Kritika
host 04/22

Horečnatý sen o prazvláštní zemi a voňavém perníku

Markéta Musilová

Byla nebyla jedna země, kdesi daleko, a je otázka, zda vlastně vůbec kdy byla, protože o její existenci se lidé přou a nemůže ji potvrdit ani Wikipedie. Země to byla podivná, nehostinná, lidé v ní povětšinou chudí a nijak zvlášť přívětiví. Říkalo se jí Andersajtánie (Druhástrana). A právě tady žily matka s dcerou, Margot a Harriet, chudé a bezvýznamné, které od ubíjejícího osudu většiny krajanů zachránil um, jenž se v některých rodinách této země dědil z generace na generaci: pečení perníku. Nechutnal každému, byl zvláštní, trpký, ale kdo ho okusil, nemohl už jinak…

Moderní pohádka, strašidelný příběh okořeněný specifickým humorem (a špetkou magického realismu či surrealismu), stará pohádka v moderním hávu — tak jako většině tvorby Helen Oyeyemi se románu Perník dostalo mnoha nálepek. Na jednu stranu jsou tyto intepretace jejího dosavadního díla příhodné a pochopitelné: dá se pod ně schovat leccos neuchopitelného a odporujícího logice a vše přičíst na vrub notoricky známým archetypálním příběhům (Sněhurka, Krysař, Pohádka o perníkové chaloupce a mnoho dalších). O románu Perník to platí dvojnásob a nějaká interpretační berlička je skutečně potřeba. Ať se na tuto knihu díváme z jakékoli perspektivy, nedává zdánlivě smysl. Nesplňuje definice moderního románu, není ani pohádkou, ani mýtem. Ve své podstatě je to čistá metanarace: matka vypráví svému dítěti pohádku na usnutí, ale pohádku plnou odboček, vzájemně se překrývajících časových vrstev a paralelních světů, těch „skutečných“ i „imaginárních“, kdy jedinou spojnicí, kostrou, která drží jinak nesourodou směsici stylů a žánrů pohromadě, onou příslovečnou cestičkou z drobků vedoucí ke světlu, je právě všem známý pohádkový příběh o chaloupce z perníku, Jeníčkovi a Mařence a záchraně nevinných životů.

Pokud se definice žánru pohádky na něčem bezezbytku shodnou, je to skutečnost, že se většinou jedná o ústně tradovaný příběh, který vede přes mnohé peripetie a zvraty (často obhajitelné pouze výskytem nadpřirozena) ke šťastnému konci. Pro pohádky je typické také to, že se díky ústnímu podání rozšířily v mnoha podobách po celém světě. Staly se příběhy archetypálními, jakýmisi předobrazy mnoha následných verzí a kopií. V případě Helen Oyeyemi a její moderní Perníkové chaloupky je to však verze po všech stránkách surreální a extrémní.

Sama Helen Oyeyemi se jakémukoli povrchnímu škatulkování svého díla brání. Nepopírá vliv oblíbených autorů a notoricky známých příběhů (mimo jiné Shakespearovy Zimní pohádky). Nezajímá ji současnost, nechce se vyjadřovat a hodnotit svět kolem sebe, natožpak „pravdivě“ zachycovat realitu. Jak autorka prohlásila ve svém nedávném rozhovoru v Hostu s Ladislavem Nagyem, který do češtiny převedl její předchozí román Dívka jménem Boy (Argo, 2016), literatura jsou pro ni především příběhy, které náš svět obohacují o světy jiné, vždy jsou to však příběhy a světy vymyšlené, které si nikterak nenárokují pravdu. A na takto známých příbězích je nejlepší právě to, že už je všichni znají, tolikrát je četli a slyšeli, že se dají využít jako stavební kameny, na nichž lze dále stavět a jež si lze upravit k obrazu svému.

K tradici a historii Helen Oyeyemi přistupuje jako ke konstruktům, k něčemu, co ve skutečnosti nikdy neexistovalo: jsou pouze studnicí příběhů, prostorem otevřeným k nejrůznějším interpretacím. I proto se její romány blíží spíše definici romance, a nikoli románu. Román, minimálně ten realistický, si tradičně osobuje nárok na pravdu a tváří se jako dílo, které zachycuje to, co se skutečně stalo. Vše v něm je dané a směřuje k nějakému přísnou logikou danému cíli. Romance naopak akcentuje volnost, hravost, proměnlivost. Pokud navíc autor nějakým způsobem pracuje s tradicí a minulostí, čerpá vždy jen z fragmentů, úlomků minulosti, které mu zanechal někdo jiný. V případě literatury se často jedná o příběhy, které předtím, než byly zaznamenány, kolovaly dlouhá staletí pouze ústně, proto bylo leccos postupem času přidáno, pozměněno nebo se ztratilo v překladu. Už to přispívá k nevěrohodnosti takových zdrojů a dává spisovateli svobodu nakládat s těmito materiály, jak uzná za vhodné.

