OSOBNOST
host 08/21

Kde končím já a kde začíná psaní

Rozhovor s Davidem Mitchellem o vášni k psaní, o pokračování Matrixu a o tom, že umění možná přece jen může měnit svět
Během debaty na Světě knihy se David Mitchell po prvních pěti minutách omluvil, že se zcela zmocnil diskuse. Kladl otázky mně i publiku a přiznal se, že bez psaní by byl pro svět naprosto nemožný. O literatuře mluvil s nadšením někoho, kdo svírá v ruce první vydanou knihu, a to i přesto, že jich vydal už devět. Tou nejznámější zřejmě zůstává Atlas mraků, letos Mitchellovi v Česku vyjde jeho zatím poslední román Utopia Avenue.

V diskusi na Světě knihy jste několikrát zdůraznil, že den, kdy nic nenapíšete, je den zcela promarněný. A to i tehdy, když děláte jiné smysluplné věci. Píšete přes třicet let. Je pro vás psaní ještě poslání, nebo někdy i práce?

Nedokážu přesně říct, kde končím já a kde začíná psaní. Je to symbióza. A považuju to za opravdové štěstí.

O psaní nepřestáváte mluvit s hlubokým nadšením, až vášní.

Je to jednoduché, byť komplexní. Lidé se mohou nadchnout pro kdeco. Zahradničení, vaření, prodávání… lidé jsou vášniví. Ale proč zrovna pro danou věc, a ne pro něco jiného? Myslím, že to souvisí s genetikou a formativními zážitky v dětství. Je to každopádně záhada, snad proto, že psaní souvisí s lidskou myslí. A té my lidé rozumíme jen omezeně. Vášnivé zaujetí pro něco v poslední době trochu degenerovalo, ale je to správné slovo. Čím víc do věci vložíte, tím méně jste unavená. Vášeň dodává sílu.

Spolupracoval jste s Aleksandarem Hemonem a Lanou Wachowskou na scénáři k filmu The Matrix Resurrections a vsadím se, že o tom s vámi chce mluvit každý. Jako spisovatel píšete sám, tvoříte si vlastní svět zcela podle sebe. Jaké to je pro prozaika pracovat v týmu? Podřídit se názorům skupiny a nemít možnost být svrchovaným pánem příběhu?

Při psaní románu jste bůh, jistě osamělý bůh, ale všechna rozhodnutí činíte sám. Psát ve skupině je zcela odlišné a pochopitelně velmi záleží na složení týmu. U nás to šlo naštěstí skvěle, protože jsme se přátelili již před zahájením spolupráce. Ale i přátelé potřebují jasná pravidla. Naše první pravidlo zní: Potlač své ego. Druhé: Nezačínej větu slovem ale. Musí to být a. Dokonce i když nesouhlasíš. Může to znít trochu jako New Age svépomocné poučky, ale funguje to. Ale je, jako bys druhému vrazila facku. Třetí pravidlo zní: Rozpusť se v „jámě“. Tak říkáme naší tvůrčí skupině. Své nápady nevlastníš, cokoli řekneš, patří okamžitě i ostatním, vše sdílíte. Jde o ztělesněný komunismus. Cokoli do jámy spadne, patří jámě. Výsledkem je naprostá ztráta ega: nemusíš bojovat za své názory, protože jsou všech. Jámu máme, abychom stvořili ten nejlepší scénář. A pak máme ještě jedno pravidlo: Bacha, Buckingham! To odkazuje k americkému hudebníkovi Lindseymu Buckinghamovi z kapely Fleetwood Mac, který se na pódiu často dral do popředí. Bubeník Mick Fleetwood mu vždycky říkal: „Lindsey, tohle je kapela. Jestli chceš, aby bylo vždycky po tvém, nehraj v kapele.“ A když máme pocit, že nastala tahle situace, v jámě zazní varovné: „Bacha, Buckingham!“ A poslední pravidlo: Nepřerušuj. I kdyby sis myslel, že to, co ten druhý říká, nedává úplně smysl, musíš ho nechat domluvit. A když někdo domluví, na znamení, že teď může mluvit někdo jiný, řekne prostě „přepínám“. Jako radista. Když se při práci držíme těchto pravidel, funguje to výborně. Ona se vlastně skvěle hodí i do manželství.

Když se zamyslím nad fikčními světy vašich knih a světem Matrixu, napadají mě dvě základní styčné plochy: tázání, co je realita, a nelineární pojetí času. Cítíte blízkost svého psaní a světa Matrixu?

Myslím, že jste ony styčné plochy identifikovala. Ano, pro mě oba tyto světy k sobě mají hodně blízko.

