NEKROLOG
host 01/22

Nejzářivější z myslí

Richard Olehla

Když se 23. prosince minulého roku uzavřel dlouhý život Joan Didionové, přišla současná světová literatura o jeden ze svých nejznělejších hlasů. V České republice možná tolik nerezonoval (z jejích pěti románů byly doposud do češtiny převedeny jen dva, její esejistické dílo zůstává až na jedinou knihu doposud nepřeloženo), to ostatně ani v Evropě, což bylo zřejmě způsobeno hlavně tím, že Didionová se proslavila především literárními reportážemi, jejichž témata byla úzce spjata s americkými reáliemi. Právě tam Didionová přišla na svět, do rodiny jedněch z prvních osadníků, kteří se na západní pobřeží dostali ještě před vypuknutím zlaté horečky v polovině devatenáctého století. Právě tam vystudovala anglistiku a právě o ní, především pak o jejím nejslavnějším dítěti, totiž Hollywoodu, napsala své nejslavnější eseje. 

Časopis Host Didionové věnoval tematický blok v říjnovém čísle, v němž podrobně rozebral její literární tvorbu. Když se teď její život uzavřel, je namístě stručně shrnout také mimoliterární důvody, proč s ní odchází celá jedna kapitola kulturních dějin Ameriky.

Jednou větou řečeno: Joan Didionová byla fenomén — naprostý, ojedinělý a asi neopakovatelný fenomén, literární ekvivalent Anny Wintourové, dlouholeté šéfky časopisu Vogue, v němž Didionová načala svou úchvatnou kariéru. Pokud se dá říct, že Wintourová je symbolem módní žurnalistiky, pak je třeba podotknout, že Vogue jako časopis, který ovlivňuje veřejné mínění zdaleka nejen na poli módy, proslavili o desetiletí před ní autoři, jako byla právě Didionová. Nastoupila tam už v roce 1956, poté co odmítla hlavní cenu v soutěži, kterou časopis pořádal, totiž výlet do Paříže. Místo toho začala pracovat jako juniorní copywriterka v newyorském ústředí. O pět let později ve Vogue vyšel esej „O sebedůvěře a jejích zdrojích a síle“, z nějž se brzy stal kultovní text počínajícího amerického feministického hnutí. Didionová text napsala jako náhradu za vypadnuvší článek a musela dodržet sazbou předem daný rozsah. Dodržela jej nikoli na stránku, odstavec či slovo přesně. Dodržela jej přesně na písmeno. 

Takové bylo její psaní — ani o písmeno víc či míň. Takřka všechny nekrology v amerických periodikách zdůrazňovaly juvenilní vášeň Joan Didionové pro Hemingwayovo psaní, popisovaly, jak Didionová v pubertě přepisovala jeho texty, aby do sebe nasála esenci jednoduchosti jeho vyjadřování. Ovšem Didionová věnovala Hemingwayovi daleko více pozornosti. Nejenže se sama inspirovala jeho úsporným stylem, dokázala jej i chirurgicky přesně analyzovat: v eseji uveřejněném v New Yorkeru v roce 1998 kupříkladu vypočítává, kolik přesně slov má první odstavec Hemingwayova Sbohem, armádo! a kolik slabik tato slova mají (pro představu, ze 126 slov dotyčného odstavce je celých 103 jednoslabičných, dalších dvacet dva má slabiky dvě a jedno jediné slovo — afterward — má tři). Pravidla stručnosti a úsečnosti vyjadřování se Didionová držela i ve svých textech, málokdy v nich najdete dlouhá souvětí či komplikovaná slova přejatá z cizích jazyků. Joan Didionová věděla, jak jít přímo k jádru věci, a nebála se tou nejpřímější cestou vydat.

A pak je tu Didionová jako aktivní hybatel Hollywoodu a populární kultury. S manželem Johnem Gregorym Dunnem a dcerou Quintanou neustále pendlovala mezi Kalifornií a New Yorkem, kde pořádala večírky pro intelektuální smetánku. Chodili na ně všichni, včetně Susan Sontagové, s jejíž publicistikou eseje Joan Didionové často srovnávali. Psala scénáře; z některých se staly úspěšné filmy. V Panice v Needle Parku dostal první velkou hereckou šanci Al Pacino. V adaptaci vlastního románu Lízni si a hrej ztvárnili hlavní role Tuesday Weldová a Anthony Perkins. Ve filmu Zrodila se hvězda si zahráli Kris Kristofferson a Barbra Streisandová. Ještě než se proslavil, předělával Didionové s manželem jejich dům v Malibu truhlář a herecký adept Harrison Ford. Možná ho tam někdy viděli Steven Spielberg a Martin Scorsese, kteří tam chodili na party, jimiž tato adresa také proslula. Určitě na ně chodil Warren Beatty, který měl prý pro Joan slabost. Když pohlédneme na fotografie Didionové z šedesátých a sedmdesátých let, chápeme proč. Vidíme na nich extrémně štíhlou, nesmírně fotogenickou ženu s mikádem, nezbytnou cigaretou mezi prsty a oduševnělou tváří, která předem vylučovala společenskou, módní či literární banalitu. 

Joan Didionová psala o feminismu, americké zahraniční politice a jejích odpudivých podobách, o kubánských imigrantech, o otázce rasy, Hollywoodu, smutku za náhle zemřelými blízkými předtím, než takové psaní přišlo do módy. Pozorovala svět, jeho komplexitu a chaotičnost, a pak jej pojmenovala několika slovy. Když jednou zmíněný Warren Beatty poznamenal, že má odpoledne volno z natáčení, a mohl by se tedy zdržet, pokud by Joan chtěla, věnovala mu jedinou větu: „To nepůjde.“ Napodobovatelů jejího angažovaného stylu, který přesto neustále zůstával objektivní, jakoby nad věcí — tedy hlavně napodobovatelek —, jsou plné stránky dnešních společenských časopisů. 

Na pozdních fotografiích vidíme útlou bytost, jíž na životě po prožité rodinné tragédii (Didionová během jednoho roku ztratila manžela i dceru) možná už moc nesejde. Ve vynikajícím dokumentu, natočeném jejím synovcem a dostupném na Netflixu, Střed se zevnitř hroutí (což je aluze na úchvatnou báseň Williama Butlera Yeatse „Druhý příchod“) ji pozorujeme, jak přebírá ocenění z rukou prezidenta Obamy. Na pódium jí musí dopomoci; kontrast mezi ní a takřka pantersky atletickým prezidentem nemůže být větší. Joan Didionová tady už neudivuje nadpozemskou fyzickou atraktivitou. Síla jejího charakteru i života až po okraj naplněného esencí americké kultury však z obrazovky září neztenčenou silou.

Po smrti Joan Didionové a Philipa Rotha má americká literatura jen málo ikon; možná jejich vrstevníka Cormaca McCarthyho. McCarthy si cestu k českému čtenáři hledal desetiletí. Doufejme, že cesta Joan Didionové, nejzářivější z myslí, takto dlouhá nebude.

Autor je anglista.