K VĚCI
host 09/21
Proměny na trhu s použitými knihami

Antikvariát verze 2.0

Jan Němec
Autor tohoto článku si živě pamatuje, jaké to pro něj bylo, když před mnoha lety poprvé vešel do skladu velkého nakladatelství. Úžas se potkal s úlekem: je to opravdu možné, aby v jednom hangáru bylo tolik knih? A jak se tady vůbec něco dá najít? V tomto ohledu mají sklady nakladatelů alespoň tu výhodu, že se v nich knihy vyskytují na paletách po stovkách kusů. Ve skladech Knihobotu se však nachází kolem sto padesáti tisíc unikátních výtisků a je třeba přesně vědět, kde každý z nich je. A to je pouze jeden z mnoha aspektů toho, co Knihobot dělá jinak a proč se mu během tří let podařilo získat polovinu veškerého trhu s knihami z druhé ruky. Jak se to stalo a co to znamená?

Příběh Knihobotu je fascinují hned z několika důvodů. Předně, český knižní trh je poměrně hustý a nezdá se, že by na něm bylo mnoho místa pro nové projekty. Podle poslední Zprávy o knižním trhu, kterou každoročně zveřejňuje Svaz českých knihkupců a nakladatelů, je u nás téměř sedm a půl tisíce registrovaných a přes dva tisíce aktivních nakladatelů. Mezi nimi dominují Albatros Media a Euromedia Group, nakladatelské skupiny, které během předchozích let koupily řadu menších nakladatelství. V případě Albatrosu je to například Kniha Zlín, Vyšehrad, Edice ČT+ nebo Fragment, Euromedia se chlubí nejen tradiční značkou Odeon, ale také dříve samostatnými subjekty Listen, Ikar nebo Brána. Albatros a Euromedia dohromady ročně vydají přes dva a půl tisíce titulů, tedy více než zbylých osm nakladatelů v první desítce dle rozsahu produkce.

A podobně obsazený je knižní trh i na straně distributorů a knihkupců. Opět je tu Euromedia Group, která nejenže disponuje vlastní distribucí, ale představuje vůbec největší knižní velkoobchod v Česku. Prostřednictvím skupiny Knižní Holding je navíc propojena se sítí zhruba třiceti knihkupectví Luxor, obě společnosti spojuje také platforma Knižní klub, zaměřená na katalogový prodej knih. Významné místo mezi distribucemi patří Kosmasu, který zajišťuje výhradní distribuci nakladatelstvím Argo, Prostor nebo Torst a současně provozuje třetí nejnavštěvovanější internetové knihkupectví plus třicet pět kamenných. Stejný počet knihkupectví vlastní společnost Dobrovský. A vůbec nejširší sítí disponuje Kanzelsberger, který má jen v Praze osm prodejen, v Brně pak dvě pod tradiční značkou Barvič a Novotný.

Podtrženo a sečteno, na českém knižním trhu je v současnosti pět velkých hráčů, kteří se dělí o většinu trhu. S výjimkou Albatrosu a Kanzelsbergeru, které se téměř výhradně zaměřují na vydávání knih (Albatros) nebo jejich maloobchodní prodej (Kanzelsberger), je pro ty ostatní typické, že budují byznys napříč knižním trhem, a tím získávají podstatnou konkurenční výhodu. Podle posledních známých čísel z roku 2019 vykázala Euromedia Group jako vůbec největší společnost na českém knižním trhu obrat 1,65 miliardy korun, přičemž celkový obrat tohoto trhu byl 8,5 miliardy.

Knihovna jako zátěž

Trh s použitými knihami zůstával dlouho stranou nejen z ekonomických, ale také z kulturních důvodů. Ty ekonomické jsou zjevné — oproti tomu běžnému je to trh poměrně malý. Trik však spočívá v tom, že ekonomické důvody z velké míry závisejí na těch kulturních a právě kulturní klima se začíná měnit. Knižního trhu se pomalu začínají dotýkat širší změny související s nástupem nové generace spotřebitelů a zvyšujícím se důrazem na cirkulární ekonomiku.