Takže jste nevstupoval do neznámého světa.

Ne. Filmy znám opravdu dobře, takže jsem cítil spíše blízkost než cizost. Samozřejmě po filozofické i vizuální stránce je to pro mě podivný svět, to ale nutně neznamená něco špatného, spíše naopak. Vidíte, to mi připomíná další pravidlo naší skupiny: Neboj se říct něco problematického. Protože je to vždycky špatně? Podivnost může být i dobrá.

Označujete se s nadsázkou za Davida Mitchella, „toho autora Atlasu mraků“, a to i přesto, že tato kniha vyšla skoro před dvaceti lety. Jaký máte dnes k Atlasu mraků vztah? Dokážete jej číst?

Ano, děsí mě, že je to už téměř dvacet let. Jsem za Atlas mraků nesmírně vděčný a mám tu knihu stále rád. Zaplatila mi dům a zajistila finanční nezávislost. A pak přišel film, který prodejnost ještě zvýšil. Zrovna nedávno jsem ji znovu četl. PEN mi poslal první vydání s prosbou, abych je opoznámkoval. Pustil jsem se do toho poctivě, a nakonec jsem opatřil komentářem každou stranu. Přitom jsem si říkal: tohle vůbec není špatné. Tím čtením jsem se dostal do spojení se svým mladším Já, trochu lehkomyslným a ještě netušícím, do čeho se pouštět a čeho se vyvarovat. Jak umělec stárne, mladistvost a impulzivnost je nahrazena — když má spisovatel štěstí — řemeslem. Ale když jsem Atlas mraků znovu četl, zatoužil jsem po své mladistvé impulzivnosti.

Takže jste necítil potřebu text změnit, zlepšit, celý přepsat? Při čtení převládla spíše nostalgie?

Ne, chtěl jsem změnit skoro vše, ale musel jsem to nutkání potlačit, protože by nikam nevedlo. Pokud jsem nechtěl vykoupit a přepsat všechny existující výtisky — což aspiruje na nejhorší nápad v dějinách konzumerismu —, musel jsem svou touhu překonat a vyrovnat se se svým mladším Já. Bylo nádherné si uvědomit, že jsem vůbec neměl strach z toho, jak to dopadne. Prostě jsem si užíval nápad rozdělit rukopis v polovině a pak s jednotlivými částmi zacházet jako s matrjoškami. Rozhodně nešlo o promyšlený tah v duchu postmoderního zacházení s vyprávěním, vůbec ne. A spíše než nostalgie to bylo jako dostat zprávu sám od sebe, která mi měla připomenout, že se nemám bát být impulzivní. Vzal jsem si to k srdci a uvidíme, jaká bude moje příští kniha.

Zmínka o matrjošce nás přivádí k otázkám techniky psaní. Atlas mraků můžeme chápat jako archiv budoucnosti a vaše knihy obecně plní funkci archivu pro knihy příští — postavy migrují z jedné do dalších — a tvoří společně jakýsi monumentální uber román. Zamýšlel jste to tak, nebo to celé spustila náhoda?

Náhoda, ze které se vyvinul plán. Co začalo jako chaos, se proměnilo v řád. Přišlo mi to jako skvělý nápad — Böll, Murakami, Shakespeare dělají to samé, tak proč bych to nezkusil i já? Část své práce přenechávám postavám, které si s sebou nesou zátěž svého předchozího příběhu. A je to zadarmo, protože už nemusím nic dalšího psát. Samo sebou to předpokládá, že čtenář zná mé předchozí knihy… A proto je důležité, aby kniha fungovala i samostatně, jako by se nic z toho nedělo. Další důvod, proč takhle píšu, je, že tím mohu uspokojit své dvě spisovatelské touhy najednou, jsem zároveň maximalista i minimalista. Když jsem jako kluk snil o tom, že se stanu spisovatelem, chtěl jsem stvořit Galaktickou říši Isaaca Asimova nebo Tolkienovu Středozem. Ale zároveň jsem nic takového nechtěl. Vždycky mě zajímaly konkrétní otázky, třeba působení Holanďanů v Japonsku nebo dospívání chlapce na vesnici v osmdesátých letech…

A má váš uber román konec? Máte již téma či témata, která vytvoří pomyslnou pointu vašeho díla?

