ROZHOVOR
host 10/21

Kdo jsem aneb Ve znamení koaly

Rozhovor s Pavlou Horákovou o čepicích, péči a socialistických touhách
Pavlu Horákovou jsem vždy vnímala jako někoho, kdo prostupuje různé literární a kulturní dimenze. Lze ji potkat v hospodě po strop našlapané intelektuály v mikinách i na barvami zářících lesklých stránkách lifestylového časopisu. Podobné je to i s jejím psaním, které tak nějak vždy prochází skrz obvyklé časové, prostorové a sociální kontexty. Během našeho rozhovoru se mi tento dojem více než potvrdil. Pavla Horáková má zkrátka mnoho z talentu věštkyň, spiritistek nebo chiromantiček.

Pavlo, tvůj profesní život se točí kolem jazyka a literatury, máš nějakou dětskou vzpomínku, která prorokovala tvou literární dráhu?

Tak to se dokonce zachovalo. O prázdninách, než jsem šla do první třídy, jsem napsala svůj první román. Na takový ten skládací toaletní papír, který byl sice z jedné strany lesklý, ale z té hrubší se na něj dalo psát. Navíc se mi líbilo, že šel složit, aby vypadal jako knížka.

Tak román, a rovnou na svého času cenný toaleťák!

To byl jediný toaletní papír, který byl po ruce. Dlouho jsem neznala nic jinýho než toaletní papír skládaný. Zkrátka z toho jsem na záchodě vytáhla asi tři listy, které jsem trochu křivě spojila sešívačkou, a napsala jsem román, který má asi dvě věty. Jmenovalo se to Medvídci tancují a je to o medvídcích koalech, jak šli do parku a tancovali. Bylo to psané hůlkovým písmem a zřejmě jsem v tom pokračovala ještě potom v první třídě, kdy už jsem uměla psát a mohla jsem navázat malými tiskacími písmeny. Má to všechny klasické znaky raného díla, kde bd či s a z jsou obráceně. To je moje dochovaná prvotina z roku 1981. Pak jsem si dala třicetiletou pauzu.

To je dojemná příhoda, která mi připomněla, že třeba Josef Lada se prý naučil kreslit opáleným dřívkem po nepotištěných okrajích novin.

Klement Gottwald zase psal na pytlíky od mouky.

Na tom je vidět, z jak houževnatých semínek, co vzejdou i z chudičké prsti, vyrůstá česká kultura i politika. Tys potom ale pomyslně opustila rodnou hroudu a v časech povinné ruštiny se vrhla na studium jazyků tehdy nedostupně magického Západu: angličtinu a francouzštinu.

Na angličtinu mě rodiče posílali od třetí třídy do tehdejšího kulturáku a díky tomu se mi později povedlo zvládnout rozdílové zkoušky na gymnázium s pokročilou výukou angličtiny na Sladkovského náměstí. Navíc vzápětí přišla revoluce, takže od druhého ročníku jsme si všichni místo té ruštiny svorně zvolili západní jazyky. Jazyky mě prostě bavily vždycky a už v té době jsem vlastně věděla, že bych chtěla být spisovatelka, akorát jsem se s tím nikde nesvěřovala, abych nedostávala spoustu nevyžádaných rad o tom, jak mám své pokusy někde ukazovat a posílat do školních časopisů, soutěží a kdovíkam. Takže to spisovatelství jsem měla někde v koutku duše, ale nic jsem pro to vlastně nedělala.

Já bych přitom řekla, že studium jazyků a literatury je docela dobrá průprava. Ty jsi ale také odchovanec Dismanova rozhlasového dětského souboru, který je tak trochu líhní osobností české kultury řekněme od Pavla Kohouta po Terezu Pergnerovou. Právě na ni jsi zavzpomínala v jednom z nedávných rozhovorů. To mě jako pubertálního pamětníka devadesátek zaujalo, protože Pergnerová rovná se Eso, pořad, který zuřivě napodoboval MTV. Jak na tu éru postkomunistického šoku vzpomínáš?

