ESEJ
host 05/22
Být čtenářem Mého boje Karla-Oveho Knausgårda

Je dobojováno

Šárka Lojdová
V listopadu minulého roku vyšel v českém překladu Kláry Dvořákové Winklerové poslední díl autofikční hexalogie norského spisovatele Karla -Oveho Knausgårda Můj boj. Jedním z hlavních témat šesté knihy, již tvoří osmý, devátý a desátý díl románové série, je vyrovnávání se s ohlasy na předcházející díly a s mediální pozorností, která Knausgårda a jeho rodinu zasáhla.

Ačkoli Knausgård předjímal, že některé lidi knihy nepotěší nebo rozezlí, intenzita reakce ho, jak píše v eseji „Stud psát sám o sobě“, zaskočila, a tudíž zastihla zcela nepřipraveného. Rodina Knausgårdova otce, především pak strýc, který v knihách vystupuje pod jménem Gunnar, požadovala stažení knihy, vyhrožovala nakladateli žalobou, a co víc, do celého sporu vstoupila média, která jej ještě více rozdmýchávala. Norská veřejnost tak prostřednictvím novinových titulků a zpráv sledovala bitvu o Knausgårda — diskutovalo se o tom, zda a za jakých okolností má autor právo takovéto příběhy, jež se bezprostředně dotýkají života reálných osob, zveřejňovat (recepci Knausgårdovy hexalogie v severských zemích shrnula ve svém eseji Daniela Mrázová, Host, 3/2017). Otázka pak nezněla pouze tak, zda je takovéto konání etické, ale také zda je v autofikčních dílech povinností autora líčit události věrně. Znamená odchýlení se od skutečnosti lež? A diskvalifikuje dílčí lež celek románu? Musí autor doložit, že se události skutečně staly tak, jak popisuje, nebo stačí, že si celou věc takto pamatuje? Tyto otázky mají obecnou platnost a lze si je klást ve vztahu ke všem autofikčním či autobiograficky laděným románům (například knihy Édouarda Louise). V případě Mého boje si však nárokovaly jednoznačnou odpověď, neboť byly nedílnou součástí Knausgårdova sporu s otcovou rodinou. Zatímco Karl-Ove zaznamenával své vzpomínky a psal „o svých myšlenkách a pocitech, o těch nejniternějších věcech“, pro Gunnara byl lhářem, který si celý příběh vyfabuloval, aby otcovu rodinu pošpinil.

Závěrečný díl hexalogie lze číst jako zamyšlení se nad konfrontací se čtenářem, chápeme-li slovo „čtenář“ v tom nejširším smyslu slova. Literární kritičky a kritici, novinářky a novináři, nakladatelé, právníci, širší veřejnost, a především pak Knausgårdovi přátelé a rodina, z nichž někteří se v knize ocitli i jako románové postavy, byli s Mým bojem totiž zároveň konfrontováni i jako čtenáři. Knausgård prohlašoval, že Můj boj je románem o psaní a posouvaní hranic toho, co lze románem vůbec myslet. Stejnou měrou je však také románem o četbě a čtení, o tom, co je čtenář vůbec schopen učíst, o limitech jeho paměti, o zvědavosti, až voyeurství a v neposlední řadě o loajalitě k autorovi, která Knausgårda zajímala i na teoretické rovině. V Knausgårdových úvahách se myšlenky o tom, co znamená být spisovatelem, prolínají s těmi, co znamená být čtenářem, a naopak. 

