Sloupky
host 02/22
Polský úhel

Žádní ptáčci

Aleksander Kaczorowski

Těžko uvěřit, že od smrti Bohumila Hrabala uplynulo už čtvrt století. Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Ráno jsem dostal dopis od Tomáše Mazala, který se se spisovatelem v posledních letech jeho života přátelil. Psal v něm, že naše plány na návštěvu autora Něžného barbara ve Varšavě zatím nemají příliš reálné obrysy, protože Hrabal je stále v nemocnici a cítí se mizerně. Na jaře měla tato kniha vyjít polsky v mém překladu a já jsem doufal, že se nám podaří spisovatele pozvat na setkání s polskými čtenáři.

Předtím navštívil Hrabal Polsko oficiálně jen jednou, v březnu 1968 v souvislosti s projekcí filmu Ostře sledované vlaky. Po letech si to pamatoval málokdo — s výjimkou hrstky studentů, kteří se tehdy té besedy zúčastnili; byli mezi nimi Joanna Goszczyńska, pozdější vedoucí varšavské slavistiky, vynikající slovakistka a překladatelka, nebo Andrzej Gordziejewski, dlouholetý redaktor nakladatelství Czytelnik, jehož rukama prošly četné překlady Hrabalových děl.

Gordziejewski si vzpomíná, že při besedě v Kulturním domě na Elektoralné 12 v centru Varšavy nebylo spisovateli příliš do řeči.

Zdá se mi, že měl tehdy naspěch a říkal něco o tom, že brzy odjíždí. Atmosféra byla tehdy už tak napjatá, že celou československou delegaci asi poslali co nejrychleji domů. Čím víc namáhám paměť, tím víc si myslím, že druhý den už Hrabal ve Varšavě nebyl.

Druhý den, tedy 8. března, vtrhly na hlavní nádvoří Varšavské univerzity oddíly milice. Obušky ozbrojení milicionáři a komunističtí aktivisté tam rozehnali shromáždění pořádané na obranu studentů Adama Michnika a Henryka Szlajfera vyloučených z univerzity. Mnoho mladých lidí vážně zbili. „Vybavuju si hlavní nádvoří plné poházených šál a čepic studentů,“ vyprávěl mi Gordziejewski. Nazítří, 9. března, vypukly na Varšavské polytechnice regulérní nepokoje, do nichž se zapojilo několik tisíc studentů; střety se přenesly do ulic města a pokračovaly mnoho hodin. V následujících dnech režim brutálně potlačil protesty v dalších akademických institucích v zemi, stovky studentů byly vyloučeny z univerzit, mnoho jich také uvěznili nebo odvedli do armády. Během antisemitské čistky přinutili komunisté k emigraci téměř dvacet tisíc lidí.

Češi už tehdy žili pražským jarem. Hrabal, člen redakční rady Literárních novin, mnohokrát vyjádřil podporu Dubčekově reformní politice. Byla to doba euforie, naděje na změny. Ještě v říjnu 1968 psal s vírou v budoucnost: „[…] jsme národ, který dovede svoji slabost povýšit na sílu“ („Na hrázi věčnosti“, Politika, 6/1968). Tato fráze se o dva měsíce později opakovala v textu předsedy svazu spisovatelů Eduarda Goldstückera „O síle slabých“, jenž sousedil s esejem Milana Kundery „Český úděl“ ve vánočním čísle týdeníku Listy (nástupce Literárních novin). Když Václav Havel na přelomu let 1968—1969 psal svou slavnou polemiku s Kunderou („Český úděl?“), měl určitě před očima i Goldstückerův článek (Kunderův esej začínal na první stránce časopisu, ale jeho konec byl až na straně pět, za textem „O síle slabých“). Je tedy možné, že titul Moc bezmocných (1978) je parafrází názvu Goldstückerova textu. Nebo bylo možná přesvědčení, že Čechům nezbývá nic jiného než „povýšit svoji slabost na sílu“, tehdy všudypřítomné, doslova viselo ve vzduchu? Havel ho vyjádřil formulací, která se stala etickým krédem disidentů.

Před čtvrt stoletím se mohlo zdát, že toto všechno už je vyčpělá historie. Česko, Polsko a Maďarsko byly jednou nohou v NATO, Visegrádská skupina se jevila jako eskalátor ke společnému vstupu do západních struktur. Byli jsme mladí a naivní. Zdálo se nám, že komunismus byl asijská úchylka, že pivo v českých hospodách bude vždycky stát patnáct korun. A že Hrabal nemá nic lepšího na práci než uhánět do Varšavy.

Toho dne, 3. února 1997, jsem odpoledne jako obvykle přišel z práce domů. Ve dveřích mi manželka řekla, že volali z Gazety Wyborczé a že se mám okamžitě vrátit do redakce. Hrabal vypadl z okna, když krmil holuby.

Tahle pohádka se opakovala spoustu let, jako by pravda o spisovatelově sebevraždě byla nesnesitelná. Devadesátá léta byla totiž desetiletím vzletu, ne pádu — chtěli jsme věřit, že před sebou máme zářivou budoucnost demokracie a volného trhu, že zapomeneme na špatné dějiny a vytvoříme krásný nový svět. Jenže svou dobu si nikdo neodpáře.

Primář z nemocnice po letech na stránkách týdeníku Reflex (13/2014) přiznal, že Hrabal z okna vyskočil sám. Reportérovi Danu Hrubému řekl:

Jestli se ptáte, jak zemřel Bohumil Hrabal, tak jsem přesvědčen, že skončil sám. Žádní ptáčci. Policejní rada, který to vyšetřoval, byl docela rozumný muž. Pojďme zmínit jako první možnost nešťastnou náhodu. Že krmil ptáky a pak se uvidí, prohlásil. Ale rozumějte, nikdo neříkal, že to tak opravdu muselo být. Mě by taková blbost ani nenapadla. Ale on to prostě tak udělal a u této verze už zůstalo. A já přiznávám, že jsem se nebránil, protože tohle všechno se stalo v pondělí. A já měl ve středu odletět do Ameriky na ortopedický kongres.

Na obálce onoho Reflexu vidím Putina v hnědé košili a titulek: „Heil Putin. Svět se mění, Rusko zůstává stejné.“

Autor je bohemista.

Z polštiny přeložila Anna Šašková Plasová.