Reportáž
host 04/22

Eichendorff na tanku

Ivan Motýl
Na půdě domu ve Smilovské ulici ve Městě Libavé se našel starý karton. A na něm písmomalířský přepis veršů německého romantika Josepha von Eichendorffa. Zpráva o mrtvých dětech, které prošly číslem popisným 183 jako jarní vánek. „Geht linder Frühlingswind.“ Zřejmě jde o předlohu pro náhrobní nápis, v krajině hlavní všech ráží je to hlavně zázrak. Německá báseň v bezprostředním doteku někdejších kasáren sovětské armády. Starousedlík Jindřich Machala mi z Eichendorffa recituje na místě nálezu. „Schlaf wohl mein süses Kind.“ Až do konce dubna 1945 nemovitost vlastnil Johann Jahn, pak se tudy začaly valit ruské tanky. A v letech 1968 až 1991 znova. Teď válcují Ukrajinu.

Vojenský újezd Libavá, mělo by se o něm dát vědět i Gogolovi, už jen kvůli slovu újezd. Tohle mě napadne vždycky, když za Budišovem nad Budišovkou narazím na cedule s nápisem: Vojenský újezd. Vstup bez povolení zakázán.

„Fotíte si krásy Libavé, máme to tady moc pěkné,“ oslovuje mě žena se psem, sotva vystoupím z auta ve Městě Libavé a zamířím objektiv směrem k farnímu kostelu Povýšení svatého Kříže.

„Fotím,“ odpovídám neutrálně. Nejsem si jist, kolik do své otázky navážila ironie. „Hrůza, co? Že já blbá se tu nastěhovala. To víte, láska.“

Hrůza je slabý výraz. Ale nenavštívil jsem Libavou poprvé a vím, že místní to nevidí tak černě. Dokumentuji střechu kostela, před pár týdny se část krovů propadla. Vlastně to je pořád víc vojenský objekt než chrám, armádě patřil v letech 1947 až 2016, byla to součást vojenského útvaru 8129. Oplocení tvoří přes dva metry vysoký vlnitý plech, zrezivělá kasárenská brána je zamknuta na řetěz. Nechci být negativní: „No asi by to chtělo nějaké opravy. Jak dlouho na Libavé bydlíte?“

„Před čtyřmi lety mě sem vylákal přítel. Představte si, já jsem až z Písku. Znáte Písek?“

„Kamenný most, domy jak ze škatulky, Fráňa Šrámek,“ vyhrknu.

„No vidíte, a tady není nic, jen vojáci. Jsem Jana,“ podá mi ruku a zmizí v bytovce. I Písek má vojenskou historii, především spojenou s legendárním 11. pěším plukem. „Vojanské pány poslouchej, juchechej, juchechej,“ bouřil se Šrámek píseckému militarismu v roce 1906.

Dnes na Libavou přijíždím kvůli jinému básníkovi, německému romantikovi Josephu von Eichendorffovi. A jedné písemnosti, která s ním souvisí. Je to tak trochu paleografická výprava, protože mě zajímají také podpisy sovětských vojáků, které jsou v újezdu zachovány i jednatřicet let po ukončení brežněvovské okupace.

Svatý Kujbyšev

Vlastně se nepodepisovali. Prozrazovat totožnost bylo zapovězeno, proto vojáci identitu nahrazovali hrdým odkazem na domovskou příslušnost. Často je k místopisu přidána i číslovka, která datuje odchod do civilu. Na vnitřních stěnách barokního poutního kostela svaté Anny ve Staré Vodě se dochovalo nejvíce letopočtů z osmdesátých let.

Vinnycja, Lvov, Ivano-Frankivsk, Černivci, Kyjev, Chmelnyckyj, Kostopil… Kola dějin vždycky vezou náklad tak nějak šejdrem, na Libavé až do roku 1991 sloužilo i nespočet Ukrajinců v okupantských sovětských uniformách. A také oni se v chrámu podepsali.