Z výzkumů vyplývá několik zajímavých věcí. Například mladá generace nepřestává číst, mění se však její čtenářské návyky, a to i s ohledem na vztah k vlastnění knih. Zatímco dříve se budovaly domácí knihovny, které se zejména za socialismu stávaly významným znakem kulturního kapitálu tam, kde obvykle chyběl ten ekonomický, nastupující generace má snad i s ohledem na jinou situaci na realitním trhu daleko volnější vztah k vlastnictví knih. A nejde jen o to, že knihovnu o tisíci svazcích dnes lze mít nahranou na jednom externím disku foliového formátu. Svou roli hraje i skutečnost, že během častého stěhování, spolubydlení nebo výjezdů do zahraničí se knihovna z chlouby stává zátěží.

Existuje zkrátka čím dál početnější skupina čtenářů, pro které je přirozené knihu přečíst a poslat dál. Autor tohoto článku to velmi dobře vnímá sám na sobě: zatímco dříve měl jako většina lidí z literárního světa tendenci svazky shromažďovat, obkládat jimi stěny a dělat dojem na návštěvy, dnes si nechává jen ty oblíbené, ke kterým se skutečně vrací, nebo ty, které potřebuje k práci. Všechny ostatní musí z domu, prostor je dnes cennější než předměty, které ho zaplňují.

Jestliže tu padlo, že trh s použitými knihami zůstával dlouho stranou zájmu, nemá to samozřejmě znamenat, že by v Česku neexistovaly knižní antikvariáty. Právě naopak, je jich překvapivě mnoho — jen internetový vyhledávač Můj antikvariát jich sdružuje přes sto padesát, a to zdaleka neobsahuje všechny. Často v nich končí právě výše zmíněné knihovny předchozích generací, většina titulů tak pochází ze socialistické éry, menšina z období první republiky nebo z doby po roce 1989, i když s ubíhajícím časem se poměr mění ve prospěch novějších titulů.

Antikvariáty dlouho úspěšně ignorovaly nástup online prodeje, většina z nich se k němu odhodlala až ve chvíli, kdy by jinak nepřežily. Přesná data neexistují, ale dá se předpokládat, že tak jako se dnes prodá čím dál více nových knih v online knihkupectvích, prodávají se i ty použité víc a víc na internetu. Kromě již zmíněného vyhledávače Můj antikvariát stojí za zmínku zejména Trh knih, kde si čtenáři prodávají knihy navzájem bez zprostředkovatele. Dle údajů na stránce je nyní aktivních závratných 880 000 nabídek a 326 000 poptávek.

Existuje skupina čtenářů, pro které je přirozené knihu přečíst a poslat dál

Dá se říct, že ten, kdo nějakou knihu shání, má dnes široké možnosti, jak si ji vcelku pohodlně obstarat. Méně komfortní je však situace toho, kdo prodává. Buď musí knihy do antikvariátu sám odnést a tam sledovat, jak je někdo s mumláním skládá na pult, načež vyřkne konečnou a obvykle překvapivě nízkou částku. V případě větších knihoven se s majitelem antikvariátu lze domluvit, aby sám přijel a knihy vykoupil na místě, i v těchto případech se však cena určuje spíše s ohledem na kila nebo na metry. Tak či tak, individuální péče se dostává opravdu jen vzácným kusům, o kterých to prodejce i antikvář vědí, a i tam je potřeba počítat s tím, že výkupní cena málokdy přesáhne polovinu té prodejní. Pokud by se majitel knih rozhodl využít peer to peer prodeje, který nabízí zmíněný Trh knih, nemusí sice nikam nosit tašky, ale v případě, že se kniha prodá, nezbývá mu než ji dát do obálky, nadepsat adresu a odnést na poštu. Ani jeden ze zmíněných modelů tak pro majitele knih není ideální.