Kdybych o svých románech nepřemýšlel jako o nadknize, zůstalo by mi mnoho otevřených konců a houfy jedinečných postav by prostě zanikaly s koncem každé z knih. Ale já se nepřestávám ptát, co se s nimi děje dál. Mám v hlavě tři knihy. Něco jako Avengers — Sjednocení. Jedna z postav je například Hugo Lamb, protagonista Hodin z kostí. Ten mezi lety 1993 a 2020 nezestárl. Narodil se stejně jako já v šedesátých letech, ale stále vypadá jako pětadvacetiletý mladík. A co se s ním stane? To je zatím prázdné místo. Mám jich tam takových několik. Tyto postavy jsou jako šachové figurky a já se pokouším zjistit, jaká je jejich hra, na čí jsou straně. V hlavě mám velký, opravdu pořádný román o válce mezi nesmrtelnými a smrtelníky na pozadí naší kolabující civilizace. Takže tohle je plán, tři, možná čtyři velké romány. Ale samozřejmě můj uber román skončí společně se mnou. A těmi třemi knihami plánuju jistý velký konec svého psaní.

Vaše poslední kniha Utopia Avenue na svůj překlad do češtiny teprve čeká. Odkazuje utopie v názvu na literární žánr? Jsou pro vás utopie či dystopie čtenářsky zajímavé?

Jistě, utopie jako taková je impuls v lidském myšlení a klade si otázky staré jak lidstvo samo. Jak můžeme zlepšit náš život a naopak, co se stane, když se věci zhorší? Autor tohoto pojmu Thomas More tímto slovem ve skutečnosti myslel „nikde“, avšak my všichni žijeme „někde“. Takto pracuji s klíčovým oxymóronem v názvu svého románu Utopia Avenue — to je utopie s ulicí, která má číslo popisné. Domnívám se však, že utopistická literatura je ve skutečnosti ta nejhorší literatura, neexistuje dobrá, všechny jsou nudné jako blázen. Je samozřejmě zajímavé je studovat, ale vypravěčsky jsou to stojaté vody. Jsou mrtvé, už když do nich vstupujete. Avšak dystopie, to je něco jiného, zejména Konec civilizace nebo 1984. Dobrá dystopie se řadí mezi velkou literaturu, hloupé dystopie končí v sekci literatury pro mladé, vedle Hunger Games. Když se zamyslím nad současnou ekologickou krizí či ekonomickým krachem roku 2008, žijeme v období, kde se dystopii daří. Mám opravdu rád Vyděděnce od Ursuly K. Le Guinové. Tato kniha je nejenom mým nejoblíbenějším sci-fi románem, ale nejoblíbenějším románem vůbec. Jsem přesvědčený, že lidé budou číst Vyděděnce ještě za sto let.

Utopia Avenue je označována jako rocková novela. O hudbě opakovaně referujete i ve svých dalších knihách. Co přesně ve vás jako ve spisovateli hudba probouzí? A jaký vliv mají na vaše psaní další druhy umění?

Hudba je pro mě životně určující. Hudba je první podnět, který jako lidské bytosti vnímáme — tlukot srdcí našich matek a rytmus jejich dechu. No a pak písničky ze školky: „The wheels on the bus go round and round“ (zpívá oblíbenou dětskou písničku). Když jste teenager, poskytne vám hudba nejenom odpovědi na všechny vaše otázky, ale rovněž stvrzuje vaši identitu. A i když si pak někde v klubu dáte extázi, i to je hraniční spirituální zážitek spojený s hudbou. Jak stárneme, ovlivňuje hudba naše nálady. Je zdrojem klidu, provází přátelství, je současně útěchou i adrenalinem. A když jsme ještě starší, hudba je taková naše časová schránka. Když si do přehrávače vložím album Rumours od kapely Fleetwood Mac, je zase rok 1981 a jsem v malé vesničce Southport v Lancashire. Vidím tapety na stěnách, detaily celého pokoje, i naše stereo, hodně špatný přehrávač Philips v rohu. Cítím, že mě v budoucnu hudba ještě hodně ovlivní a stejně tak i ostatní druhy umění. Například současné videohry, měla jste možnost nějaké vidět? Určitě to udělejte, jsou fascinující. Taková Red Dead Redemption 2. Žádnou podobnou videohru jsem vidět netoužil, ale byl to zážitek. I videohry jsou umění, není pro to prostě jiné slovo než umění. Myslím, že prostřednictvím umění jsme schopni lépe porozumět našemu světu a že všechny druhy umění mají potenciál zlepšit moje psaní. Dokonce i videohry. Možná to bude znít moc dramaticky, ale ignorovat umění, které není takzvaně vaše vlastní, je forma sebepoškozování. Například IDM, Intelligent Dance Music. Jednoznačně umění. Jistě že to není sonáta Domenica Scarlattiho, ale i tato hudba patří mezi umění. Pro současné mladé lidi už to rozhodně není pouhá móda, je to pro ně cesta, jak se prolomit ke své existenci. Někdy prostě ke světu potřebujete nějaký „vysvětlovač“. Jeden můj přítel o IDM řekl, že nefunguje jako hudba pro mysl, ale pro tělo. A tohle prohlášení mě naučilo k hudbě, a nejenom k ní, přistupovat jinak.