Sověti opustili Československo v červnu 1991, Ukrajinci vyhlásili nezávislost v srpnu téhož roku. Úder Moskvy na Kyjev z letošního 24. února měl za cíl obnovit staré pořádky.

Poutní místo stojí čtyři kilometry od Města Libavé, klíče vlastní sedmasedmdesátiletý Jindřich Machala, někdejší lesák a spoluzakladatel okrašlovacího spolku Lubavia. „Zachovali jsme ty nápisy jako memento, kam až sahala moc Moskvy. Mnozí členové s tím nesouhlasili, chtěli to zamalovat,“ vypráví. Po Putinově invazi na Ukrajinu se ukazuje, o jak prozřetelný krok šlo. Čisté bílé omítky znamenají zapomnění, azbuka na stěnách hovoří k žhavé současnosti.

Prohlížím si sochu svatého Jakuba, kterého členové spolku Lubavia překřtili na svatého Kujbyševa, pod plastikou se dlouho skvěl název města v Novosibirské oblasti — Kujbyšev. Toto sibiřské město dostalo jméno po Valerianu Kujbyševovi, jednom z nejbližších Stalinových spolupracovníků, který se obětí čistek nestal jen díky infarktu. Stalin pak alespoň nechal popravit Kujbyševovu ženu a bratra. Škoda že zrovna tato paleografická památka je zabílena, ten bizarní stalinský svatý tu měl zůstat na věky.

Stovky dalších nápisů ale dokonce ošetřili restaurátoři, nějaký čas ještě na stěnách vydrží. „Najdete tu sídla z Dálného východu, ze Střední Asie a mnohokrát se opakuje Moskva,“ naviguje mě Machala po stěnách poutního chrámu. Do očí bije obrovský nápis v úrovni očí, navíc má aktuální poselství: „BSSR, Minsk.“ Běloruská sovětská socialistická republika plus název hlavního města.

Rusisté René Andrejs a Patrik Varga z olomoucké univerzity všechny nápisy zdokumentovali s vědeckou pečlivostí. S pomocí technologií pak rozluštili i sovětský místopis nad stropní římsou anebo azbuku vepsanou do zbytků fresek s vyobrazením čtyř světadílů, které znalo baroko (Evropa, Asie, Afrika a Amerika). Dnes vnitřní fasády představují spíš monumentální mapu Sovětského svazu z konce osmdesátých let, byť rozházenou jako pexeso. Minsk leží východně od Moskvy, dálnovýchodní Ussurijsk kousek od turkmenského Ašchabadu, Tallin východně od Taškentu.

Luštím nápis, který mě vede do dagestánské obce s názvem Karagas. Dnes má 1 970 obyvatel a 21 ulic, doma jsou tam Nogaisové, původně stepní Tataři. Na stěnách se podepsali i vojáci z Tádžikistánu, Kyrgyzstánu, Uzbekistánu, Turkmenistánu, Gruzie, Arménie, ze všech tří pobaltských zemí, z Čeljabinsku, Rostova na Donu, Charkova či Bělgorodu. Z celé sovětské říše. Z kůru chrámu si všimnu, že nápisy stoupají i do barokní kupole. „Vojáci zřejmě prováděli akrobatickou soutěž, kdo se podepíše v co největší výšce,“ myslí si můj průvodce.

Všechny barokní sochy v poutním kostele mají ustřelené hlavy. „Zábava ruských oficírů,“ poznamená Machala. Bezhlaví jsou nejen svatí, ale také andělé. Cherubínům zůstávají křídla, na krku však sedí děsivé prázdno.

