TÉMA
host 02/22
O půlstoletí literatury Romů v Česku a jejích výhledech

Kaj džas, romská literaturo?

Karolína Ryvolová
Pro mnoho lidí je sousloví „literatura Romů“ oxymóronem. Malá část populace to považuje za povedený žert, ta větší si Romy spojuje s hudbou a tancem, tradičními řemesly anebo nakonec i s prací ve službách či na stavbách, avšak romský intelektuál osaměle shrbený nad klávesnicí počítače je pro ni pořád nepředstavitelný. Přitom česká romská literatura už padesát let přináší cenné zprávy zvnitřku komunity, ukazuje Romy v jejich každodenních radostech a strastech, zbavené romantické exotičnosti a zvlášť v poslední době konfrontuje tuzemskou společnost s její neproblematickou interpretací vlastních moderních dějin.

Nejdříve trocha nezbytné teorie. Přestože se analogicky k „české literatuře“ nabízí používat označení „romská literatura“, je dobré k tomuto pojmu přistupovat kriticky, byť v běžné komunikaci se takové zkratce samozřejmě nevyhneme. Pod romskou literaturou se na policích knihkupectví může skrývat takřka cokoli, od původních děl romských autorů (Erika Olahová: Nechci se vrátit mezi mrtvé) přes seriózní odbornou literaturu o Romech (Ctibor Nečas: Romové na Moravě a ve Slezsku 1740—1945) a její kvazivědeckou nápodobu (Petr Bakalář: Psychologie Romů) až po díla českých prozaiků na romské téma (Martin Šmaus: Děvčátko, rozdělej ohníček). Přesnější, nikoli však pohodlnější by proto bylo důsledně používat „literatura Romů“.

Druhý teoretický problém, kterého si je dobře vědoma například autorka zásadní monografie Romani Writing. Literacy, Literature and Identity Politics (Romské psaní. Gramotnost, literatura a identitární politika, 2014) Paola Toninatová, je tradiční chápání pojmu literatura. Pro dynamicky se rozvíjející mladé písemnictví, které bylo alespoň v úvodní fázi živeno ústní slovesností, zpočátku existující paralelně s prvními psanými texty, se jeví jako příliš úzký a nepružný. První beletristické texty romských autorů se poměrně volně pohybují mezi orální historií, esejistikou a povídkou a první básně oscilují mezi písňovými texty a básní v próze. Od bohemisty Vladimíra Macury víme, že v raných obdobích obrozenských literatur jsou hranice mezi jednotlivými žánry a funkčními styly rozmyté a nevýznamné a že se konkretizují až posléze. Bylo by tedy poctivější nazývat toto písemnictví „psaním“ a až později přeřadit na vyšší rychlost a zavést „literaturu“. Otázkou zůstává, kdy by k tomu mělo dojít a jestli taková diferenciace nakonec není jen samoúčelnou intelektuální rozcvičkou. Shodněme se na tom, že všechno je jako obvykle složitější.

Na začátku byly časopisy

Pro zakladatelku vysokoškolského oboru romistika Milenu Hübschmannovou (1933—2005) znamenala romská literatura zásadně psaní v romštině. Z dnešního pohledu je zarážející, jak neproblematicky si pro sebe Hübschmannová romskou literaturu definovala coby literaturu psanou Romy, v romštině a o Romech. Každá z těchto kategorií v současnosti představuje celý komplex nejednoznačných a hraničních variant z hlediska identity, jazyka i látky a pevné jádro se do budoucna bude hledat stále obtížněji. Musíme si však uvědomit, že Hübschmannová se učila romsky přímo od Romů, relativně čerstvých poválečných migrantů ze Slovenska, pro něž byla romština v pravém slova smyslu mateřštinou a ústředním komunikačním kódem, a že si některé otázky zkrátka a dobře klást nemusela. Přechodu od orálního kódu používaného interně jen mezi Romy k jazyku psanému pak sama významně napomohla, když v roce 1971 se skupinou romských přátel vytvořila první romský pravopis, který se s menšími úpravami používá dodnes. Vyšel tenkrát formou několika příloh časopisu Romano ľil (Romský list), jejž jako svůj zpravodaj vydávala první romská společenská organizace v Československu, Svaz Cikánů-Romů (dále jen SCR, 1969—1973).

