ROZHOVOR
host 07/21

Na Šumavě se člověk rychle odnaučí nadávat na počasí

Rozhovor s Ondřejem Fibichem o broušení diamantů, pověstech a spodních vodách
Básník a spisovatel Ondřej Fibich vydal letos v létě knihu Cesty k Šumavě. Kniha mnoha tváří vypráví o osobním vztahu k pohoří, které hrálo důležitou roli v životech i dílech mnoha spisovatelů, ale je i výpovědí o minulosti a budoucnosti území mezi dvěma světy. Povídali jsme si o ní na zámku Kratochvíle, jihočeské renesanční perle v rybniční krajině. Nebyla to náhoda, právě o duchu tohoto zámku kdysi napsal Fibich básnickou skladbu Andělé Kratochvíle, jejíž text později zhudebnil skladatel Mikuláš Troup, syn zdejšího kastelána Vojtěcha Troupa. Když se člověk dobře dívá, Šumava je odtud na dohled.

Ondřeji, kdy jsi Cesty k Šumavě začal psát?

Vlastně už v roce 1980, kdy jsem poprvé navštívil ve Strašíně pátera a básníka Františka Daniela Mertha. Strašín je mystické místo, které vždy přitahovalo úžasné lidi ze široka daleka, proroky, poustevníky nebo misionáře, a mně se stalo branou k Šumavě. František Daniel Merth sice nebyl klasický šumavský básník, který by měl ve svých motivech hory a prožíval krajinu způsobem, jak je obvyklé, ale byl to člověk, který se z dolu, v němž doloval uran, dostal doslova na kopec a k širokým výhledům. Pro mě to bylo zajímavé setkání s tím, jak člověk ve svém životě může prožívat hloubku a výšku. A jak mezi tou hloubkou a výškou vzniká nějaké pnutí, které je zároveň měřítkem času. Protože čas, jak já ho vnímám, není linie, ale jakási vlnovka. Známe to samozřejmě všichni z každodenního života, že jsou dny šťastné a dny průserů. Po tomto setkání jsem se začal Šumavou vážně zabývat. Vnímám ji nejen jako prostor, ale i jako ideu, bytost, místo, které stojí mezi Čechami a světem. Už tenkrát jsem si k ohledávání tohoto prostoru začal dělat první poznámky a jeho prostřednictvím začal poznávat taky sám sebe.

Postupem času jsi se Šumavě stále více přibližoval. Já tě poznal jako antikváře a vydavatele ve Strakonicích, teď už jsi ale na Šumavě „celý“. To všechno v knize najdeme?

Extrémní podmínky z člověka tak nějak vymačkávají to nejlepší, už v Bibli přece stojí, že drcené olivy nejlépe voní. A Šumava je extrémní místo. Přitahovala si mě stále víc a já tu knihu psal čtyřicet let. Je to takové moje augustinovské „Vyznání“. Člověk stárne, prochází zklamáním, traumaty… A to se hodí i k té Šumavě, která také svým způsobem stárne, a těch traumat v krajině i v příbězích lidí je tam zapsáno nepřeberně. Jsem rád, že se tu knihu podařilo dát dohromady. Naštěstí jsem dal ten text k přečtení svému dlouholetému kamarádovi Vladimíru Justovi, který mě přesvědčil, že stojí za to ho vydat. Jeho popud je naprosto zásadní a jsem rád, že ke knize napsal i zajímavý doslov. Bez něj bych se k tomu asi jen tak nedostal, jsem člověk, který si donekonečna věci žmoulá na koleně a těžko je dává z ruky.

Podle čeho jste knihu sestavovali? Na první pohled je dost různorodá, jsou tam pověsti, eseje, vyprávění, popisy cest, a dokonce i fotografie…

Měl jsem štěstí, že jsem kolem sebe měl lidi, kteří mi pomohli, a tak se snad podařilo dát dohromady knihu silnou nejen obsahově, ale i svým celkovým knižním výrazem.