V eseji „Bezděčný“ uvažuje Knausgård v rámci objasňování toho, proč vlastně píše, o čtenářské zkušenosti a naznačuje, co pro něj osobně četba znamenala. V dětství se pro něj literatura stala zvláštním útočištěm. Na jedné straně mu poskytovala úkryt, prostor, kde se mohl schovat, na straně druhé se jednalo o místo, kde ho bylo vidět, či přesněji, kde se stával viditelným. Četba dokázala sytit dvě takto protichůdné potřeby naráz — být viděn a zmizet — a totéž poskytuje Knausgårdovi psaní. Z takto subjektivního zhodnocení, jaké místo literatura zaujímá v životě jedince, nelze vyvozovat obecnější závěry o tom, co znamená být čtenářem. Avšak sama skutečnost, že Knausgård cítil potřebu klást četbu a psaní vedle sebe, se ve světle dalších jeho úvah ukáže být pro jeho uvažování příznačná. Motiv, že je v literatuře možné zmizet, pak rozpracovává i v poslední knize Mého boje — třebaže stále poukazuje na paralely mezi psaním a četbou, je Knausgårdova úvaha nuancovanější a zohledňuje rozdíly mezi těmito dvěma činnostmi. Psaní se podle Knausgårda podobá četbě v tom, že v něm ztrácíme své já. Avšak jako čtenáři ztrácíme své já v knihách zásadně odlišně než spisovatelé: „[…] zatímco při ní [tj. při četbě] se ztrácíme ve prospěch cizího já, jež vážně nenarušuje naši integritu, jelikož je jasně definováno jeho vnější postavení, při psaní dochází k naprosté ztrátě já zcela jiným způsobem, jako když sníh splyne se sněhem, mohli bychom si to představit.“ Tuto ztrátu či splynutí pak umožňuje jazyk, jež dává tomuto já vzniknout. Bez jazyka by ono já neexistovalo. Ačkoli se nad rozplýváním já v jazyce zamýšlí Knausgård z hlediska psaní, je nutno dodat, že jazyk podmiňuje i ztrátu čtenářského já. Čtenář se totiž ztrácí ve slovech, větách a obrazech, které vytvořil prostřednictvím jazyka určitý autor. Jazyk zprostředkovává čtenáři spisovatelovy myšlenky, a třebaže je román v jistém smyslu svébytnou entitou, tj. existuje na autorovi nezávisle, stále se jedná o dílo konkrétního spisovatele. 

Mezi spisovatelem a čtenářem pak podle Knausgårda existuje těsné sepětí, nepsaná dohoda, jejíž pravidla určují, jak bude román přijímán:

Román je místo, kde můžeme přemýšlet o tom, co nás jinak nesmí ani napadnout, a kde skutečnost, v níž se nacházíme a jež občas tolik odporuje skutečnosti, o níž mluvíme, lze vyzdvihnout v obrazech. Román může popisovat svět, jaký je, na rozdíl od světa, jaký by měl být. Všichni, kdo četli Mimo svět, chápou, že city, pudy a touha v něm obsažené nejsou nic, co by si spisovatel vymyslel, nýbrž něco, co je v něm. Ovšem dohoda mezi autorem a čtenářem, románový pakt, zní, že tento závěr se nebude vyvozovat, a pokud ano, tak pouze ve skrytu. Nikdy se nevysloví. Zárukou je nálepka román. Pouze tak je možné vyslovit pravdu, která nemá být vyslovena. Je to pakt, autor či autorka může svobodně vyjádřit, co chce, protože ví, že to, co řekne, nikdo nebude nebo přinejmenším nemá spojovat s ním či s ní jako soukromou osobou.

Podle této dohody zůstávají promluvy jednotlivých postav a situace, jež prožívají, součástí světa fikce, ať jsou jakkoli kontroverzní. Ačkoli je autor původcem myšlenek a názorů v díle obsažených, čtenář je neinterpretuje jako stanoviska soukromé osoby autorky či autora. Skutečnost, že tyto myšlenky byly proneseny v rámci románu, poskytuje autorovi určitou ochranu. Čtenář chápe, jak se věci mají, a čte román v souladu s pravidly tohoto paktu. Tato pravidla však přestávají platit, je-li románovou postavou sám autor, a popisuje-li v něm vlastní život, tak jako Knausgård v Mém boji. Pro pravidla románového paktu není v autofikci místo — oddělovat dění v Mém boji od soukromé osoby Karla-Oveho Knausgårda totiž nelze. Jestliže je spisovatel hlavní postavou vlastní knihy, jsou jednotlivé repliky a popisy niterných pohnutek hlavního hrdiny myšlenkami, obavami a názory soukromé osoby autora románu.