Boty v Knihobotu

Když člověk navštíví centrální provoz Knihobotu v Praze na Kolbenově ulici, mohl by si nejdřív myslet, že zde prodávají hlavně boty. Na stojanu jich visí desítky párů, dohromady určitě přes sto. „Ne,“ usmívá se jeden z majitelů Knihobotu Pavel Pekař, „to všechno jsou boty našich brigádníků. V současné době máme asi třicet zaměstnanců a kolem sto padesáti brigádníků, kteří střídavě pracují ve čtyř-, šesti- nebo osmihodinových směnách. Omlouvám se, že vám ta čísla neříkám přesně, nestíhám je v hlavě aktualizovat, jak pořád rostou. Loni jsme prodali zhruba sto tisíc knih, letos to vypadá na půl milionu.“

Nepřekvapí, že pokud někdo prodá půl milionu knih ročně, musí mít vypracovaný systém, jak se něco takového dá udělat. Ale nejdřív trocha historie. Knihobot vznikl jako pokračování a současně nový začátek Antikvária, původně tradičního kamenného antikvariátu ze Zlína, který se však postupem času čím dál víc zaměřoval na online prodej a ze Zlína expandoval do Prahy. Zakladatelem Antikvária je Dominik Gazdoš, který k sobě přibral svého bratra Davida Gazdoše a rovněž ještě ve Zlíně se k nim přidal Pavel Pekař, tehdy student kulturní antropologie. „Nemusíte mi to věřit, ale ani teď pro mě není primární zisk. Roste nám to pod rukama, snažíme se to nějak zvládnout a zjistit, jaké to může mít limity. Dá se ročně prodat milion použitých knih? Dva miliony? Zároveň mě hrozně baví sledovat, co se tady děje a jací lidi k nám chodí na brigádu — je to jako nějaký kmen.“

Pekař odmítá, že by se raketový růst Knihobotu dal přičíst jednomu zlomovému momentu. Hlásí se spíše k filozofii postupných zlepšení, která se ve světě firemního řízení někdy nazývá kaizen. Jde o přístup, jenž stál za vzestupem japonské ekonomiky po druhé světové válce. Zjednodušeně řečeno, podle kaizenu není na prvním místě zisk, ale kvalita, díky níž se zisk dříve nebo později dostaví. Jedna věc však Knihobotu bezesporu pomohla, ostatně jako všem online prodejcům. Pandemie koronaviru přiměla zákazníky nakupovat z domova, v případě Knihobotu to však znamenalo něco víc: redesignovat celý systém nákupu a oceňování knih. „Předtím nám prodejci knihy buď sami nosili, nebo jsme za nimi vyjížděli. Bylo to v podstatě stejné jako v případě jiných antikvariátů. Ale během pandemie tohle nešlo, nehledě na to, že ani předtím už jsme to takhle nestíhali.“ A Pekař doplňuje ještě jeden podstatný moment: „Když navíc přijedete k někomu domů, musíte ty knihy nacenit od oka. Majitelé antikvariátů vám samozřejmě řeknou, že ceny na trhu znají, ale ve skutečnosti nikdo nezná cenu každé konkrétní knihy a dochází k omylům.“

Takže výkup knih dnes v Knihobotu probíhá jinak. Prodejci stačí, aby nabízené knihy rozložil doma na podlaze a pořídil jednu fotografii mobilem. Tu do Knihobotu pošle a během dvaceti čtyř hodin dostane odpověď, zda o knihy mají, nebo nemají zájem. Pokud mají, Knihobot zařídí kurýra, který pro knihy přijede k prodejci domů, nebo je prodejce může odnést na nejbližší pobočku Zásilkovny. Jakmile knihy dorazí do Knihobotu, jsou během pár dní zpracovány, naceněny a objeví se na stránkách. Každý prodejce přitom má svůj vlastní účet a může pohodlně sledovat, za jakou cenu se kniha nabízí, zda si ji už někdo rezervoval nebo koupil. Denně takto v Knihobotu zpracují kolem dvou tisíc doručených knih a zhruba stejný počet prodají zákazníkům na druhé straně řetězce.