Na to celkové vyznění a jakési „matení tělem“ jsem se chtěl zeptat. Loni jsem si totiž povídal s Josefem Kroutvorem, který průběžně vydává knihy glos a esejů především o Novohradských horách, částečně ale zabíhá i na Šumavu. Přijde mi, že kráčíte po podobných cestách, tvá knížka je ale úplně jiná právě tím mnohoznačným výrazem, formátem, člověk úplně neví, co vlastně otevírá…

Na počátku stála fotografka Ivana Řandová, s níž jsem po Šumavě chodil celá léta. Ta do knihy pořídila snímky, u jejichž vzniku jsem osobně byl a prožil je v reálném čase. Chtěli jsme jich umístit devět na jednu stránku. Ale když jsme to pak dávali dohromady v Horažďovicích s grafikem a sazečem Petrem Kolářem, zjistili jsme, že aby fotky nebyly velké jako poštovní známky, bude muset mít kniha velký formát. Začíná mystickými vizemi, u kterých mě napadlo, že když ta kniha vypadá jako nějaký starý foliant psaný ručně, zvolíme podle toho i font písma a knihu vysázíme dvousloupcově. Celkové vyznění pak dotáhl ilustrátor Petr Štěpán, který dotvořil okraje pro popis vizí ve svém vlastním stylu, v tomto případě zvolil malbu benzínem. Co se týče textů, měl jsem pocit, že by kniha měla fungovat jako jakýsi brevíř, že si ji člověk otevře na jakékoli stránce a najde tam ohlas ke své momentální životní situaci, něco, co ho bude inspirovat a přinutí ho obrátit k něčemu svému a vnitřnímu. Toho vnějšího a zprostředkovávaného je totiž kolem nás hrozně moc. Pokusil jsem se knihu napsat mnohovrstevnatě, jako směr různých stylů. Takový styl mi vyhovuje, vždycky jsem pracoval ve velkých celcích. A vlastně poprvé jsem si to vyzkoušel, když jsem psal knihu Rytíři svatého Jana aneb Duše jihočeské krajiny kolem Radomyšle. Tam jsem poprvé objevil takový mnohostrunný, alchymistický přístup komunikace s krajinou a jejím geniem loci a zprostředkoval jej i čtenářům.

Napadá mě, že ten formát jako by kopíroval i samu Šumavu, která je také různorodá a každý den se zjevuje v jiné podobě.

Osvěcování z mnohých stran pro mě vytváří tu plasticitu, že se vše neodehrává v jediném šedivém tónu. Je to, jako když se brousí diamant, každá jednotlivá ploška zmnožuje pohled a dodává jinou barvu do celého spektra.

Poslední roky přímo na Šumavě žiješ. Jak ji vnímáš teď?

Před lety jsem dokonce zjistil, že mám i ve své rodině z maminčiny strany předky, kteří na Šumavě žili, konkrétně to byli Rakušané a pocházeli z Českého Krumlova. Dokonce nám po malíři Wilhelmu Fischerovi zbyly i nějaké obrázky, které maloval na pohlednice. Jakýsi skrytý spodní proud mě na Šumavu tedy asi táhl vždycky. Když jsem se tam opravdu přesunul, začal jsem tam žít hodně tělesně. Myslím si, že spiritualita je totiž hodně spojená s tělesností. V jednom eseji píšu o tom, jak házet s lopatou — myslím si, že práce je základem lidské spirituality vůbec. Není to nějaký ezoterismus a pohyb po obláčcích, ale právě přilnutí k zemi. Když člověk hází celou zimu lopatou sníh a musí přijmout počasí vždycky, jaké je, rychle se odnaučí nadávat na počasí, protože pokaždé tam je nějak a živly tam kralují. Jde jen o to, se jim přizpůsobit. Já jsem tam přilnul hodně k vodě a každý den jsem se chodil koupat do Hamerského potoka. Na Horské Kvildě jsem dal tu knihu vlastně nahrubo dohromady.