Zastavme se krátce u samotné „Perníkové chaloupky“, která je logicky jedním z hlavních metatextů Perníku Helen Oyeyemi. Jeníček a Mařenka (alias Hansel a Gretel a podobně) šli do lesa a ztratili se. Jeníčka a Mařenku zavedl do lesa tatínek, který tam sekal dříví, a děti se nedopatřením ztratily. Případně je tam zavedl úmyslně, protože byl chudý a neměl jim dát co jíst, nebo je tam v nejhororovější verzi zavedl, protože ho k tomu přinutila jeho nová žena a macecha dětí. Vidíme, že už počáteční východisko známé pohádky se může diametrálně lišit. Totéž platí i o dalších částech příběhu: někdy jdou do lesa pouze jednou, jindy třikrát, pak je tu varianta s drobečky a holoubky, také záchrana probíhá různými způsoby: buď jen utečou, naloupou si perníček a vrátí se domů, či je honí perníkový dědek nebo čarodějnice a zachrání je žena pracující na poli slavnou šarádou, kdy předstírá nedoslýchavost. Verzí a interpretací tohoto příběhu je tolik, že přímo volají po dalším zpracování, navíc mnohá témata lze uchopit i symbolicky: sourozenecký vztah, vztah rodičů a dětí, střet iluzí a reality a samozřejmě boj dobra a zla a jiné.

Román Perník je v podstatě rodinná sága: líčí osudy tří žen, tří generací rodiny Leeových — Margot, Harriet a Perdity. Žijí v Londýně relativně konvenčním středostavovským životem a Harriet občas peče perník, jehož recept si rodina přivezla ze své domoviny, Andersajtánie. Vše probíhá standardně až do chvíle, kdy Harriet zjistí, že její dospívající dcera Perdita chodí za školu a lže jí. Dívku nakonec najde doma v bezvědomí na pokraji smrti. Nejprve se domnívá, že se Perdita pokusila o sebevraždu. V netradičních románech Helen Oyeyemi však nikdy není nic takové, jak se na první pohled zdá. Když Harriet sedí u Perditina lůžka v nemocnici, najde u ní prstýnek, který moc dobře zná ze svého vlastního dospívání — artefakt, který se vynořil z jiné doby a jiného světa, v podstatě jakýsi klíč, který otevřel Perditě dveře zpět do minulosti a málem ji stál život. Na Perditinu žádost začne Harriet dceři vyprávět pohádku na dobrou noc: o jedné statečné dívce, perníku, perníkové chaloupce a jedné pohledné čarodějnici. Brzy se ukáže, že to není zas tak úplně pohádka, ale její vlastní životní příběh. Drobečky vzpomínek zavedou Perditu do matčina dětství a dospívání v zemi, kterou ona sama nikdy nepoznala — Harriet jí vypráví o perníku, který pro chudé rodiny představoval jedinou možnost obživy, a o náhodném setkání ve studni s tajemnou a bohatou Gretel Kerchevalovou, které jednou provždy změnilo osud celé rodiny Leeových. Původní konstrukce románu se v té chvíli začíná bortit. Magické, neskutečné a nelogické prvky postupně převáží a Perdita (a spolu s ní i čtenáři) se vydává na cestu do neznáma, podobající se horské dráze či horečnatému snu, kdy v ochromující rychlosti z mlhy jen tu a tam problesknou pevné kontury.

Není asi překvapením, že klíčovou roli v takto komplikovaném a mnohovrstevnatém románu hraje symbolika. Nejmladší z hrdinek, Perdita, není jen jedna z postav Shakespearovy Zimní pohádky, její jméno také v překladu znamená „ztracená“. A ztracená je hned několika způsoby. Hledá odpovědi na otázky, které se celá léta bála položit: kdo je její otec, jak přišla na svět (její matce bylo v době porodu pouhých sedmnáct let), jako každá dospívající hledá sama sebe a především pátrá po svých kořenech. Podobně symbolickou roli zastává i titulní perník. Není jen lákavým pokušením jako v originální pohádce — pro obyvatele Andersajtánie je možností úniku, určitou devízou i prokletím a příslovečným jedem — příčinou zotročení mnoha andersajtánských dívek navenek mesiášskou rodinou Kerchevalových.

V románu Perník vstupuje do hry poprvé i Česká republika. Není to žádné překvapení vzhledem k tomu, že Helen Oyeyemi již bezmála osm let žije v Praze. Svůj vztah k naší zemi a její metropoli nazvala „nenávistí na první pohled“, jež se posléze změnila v cosi jako posedlost a fascinaci, a to především zásluhou letitých nánosů, které na člověka dýchají z každé zdi a dlažební kostky. Helen Oyeyemi však na důvěrně známá místa pohlíží očima cizinky, proto je čeští čtenáři nepoznávají. Opírá se o bezpečnou znalost, takže její Andersajtánie je sice místo nehostinné a podivné, ale není alespoň plné divé zvěře a nepyšní se rozeklaným mořským pobřežím jako v Shakespearově Zimní pohádce. „Nic jako domov neexistuje,“ říká jedna z postav slavného Čaroděje ze země Oz. Přesně takový ambivalentní vztah mají k domovině i postavy románu Perník. Jejich Andersajtánie je místem, po němž zoufale touží, ale kde v téže chvíli nemohou (nebo nedokážou) být. A pokud by se tam nakrásně chtěly vydat, je nutné využít nezvyklých prostředků, třebas i zázračných.

Perník Helen Oyeyemi je těžký oříšek. Je vším možným, od bildungsrománu, rodinné ságy, pohádky až po komplikovaný psychologický román, a zároveň ničím z toho. Rozhodně to není čtení do vlaku na ukrácení dlouhé chvíle ani pohádka před usnutím. Je třeba se k němu opakovaně vracet, nejen kvůli znamenitému překladu, ale také kvůli mnoha detailům, které by mohly při prvním čtení lehce uniknout. Po jeho zdolání čtenáře nečeká povznášející uspokojení, spíše si bude připadat, jako by se právě probudil z podivného snu a musel pořád dokola myslet na některé jeho části, které sice nedávají jako celek úplně smysl, ale ze kterých se mu opojně točí hlava.

Autorka je anglistka a překladatelka.