S Terezou to byly ještě osmdesátky, já ji vlastně neviděla od roku 1989. Vnímala jsem samozřejmě její mediální tvář, ale kdo ví, jaká za ní Tereza byla, protože já na ni mám úplně jiné vzpomínky.

Jako na vycepovanou hodnou holčičku?

Vlastně ano. Ona byla velmi napřed, pocházela z inspirativního prostředí, měla staršího bratra a i její rodiče byli starší než většina rodičů nás ostatních. Navíc u nich doma se potkávali umělci, hudebníci, zpěváci, takže znala svět showbyznysu ze zákulisí, celkově působila vyzrále, dospěle. Přesto s ní byla strašná sranda a mám na to období skvělé vzpomínky.

A co ty devadesátky? My jsme byly ještě děti, takže ten nekonečný večírek, na nějž se tak často vzpomíná, spíš nepřipadal v úvahu.

Já už jsem úplně dítě nebyla, ale fakt je, že rodiče mě drželi na řekněme krátkém vodítku. Na druhou stranu jsem taková povaha, že jsem nechtěla dělat rodičům problémy a prostě jsem v těch jedenáct hned třeba po koncertě, kdy večírky teprve začínaly, odjížděla domů, často taxíkem, abych stihla policejní hodinu. Takže jsem to prožívala spíš zprostředkovaně. I když něco jsem taky stihla…

A vnímáš to jako šťastné období, všechny ty změny?

Určitě. Štěstí, euforie, pocit, že jsme byli u toho. Revoluce pro mě pořád zůstává největším životním zážitkem, nejen těch pár týdnů, ale pak i to, jak se vše proměňovalo, hlavně v Praze. Začali se tu objevovat cizinci, kteří sem přinášeli svět, a taky rodilí mluvčí angličtiny, protože mluvená angličtina pro nás byla do té doby úplně abstraktní záležitost. A vůbec to, jak se tehdy měnila Praha, že bylo k dostání západní zboží, které nás v tom věku samozřejmě zajímalo nejvíc, dostupnost hudby, nakonec i ta možnost cestovat. Dobově příznačná byla i trochu uvolněná kázeň ve školství, takže gymnázium i pak univerzitu jsem odchodila ještě v takové té atmosféře, kdy odcházeli učitelé, co si zadali, a naopak se vraceli ti statečnější, kdysi vyhození, takže všude vládla taková uvolněná a přátelská nálada. Myslím, že se svou tehdejší „pílí“ bych dneska už se samými jedničkami neodmaturovala.

Znalost angličtiny byla kdysi něčím velmi exkluzivním, zatímco dnes lidé komunikují anglicky běžně, i když na různých úrovních. I díky digitálním technologiím je snadné být součástí anglofonního světa, překladatelství také ohrožují strojové překlady, třeba poslední dobou zmiňovaný DeepL Translator. Jak to jako někdo, kdo většinu života zasvětil studiu jazyků, vnímáš?

Je to přesně tak. Moji překladatelští kolegové to neradi slyší, ale obávám se, že ten lidský faktor bude nahraditelný a že se toho ještě dožijeme. Na druhou stranu bude pořád nějaká část lidí, která nebude žít bilingvně, a stále také budou potřeba umělecké nebo jiné překlady, které překladač nezvládne. Lidský faktor bude ještě dlouho zapotřebí, i kdyby nakonec jen jako editor. Navíc stejně jako lidí, kteří už budou číst v angličtině, přibývá i textů všeho druhu.

Vím, že taky ovládáš srbštinu…

Můj otec v devadesátých letech dostal místo jako zástupce Československých aerolinií v Bělehradě, já jsem tam rok chodila na gymnázium, a tak jsem se tam naučila srbsky, protože to je jednoduchý. Tu srbštinu jsem si pak udržela, a když mi později na univerzitě moc nešla francouzština, s níž si prostě nejsme souzené, tak jsem šla cestou nejmenšího odporu a vyměnila ji za serbistiku.