Věnuješ se sbírání pověstí, některé z nich ostatně v knížce lidé také najdou. Zažil jsi ještě nějaké pamětníky, kteří by je předávali postaru, při vyprávění?

V lidovém folklóru jde o to, že přejímáš nějaké tradice a zároveň by ses měl i nějak tradičně chovat. Zkrátka jen přebíráš štafetu. Já osobně zažil už jen pár desítek pověstí předávaných ústně, naposledy se takhle vyprávělo při černých hodinkách za protektorátu, když se zatemňovalo. Je strašně zajímavé, jakým způsobem přistupovali k pověstem obrozenci, pro mě je třeba Karel Jaromír Erben dodnes hrozně silný, protože ctil tu vnitřní mytologii látky, kterou sbíral. Jeho texty budou právě proto vždycky hrozně silné. Běžní učitelé či faráři se snažili lidové zdroje vždycky jaksi umravňovat. To je jedna špatná věc. Druhá špatná věc je to, že se ta vyprávění snažili beletrizovat. Dále tak rozmělňovali silné krátké útvary, které se původně vyprávěly po těch chalupách. Je ale rozdíl mezi pohádkou, která může být i rozvláčná, a pověstí. Ta je krátkým úderným sdělením o setkání člověka s něčím nevyzpytatelným z tohoto či onoho světa. Někteří lidé tedy sice pověsti zaznamenali, po svém je ale také znehodnotili.

Od jistých dob máme skvělý vynález, totiž obecní kroniky

Když snadno získatelné prameny chybějí, kde pověsti hledáš?

Snažil jsem se dostat k původním zdrojům. Od jistých dob máme skvělý vynález, totiž obecní kroniky. V nich se dá spousta věcí najít v autentické podobě, protože je naštěstí nepsali nějací intelektuálové. Na Šumavě potom byli i tři velikáni Jungbauer, Kollibabe a Watzlik. Snažím se čerpat z jejich rukopisů i z toho, co vyšlo, v Kašperských horách třeba profesor Kollibabe zanechal v rukopisech obrovské množství materiálu. To jsou opravdové poklady. Člověk nad nimi taky pochopí, jak moc je Šumava důležitá jako jazykové rozhraní. Třeba v záznamech u Watzlika existuje od Nýrska strašidlo, které se jmenuje Český muž, což ukazuje na to neustálé potýkání se rozdílných živlů českého a německého. Czesław Miłosz v jedné ze svých přednášek mluví o tom, že o holocaustu nejde vydat plnohodnotné svědectví, a vysvětluje, že nejlépe ho dokázaly zachytit děti, protože jsou bezprostřední a nikdo by od nich něco takového nečekal, navíc mají chudé výrazové prostředky a o to silnější pak výpověď je. Třeba Deník Anny Frankové. Mám stejnou zkušenost. Narazil jsem totiž na pány Daňka a inspektora Dyka, kteří sbírali slohy dětí. V Rakousku-Uhersku totiž existoval fenomén, že v jeden stejný čas vždycky děti v celém mocnářství psávaly sloh na téma „Co vám vyprávěli vaši rodiče a prarodiče za místní pověst?“. A pak to od nich učitelé vybírali. Daňkovi to bylo málo, tak vše beletrizoval, čímž to rozmělnil a sebral tomu sílu. Já se ale naštěstí dostal k těm původním slohům. Je to úplný poklad. Před pár lety jsem ve zdíkovské škole četl právě jeden takový sloh z té samé školy, ale před sto lety. Jedna holčička se zvedla a řekla, že autorka byla její prababičkou. To bylo úžasné.

Teď zase bydlíš na Stachách, které asi leckdo zná z Klostermannovy povídky „Odysea soudního sluhy“…

V podstatě jsem tam jen přechodně, protože bych se hrozně rád na Horskou Kvildu zase vrátil a už tam zůstal, ten výhled na horu Antýgl a koupele v Hamerském potoce mi chybí.

Prodáváš ještě knihy?

