KRITIKA
host 01/22

Na železnici dějou se věci

Kryštof Eder

Spisovatel, hudebník a komiksový scenárista Jaroslav Rudiš (nar. 1972) je nepřehlédnutelnou postavou na české literární, potažmo kulturní scéně. Částečnou zásluhu na tom mají literární ceny (na kontě má jednak Cenu Jiřího Ortena za debut Nebe pod Berlínem, 2002, jednak „čtenářskou“ Magnesii Literu za román Grandhotel, 2007), stejně jako úspěšná komiksová série Alois Nebel, pod níž je podepsaný spolu s kreslířem Jaromírem 99, i filmová adaptace tohoto příběhu. Podstatný je i autorův jednoduše rozpoznatelný rukopis — drsňácká stylizace jeho protagonistů a jejich chlapácké mudrování, to vše naservírované v krátkých, úderných větách, refrénovitě se opakujících napříč knihami. Konečně je tento spisovatel takovou tuzemskou literární celebritou (či spíše celebritkou, přece jenom mluvíme především o literátovi) — všichni také víme o jeho vztahu k německému jazyku a kultuře, o jeho lásce k vlakům, o jeho uměleckém všeumětelství, v mysli se nám vybaví autorova neodmyslitelná patka a živelný projev. Z Jaroslava Rudiše se během zhruba dvaceti let, kdy se pohybuje na české kulturní scéně, stal s jistou mírou nadsázky řečeno brand. Ten devětačtyřicetiletému spisovateli na jednu stranu zajišťuje solidní čtenářskou základnu, na stranu druhou se v záplavě reakcí, jež jeho knihy doprovázejí, objevují i silné výhrady, které vzhledem k pozornosti, jež je na Rudiše upřena, znějí o to silněji. 

Zdaleka ne všichni kritici autorovu samospádnou větnou kadenci a příklon k periferním postavám považují za to nejlepší, čeho je současná literatura mocna. A tak si o sobě Jaroslav Rudiš mohl přečíst například to, že je hitmaker typu Michala Davida (tak soudí Petr A. Bílek) či že jeho „sociální a psychologická představivost či aspoň všímavost prostě není nijak zvlášť vyvinutá“. Druhou větou hodnotila Eva Klíčová (Host, 2/2019) Rudišovu dosud poslední česky psanou knihu, novelu Český ráj z roku 2018. Ta se sice stala jednou z nemnoha prozaických publikací vášnivě diskutovaných i mimo stránky literárních periodik, vedle Rudišova prvního německy psaného románu, který vyšel o pár měsíců později, však působí pouze jako vedlejší produkt. 

Obsáhlá, v německém originále více než pětisetstránková kniha Winterbergs letzte Reise byla v roce 2019 nominována na Cenu Lipského knižního veletrhu. Zrovna v tomto roce byly na veletrh v Lipsku upřeny ostražité zraky tuzemské literární veřejnosti, protože Česká republika byla jeho hlavním hostem. A tak se u nás začalo mluvit i o Rudišově románu, jehož česká verze se začala připravovat záhy. Letos román konečně vyšel v rámci akce Velký knižní čtvrtek ve velice dobrém překladu Michaely Škultéty. A v lecčem jde o román pro autora přelomový. 

Příští zastávka: Sarajevo 

S jistou mírou zjednodušení lze prohlásit, že v předchozích prózách se Rudiš často více než o hloubku opíral o povrchní líbivost; na podloží několika zapamatovatelných výstředností nezřídka vystavěl celou knihu. Mělo to spád, hezky se to četlo, ale živelnost Rudišovy úspěšné prvotiny se postupem času rozmělňovala a opotřebovávala. Se změnou jazyka však jako by spisovatel chytil pořádně mohutný (druhý?) dech. V české verzi „pouze“ čtyřsetčtyřicetistránková Winterbergova poslední cesta je Rudišovým zdaleka nejobsáhlejším románem, ale co je důležitější — románem, v němž jako by autor pro svůj osobitý prozaický projev našel literárně nosný obsah. 

Vypravěčem je Jan Kraus, v Německu žijící pečovatel, který „převáží“ umírající na druhý břeh. Do péče se mu dostane devětadevadesátiletý liberecký rodák Wenzel Winterberg, tramvaják s nebývale silným vztahem k historii. A s očteným „baedekrem“ z roku 1913, s nímž nevšední dvojice záhy vyrazí na železniční pouť po střední Evropě. Ta je má mimo jiné dovést k Winterbergově dávné lásce, židovské dívce jménem Lenka, jejíž stopy se ztratily v Sarajevu. Zároveň se tak dvojice, jak již lze odtušit, vydává na pouť do středoevropské historie. 

Ráz cesty určuje Winterbergův baedekr; stařík v něm hledá doporučení na hotely a restaurace, včetně informací o cenách, čte si o pamětihodnostech a tak podobně. Do toho se opakovaně vrací nejen ke své dávné lásce Lence a jejímu příběhu, ale rovněž k dějinným momentům — třeba k bitvě u Hradce Králové v roce 1866, která Winterbergovi prochází srdcem a „také mou hlavou a mozkem a plícemi a játry a žaludkem, je to součást mého těla a mé duše“. 