Hlavním obsahem cyklostylovaného časopisu byla poměrně suchá svazová agenda psaná dobovým žargonem, ale v poslední čtvrtině každého čísla vycházely různorodé literární útvary. Pohádky, úvahy, anekdoty či básně byly z větší části psány romsky a jejich autory byli dnes etablovaní klasici romského kánonu jako Tera Fabiánová, František Demeter, Andrej Giňa či Andrej Pešta. Romano ľil měl díky celorepublikovému charakteru SCR širokou čtenost a literární příspěvky v romštině, zvlášť na svou dobu odvážné sociálněkritické fejetony Tery Fabiánové, vzbudily mezi Romy pozdvižení a touhu následovat je. Například v prvním fejetonu nazvaném „Bičhavav le Romněnge / Vzkazuji Romkám“ se autorka tvrdě vymezuje proti tradičnímu romskému patriarchátu, povzbuzuje ženy, aby po sobě nenechaly své manžele šlapat, aby se vzdělávaly, pečovaly o sebe a aby si samy rozhodovaly, kolik budou mít dětí.

SCR byl pod vlivem sílící normalizace mocensky rozpuštěn a romští autoři a jejich tvorba se až do konce osmdesátých let ocitli v ilegalitě. Hübschmannová a její přátelé ovšem nepřestávali vynalézavě hledat kanály, jimiž by tato tvorba mohla docílit alespoň nějakého uveřejnění. Jedním z nich se staly neprodejné metodické materiály, vydávané kulturními domy, například v roce 1979 sbírka romské poezie Romane giľa / Romské písně (vydalo OKD Praha 8) nebo soubor hádanek a krátkých próz So hin pro svetos nekbuter / Čeho je na světě nejvíc (KD Hl. města Prahy a Kulturní dům železničářů, 1987). Jako velice produktivní platforma se ukázal Československý rozhlas, v němž Hübschmannová a její manžel, rozhlasový režisér Josef Melč, pracovali. Formou literárních pásem, hudebních portrétů nebo vyprávění pamětníků se jim dařilo dostat do éteru velké množství vznikající literatury Romů. Tato vzácná archivní tvorba, která bývá k poslechu kolem významných dní romského kalendáře (8. dubna: Mezinárodní den Romů, 5. listopadu: Mezinárodní den romského jazyka), se momentálně badatelsky zpracovává a brzy se můžeme těšit na její systematické zpřístupnění. Za zmínku stojí také Státní jazyková škola, kde v době své klatby pro nesouhlas s asimilační politikou vůči Romům Hübschmannová učila hindštinu (díky statečnosti nedávno zesnulé indonesistky Zorici Dubovské) a kde časem otevřela kurz romštiny, v němž jako výukové materiály používala romskou tvorbu. V osmdesátých letech se díky osobním vazbám Hübschmannové a okruhu pražských sociálních kurátorů pro cikánské obyvatelstvo protnulo prostředí romských intelektuálů a neromských disidentů. Romské osobnosti jako Rudolf Dzurko, Emil Ščuka, Jan Rusenko, Margita Reiznerová a někteří další si už v této době vytvořili kontakty, ze kterých po roce 1989 čerpalo celé romské etnoemancipační hnutí.

Těsně po listopadové revoluci, v lednu 1990, spatřil světlo světa nový romský časopis Lačho lav (Dobré slovo). Načasováním se mohl zdát jako výsledek nových pořádků, ve skutečnosti však o jeho spuštění vyjednávali romští lídři s komunistickou vládní garniturou už přinejmenším rok před převratem. Lačho lav naplnil dávné touhy romské inteligence po skutečně vlastním kulturně-společenském periodiku a na jeho stránkách vycházelo bezprecedentní množství autorských romských textů. Publikovali zde již zkušení autoři jako Elena Lacková, Tera Fabiánová, Andrej Giňa či František Demeter, ale také celá nová generace básníků a prozaiků jako Vlado Oláh, Janko Horváth, Margita Reiznerová či Eva Danišová, kteří se brzy začali prosazovat a vydávat své texty také knižně. Z hlediska vývoje romské literatury je významné, že do Lačho lavu přirozeně přešla velká část redakce původního zpravodaje Romano ľil, a byla tak zajištěna vnitřní kontinuita, včetně důrazu na publikování v romštině.

