BEAT
host 08/21

Magické noci 1997

Martin E. Kyšperský

Milan Hlavsa by letos oslavil sedmdesát. Neumím si ho představit jinak než jako frajera, který stojí na pódiu, odsekává na basu svoje hutné riffy a zpívá. Bohužel je to taky dvacet let, co odešel. Nevím, zda je to náhoda, ale právě teď vychází na gramofonovém dvojalbu koncert The Plastic People of the Universe — Magické noci. Turné, během kterého se odehrál, bylo v mnoha ohledech zásadní a neopakovatelné. Ale než se k němu dostaneme, musíme si ještě říct několik věcí.

Tak předně to, že Mejlův příběh je pozoruhodný. Na jeho začátku byl kluk, co chodil s kytarou na poutě odposlouchávat písničky Rolling Stones a pak je hrál u veřejných záchodků v centru Prahy. Byla do doba, kdy rocková kytara znamenala symbol revolty. Mít dlouhé vlasy a jít na zkoušku městem, to bylo jako být členem vyvolené šlechty. Občas jste dostali pár facek od policajtů. V krajních případech vás i chytili a ostříhali. Ale kštice doroste a její materiál bude ještě hutnější a vyztuženější odporem k mastňáctví střední třídy, nesnášející všechno mimo šedý standard. Zároveň jste — skrz kompas rocku — věděli, kam patříte a co je na světě důležitý. Tehdy čerstvě založení Plastic People se něčím jako politika nechtěli vůbec zabývat. Měli jen chuť dělat moderní hudbu. Sám Hlavsa nebyl žádný intelektuál. Nedoučil se řezníkem a většinu života v komunismu dělal příšerně podřadné práce, které však nesly výhodu v tom, že nebylo možné jej vydírat hrozbou kariérního sestupu. Nebylo kam klesat — on a lidé okolo něj byli v podzemí se vším všudy.

Asi by všechno bylo úplně jinak, kdyby se Mejla nepotkal s Ivanem Martinem Jirousem. Vystudovaný kunsthistorik, muž se značným přehledem, temperamentem a vášní k bigbeatu se stal pro celý okruh kapely ideovým guru. To on je seznámil s Egonem Bondym, jehož texty Hlavsa zhudebnil. Dodnes všemu z toho rozumíte. Jednoduše popsaný život v kabátě, který je jaksi nepohodlný a promoklý, ale musíte v něm jít dál. Později došlo na zhudebněné verše filozofa Ladislava Klímy, ve kterých se bolest existence sevře skrz alkoholické delirium a pak vybuchne směrem k černému nebi. Jinou příchuť mají Pašijové hry velikonoční, k nimž dal impuls saxofonista Vratislav Brabenec. Kéž by se během největších křesťanských svátků hrálo právě tohle pásmo v kostelech. Jisté je však to, že od písniček odposlouchávaných na pouti se tu ušel velký kus cesty. V osmdesátých letech vybíral pro skupinu verše Václav Havel, přičemž došlo například na magické světy básníků Ivana Wernische nebo Milana Nápravníka. V nich vycházel zástup dětí v bílých komžích z telefonní budky, po stole lezla samotná ruka a domem nebes šustila půlnoční myš.

Rozchod kapely v druhé polovině osmdesátých let byl velmi hořký. Není se čemu divit. Koncertovat nebylo možné už ani na soukromých akcích, nátlak komunistické policie neustával, a tak se hněv obrátil dovnitř. Trvalo celou dekádu, než se dala stará parta dohromady, aby zahrála na Pražském hradě ke dvacátému výročí Charty 77. Následovalo vyprodané turné po celé republice, a kdo na něm byl, ten si uvědomil zajímavou věc. Po celá léta profesionální hudebníci lamentovali nad tím, jaká je škoda, že ti legendární Plastici vlastně neumějí hrát. Jenže najednou stála na pódiu zcela suverénní skupina s valivě pevným rytmický spodkem, stylově podbarvujícími klávesami, zneklidňující violou a divokým saxofonem, který jako by se vypotácel ze zakouřeného sklepa někde v New Yorku, kde John Coltrane nad ránem jamuje s kamarády.

A právě v této fázi zastihuje kapelu dvojalbum s nahrávkou kopřivnického koncertu z listopadu 1997. Živá deska vyšla už v roce šňůry, obsahovala však nahrávky z jiných koncertů a také jich tam bylo méně. Je pozoruhodné, jak se hudebníci obraceli více do sebe, a tím se vraceli ke svým psychedelickým začátkům. Ta analogie s jazzem není od věci, protože jednoduchá témata písní nabízela možnost pojmout skladby pokaždé jinak. Bylo zde dost prostoru být přítomen v každém okamžiku a nehrát rutinně. Skladby Milana Hlavsy interpretovala spousta lidí, ale nikdo nedisponoval tím nepopsatelným charismatem jako on. Nechci být patetický, ale slyším v něm spoustu věcí. Dlouhé výslechy policie, cvičení jógy ve vazbě na Pankráci, práci hrobníka a práci lepiče igelitových pytlíků, lásku k indiánům, křest a přijetí víry, přednášky v bytě v Ječné ulici, cestu do Ameriky ještě před pádem železné opony, hraní s Lou Reedem, tisíce večírků i dřevorubeckou brigádu v lese. Když se Mejla pokoušel o několik let později napsat novou desku, psal své kamarádce Evě Turnové, že se s ním houpe zem a poprvé v životě cítí, že to už nezvládne. Zemřel během mrazivých lednových dnů a já si pamatuji, jak jsem zprávu o jeho smrti četl v novinách a dlouho pak seděl se sevřeným žaludkem v ranní kuchyni.

The Plastic People of the Universe byli v roce 1997 ve formě. Věděli to, ač samozřejmě netušili, že je to naposledy, co tomu tak je. Kdybychom ale měli tento záznam brát jako připomínku síly, s níž se otiskli do české kultury, tak je to víc, než se většině hudebníků podaří. Zaslouženě vychází u firmy Guerilla Records, která má v osvětě českého undergroundu takový podíl, že nelze než hluboce smeknout. Jestli si chcete album koupit, raději po něm pátrejte včas, než se vyprodá. A pamatujte: Kanárek uměl překrásný písně. Starý, a starší než starý gotický!

 

Autor je frontman skupiny Květy.