Jako by v tom bylo něco osudového, že ne pro každý jazyk je člověk disponován. Dokonce se mi na univerzitě zdálo, že ti jazykáři často něčím připomínají „typické“ rodilé mluvčí. Elegantní snědé italštinářky v černém, neformální plavovlasí nizozemštináři…

Já znám dokonce sinologa, co vypadá jako Číňan, a mongolistu, který vypadá jako Mongol.

To je možná poznatek vhodný do další z podivných teorií mezioborových studií člověka, jimiž se zabýváš. Možná máš taky nějakou podvědomou identitu spojenou s Balkánem nebo nějakou anglofonní kulturou?

Já myslím, že ne… ale já všude vypadám trochu jako zdejší. Ať už přijedu kamkoli, tak se na mě místním jazykem obracejí lidi, aby se zeptali na cestu. To jsem zažila v Maďarsku, Rumunsku, a třeba když tu ještě v devadesátkách Srbové prodávali stříbro na Karlově mostě, tak jak jsem promluvila, hned mě považovali za „svou“.

Posedlost: vztahy a jejich záhady

To všude zdejší pro tebe platí i v literatuře. Navíc se mnohdy pohybuješ v nějakém zásvětí, v minulosti, ale na rozdíl od hlavního proudu historické prózy pátráš po určitých konkrétních, hmatatelných svědectvích, po lidech, kteří skutečně existovali. To je skoro svého druhu duchařina.

Ano, duchařina. Evidentně pořád píšu jednu knihu, která se snaží nějak dobrat podstaty času, co to vlastně je, jak se prolíná, odráží, propisuje do současnosti, protože historie vlastně trvá — to souvisí i s tou mou posedlostí předky. Zkrátka to, co lidi dělají v důchodu, jsem dělala ve dvaceti: zabývala se svým rodokmenem. Navíc se řízením osudu — rozhodně spíše než náhodou — u mě doma sešly různé písemnosti, památky ze všech stran mojí rodiny, o nichž jsem ani neměla ponětí, a našly si cestu ke mně, takže jsem se pročítala pamětmi, vzpomínkami, deníky, dopisy… Mám i nějaké nahrávky.

Nahrávky?

Ano, na magnetofonu Sonet duo z padesátých let. Když si dědeček s babičkou ten přístroj koupili, vzali ho ke svým rodičům. A díky tomu se nám dochovaly asi dvě hodiny záznamu. Prababička na něm vypráví, jak procházela fronta přes Veselí nad Moravou, pradědeček čte ze svého vojáckého deníčku, pak oba zpívají lidové písničky. Pak mám ještě nahrávku z druhé, brněnské strany rodiny. Dědečkovi rodiče byli nóbl měšťani, dvojhlasně s klavírním doprovodem zpívají Dvořáka. No a z otcovy strany se našla truhla písemností po jednom prastrýčkovi písmákovi a po jeho sestře. To všechno mám a z toho množství materiálu se snažím poskládat, kdo jsem já. Proto jsou moje knížky posedlé rodinnou historií, historií střední Evropy, různými lidskými záhadami a vztahy.

To znamená, že jsi všude zdejší nejen horizontálně, synchronně řekněme, ale dokonce diachronně, taková Makropulos. Působí to trochu přízračně, ony materializované stopy předků, nakonec nějaké genetické informace od nich také máme, hmota má zkrátka paměť.

No právě. Navíc se to trochu záhadně všechno sešlo u mě doma, najednou se objevil třeba sešit prapradědečka, kde popisuje okupaci Bosny a Hercegoviny z roku 1878.

V každém případě tu generacemi putují nějaké psavecké geny.

Vždycky se sem tam někdo někde objevil, kdo psal, prababička, která psala krásně, potom z otcovy strany prastrýček, který studoval filozofii v Praze, potom v Ženevě a Mnichově. Když si udělal doktorát, vyučoval na střední škole, odebíral Athenaeum, nakonec se za první republiky stal ministerským úředníkem na ministerstvu kultury, přičemž v této funkci odhaloval pomník Komenského v Naardenu. Já mám někdy pocit, že dožívám nějaké jejich nenaplněné touhy, protože jejich literární ambice přervala válka, nemoc, rozhodnutí rodiny, zatímco já mám tu volnost a svobodu po všech stránkách.