Eichendorff v domě číslo 183

Z ruštiny do němčiny. V rekonstruovaném domě na okraji Města Libavé našli zedníci starý papírový karton s básní německého romantického autora Josepha von Eichendorffa (1788—1857). „Napřed jsem vůbec nevěděl, že nějaký Eichendorff existuje. Prostě se našly německé verše krasopisně napsané na kusu kartonu, něco o smrti dětí. Rozmístění textu a písma mi připomínalo nápisy z náhrobků, tak jsem odhadl, že je to asi báseň na hrob zemřelého děcka. Zhruba sto let starý návrh pro kameníka,“ vypráví Jindřich Machala, když se ze Staré Vody vrátíme do Města Libavé. Vede mě k domu číslo 183 ve Smilovské ulici. Ten už má nové krovy. A ty staré, o které byl opřen karton s rýmovaným německým textem, skončily na skládce.

„Podle původního číslování to je dům číslo 34 a žila v něm rodina rolníka Johanna Jahna,“ informuje mě předseda okrašlovacího spolku. Příjmení Jahn bylo na Libavsku rozšířené, nedávno spolek rekonstruoval Jahnův kříž nedaleko odsud. Kristus má od Rusáků ustřelenou hlavu a v kamenném soklu jsou vyryty nápisy v azbuce. Po téhle silnici se pořád valili Rusové. Na tancích, v transportech anebo šli jen tak pešky a zastříleli si do křížů kolem silnic. Rusové se pořád někam valí s nabitými kalašnikovy.

„Kousek vedle stála sovětská kasárna, ten plot je původní,“ popojde Machala k rezivějícím plechům. Dotýkáme se ohrady, párkrát do ní praštím pěstí, vlnitý plech překvapivě rezonuje. Je to nepříjemný zvuk, tanky stojící za plotem naštěstí odjely před více než třiceti lety. Machala mi ukazuje dobové snímky kasáren, hledá je na ruských veteránských webech, na kterých se s láskou vzpomíná na krásnou vojnu na Libavé. Na jedné fotografii je vidět brána mezi plechy, kterou hlídají vojáci se samopaly. Brána zmizela, plot pořád drží.

Machala nalezený karton s německým textem zaslal kolegovi ze spolku, který je germanistou na olomoucké univerzitě. Marek Bohuš v textu rozpoznal Eichendorffovu báseň, byť mírně upravenou. Textově i gramaticky, ve slově süses třeba schází jedno s. Autor v originále vykopává veršem Dort ist so tiefer Schatten, v nalezeném textu ale text začíná takto: Hier in tiefen Schatten. „Tahle změna je nepřímým důkazem, že nápis byl určen na hrob,“ odhaduje Bohuš. Verše jsou citací z delšího básnického cyklu Auf meines Kindes Tod z roku 1834, ve kterém se Eichendorff vrací k předčasným úmrtím svých dcer Agnes a Anny. Nalezený text na kartonu zatím nemá oficiálně vydaný český překlad, byť část cyklu přeložil Ivan Slavík ve výboru z Eichendorffa, který vyšel v roce 1966 v Odeonu pod názvem Věčný poutník stesk. Básník se posléze dočkal už jen jediného výboru v češtině Šálení podzimu z roku 1988, připraveného překladatelem Jiřím Munzarem.

„Podle Munzara český překlad této části neexistuje, tak jsem se o to, s dovolením, neuměle pokusil,“ nesměle podotýká olomoucký germanista: „Zde v hlubokém stínu / Klidným spánkem spíš / Přikryl tě dobrý bůh / V poduškách z listí dlíš // Letité stromy se kloní / Shora nad lůžkem tvým / Zpěv ptáků ve větvích zvoní / A uspává hlasem svým // Tak jako v zlatých snách / Jarní vánek si letí / V stromů tichých korunách / Spěte sladce mé děti!“

Břízy na Libavé

Kdyby ve Městě Libavé nežil Jindřich Machala, historická paměť újezdu by už asi podlehla Alzheimerově chorobě. Narodil se v roce 1944, jeho táta pocházel z Hovězího na Valašsku a na jaře roku 1946 osidloval Libavou, odkud byli Němci právě posíláni do transportů. Jenže jeho druhým nevlastním otcem se stal německý voják se stalingradskou zkušeností, do kterého se tady maminka zamilovala. „Nevlastní otec byl výbušné povahy,“ vysvětluje mi syn tohoto „poplašňáka“, proč ani druhé manželství nevydrželo. Cejch, že jeho táta válčil za wehrmacht, ale musel Machala snášet až do sametové revoluce.