Teď už funguju na jiném principu, vlastně jsem penzista, v Kašperských horách mám ale na náměstí jakousi věčnou autogramiádu, ale nabízím tam ještě i nějaké sběratelské přebytky, které mi zbyly po rodičích. Jsem rád, když díky tomu můžu být v kontaktu s lidmi, občas někdo přijde a dá mi nějaký tip a já vím, že ani tohle ještě pořád není úplně ztracená varta. V létě se vracím k lidem a zbytek roku jsem doma v lesích. Je to životní rytmus, který mi vyhovuje. Na podzim sbírám, suším, vytvářím různé bylinné směsi a likéry, vína a podobně, to mě taky baví, je to další způsob, jak s přírodou komunikovat a jak si sám sebe ještě víc osahat. Člověk se díky tomu stává zase trochu dítětem, což je hrozně důležité, protože děti, jak známo, jsou bez předsudků.

Píšeš někdy přímo v přírodě?

Je to tak, mám takový zvyk brát si s sebou vždy kousek papíru a tužku, hodně jsem toho napsal při putování k pramenům šumavských potoků a řek. Když jde člověk tím proudem a přemáhá tlak vody a ten spád, inspiruje ho to v mnoha ohledech, je v úplně jiné pozici, než když jde vedle po cestě. Lidské vnímání dostane úplně jinou perspektivu. Náš pohled na věci je totiž hrozně krátkodobý. Vezmi si třeba, že Pavel Hubený, ředitel Národního parku Šumava, nedávno připomínal, že díky vývratům, které vyzdvihují živiny z hloubek na povrch, se jednou za tisíc pět set let celá Šumava „přeorá“. To mi přijde úžasné a je to něco, co nedokážeme svými smysly vůbec postihnout. Přeceňujeme velmi vlastní perspektivu, a přitom se kolem dějí velmi důležité věci, které přehlížíme.

Na Šumavě stejně jako jinde vedou bitvy, které jsme zdědili

Dříve jsi napsal i trojdílnou knihu o šumavských pramenech Nebe studánek. Loni konečně po pěti letech skončilo úmorné sucho, při němž se řada pramenů ztratila. Jak je na tom Šumava z tohoto hlediska dnes?

V podstatě ty extrémy, které teď z hlediska počasí panují, nemají podle mě na Šumavu výrazný dopad. Například na spodní vody neměly ty deště z posledního období skoro žádný vliv, protože vše odteče po povrchu. Musím proto bohužel říct, že na Šumavě je teď každý třetí potok vyschlý. Když už jsi zmínil tu třídílnou knihu, tak za mnou chodí spousta lidí a vždycky mi říkají, že se někde byli podívat a ta či ona studánka je vyschlá. Bohužel se k vodě chováme tak, že její podstatu neustále na všech úrovních ničíme. A proto se nemůže obnovovat. Souvisí to s obecným vnímáním přírody, kterou jsme redukovali na chemické a biologické principy, zatímco trvale odmítáme přijmout její živoucí podstatu. Hodně mě ale děsí to, co se vynořuje teď, různé vyzývání k boji proti suchu. Jakmile totiž člověk s něčím bojuje, vytváří agresivní vztah, aniž by vzdal potřebnou úctu. I sucho totiž k mokru patří a nemůžeme je od sebe oddělovat. Pohybujeme se mezi extrémy, a přitom je třeba hledat rovnovážnost a ke světu přistupovat s láskou a úctou. Já osobně vnímám počasí taky jako bytost, je stejně malicherná a nepředvídatelná jako lidé.

Takže jsi dalek nějakého burcování?