V české společnosti ulpívají velmi silné identifikace s různými historickými obdobími, před jejichž zúženým a deformovaným vnímáním nechrání ani to, že jsme je zažili a takzvaně si je „pamatujeme“. To se týká ostalgického vztahu k normalizaci, zvláště mezi chudšími lidmi, střední třída si zase mnohdy nekriticky idealizuje první republiku, mnozí excentrici i monarchii nebo třeba středověk, jehož iluze slouží kdejakému demagogovi ke kdečemu.

Denně děkuju osudu, že jsem se narodila tady a teď, takový život žen někde na vsi před sto lety… hrůza. Vůbec tohle nesdílím, pro mě jsou to lidi, kteří jsou nějak nespokojeni ve vlastním životě, moc toho nevědí — já taky nejsem badatel, ale aspoň jsem přičuchla k nějakým autentickým poznámkám, jimž nemám důvod nevěřit. Ale to je takový zvláštní zlozvyk pořád lkát, jak to bylo dřív lepší… Je to trochu tak, jak to říká Stanislav Komárek: deset deka salámu za první republiky, to bylo salámu! Ale to je něco univerzálního a ve svých vzpomínkách se toho dopouští i moje prababička, když vzpomíná na šunku ze svého dětství. Prostě je to tím, že když jsme děti, první setkání s čímkoli se do nás nějak intenzivně otiskne, přičemž o tento vzpomínkový „otisk“ ještě léta pečujeme fabulací.

Tedy žijeme v nejlepší době existence naší země, jak pravil Václav Klaus? Nemůže to paralyzovat jakékoli snahy o zlepšení? Odsud se často útočí na feminismus a různé emancipační úsilí menšin, je to ta věta: „Co by(ste) ještě chtěli!“

Podobně podpásově se argumentuje třeba situací žen na Blízkém východě nebo lidskými právy v Číně. Jenže takhle to nefunguje, člověk může nejvíce věcí ovlivnit ve svém okolí, napravovat ta bezprostřední zla, na něž prostě vliv máme. To, že se mám lépe než všechny mé předkyně, neznamená, že rovnoprávnost skutečně existuje, a pokud, tak ne jen na papíře. Já třeba velmi silně vnímám ty zažité nerovné poměry v rodinách.

Česká literatura zároveň zažívá éru žen. A jsou to právě rodinné patologie, co se nejčastěji tematizuje. Možná kromě popisu dějinných křiv se trendem stane i odkrývání systémového násilí a různých nesvobod, manipulací, traumat v rodinách a vztazích.

Je to asi věc dějinné chvíle, protože rozhodně nejde o jednu generaci autorek. Najednou se tu vytvořilo prostředí, kdy to jde, některé už mají odrostlé děti, jiné si dokážou uhájit prostor na psaní i s malými dětmi, jiné děti nemají… Taky hraje roli určitá sounáležitost, když se nějaké autorce dostane kritického a čtenářského ohlasu, povzbudí to i ostatní, vytváří se atmosféra, kdy ta původní nedůvěřivost vůči píšícím ženám otupí, být autorkou už je norma, nikoli příznakový jev.

U nemalé části literární kritiky přitom pořád vnímám takové to pokušení nějak literaturu psanou ženami klasifikovat přihrádkou, ať už vylučováním specificky ženských zkušeností ze zkušeností (mužského) lidstva, anebo detekováním znaků různých pokleslých žánrů. Rozhodně neříkám, že se nemají autorky kriticky tepat, jen že bychom se měli držet zpátky s nějakou genderovou determinací, nakonec o vztazích jsou všechny knížky.

Samozřejmě, já se na to při čtení „mužské literatury“ obzvlášť soustředím… a vždycky je tam nějaká láska, navíc mnohdy i velmi naivní. Nebo sexuální scény jsou často přímo úsměvné. Velmi vypovídajícím způsobem z toho těží parodická facebooková stránka Man who has it all, která pouhým otočením rodu odhaluje všelijaké absurdní vydělování všeho ženského jako něčeho zvláštního, příznakového.