Město Libavá, v němž trvale žije asi šest stovek obyvatel, bylo z vojenského újezdu formálně vyčleněno teprve před pěti lety, výcvikový prostor ho těsně svírá ze tří stran. Sídlí tu Újezdní úřad i vojenské velitelství druhého největšího cvičiště v zemi s rozlohou dvacet čtyři tisíc hektarů. Takzvaná vojenská zeleň je proto pořád dominantní barvou, armáda dává práci většině domorodců a v místním telefonním seznamu jsou třeba i tato aktuální čísla: střelnice bojových vozidel 973 407 957, pokusná dělostřelecká střelnice 973 423 538, cvičiště řízení bojových vozidel: 973 423 565.

Vzniku vojenského výcvikového prostoru požehnala československá vláda v září 1947, od října 1968 ho oficiálně začala využívat i okupační sovětská vojska a dnes tu cvičívají i nejrůznější jednotky NATO. „Všechno nezničili Rusáci. Na devastaci farního kostela Povýšení svatého Kříže tady ve Městě Libavé se podílela výhradně Československá lidová armáda. Rusové sem neměli přístup, kostel byl obehnán vysokým plotem,“ provádí mě Machala městečkem. Sovětská vojska ale úspěšně pohřbila několik jiných kostelů v újezdu a také hřbitovy, kapličky, boží muka, desítky domů.

Hned naproti libavskému chrámu se za normalizace usadil sovětský tankový park. „Na tom asfaltovém place slavnostně pochodovali Rusáci,“ naslouchám pamětníkovi. Jakožto lesák měl do vojenského pásma občas přístup i za komunismu. Stála tu prý i obrovská mramorová tribuna. „Vypadala jak Leninovo mauzoleum,“ tvrdí pamětník. Jako jeden z posledních svědků může barvitě popisovat atmosféru v uzavřeném sovětském městě uprostřed Československa.

Tribuna zmizela, ruští vojáci také, vzrostlé břízy ve dvouřadých alejích ale zůstávají na stráži. V kontextu s televizním zpravodajstvím z Ukrajiny jde z těch stromů strach. Bílou kůru ani sníh ve větvích teď nevnímám jako barvu příměří, břízy spíš pociťuji jako symbol ruské rozpínavosti. Z aleje trčí i kandelábry dávno vyhaslých lamp, kolem asfaltových placů stojí betonové protitankové jehlany.

Vybagrovaný hřbitov

Pod zasněženou plochou ve svahu nad kostelem Povýšení svatého Kříže odpočívali až do normalizace libavští Němci, kteří stačili umřít ještě před odsunem. „Velká hrůza, protože náš spolek si dal jako jeden z hlavních cílů péči o hřbitovy. Tady není o co pečovat, náhrobky se nám zatím nepodařilo najít,“ krčí Machala rameny nad zpustlým prostranstvím. „Rusáci jednoho dne rozhodli, že hřbitov vybagrují a na jeho místě postaví tělocvičnu.“ Akci prý zahájili pod rouškou tmy, sovětské bagry povalily náhrobky a pod nimi ležící lidské ostatky nahrnuly na obrovskou hromadu. „Vykukovaly z ní kosti i lebky,“ vypráví Machala. Vybagrovaná hromada záhy někam zmizela. „Nikdo neví, kam to Rusáci odvezli, už jsem měl několik tipů, ale pořád nevíme, kde to zahrabali,“ lituje. Na vyčištěném pohřebišti vyrostla plechová tělocvična pro vojáky s výložkami, na kterých se hrdě vypínala dvě písmena z azbuky: CA (Советская Армия). A i když byla tělocvična po odchodu Rusů zbořena, tohle místo zůstává jedním z nejbolestnějších svědectví o okupaci.

