EDITORIAL, NÁZOR
host 10/21

Miroslav Balaštík & Martin Stöhr: Odcházení

Miroslav Balaštík, Martin Stöhr

EDITORIAL


Milí přátelé,

z tohoto místa se na vás nyní obracím naposledy. Po více než čtvrt století v čele Hosta jsem se rozhodl předat jeho vedení spisovateli a dlouholetému editorovi Janu Němcovi. Důvod je dvojjediný. Mám jednoduše pocit, že všechno, co znám a umím, jsem za tu dlouhou dobu do časopisu vložil a nic jiného, co by ho posunulo dál, ze sebe nejspíš nedostanu. A je to i naopak. Když se radíme nad náplní příštího čísla, připadá mi, že témata se v různých obměnách opakují a všechno jsem už jednou někde četl. V jednu chvíli prostě zjistíte, že cesta, po níž jdete, nevede dopředu, ale pouze se hodně velkým obloukem vrací zpět. A vy nemáte dost sil a nápadů, abyste její trajektorii mohli narovnat, ani dost času, abyste na to mohli nemyslet. Z dychtivého vyhlížení nového zůstává už jen odpovědnost vůči minulému. A pak vás to jednoho dne napadne: jste jako ten převozník z pohádky, který jezdí sem a tam po jezeře, aniž by dost dobře věděl proč, a pokračuje v tom dál jen proto, že má v ruce veslo a že to tak dělal od nepaměti. Vyskakuji tedy z lodi a veslo házím do rukou Janu Němcovi s přáním, aby jednou, až přijde jeho čas, měl časopis komu předat se stejnou lehkostí a důvěrou jako já jemu a skvělým redaktorům Evě Klíčové, Zdeňku Staszkovi a Radku Štěpánkovi. Společně se mnou odchází také básník a redaktor Martin Stöhr, který časopis podstatně spoluutvářel téměř tak dlouho jako já, a oba věříme, že to umožní doplnit redakční tým o nové osobnosti a dát Hostu nový impuls. Sami se na to jako čtenáři těšíme.

Všem, kteří za tu dobu prošli časopisem a s nimiž jsem měl tu radost a čest spolupracovat, stejně jako všem věrným čtenářům ze srdce děkuji a přeji zdraví do nového roku i po všechny roky následující.

Miroslav Balaštík
 

 

ŠTĚSTÍ


Už dlouho hledám ta správná slova, ale nakonec nezáleží na tom, kudy to vezmeme, cesta je všude. Příčiny zná nějaký zmuchlaný čert. Možná. Srdce je stejně trefené. Tak co.
Jde o ty časopisy.
Náš dům byl jak dlouhá archa v obrovské zářivé zahradě, a co do něj nezanesl příboj časů, přivlekla babička, svatá Marie. Ta brala všechno a bylo kde, hned v sousedství například stála zrekvírovaná prvorepubliková vila sekčního šéfa Baťova koncernu. Bývalí majitelé u nás na půdě s koncem starých pořádků vděčně deponovali všelijaké krásné krámy. Do té vily jsem každé ráno chodil do školky. Pyšně sám, velký maličký. Jedna branka obyčejná, druhá čarovná, pár kroků mezi prudkou vůní jehličnanů, kdesi z lemu nebe cukrují hrdličky, vejdu a babička už se na mne směje s obrovským kastrolem v ruce. Tehdy tam vařila. Párky a čočka už voní, tluče bubeníček, tluče na buben, z oken se valí světelné záplavy, záclony vlají. Život je nádherné, věčné poledne.

A noviny a časopisy, ty jsou všude! Jsou schované doma ve skříních, po kůlnách, na půdě. Tam je to vůbec nejlepší. Francouzské módní žurnály z třicátých let. Polonahý, sladký svět. A jednou je v tom štůsku sadař Mičurin, podruhé zas šiky katolických dívek a žen. Protentokrát Anděl Strážný a jindy zase staré Mladé světy. Dubček skáče šipku do azuru, armády pochodují, seno hoří, zastavené dějiny sebou škubnou a rozjedou se jako drezína. A támhle Rychlé šípy jdou! I se psem Bublinou.

Z Foglara jsem chytil absolutní úžeh. Lesy, vody, stráně, to byl jen povinný kolorit, šlo o ty časopisy, kroniky a deníky. Ten můj byl ručně rozvržen do rubrik imaginární revue Zálesák. Umanutě jsem otravoval všude, všechny. Nemáte nějaké časopisy? Nasbíral jsem prakticky všechny ty umlčené Junáky a Hlasatele. Jednou mi přišlo echo, že vzdálený strýc snad něco má. Konečně jsem byl vyzván a vyrazil. Snil jsem, že budou svázané v zeleném plátně, ale byl to jen papírový salát. I tak jsem si ho nesl pod paží jako svátost a radostí se vznášel Vpřed. Tehdy jsem skutečně zaživa letěl. A tečka.