Román Teorie podivnosti tematizuje intimní život hlavní hrdinky, a to od kosmetických rituálů přes téma menstruace až po bristolskou stupnici, která úplně neodpovídá stereotypu o nějakém ženském sentimentalismu a smyslu pro jemný dekor.

Taky to některé čtenáře až tak jakoby rozčepýřilo, ten pohled do ženské koupelny. Hrdinka Ada Sabová dobře ví, že všechny ty zkrášlující procedury třeba ne úplně fungují, ale je to zkrátka jakýsi ženský úděl, ten tlak na vzhled, opečovávanost. A lze to vnímat i jako druh relaxace, sebepéče má smysl ne nutně v tom, že přestaneme stárnout, ale je to něco archetypálního, univerzální projev života, jako když si ptáčci čistí peří nebo kočky lížou kožich. Ona příznakovost ženského světa jako nějaké divnosti se přece jen už trošku obrušuje, ale když jsme před pár lety napsaly s Alenou Scheinostovou a Zuzanou Dostálovou Johanu, opravdu jsem měla občas pocit, že zájem o nás je podobný zájmu o mluvícího koně.

Tři ženy jednu knihu? Jak to, že jste se nepohádaly? O chlapa samozřejmě… Jen mě tak napadá, že péči o tělo lze vnímat až existenciálně, je v tom nějaká vanitas, ale i úcta k tělu, které nám slouží. Svět by vůbec měl být víc queer, mohli by se líčit i chlapi.

Nebo aspoň třeba mejt…

Zvýšená péče o schránku by přestala být tak genderově zatížená, všechno by bylo spíš věcí osobní volby.

A jen houšť, queer autoři se svými tématy, tím by se ta polarizace literatura versus ženská literatura ještě víc narušila. Prostě doba se mění, být dnes autorkou je vlastně dobré, zájem o spisovatelky tu je a je to myslím celosvětový trend. Navíc v zahraničí je ta emancipační tendence širší. A zvlášť u mladších mužů cítím hlad po ženském vidění, je to prostě asi i generační odpověď na deficit ženské a vůbec dalších minoritních reprezentací ve veřejném prostoru. Zajímavé je, že tyto hladové tendence po jinakosti, jiných příbězích se odehrávají na pozadí globalizace, která má i výrazný unifikující efekt.

Smutná periferie, smutná láska

Když jsme u rozšiřování množin vypravěčů — vrací se dávno zesnulí vypravěči vytěsněných dějin, ženy, přijde třeba queer vlna, ale není nejnenápadnějším zúžením literárního pole elitářství? Že do literatury vstupují hlavně ti narození pod socio-ekonomicky šťastnou hvězdou?

Není to z podstaty věci? Že ten, kdo umí „profesionálně“ psát, musí mít i nějaké vzdělání? Nevím, jestli se někde najde nějaký naturščik jako ta moje prababička, která měla jen základní školu a dokázala napsat epos.

Nějaký naturščik se vždy sem tam objeví jako atrakce a problém samozřejmě není ani v tom, že si jako člověk s kulturním kapitálem dovolíš napsat román, kde absentují postavy stižené exekucemi a který je z Prahy, a nikoli ze Sokolova. Hodně mě trápí socioekonomická neprostupnost českého školství, které rozdíly v zázemí dětí ještě prohlubuje, ve strukturálně znevýhodněných lokalitách vyhasínají tisíce talentů ročně. I literatura jako komunikační platforma tak přichází o mnohé hlasy a nakonec i ten obraz dopisované minulosti, nad níž jsme zvítězili, to zkresluje. Jaká bývají třeba setkání se čtenáři, když přijedeš někam do knihovny v Třebové, Meziříčí nebo Brodě? Asi je to jiné než na nějaké pražské literární akci, ne?