Na vyřešení hřbitovní krádeže stále netrpělivě čeká Friedrich čili Bedřich Zipps, který se ve Městě Libavé narodil v roce 1941 do německo-české rodiny. Na libavském hřbitově pochovali jeho babičku i dědečka. „Chtěl bych se ještě dožít, až spolek vypátrá, kam mi Rusáci odvezli kosti prarodičů,“ přeje si. A jakkoli to bude znít frázovitě, když teď napíšu, že Zippse poslouchám se „zatajeným dechem“, je to nejpřesnější výraz. Reportérovo srdce vždycky buší rozrušením, když naslouchá malým svědkům velkých událostí.

Přepisuji z diktafonu: „Maminka byla brněnská Češka a otec byl Němec z Města Libavé, který se do Brna přišel vyučit jako obchodní příručí. Tak se seznámili, sezdali a po Mnichovu, na podzim 1938, se museli vrátit do otcovy rodné obce, národnost se určovala podle manžela. Já jsem se tu narodil jako Friedrich, otec v té době bojoval u Stalingradu, kde byl vážně zraněn, a byl letecky přesunut do Německa. Ale to jsme tehdy nevěděli, neměli jsme o něm žádnou zprávu až do konce války, kdy jsme se obrátili na Červený kříž. Našli ho v americkém zajetí. Na konci války se holky ukrývaly do hnoje anebo do lesa, aby je Rusové nenašli. V kostele ve Staré Vodě si lehaly na parapet pod římsou u stropu chrámu, nenašli je. Když jsme si v Brně vyřizovali československé občanství a vrátili se za deset dnů domů, v baráku se svítilo a nemohli jsme odemknout. Zkonfiskovali nám ho Češi. S kamarády jsme si hráli na válku, u nás na zahradě jsme naházeli náboje na hromadu a rozdělali nad nimi oheň, že to bude velká sranda. Jenže oheň už skomíral a nic nebouchlo, tak jsme byli zklamaní a vrátili se k ohni. V tu chvíli to začalo. Všechno jsem schytal já, a když kamarádi viděli krev, utekli. Měl jsem prostřílené ruce i nohy, zachránil mě nějaký pán, co jel náhodou kolem na kole. Tatínek přežil Stalingrad, ale já mám všude jizvy.“

„Nenašel jsem ta slova / na cestě od hřbitova / v hloubi svých běd.“ To je Eichendorff ve Slavíkově překladu. „Jestli německý romantik někdy navštívil Město Libavou, už asi nezjistíme,“ nechce si germanista Marek Bohuš dělat zbytečné naděje. Básník ale často pobýval v rodinném zámku v Sedlnicích, což je odtud padesát kilometrů. Ve zdejším německém jazykovém prostoru se někteří učitelé určitě dostali k jeho veršům, ve své době to byl populární autor. Možná ho četl i místní farář, někdo musel rodičům zemřelého dítěte z čísla popisného 183 navrhnout, že na náhrobní desku by se hodily právě Eichendorffovy verše.

Dům měla podle Marka Bohuše postavit rodina Polzerů, ačkoli Machala mluví o Jahnech. Na tom už nesejde, všichni museli do odsunu a dům začal sloužit kancelářím vojenských statků. Kartonu s německou básní na půdě si nikdo nevšiml.

Eichendorff je se severovýchodní Moravou a Slezskem úzce provázán. Narodil se v Lubovicích u dnešní polské Ratiboře, jako kluk však často pobýval u bezdětného strýce Johanna na zámku v Šilheřovicích, což je dnes obec sousedící s Ostravou. Vyráželi spolu i na Landek, aby se rozhlédli po krajině kolem soutoku Odry a Ostravice, kde Morava hraničila se Slezskem. Malý Joseph chodíval na Landek na sklonku osmnáctého století, o dvě stě let později se kopec stává kultovním místem ostravské bohémy, která začala s vydáváním kulturní revue Landek.