Snad ještě výrazněji než předchozí Rudišovy knihy je Winterbergova poslední cesta rytmizovaná. Winterbergovo omílání několika specifických průpovídek, jeho často opakované „ano, ano“, jež může evokovat rytmus jedoucího vlaku (pokud tedy vyjdeme autorovi interpretačně trochu naproti), krátké věty, příležitostné členění textu do jednovětých, ba jednoslovných odstavců — díky tomu všemu je velice snadné poddat se sugestivnímu toku Rudišova vyprávění. Takto například Winterberg předčítá ze svého baedekru o pivu: 

„Pivo se pije z velkých půllitrových sklenic jakožto velké neboli krýgl, anebo v trojdecilitrových jakožto malé neboli žejdlík, ano, ano, malé pivo se pije, jen když je člověk nemocný nebo těhotný, otec to vždycky říkal… V Mnichově mají na pivo i kameninový krýgl. Pivo je téměř všude velmistudené, čepované přímo z ledu, ano, ano, teplé pivo je horší nežli mor, úplavice a španělská chřipka dohromady, jak se říkalo v Reichenbergu.“ 

Pivo je jedním z atributů druhého cestujícího, vypravěče Jana Krause. Byť název románu staví do popředí téměř stoletého tramvajáka, pečovatel rozhodně není na cestě jen do počtu. I on si na hrbu nese pořádnou zátěž z minulosti a i v jeho osobní historii se skrývá osudová láska, na niž Kraus ne a ne přestat myslet. Pečovatel se s téměř stoletým staříkem (který z okna nevyskočil, ale nikdy nevíte, k čemu se chystá…) vrací do rodné země, kde jej kromě dobře známého piva čekají i vzpomínky na události, jež si nechce připomínat — proto svůj vlastní příběh odkrývá jen jakoby na okraj, někdy i se sebezapřením. 

Vyprávění nás tedy seznamuje s takříkajíc malou i velkou historií: Poznáváme minulost Wenzela Winterberga, minulost Jana Krause, minulost střední Evropy. Ta poslední se přitom dotýká i historie ústřední postavy. Winterberg coby Středoevropan není s to odpoutat se od středoevropských dějin. A tento poměr se samozřejmě odráží i v jeho chování. 

Stařík vyčítá svému mladšímu spolucestujícímu, že se neumí dívat skrz historii, je přepadáván záchvaty historie. Vypráví o libereckém krematoriu, které je stejně staré jako on sám, o bitvě u Hradce Králové. Prostřednictvím baedekru se vztahuje k předválečnému roku 1913, k poslednímu roku, kdy svět byl ještě v pořádku a vládl mu jasný řád. Tak jako vládne (nebo by vládnout měl, jak si autor tohoto textu uvědomuje každou středu na cestě Tábor—Praha) jasný řád železniční dopravě, na niž Winterberg nedá dopustit. Než by přesedl do jiného dopravního prostředku, to raději nikam nepojede. 

Přípoj Hrabal—Hašek 

Jaroslav Rudiš bývá přirovnáván k Bohumilu Hrabalovi. A to jednak díky jisté melancholii, ba sentimentu, jednak díky toku zdánlivě autentické, zdánlivě nekalibrované řeči (i když toto přirovnání přinejlepším kulhá na jednu nohu, jakmile vedle sebe postavíme Hrabalova nekonečná souvětí a Rudišovu svižnou, údernou větu). V případě Winterbergovy poslední cesty se nicméně hrabalovské srovnání jeví jako relevantní především díky neustálé potřebě titulního hrdiny vyprávět. Lépe řečeno: mluvit. Winterberg chrlí poznatky ze svého baedekru, vrší bez ladu a skladu zajímavosti, léty zastaralé, neaktuální. 

Jaroslav Rudiš však může svým novým románem upomenout také — a nejspíš ještě výrazněji — na Jaroslava Haška a jeho Švejka. Vypravěčský apetit hlavního hrdiny a všudypřítomné pivo přitom nejsou jediné důvody vedoucí ke srovnávání. Wenzel Winterberg se tak jako Josef Švejk i přes svou údajnou lidovost zajímavě vzpírá mimetickému čtení: Jen si představte takřka stoletého staříka cestujícího napříč několika zeměmi vlakem. Nadto spojuje oba romány výrazné makabrózní ladění. Winterberg s odkazem na svého otce dokola opakuje, že jisté mrtvoly (bombaři, uhořelci, cukrovkáři a tak dále) nejsou hezké mrtvoly. Rovněž se často vrací ke slovům jistého Angličana, která jako leitmotiv charakterizují střední Evropu: „the beautiful landscape of battlefields, cemeteries and ruins“. Půda, v jejímž podloží — v jejíž historii — jsou nesmazatelně zapsané bitvy, násilí a oběti. „Země ty mrtvý vyplivuje doteď,“ dozvědí se ostatně protagonisté od traktoristky Josefy, když putují kolem bojiště královéhradecké bitvy. Pokud před těmi mrtvými unikneme my, tak Winterberg, jenž vidí skrz historii, rozhodně ne. 

Konečná, vystupovat 

Ačkoli je Winterbergova poslední cesta Rudišovým pravděpodobně nejlepším a z hlediska literární interpretace rozhodně nejpodnětnějším románem, jisté vady na kráse najít můžeme. Čas od času se zdá, jako by autor takříkajíc přepnul na volnoběh. Pro někoho bude možná překážkou i délka knihy a její zákonitě do jisté míry repetitivní ráz. Někdy se Rudišovi vymkne záměr dodat vypravování dynamiku a úderně lakonické věty a jednověté odstavce působí samoúčelně. 

I přes tyto (veskrze drobné) výhrady je každopádně Winterbergova poslední cesta prózou nadprůměrnou a zasluhující si pozornost, již se jí, soudě podle recenzentských i čtenářských ohlasů, dostává i u nás. Rudišovo rozmáchlé železniční putování po střední Evropě je jednoznačnou odpovědí na otázku, kterou si možná nejeden čtenář kladl nad předchozími autorovými knihami: Není to celé jen trochu lepší literární popík? 

Ne. 

Jaroslav Rudiš
Winterbergova poslední cesta
přeložila Michaela Škultéty
Labyrint, Praha 2021

Autor je literární kritik.