Určitě, a nechci ani nikoho kritizovat. Na Šumavě se stejně jako jinde vedou bitvy, které jsme zdědili, a vedou se už dlouho, jen v nových kabátech. Ale samotná podstata Šumavy je taky rozporná. Vždyť její nejvyšší strážný duch, Lesní matka, je klasická ženská. Jednou ti pořádně naloží, podruhé se celá rozplývá, aby pomáhala. Jakmile člověk něco kritizuje, bere všem stranám sílu k dialogu. Paradigma doby se může změnit jen ve chvíli, kdy jsou lidé otevření, a ne zaťatí, jenže právě to odpor a afekt způsobují. Vidím, že Šumava prostě v současné době lidi láká. Vidím všechna ta kola, koloběžky, nepořádek. Ale taky vidím, že to, že lidi láká, je prvním dobrým krokem k tomu, aby, až se nasytí té rychlosti, sesedli z kola a udělali třeba sto kroků někam vedle stezky. Tam mohou objevit úžasný svět, protože na okraji jsou vždy ty největší hodnoty.

Ondřeji, nezlob se, ale ty sám jsi taky trochu na okraji. Součástí knížky jsou i básně. Vydal jsi sice před lety známou knihu Země Jana Křtitele nebo poměrně nedávno knihu o Sidonii Nádherné Upoutat mračna, ale neřekl bych, že jsi jako básník nějak všeobecně známý.

Osobně se považuju spíš za vodního dobrodruha. Poezii používám jen v případě, kdy mi to přijde užitečné. Psal jsem pětiverší jako v Zemi Jana Křtitele, zároveň ale i dlouhé básně velkých celků, třeba undergroundové pašije ještě předtím, než je udělali Plastici, to byla Poslední večeře podle Leonarda. Asi jsem vždycky tím, čím jsem. Když jsem byl mladý, přišlo všem trochu divné, že píšu poezii a k tomu hraju profesionálně fotbal, první ligu. Vždycky jsem byl tak nějak na rozhraní světů. Přijde mi to důležité pro moji vlastní inspiraci, pro to, jaký jsem v životě, abych dokázal přenášet formy z jednoho místa na druhé a nebyl ustrnulý v jediné škatulce. Rád se vydávám do jiných prostorů, do míst, která mě jednou obohatí, a jindy dají do nosu, abych si moc nevyskakoval.

Snažíš se propojovat různé světy?

Ani moc nesnažím, patří to ke mně. Vždycky jsem v sobě měl vidláctví a řepáctví. Vyrůstal jsem v místě, které se jmenovalo Liboc, dnes je to k nerozeznání od Prahy 1, bývala tam ale fara, kostel, papírnictví, byla to typická náves. Všechny prázdniny jsem pak trávil v Bílých Karpatech, kde jsem zažil ještě ten tvrdý život včetně alkoholiků a praček až na nože, zažil jsem ještě časy, kdy fungovaly žítkovské bohyně. Dříve nebyl takový rozdíl mezi venkovem a městy, jako je dnes, všichni víme, že Božena Němcová se ráda setkávala i s těmi „obyčejnými“ lidmi. Nebo třeba Jindřich Šimon Baar, a to vůbec nemluvím o Karlu Klostermannovi, který je mým životním vzorem. Málokdo o něm ví, že nepil jen inkoust, ale třeba vymýšlel pro chudé Šumaváky projekt pstružích líhní, a dokonce o něm přednášel ve vídeňském parlamentu. Měl skloubené to praktické a to ideální. A o to podle mě jde. Vždycky vzpomínám, jak jsem v šest ráno rozbíjel na trzích stánek, z jedné strany jsme prodávali knížky, z té druhé cibuli. Určitě jsem jednou svou částí i trhovec. I to ke mně patří. 

 

Ptal se Radek Štěpánek
Fotografie Antonín Bína

Ondřej Fibich (nar. 1954) je český básník, šumavský religionista a vydavatel díla Karla Klostermanna. V mládí byl fotbalovým brankářem v pražské Dukle. Od roku 1971 se podílel na vydávání samizdatových publikací v Praze, později v Pošumaví (edice Cor cordium a Setba samot). Od roku 1990 vydal řadu básnických sbírek, souborů krajových pověstí, vlastivědných publikací o Pošumaví či knih pro děti. Jako textař spolupracoval s řadou osobností, například s Martou Kubišovou. Pracoval i jako nakladatel, editor, knihkupec či antikvář.