Většinou těch lidí přijde maloučko. Něco jsou třeba důchodkyně, které to většinou nečetly, ale chodí na akce do knihovny prostě každý týden. Nejlepší jsou ženy tak našeho věku nebo starší, které si knížku přečtou a mají živý zájem a jsou rády, že za nimi autor přijede. Pak jsou tam jejich nasraní manželé, kteří se tam nudí, protože mohli koukat doma na fotbal. Pak tam vždycky sedí jeden kverulant, což je muž 70+, který bez ohledu na to, jestli to četl, ti donese stoh poznámek o tom, jak je to celý špatně, a neustále se nabourává do diskuse. No a pak jsou tam jeden dva mladí, co by se chtěli stát spisovateli, a ti se vyptávají na to, jak psát, jak se to dělá, jestli si kreslím pavouky schémat po zdech, nebo mám talisman a tak. Ale když je tam někdo, kdo to přečetl s porozuměním, nějak se na to napojil, souzněl s tím a něco k tomu sděluje nebo dává doplňující otázky, tak to je krásný. Je na tom vidět, že i na těch menších městech se lidi potřebujou sytit kulturou, že jim nestačí, když tam jednou za měsíc dorazí nějaký muzikálový umělec, ale že tam je i část lidí, která chce jinou kulturu, a že jim to všechny možný grantový akce umožňují. Třeba Zuzana Dostálová se teď podílí na úspěšné akci Listování s Lukášem Hejlíkem — kam chodí zase jiní lidé než na besedy do knihoven. Na Listování přijdou někteří na Hejlíka, kterého znají z televize, ale do knihovny přijdou zase spíše ti, co mají hlubší zájem, kupují knížky… prostě takhle má literatura potenciál dostat se ven, ale musí se o to pečovat — což je také role státu.

Doba se mění, být dnes autorkou je vlastně dobré

Jasně, nestačí omítnout Karlštejn, je tu taky živá kultura, a to i mimo lepší adresy. Ale skladba návštěvníků čtení mi připomněla mou charakteristiku typické školní třídy: třetí řada u okna obrýlená bruneta, první lavice pečlivá blondýnka, na třídu jeden zrzavej, jeden třídní šašek a jeden tlustej — ale to už je po lockdownu možná jinak. Ostatně tvoje orientace v lidských typech mě fascinuje, klidně bys mohla být kartářka.

Taky mám průpravu od svého expřítele, který tvrdil, že existuje asi jen šest typů lidí a všechny je dokáže klasifikovat, navíc v téhle teorii se spojovala fyziognomie, povaha, dokonce hlas. Zrovna včera jsem se přistihla, jak podle toho zas někoho zařazuju… Je to ovšem nebezpečné, zrovna po přečtení Teorie mě někdo nařkl, že to je rasistický, a to nejen kvůli úvahám o tvaru lebky. Konkrétně se to týkalo pasáže, že tam, kde se nosí něco na hlavě, se válčí.

To je přece kulturní…

A možná i náhodné.

Ale možná taky ne, protože pokrývka, to je často zbytnělá tradice a tradice bývá rozbuškou konfliktu už docela běžně. Ale třeba přírodní národy hlavu úplně zakrytou nemívají, snad jen pochopitelně Inuité. Možná že pokrývka hlavy signalizuje odpojení se od přírody směrem k abstrakci a v té se nějaké násilí skrývá vždy.

A pak tu máme různé gangy, které nosí něco na hlavě. Kšiltovku různě na stranu… Prostě mají zakrytou korunní čakru a nerozsvítí se jim v hlavě.

Kromě pokrývek hlavy jsi však i pozorovatel a fotograf jevu, který jsi zdokumentovala prostřednictvím facebookového alba, kde zachycuješ páry nebo rodiče s dětmi, kteří se oblékají podobně, až stejně. Někdy ty analogie působí až komicky a mnohdy je to nejspíš i neuvědomělé.

Toho si všímám od dětství, třeba když byla matka oblečená jak od kolotoče, tak dcera taky nebo se prostě ráno oblíkáš na autopilota a vezmeš si stejnou věc jako partner… i když někdy je to až karikatura.