Zatímco mi to Pavel Pekař vysvětluje, vidím část toho procesu přímo před sebou: v řadě zde stojí několik fotobudek, ve kterých se každá kniha standardizovaným způsobem nafotí a přiřadí se jí unikátní kód, díky němuž je dohledatelná ve skladu. „Zajímavé je,“ říká Pekař, „že osmdesát procent titulů se dnes naceňuje automaticky. Náš systém ví, za kolik se která kniha kdy prodala, dokáže se podívat, za kolik ji mají třeba na Kosmasu, pokud je to titul v distribuci, máme další dostupná data z internetu. Osobně už určujeme ceny jenom u zvláštních titulů.“ Zkoušíme společně do databáze zadat několik titulů z české prózy posledních let. V případě většiny titulů se na Knihobotu během posledních dvou let přeprodaly desítky kusů konkrétní knihy zhruba za dvě třetiny běžné prodejní ceny.

„Uvažujeme dokonce o tom, že bychom zákazníkům nabídli možnost nějak přispět přímo autorům, kteří z opětovného prodeje knih nic nemají,“ nastiňuje Pekař jednu z dalších, na českém trhu ojedinělých inovací, které zároveň ukazují, že v Knihobotu se o některých věcech přemýšlí jinak.

Zkontrolované, nafocené, naceněné a okódované knihy míří ve své virtuální podobě na stránky a fyzicky do skladu. Na dlouhých regálech jich tu v banánových krabicích leží zhruba sto padesát tisíc, třetina z nich během jednoho měsíce putuje k novým majitelům. „To je největší problém tohoto podnikání, jak udržet tu rovnováhu. Jsme totiž závislí na tom, kolik knih nám lidi sami nabídnou, nemůžeme si je prostě objednat. A zároveň stále zvyšujeme obrat, takže musíme nabírat nové lidi a pronajímat nové prostory. Do toho jsme teď ještě redesignovali stránky. Nejde to všechno uhlídat, řídíme se zatím přístupem better done than perfect a říkáme to i těm, které najímáme.“ Letmý pohled na stránky potvrzuje, že v Knihobotu hledají lidi na deset pracovních pozic a kontinuálně nabírají brigádníky. Jde o nejrychleji rostoucího hráče na knižním trhu, který svým růstem knižní trh přesahuje a vedle velkých hráčů typu Alzy, Mallu, Rohlíku, Pilulky nebo Zásilkovny teď usiluje o cenu českého internetu Křišťálová lupa.

Polovina trhu

„Vlastně nevím, jakou máme u lidí z literárního prostředí pověst,“ utrousil Pavel Pekař hned na začátku. Nedůvěra literárního prostředí vůči lidem, kteří přicházejí s něčím novým, ať jsou to vlogeři na YouTube, knižní influenceři na Instagramu nebo třeba právě lidé, kteří o knihách z druhé ruky nepřemýšlejí jako o „kouscích z antikvariátu“, ale v kontextu cirkulární ekonomiky, je dobře známá. Literární prostředí, na první pohled nonkonformní, ale při bližším pohledu často dost konzervativní, jako by si hodlalo ponechat obě výtky současně: mladá generace ztrácí schopnost soustředit se a číst umělecký text a mimoto se při výběru knih řídí pochybnými radami nebo je vůbec kupuje kdovíkde. Ve skutečnosti jde jen o přirozené proměny čtenářského habitu, které určité možnosti uzavírají, ale jiné doširoka otevírají. Aktuální nedostatek papíru a jeho stoupající ceny koneckonců naznačují, že jednou možná budeme za pohodlnou možnost vracet knihy do oběhu ještě daleko radši, než jsme teď.

Čísla ukazují, že Knihobotu se za tři roky existence podařilo obsadit zhruba polovinu trhu s použitými knihami. Těch se v Česku ročně prodá zhruba milion. Bohužel neexistuje spolehlivé číslo všech prodaných knih ročně, odhady však hovoří o zhruba třiceti milionech kusů. Z toho vyplývá, že na českém knižním trhu se objevil nový významný hráč. Vzhledem k tomu, jak nenápadně se to stalo a jaký přístup jeho původně zlínští majitelé razí ve firmě směrem dovnitř, lze snad doufat, že Knihobot ani navenek nebude jen velkým tržištěm knih. Český knižní trh potřebuje někoho, kdo na rozdíl od většiny současných velkých hráčů na trhu dbá na společenskou odpovědnost, environmentální kontext podnikání či na to, aby působil konstruktivně v celém oboru.

Autor je editor Hosta a spisovatel.