Dosud jsme se bavili o procesu psaní, mě však zajímá také proces vydávání. Co se přesně stane, když David Mitchell dokončí svůj rukopis? Jakou roli hraje při vašem psaní váš agent, redaktor a nakladatel?

Od té doby, kdy moje druhá kniha postoupila do užšího výběru Man Booker Prize, mi do psaní nikdo nevstupuje. Píšu si, co chci, a s mým nakladatelem jsme se naučili důvěřovat si navzájem. Samozřejmě když potřebuju poradit, vím, že se na něho mohu obrátit, ale já takovou pomoc příliš nevyhledávám. V diskusi na Světě knihy jsem řekl, že psaní je redakce a redakce je psaní. Takže můj cíl je učinit z mého redaktora člověka bez práce. V současnosti je situace v angloamerickém vydavatelském světě opravdu dost jiná, asi od šedesátých zhruba do osmdesátých let platilo, že redaktor je de facto spoluautor. Jenže na tohle dnes už nemá nikdo čas. V dnešní Anglii si tak redigujete sama. Nicméně editor jednu důležitou funkci má, funguje jako šuplík pro autory, protože v ideálním případě bych si rukopis do šuplíku na rok rád odložil. Jenže luxus roku já nemám, takže moje redaktorka vlastně supluje rok rukopisu v šuplíku a slouží rukopisu jako potřebné čerstvé oči. Když přijde s doporučením typu: tahle scéna je příliš dlouhá, tuhle rovnou vypusť, tohle se opakuje, tady je tautologie, tak její návrhy prostě přijmu. V některých případech ale vedeme diskusi a já tak v jednom z deseti případů uplatním svůj „Buckingham“ — i přesto, že má možná pravdu, se rozhodnu nic neměnit. Většinou se to týká nějaké mé libůstky. Jistě, román má svá jasná pravidla, ale právě svou šířkou umožňuje malé zastavení ve smyslu: podívej, tohle je krásná metafora. A já ji tam chci nechat prostě proto, že je krásná.

Poslední monografie o vašem psaní se dotýká buddhismu a víry, metodologicky je postavená, jak zní podtitul, na komparativním teoretickém modelu vyvěrajícím z tibetské mandaly. Nakolik jsou pro vás taková spojení překvapivá? Čtete akademické studie a knihy o svém psaní, nebo vás spojení literární vědy s vaším dílem příliš nezajímá?

Přistupuju k takovým knihám s velkým respektem. Jakýsi mladý akademik věnoval obrovské množství energie a času mé práci. A toho si vážím. Někdy je moje psaní využito v podstatě jako surovina v textech, které se týkají něčeho zcela odlišného. Využití mého psaní jako nástroje k analýze jiných děl či jiných témat mě opravdu těší, nicméně pokud se přímo o tento konkrétní předmět výzkumu nezajímám, většinou takové práce nečtu. Monografie, kterou jste zmínila, mně přijde zajímavá a rád ji otevřu. Někdy dostávám v rámci teoretických výkladů svých knih otázku: Myslel jste to tak? Pokud přiznám, že ne, většinou se zděsí, že to mají takzvaně špatně, a když souhlasím, jsou potěšeni, že jim to vyšlo. Mě ale upřímně zajímají právě ty práce o mém psaní, které se věnují tomu, co jsem tak vůbec nezamýšlel. Literární vědci by měli být na pozoru, když jim potvrdím: Ano, přesně takhle jsem to zamýšlel.

Zmínil jste Man Booker Prize. Jaký je obecně váš přístup k cenám? Jsou literární ceny stvrzením kvality díla, nebo jen součástí literárního provozu? Anebo ve vás budí vášně, jako u Edwarda St Aubyna v Marně hledám slov?

