérium

Román se rozbíhá zvolna, jednoduchou, ale tak nějak archetypálně silnou zápletkou, která chlapeckého hrdinu vyláká z obytné platformy do těch dalších, kam jde hledat pravdu o zmizelém otci a také zachránit vojáky unesenou sestru. Tyto dějové motivace se však rychle vytrácejí, řídnou a čtenářská zvídavost poněkud osiří se svou snahou tedy aspoň rozkrýt fungování města-kráteru, případně si objasnit jeho apokalyptickou genezi (jen málo se naznačí během školní výuky našeho hrdiny), nebo se dokonce dozvědět, co se nachází za hranicemi tohoto vojensky a nábožensky řízeného mikrosvěta.

Vyjma skrovného děje a popisů fantaskního města však textem prostupuje ještě jedna výrazná linka, jíž jsou psychosomatické sebereflexe hrdiny. Básnická senzitivita i prostředky jako synestezie, metafory, metonymie a podobně činí tyto pasáže těmi literárně zdaleka nejpůvodnějšími. Stavy žízně, úleku, svalové vyčerpanosti, strachu nebo lehké zmatenosti během intoxikace tak z románu paradoxně vyčnívají svou autenticitou a poetičností. Naopak to, co se týká osídleného kráteru a osvětlení jeho organizace a jeho „materiální logiky“, je pohříchu fragmentární, spíše nečitelné nebo nijak originální. Víme cosi o dolech nebo o tom, že se tu žije z hub — navzdory tomu, že se aglomerace zároveň potýká s nedostatkem vody. Podobnou hádankou zůstane fakt, že jakkoli většina města připomíná zpustlý megapavlačák a vzdělávání demagogickou nalejvárnu „pravd o minulosti“, nano-bio-technologickým hackingem ve formě gelu disponují i prostitutky, které prostě „potřebují něco vydržet“. Nelogická nahodilost nápadů postihuje i sociální parametry Königovy fikce: Přestože je tu vzývána bohyně — Matka Propasti (její mysteriózní promluva tu a tam naruší text stránkou s negativním bílo-černým tiskem), společnost utvářejí tradiční genderové modely, opuštěné smutné děti žijící ve stěnách města či prostitutky, a přitom celou tu teokracii vyžadující lidské oběti drží v poslušnosti technologicky vyspělá armáda: nihil novi sub sci-fi sole.

Jak moc je to všechno problém, asi posoudí každý čtenář dle svých nároků, leč šťouravý analytik asi četbou nebude plně uspokojen. Naopak si spíše přijde na své ten, kdo hledá poetické „makrooko“ zaostřené na nálady a pocity: zasněné mimoňství kluka, který je něčím dětský, leč neustále zmámený „travskem“, pitím nebo prostě vyčerpaností či zraněním, text usazuje do jakési existenciální melancholie post-apo „Prašiny“. To předznamenává i postupnou — a těžko říci, zda záměrnou — degradaci děje: příběh se rozpouští do neustálého přesouvání se po městě a potkávání více či méně bizarních postav, že se už už zdá, že budeme textem-městem bloudit donekonečna.

Svět vřetena je zkrátka ideologicky či filozoficky nekompaktní

K dalšímu dějovému rozmělnění či vymknutí dochází v poslední třetině, snad čtvrtině textu — vyústění románu je totiž mystické. To, co na začátku vypadalo jako civilní špinavé sci-fi, jakási Stínadla neblahé budoucnosti, nakonec zmutuje do čím dál bizarnějšího sledu výjevů, výkladů a náznaků. Jako by stvořitel fikčního světa unikl před svou intelektuální odpovědností kamsi do eklektické fantasy mystiky diamantových stromů, fantasticky neuvěřitelně tmavomodrých očí, kde se zavadí i o kadlečkovskou představu micelární struktury světa, a text se nakonec zcela převrátí do rubu hrdinova (posmrtného) nitra.

Uhlazenost a fantaskní všehomír

Vědecká fikce i literární texty s ní koketující, které se zabývají převážně tím, co bude, a vytvářením pokud možno intelektuálně soudržných variant alternativních světů, často působí trochu uměle nebo suše, protože jsou existenčně závislé na pokud možno technicky srozumitelných popisech něčeho dosud neznámého. Zatímco vyprávění situovaná do realistických parametrů implicitně obsahují znalost světa, kde není potřeba se rozepisovat třeba o tom, jak vypadají housle, u takového vřetena to už žádoucí je. Jenže v této podmínce (popisné) věcnosti tkví kouzlo i nebezpečí žánrů. Bohužel před tímto nebezpečím nedokázal Jakub König docela uniknout a místy z jeho popisů vycházejí krkolomné čtenářské vizualizace. U celého města se zdá matoucím především měřítko — jednou něco hrdina oběhne za pár minut, jindy přes patra putuje celkem dlouho, vlastní střed světa, ona propast, má pak rozměry vlastně astronomické. Komplexnost a motivovanost mnohých nápadů je taková skoro svévolná — ani to vřeteno nemá žádnou mytologii. König je spíše citovým introspektivním impresionistou, popisujícím nekonečné subtilní odstíny nálad svého hrdiny. Jako by celý román pocházel z jeho ich-formové hlavy — od starosvětsky uctivé interakce s rodiči přes všechny ty fyziognomicky dívčí postavy s erotizující energií, nutkání k masturbaci či močení, až po ony zjitřené mystické fantazie. König se nedopouští ani hard sci-fi technologických možností a úskalí, ani nejde cestou sociální interakce v podmínkách krize nebo „existenciálního“ sci-fi. Autor sice lehce naznačí souvislost vzniku svého města a dnešní ekologické krize, ale jen opravdu lehounce. Jeho imaginace se ve věcech případného vypořádání se s důsledky dogmatu nekonečného ekonomického růstu uchýlí do poněkud otřepané verze militaristické teokracie založené na represi většiny obyvatel, která je vynucena zde nejasným bojem o zdroje. Už se ale nijak neřeší tento státní tradicionalismus ve světle popisovaných technologických vymožeností: kde ty se vlastně berou, kdo je udržuje a vyrábí?

Svět Vřetena je zkrátka ideologicky či filozoficky nekompaktní, složen ze zcela arbitrárních komponentů. Svévolnost autorovy nápaditosti tak trochu ve všem podráží stabilitu celé fikce, která je v jádru jakousi nepřiznanou básní v próze, stylisticky pečlivou a neotřelou — ale jen tam, kde se skrýváme v hrdinově nitru. Tam se nachází něco jako punková melancholie typická třeba pro Königovy starší knihy nebo texty. Tato nekašírovaná, ale přesná introspekce se ve Vřetenu s postupujícím čtením bohužel rozbíjí o téměř kýčovitou ezo směs nápadů všehomíra a inspirací mnohokrát viděného, čteného a slyšeného. Výsledkem je román tak nějak milý, sympatický, ale zároveň ne moc chytrý.

 

Autorka je redaktorka Hosta.