A z Větrníku do ABC, z Kmene do Vokna, z první lásky do perestrojky, začátek studia, listopadový uragán. Kolej je jak po vymření, stojatý smrad košů a startek. Zmizela Svatava i stávkový výbor, jsem sám a sám, čeká mne špinavý vagon na cestě dom a první svobodné Vánoce. Ještě tu zaklepe zpitý Malíř a s výrazem šťastného idiota vytáhne první oficiální číslo Lidových novin. Drezína cukne a zastaví, za oknem navždy sněží.

Jakýsi cyklovýlet v létě po Velkém třesku. V trafice na malém městě zahlédnu přes mříže takový modrý žurnál. Je poledne. Mají tu zavřeno. Hodinu sedíme na lavičce, kámoši mě chtějí lynčovat. Konečně si koupím Host 1. Za pár měsíců mi od nich napíše nějaký pan Mirek Balaštík. Ve studentském plátku narazil na moje básničky, tak ať mu pošlu něco k otištění. Brzy si vyměníme dopisy, brzy se opijeme, brzy se stanu u nich redaktorem. Mirek, takzvaný Doktor, je šéfredaktor galaxie. Ta obsahuje obstarožní židli, počítač a popelník s pyramidou vajglů. Dál už jsme pořád spolu.
A ten pohyblivý svátek nám vydrží celé čtvrtstoletí.
A nejen nám dvěma, protože on je tam ještě černý vpředu, nějaký Pan Tomáš. V saku a košili, studený žhavý. Akcie prodá, computer pořídí, nad stůl si napíše Ora et labora a sází jak král. Vydáváme dnem i nocí, v horečnaté potulce mezi putykou Na Anenské a redakcí v domě U Sedmi švábů. To je Mercedes mezi pavlačáky. Víchová opíše berlí ležatou osmičku a zařve to na celý dvůr: Tři sta let tu v klidu žijem, tak na co mět ty kópelky?! Rok dva tisíce, milénium, zatmění Slunce. Díváme se z pavlače skrz černé slídy. Zmámení polednem. Doktor to chce nejchytřejší. Já to chcu zas nejkrásnější. A Pan Tomáš největší. Kdo mohl vědět, co všechno nás čeká?

Rád bych tady více zavzpomínal, sdělil svůj názor na smysl a poslání literatury, rozepsal se o funkci i proměnách kulturních časopisů, ale lecjaké dobré důvody mne zavazují mlčet. Takže zde zanechám jen kratičké vyznání, šlohnutý skalp:

Oblíbil jsem si pojetí literatury, jejíž „metoda“ má ontologické poslání. Šlo mi o to, přepsat naše prozaické životy zpět do veršů. Zbaveni krusty příčin a následků pak můžeme získat právo na nejlidštější z lidských statků, a tím je rozumění. Vtip je v tom, že to není ani tak právo, jako spíš Dar, na který se musí tiše číhat jako na pokyn od strýce. Pak můžeš vzlétnout a vědět a nechat to být.
I závěje písmen a písmen a písmen, tu poušť, co nic neznamená.
Před tváří boha zmuchlaného, před vámi všemi klidně se přiznávám. Já jsem to byl, kdo v redakci kradl ty časopisy. Když vejdete do firmy, vpravo je spisovna, za spisovnou kotelna, pak podlouhlý kumbál. Tam jsem to nanosil. Je jich až po strop, nové i staré, od Archu po Sešity, od Tváře po Modrý květ. Miloval jsem ty stránky, na kterých dnes tolik záleželo, aby zítra už nebyly. Můj Památník zbytečného písemnictví. Veliká láska, pokaždé trochu marná.

Nebe je všude, před koncem příběhu se vracím do zahrady. A ona září jak dřív, dům je jak archa, akorát laskavá. Beru telefon a vytočím Doktora. Zrovna jde z kavárny, kráčí si městem, jež je nám souzeno. Tak co, řekls, že končíme? Jo, jasný… A co teda? Nic, prý… že je to výzva.

Hele, Doktore, vzpomeneš si někdy na revoluci? Na to, co říkal z balkonu Mikuláš? Říkal: Právě jsem se vrátil z nebe. Děti a dospělí, važte si básníků, važte si poezie a važte si lásky… Ale kuš, nebuď sentimentální, ty vole! Jenže když ono to bylo všechno tak krásné.
Jo bylo, bylo to krásný.
Ty poslyš, Doktore, měli jsme štěstí, že?

Martin Stöhr