Nová doba: příležitost i zklamání

Čeští Romové vítali příchod svobodných časů jako možnost konečně se uplatnit ve společnosti a získat v ní rovnoprávné postavení. Jak je však vidět na převládajícím tónu nejnovější sbírky povídek nakladatelství romské literatury Kher Samet blues, tato naděje brzy vzala za své. Romy, bývalým režimem systematicky odsouvané do dělnických profesí, jednak brzdil vzdělanostní handicap, jednak se stali terčem rychle vyhřeznuvších nacionalistických resentimentů, které se v devadesátých letech prohnaly většinou postkomunistických zemí. Jako první přicházeli o práci a bydlení, bez zastání u bezpečnostních složek čelili místním pogromům, zasáhlo je užívání drog a gamblerství, do té doby v podstatě neznámé patologie západního světa. „Za komunismu bylo všechno lepší, čhaje!“ shrnuje postava otce v povídce „To je ten váš kapitalismus“ Marie Sivákové (Všude samá krása, Kher, 2021) sentiment převládající v romských komunitách.

Podobným zklamáním se staly i příležitosti literární. Státní cenzura sice byla zrušena a hlásit se ve své tvorbě k romství přestalo být nelegální, vkus čtenářů ale formovali literární redaktoři, kteří podléhali cenzuře strukturální — hodnotili díla romských autorů podle jejich (ne)podobnosti většinové tvorbě. Zamítali romské povídky a poezii s odkazem na jejich nezralost a neumětelství, když přitom často šlo o rysy romské vypravěčské tradice nebo rezidua romské syntaxe v češtině. Ani první ryze romské nakladatelství Romaňi čhib (1991—1994), vedené básnířkou Margitou Reiznerovou, nedokázalo uspět na obrovsky přetíženém knižním trhu, který chrlil dříve nedostupnou indexovou literaturu. Reiznerová a spol. nedokázali získat takové finanční prostředky, aby jejich knihy měly konkurenceschopné atraktivní obálky, a dokonce ani nepronikli do distribuce. Šest dvojjazyčných sešitků představujících tvorbu Gejzy Demetera, Ilony Ferkové, Štefana Červeňáka, Margity Reiznerové, Arnošta Rusenka a Heleny Demeterové přes svůj často velmi podnětný obsah naprosto zapadlo.

Naproti tomu nelze ani říct, že by šance ztělesňované osmdesátým devátým zůstaly úplně neproměněné. V povídce „Chlapi z party“ (Samet blues, Kher, 2021) Michal Šamko popisuje okolnosti vzniku jedné z mnoha romských stavebních firem a poodhaluje rodinný princip jejich organizace. O úspěšném podnikání v muzicírování se zase leccos dovídáme od Patrika Bangy v jeho povídce „Lavutara“. V působivém cyklu „Chci obojí“ ilustruje Iveta Kokyová cestu tradiční romské manželky a matky k naplňování vlastních potřeb a zájmů, vysokoškolskému studiu a celkově draze vykoupené emancipaci. Už samotný fakt, že všichni zmiňovaní autoři mají minimálně středoškolské vzdělání a bohaté pracovní zkušenosti v médiích, sociálních službách a neziskových organizacích, dobře znají zahraničí a dokázali své jedinečné i etnické prožívání světa pregnantně uchopit v psané formě, je důkazem, že potenciál roku 1989 bylo možné naplnit.

Malá nakladatelství, velké počiny

Zhruba od konce devadesátých let se romské autorské tvorby začínají chápat malá, úzce vyprofilovaná nakladatelství, jejichž redaktoři dokážou ocenit její vzrušující odlišnost a zároveň jim věnovat patřičnou nakladatelskou péči. Jedním ze základních kamenů romského kánonu se stala vzpomínková kniha Eleny Lackové Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou (Triáda, 1997), která se dočkala už čtvrtého vydání a překladu do několika světových jazyků, přestože na rozdíl od mnoha dalších děl právě tuto Lacková v pravém slova smyslu nenapsala: jde o takzvaný kolaborativní životní příběh, vyprávěný romsky spisovatelkou své přítelkyni, editorce Mileně Hübschmannové, která ji po dobu osmi let nahrávala a z nahrávek posléze zkompilovala reprezentativní výběr v češtině. Přesto je to kniha svým zevrubným uchopením tradičního života Romů na Slovensku (a jeho poválečných změn) naprosto zásadní a lze ji doporučit jako ideální bránu do ideového světa Romů.