Húúú, tahle kniha je jako útok kyselinou. Když jsem ji četl, kladl jsem si otázku, jestli by ji napsal, kdyby mu tu cenu dali. Doufám, že se tomu všemu trochu směje, i když se mi zdá, že tak úplně ne. S cenami je to zvláštní. Pro mladého začínajícího autora jsou užitečným stvrzením toho, že je dobrý spisovatel. Byl jsem v užším výběru na Man Booker Prize dvakrát, a to se odrazilo na mé kariéře. Ceny daly mému psaní důvěryhodnost a ujistily mého nakladatele, že vím, co dělám. Rozhodně se však vyplatí o cenách příliš nepřemýšlet. Letos jsem byl v porotě The Sunday Times Short Story Award. Byla to skvělá a velmi pozitivní zkušenost, ale uvědomil jsem si, jak moc je funkce porotce subjektivní. Pokud dostanu v budoucnu nějakou cenu, bude to skvělé, ale tak jako tak budu psát dál. Nejlepší rada je nedívat se cenám do očí. Jednou jsem bydlel v hotelu se Seamusem Heaneym, tehdy už byl opravdu hodně slavný. Museli jsme spolu projít místností plnou lidí a on mi předtím jen pošeptal: Sklop oči. A tiše jsme spolu prošli davem. A takhle to mám s literárními cenami — sklopím oči a nedívám se na ně.

Vaše knihy můžeme číst v češtině. Co znamená pro velkého britského prozaika s miliony prodaných výtisků překlad do jazyka malé literatury? A znamená to vlastně něco?

Finančně je to pro mě pár výběrů z bankomatu, možná párkrát natankuju. Ale opravdu mě to těší. Mám díky překladu nové čtenáře, a to je přece skvělé. Čeština je krásný, starý jazyk. Smetana mluvil česky, Hašek mluvil česky a právě proto, že jsou moje knihy přeložené do češtiny, dostal jsem pozvání na Svět knihy, kde jsem o svých knihách a o svém psaní hovořil s lidmi anglicky, přestože jejich mateřským jazykem je čeština. Nedávno jsem dělal rozhovor s hudebníkem Davidem Byrnem, což je legenda v hudebním průmyslu. Položil jsem poslední otázku — k čemu je hudba — a čekal jsem rozsáhlou odpověď. On ale odvětil jednou větou: Hudba spojuje.

A takhle to mám s literárními cenami — sklopím oči a nedívám se na ně

Takže překlad spojuje…

Přesně tak. Propojení s lidmi je důvod k tomu být naživu.

Časopis Time vás zařadil mezi sto nejvlivnějších lidí světa a —

A moje žena, když to slyšela, na to řekla jen: „Cože? Ty nejsi ani nejdůležitější člověk v domě! Já jsem nejdůležitější, poté děti, pračka, no a pak možná ty. A teď vynes odpadky.“

Dobře. Takže nejste vlivný vy, ale literatura. Jakou moc má umění v roce 2021?

Přesně tak. Já nedisponuju žádnou extra mocí, ale literatura ano. Umění nápady posouvá k dalším a dalším lidem, a literatura tak opravdu může změnit budoucnost. Vezměte si například LGBT. Ještě jsem zažil tu dobu, kdy homofobie ani nebylo slovo, jen přístup každého člověka k homosexuálům. No a teď? Homofobie je trestný čin, a když je člověk shledán vinným, jde do vězení. Jak k takové změně došlo? Země se určitě o kousek nepootočila ani nás nezahalil nějaký magický mrak poznání. Takže co to způsobilo? Najednou byli gayové ve filmech a seriálech zobrazeni ne jako excentrické figurky, ale jako obyčejné postavy. A dnes jsou v Británii povolené svatby osob stejného pohlaví, dokonce i v katolickém Irsku. Jistěže tohle není důsledek vlivu literatury, ale umění jako takového. Takže já sám opravdu nemám žádný významný vliv, ale přispívám k umění a umění disponuje obrovskou mocí změnit svět. 

 

Ptala se Zuzana Říhová
Fotografie David Konečný

David Mitchell (nar. 1969 v Southportu) vystudoval obory americká literatura a komparatistika na univerzitě v Kentu. První román Ghostwritten (Hybatelé, Mladá fronta, 2016) vyšel v roce 1999. Získal cenu Mail on Sunday / John Llewellyn Rhys Prize za nejlepší knihu autora do pětatřiceti let a dostal se i mezi nominované na cenu First Book Award listu Guardian. Další román number9dream (Sencislo9, Mladá fronta, 2010) následoval v roce 2001 a i jeho kvality byly oceněny nominací na Booker Prize a James Tait Black Memorial Prize. Za román Cloud Atlas (Atlas mraků, Mladá fronta, 2012) získal nominace na Booker Prize, James Tait Black Memorial Prize, Arthur C. Clarke Award a Nebula. V roce 2003 se David Mitchell volbou do Granta Best of Young British Novelists zařadil mezi nejlepší britské romanopisce. Česky dále vyšly jeho romány Třináct měsíců (BB/art, 2007) Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta (Mladá fronta, 2013), Dům za zdí (Mladá fronta, 2016) a Hodiny z kostí (Mladá fronta, 2017).