Někdy je to hrozně smutný…

Stejně jako láska. Já jsem roky chodila na různý kurzy a třeba takový rodinný konstelace, to je skutečně zajímavý fascinující divadlo. Žijeme v rolích, které se učíme, ale když tu roli změníš během nějaké terapie, můžeš docílit úplné empatie s tím druhým. Když si to člověk vyzkouší v reálu, tak to tu případnou scientistickou nedůvěru dost otupí. Ty semináře jsou většinou směsí nějakýho jungiánství, současných psychologických směrů a trochu těch východních tradic… Ale pokud najdeš člověka, kterej je rozumnej a nepropadne nějaké hybris, že je moudrej stařec nebo stařena, kterej má na všechno patent, tak to člověku vlastně může pomoct přinejmenším rychleji než klasická terapie, kam chodí lidi léta. Jde to přímo přes tělo a nějaký řekněme čáry máry k tobě, přímo k podstatě. Někdy mám pocit, že po přečtení nativního horoskopu se o sobě člověk dozví víc než po hodinách sezení na terapii. Bohužel ano. Ale je tu samozřejmě riziko, že když je někdo křehkej, může ho to úplně rozházet a nespraví ho ani lege artis terapeut.

Pořád je to asi míň nebezpečný než věhlasný pan doktor Cimický číhající ve své Modré laguně.

Obchodníci s lidským neštěstím jsou všude. A vlastně i to, kolik peněz jsou lidi schopní za takové věci utratit, jen ukazuje, jak je tu nedostupná a podceněná skutečná péče. Jelikož jsme tak ateistický, pragmatický národ, lidi nakonec nemají kde si trochu intimněji pokecat. Péče o duši tu není a je jasný, že se lidi kloní dle povahy k tomu, co je jim bližší, někdo chodí na terapii, někdo na konstelace, někdo se přimkne k tradičnímu náboženství, jiný se chytí sekty.

Myslím, že jsme přece jen zpátky u literatury — jako komunikace vyvázané z nějaké prvoplánové účelovosti, která svazuje naše životy.

Jsme, vždyť to je taky péče o nitro, o duši. Nakonec co v těch knížkách hledáme? Zrovna na těch seminářích člověk potká i své literární postavy nebo zaslechne nějaké postřehy, moudra i ty srandovní věci. Třeba v Teorii podivnosti je postava terapeutky Nory, která je psycholožka i trochu ezo, je to zkrátka dobré pozorovací místo. Což mi připomíná, že od Teorie už jsem nikde nebyla. Asi mě opustil ten můj největší problém, který spočíval v sepsání „té“ knihy.

A můžu se zeptat na zakázanou otázku, o čem bude příští kniha?

No jasně, v tomhle nejsem pověrčivá. Nakonec jsi mě taky trochu inspirovala, když jsi někde psala o tom, že osmdesátky byly už takový prekurzor těch devadesátek — v tom svým konzumu. Takhle já si přesně ty osmdesátky pamatuju, ne moc úsilí o svobodu slova a nějaké abstraktní hodnoty, ale hlavně ten hlad po spotřebním zboží, po Západu. Navíc jsem zpětně zjistila, že v naší třídě na základce měl kdekdo nějaký přístup k západním věcem, nebo vlastně celý sídliště. Náš soused z baráku dělal obchodního radu v Egyptě, další jezdil na ropovod do Iráku… touto východní cestou měli přístup k valutám i značkovému zboží. To bych chtěla zachytit, tento protokonzum. Třeba Bravíčko, kdo ho měl, byl king. Nebo časopis Pif, ten se dokonce dal koupit i u nás. Nedávno jsem zjistila proč: v tom vydavatelství měla podíl francouzská komunistická strana. Francouzsky jsme sice neuměli ani slovo, ale každej se pyšnil aspoň jedním Pifem. Na našem sídlišti žilo docela dost cizinců, taky zaměstnanců ambasád nebo pézetek, kdekdo měl tetu v Západním Německu a podobně.