Málokteré nakladatelství se romské literatuře věnuje tak systematicky jako právě Triáda Roberta Krumphanzla. Ostatní se k ní řadí spíše v jednotkách titulů, byť se i tak jedná o odvážné a bohulibé počiny. Vzpomeňme G plus G a jejich Pal oda, so kerenas le devleskere bičhade / Skutky apoštolů (2000) v překrásném pojetí knižního grafika Juraje Horvátha. Totéž nakladatelství přineslo i velmi úspěšný výbor z povídek brněnského muzikanta a pedagoga Gejzy Horvátha Trispras (2006). Argo ve spolupráci s časopisem romistických studií Romano džaniben přineslo román Sudba Ursitorů významného romského spisovatele z Francie Matéa Maximoffa (2008) a zásadní výpověď o holokaustu Romů rakouské výtvarnice Ceiji Stojky Žijeme ve skrytu, jejíž zneklidňující oleje knihu ilustrují. Další tituly vydala už neexistující Signeta a za pozornost rozhodně stojí i ediční řada Muzea romské kultury, jehož antologie romské prózy Čalo voďi / Sytá duše (2007) shromažďuje většinu zásadního, co se do té doby v literatuře Romů odehrálo.

Triáda během let přinesla další významné, více či méně fikční, počiny: spolu s Janem Červenkou objevili talentovanou prozaičku Eriku Olahovou (Nechci se vrátit mezi mrtvé, 2004, Matné zrcadlo, 2008), autorku zneklidňujících hororů a sociálněkritických črt. Vydali sbírku poezie Margitě Reiznerové (Suno/Sen, 2000). Vypravili objemnou a ve své době unikátní knihu „Po židoch cigáni“. Svědectví slovenských Romů 1939—1945 (2005), soubor romské orální historie mapující osudy Romů během druhé světové války, výsledek celoživotního sběru a analýzy Mileny Hübschmannové (druhý díl se s obrovským zpožděním právě připravuje k vydání). Klasik romské literatury Andrej Giňa se u nich dočkal výboru z díla pod názvem Paťiv. Ještě víme, co je úcta (2013). Spolu s romistou Zbyňkem Andršem zchystali sbírku autorských pohádek Gejzy Demetera Ráj na zemi (2013), půvabně ilustrovanou Martinou Špinkovou. A v neposlední řadě způsobili malou revoluci vydáním memorátu „černého partyzána“ Josefa Serinka v komentovaném vydání historika Jana Tesaře Česká cikánská rapsodie (2016).

K zásadnímu obratu dochází v roce 2012 se zrodem nakladatelství romské literatury Kher. Společná iniciativa několika spolužáků z romistiky byla vedena vědomím, že po nenadálém úmrtí Mileny Hübschmannové v roce 2005 romským autorům schází jejich ústřední povzbuzovatelka a redaktorka, která pro jejich díla vždy dokázala najít uplatnění. Nejprve v roce 2010 spustil server Romea.cz, kde tehdy zakladatelé nakladatelství Lukáš Houdek, Radka Patočková a Iva Hlaváčková pracovali, několikaměsíční projekt Šukar laviben le Romendar / Romové píší, který romské autory znovu aktivizoval, uveřejnil jejich profily a starší i úplně nové texty a upozornil na ně veřejnost. Následovala dobře navštěvovaná výstava fotografických portrétů těchto romských literátů v pražské kavárně Jericho v dubnu 2011 a odtud už byl jen krůček k založení nakladatelství Kher, což v romštině znamená dům, domov i pokoj.

Po deseti letech existence Kheru si můžeme dovolit trochu bilancovat. Původně nezisková organizace Kher, jejíž redaktoři pracovali na dobrovolnické bázi a díla romských autorů vydávali zcela zdarma online, je nyní zapsaným spolkem, ročně produkujícím několik tištěných a běžně distribuovaných knih, pořádajícím několik desítek autorských čtení a pravidelně se účastnícím literárních akcí, jako jsou Knihex, Tabook, Svět knihy nebo Noc literatury. Redakční rada se rozrostla o literáty a další odborníky z řad Romů a díky především zahraničním grantům jsou ústřední aktéři schopni se věnovat práci pro nakladatelství soustředěně, aniž by finanční prostředky na život sháněli jinde. Kher vsadil na tištěnou knihu jako artefakt, kterou si milovník čtení pořizuje i pro estetický zážitek. Spolupracuje se skvělými výtvarníky a knižními grafiky, jako jsou Martin Zach, Ladislava Gažiová, Juraj Horváth a Jan Čumlivski, vyhledává nové literární talenty v České republice, ale rovněž zprostředkovává zahraniční romskou tvorbu v překladech, a to včetně komiksů. Tím, že povýšil formu, dokázal konečně přitáhnout pozornost i k obsahu, a to u romských i neromských čtenářů.