Básník a jaderné rakety

Domek z devatenáctého století, v němž bydlí ve Městě Libavé Jindřich Machala, postavili Němci a za sovětské okupace v něm žili nižší důstojníci. „Několik rodin. Dost to tady zdevastovali, ale já byl rád, že jsem ten barák mohl po sametové revoluci koupit. Vrátil jsem se tak nějak domů,“ vypráví.

Tak nějak se vrátit domů, co to znamená? „Uzavřel se jistý kruh. Moji rodiče přijeli na jaře roku 1946 osidlovat Libavou z Valašska. Vybrali si Nové Oldřůvky, kde už byl můj strýc předsedou revolučního národního výboru, ještě jsme tu pár měsíců žili pod jednou střechou s německými starousedlíky.“ O tom, že se tu jeho maminka zamilovala do veterána z wehrmachtu, už byla řeč.

Mezi dubnem a říjnem 1946 muselo do odsunu na čtrnáct tisíc Němců z Libavé, dosídlence však paradoxně čekal podobný osud. V polovině září 1946 vláda prohlásila Libavsko za vojenský výcvikový prostor a od ledna dalšího roku začalo vojsko vysídlovat i české dosídlence, což trvalo do roku 1949. „Poznali jsme na vlastní kůži totéž co zdejší Němci, násilný odchod z domova. Proto vyhnancům rozumím a zajímá mě jejich historie.“

Na Libavé se vypráví legenda, že v poutním chrámu ve Staré Vodě sovětská armáda popravovala dezertéry. „Tomu nevěřím, dezertéry buď zastřelili rovnou na útěku, anebo je odvezli k polnímu soudu do Olomouce,“ odmítá pověst Machala. Těžko říct.

Z osobní paměti. Počátek osmdesátých let. Ostravský kryptoskautský oddíl Sirius táboří na soutoku Odry a Něčinského potoka. Bezprostředně na hranici vojenského prostoru Libavá, studna už leží v zakázané zóně. Jednoho dne utíká kolem tábořiště vyděšený sovětský vojáček, v patách mu běží hlídka. Pak se ozve salva ze samopalu a dezertéra odnášejí skrz tábor v krvavé celtě.

V té době objevuji i Josepha von Eichendorffa. Je mi čtrnáct a v nějakém vlastivědném časopise si čtu o Eichendorffově lavičce v zámeckém areálu v Javorníku ve Slezsku, kam básník přijížděl na pozvání vratislavských biskupů. Představuji si, že na lavičku jednou posadím dívku svého srdce a vyznám jí lásku. Sním o tom ještě několik dalších let, ale nikdy se tak nestane.

Putin hrozí atomovou bombou. Na Libavé sovětská armáda vybudovala tři raketové základny se zařízeními pro odpal raket SS-23, kterými Sovětský svaz úspěšně strašil Západ. Konkrétně se raketové brigády usídlily v Přáslavicích, na Zeleném Kříži a kousek od poutního kostela ve Staré Vodě, této základně se ve vojenské řeči říkalo „točka sever“.

V jednom oficiálním českém kresleném „vtipu“ z počátku osmdesátých let si bavorská rodina libuje: „Meine Lieben, odtud je nádherný pohled na Východ.“ Rodinka je zobrazena poblíž americké základny v Německu s raketami Pershing II, které jsou namířeny na Československo. O sovětských raketách SS-23 umístěných mimo jiné i na Libavé humoristi museli mlčet. Studená válka byla v plném proudu, a kdo si myslel, že skončila s pádem Sovětského svazu, tomu dneska Putin dokazuje opak. Studenou válku už žhaví k výhrůžkám jaderného útoku proti zbytku světa, zatímco na Ukrajině umírají civilisté i vojáci obou stran. Joseph von Eichendorff válku znal, v roce 1813 a znova o dva roky později se zúčastnil polních tažení proti Napoleonovi.

 

Mnohý pod trávníkem leží,

jako kdyby spal.

Válka šla a jaro běží

přes něj bystře dál.