No jo, Západ byl skoro magickej a ta magie byla klidně i v igelitce s logem — a konzum se tehdy navíc začal globalizovat, to už byla éra čínských školních pomůcek, pestrobarevných magnetických penálů, voňavých gum, všech těch veselých serepetiček, které se záhy rozpadly.

Navíc můj otec dělal u Československých aerolinií, tak jsme měli ještě jedno neuvěřitelný privilegium — letenky zadarmo. Jako měli ajznboňáci režijky, my jsme mohli párkrát do roka odletět. Do Rumunska, Bulharska, ale taky jsme byli třeba v Austrálii…

Austrálii?

Proto jsem právě psala o těch medvídcích koalech, to bylo napsaný na biografickým základě. ČSA lítaly všude, všude měly zástupce, u těch jsme vždycky bydleli. Takže takhle jsme byli tři neděle na cestě po světě, jejímž vrcholem bylo pár dní v Sydney. Já z rodičů později tahala, jestli za tím něco nebylo, nějaký zádrhel… ale i tohle bylo za normalizace možné.

A pamatuješ si něco z té Austrálie? Bylo to jako v seriálu Skippy, který se tu taky vysílal?

Všechno. I Skippyho jsem viděla živýho. Tedy jednoho z těch mnoha, kteří se při natáčení používali a dožil se roku 1981. Tenkrát nás vzali do přírodního parku u Sydney, kde pobíhali volně klokani, které člověk mohl krmit burizonama, co si koupil na vrátnici. A pak tam byla klec s cedulkou „slavný filmový klokan Skippy“. A taky jsme ještě viděli Singapur, Bombaj… to už bylo na cestě zpátky. Ale byla jsem dítě, vnímala jsem hlavně divný jídlo, jiný počasí nebo si vybavuju, jak v Indii ženský nosily na hlavě kamení na stavbu. V Bombaji jsme bydleli u zaměstnance ČSA, který měl sluhu, řidiče, tam to byla prostě společenská povinnost živit i místní — i my ze socialistických států jsme pro ně byli bohatí.

A nemělas někdy chuť žít jinde?

Ne. Já se vždycky hrozně těším domů. Žila jsem rok v Bělehradě, to mi stačilo. Asi i proto, že to bylo takříkajíc v předvečer války, kdy se všechno rychle měnilo k horšímu, zatímco Praha v té době rozkvétala. Ale na výlet nebo dovolenou klidně kamkoli. Ráda bych třeba do Anglie, na kterou mám krásnou vzpomínku z devadesátek z výměnného školního pobytu. Internátní škola vypadala jako Bradavice. Hrázděný domky, gotický budovy školy… a prastará tradice soukromého školství. Tam jsem se viděla jako dívka ze středostavovské rodiny, tam bych asi studovala, kdybych se narodila jako Angličanka: hrála bych na dva hudební nástroje, jedním z vyučovacích předmětů by bylo drama a měli bychom nekonečné literární semináře. Ty jsem tam zažila, celá třída četla jednu knížku, na hodině ji rozebírali pomalu, větu po větě, všichni měli podtrhaný ty paperbacky, z toho jsem úplně plakala. 

Ptala se Eva Klíčová, Fotografie Richard Klíčník

 

Pavla Horáková (nar. 1974) vystudovala anglistiku a serbistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, věnovala se uměleckému překladu (Kurt Vonnegut, Thomas Pynchon a jiní). Literárně debutovala detektivkou pro mládež Tajemství hrobaříků, která se odehrává na Olšanských hřbitovech a kombinuje osudy zde pohřbených osobností se záhadologickým pátráním. Úspěšná kniha se později rozrostla do třídílné série. S Jiřím Kamenem napsala knihu Přišel befel od císaře pána, která zpracovává zápisky deníků, pamětí a korespondence českých vojáků z první světové války, spolu se Zuzanou Dostálovou a Alenou Scheinostovou napsala román Johana. V roce 2018 zazářila samostatným beletristickým debutem pro dospělé Teorie podivnosti. Letos jí vyšel román Srdce Evropy, kde kombinuje současné vyprávění s historickými prameny osobní povahy.