Kaj džas, romano šukar laviben?

Vraťme se k titulní otázce, totiž kam se dnešní literatura Romů ubírá. Její autoři urazili dlouhou cestu od zaznamenávání kolektivního života v etnicky homogenních osadách na předválečném Slovensku k subjektivnímu prožívání individualizované existence v českých městech a velkoměstech. Nikdy neztrácejí ze zřetele dynamiku česko-romských vztahů, protože jejich životy pochopitelně intenzivně ovlivňuje, ale zároveň více než kdykoli jindy hledí dovnitř svého nitra, analyzují své pocity a zaobírají se sami sebou. To úzce souvisí s vychýlením genderového kyvadla směrem k píšícím Romkám — Irena Eliášová, Iveta Kokyová, Jana Hejkrlíková, Eva Danišová, Stanislava Miková, Květoslava Podhradská, Stanislava Ondová, Věra Horváthová Duždová, Maria Siváková a další autorky vnášejí do romského psaní daleko větší otevřenost, odkrývají zákulisí romských manželství a velkorodin, citlivě reflektují sociální realitu romského života a pídí se po možnostech skloubení tradiční ženské role a kariéry.

Současně romskou literaturu ještě ledacos čeká. V závislosti na relativně krátké literární tradici a nedostatku vzorů zatím stále víceméně absentují dlouhé prozaické formy (s výjimkou žánrů fantasy a červené knihovny, v nichž se lidem jako Judita Horváthová, Roman Erös, Irena Eliášová, Nicola Cinová a Lenka Bandurová celkem daří). Kromě spíše příležitostného básnění Martina Oláha, Renaty Berkyové či Evy Kropiwnické momentálně není slyšet žádný silný poetický hlas. Ve sféře divadla se výrazněji projevuje všestranně nadaný David Tišer (na Slovensku je třeba sledovat velmi zajímavého Košičana Františka Baloga). Divadelní hra jako dialogická a dramatická forma skýtá široké možnosti vyjádření, zatím tuto novými médii hozenou rukavici však jen občasně zdvihají tvůrci romských sitcomů, v nichž se vše odehrává na bázi nadsázky a humoru (Ďábelské cikánky, Miri fajta / Moje rodina, Roma Place).

Jako výborná líheň romských literátů se dlouhodobě ukazuje literární soutěž v romském jazyce Romano suno / Romský sen, pořádaná už od roku 1997 organizací Nová škola. Mnozí dnes zkušení autoři v ní začínali. V dobách hlubokého lockdownu navíc organizátoři spustili vlastní romskoliterární podcast nazvaný Te merav! / Na mou duši!, v němž si o literatuře a s literáty povídají, a to i v romštině. Momentální konjunktury literatury k poslechu chce využít i Muzeum romské kultury ve spolupráci s nakladatelstvím Kher, které do konce roku připraví romské audiopovídky v přednesu profesionálních herců. A ve fázi plánování se nachází i nová edice dosud neuveřejněných romských pohádek ze sběru Mileny Hübschmannové.

Některé odpovědi přinese čas. Teprve se vyjeví dlouhodobá udržitelnost romštiny jako literárního jazyka a ukáže se, zda zvítězí probíhající jazyková směna směrem k češtině, nebo se literární romština rozšíří a znormalizuje jako například velština na Britských ostrovech. Dalším scénářem známým z koloniální teorie je přijetí hybridního kódu, kombinujícího jazyk etnický s tím oficiálním, případně by se jazykem literatury mohl stát i romský etnolekt češtiny, který má podle našeho názoru značný tvůrčí potenciál. Více než kdy jindy však můžeme zodpovědně říct, že literatura Romů už s námi zůstane a že pro nás chystá mnohá překvapení.

Autorka je romistka.