Tento aspekt propojení autorského a soukromého já rozvíjí v doslovu „Nebýt spisovatelem“ český spisovatel Jan Němec. Reaguje v něm na úplný závěr hexalogie, v němž Knausgård předjímá úlevu, kterou mu a jeho rodině dokončení Mého boje přinese, a který zakončuje poslední věta: „Potom se vrátíme vlakem sem do Malmö, nasedneme do auta a pojedeme do svého domu a po celou cestu si budu užívat, opravdu užívat to pomyšlení, že už nejsem spisovatel.“ Němec se snaží uchopit Knausgårdovo autorské já, polemizuje s představou, že je o autorském já, tj. já odlišném od já autora coby běžného člověka, možné vůbec hovořit, a nastiňuje, proč je problematika autorského já pro Knausgårdovu autofikci tak zásadní. Jakmile totiž Knausgård začne psát o vlastním životě, nastane podle Němce následující: „Najednou proti sobě v ringu stojí ti, kteří se nikdy neměli potkat: spisovatelské já zvyklé na svoji uměleckou utopii, kde se svrchovaně vládne pomocí estetických výnosů, a obyčejné já, to zraněné, lítostivé, titánské, stydlivé, radostné, žárlivé cosi, které na svých bedrech nese celou tíhu skutečného života.“ V případě Mého boje je pak rozlišení mezi autorským a obyčejným, žitým já důležité nejen z hlediska teoretické reflexe subjektivity autora, ale také z hlediska samotné četby. Možnost rozlišení mezi autorským já a já soukromé osoby spisovatele se, jak bylo již řečeno, stírá, je-li autor zároveň literární postavou. Třebaže Knausgård estetickými výnosy bezpochyby vládl, což dokazuje řada esejistických pasáží Mého boje, koexistence já, jež jsou jinak v souladu s románovým paktem držena odděleně, uvrhá čtenáře v chaos. (Na skutečnost, že je stírání rozdílu mezi autorem, postavou a vypravěčem komplikujícím faktorem v procesu četby, upozorňuje ve své kritice pro The Nation William Deresiewicz.)

Čtenář se tak totiž ocitá v nezáviděníhodné situaci — stávající pravidla, na něž byl zvyklý, nelze nadále uplatňovat a zároveň nemá k dispozici pravidla nová, podle nichž by bylo možné Můj boj uchopit. Absencí pravidel lze vysvětlit rozmanitost reakcí, jichž se knihám dostalo. Na jedné straně pomyslného kontinua se nacházely odsudky, jež katalyzoval spor s Gunnarem, na straně druhé lze tušit miliony nadšených čtenářů, pochvalné kritické ohlasy i skutečnost, do kolika cizích jazyků byl Můj boj přeložen. Ačkoli se reakce čtenářů výrazně lišily, reflektuje Knausgård především ty negativní a naznačuje, že se za ně cítí být zodpovědný. Absence pravidel je totiž důsledkem jeho porušení dohody. Od výše popsaného románového paktu neodstoupili čtenáři, ale on jako spisovatel, čímž většinu čtenářů zmátl a některé také popudil. Učinil tak zcela svévolně, pouze proto, aby dostál svým ambicím: 

[…] závazek vůči románu pro mě nebyl dost, chtěl jsem se dostat o krok dál a zavázat se vůči skutečnosti, protože překročení, díky němuž jsem poprvé mohl napsat román, v němž jsem popsal pravdu skrze románový obraz, se pro mě vyprázdnilo, stalo se z něj prázdné gesto, neznamenalo nic, ani jsem v něm žádný význam nedokázal nalézt, měl jsem pocit, že můžu napsat cokoli. A moci napsat cokoli je spisovatelova smrt.

Zavázání se vůči skutečnosti pak znamenalo revizi, možná až zbortění toho, co znamená být spisovatelem. Být romanopiscem v tradičním smyslu slova, tj. vytvářet fiktivní románové obrazy, již Knausgårdovi nestačilo, jako tvůrce potřeboval limity dané formou románu překročit a dokázat — především sobě samému —, že je toho schopen. Tomuto cíli byl pak ochoten obětovat téměř cokoli, nejen své vlastní soukromí, ale i soukromí svých nejbližších, a dokonce i vztahy, které ho s jeho blízkými pojily. 

Třebaže se v právě odcitované pasáži Knausgård svěřuje, že měl pocit, že může napsat cokoli, neznamená ono cokoli v jeho pojetí zdaleka všechno. S ohledem na obsáhlost Mého boje čtenáře může až zarazit, jakých témat se v jednotlivých dílech dotýká a o kterých záměrně mlčí. Na jedné straně se opakují bezvýznamné motivy z každodenního života, nespočetněkrát sledujeme Knausgårda, jak s dětmi prochází uličkami supermarketu a hledá maliny a vanilkovou zmrzlinu, jak si připravuje kávu do termosky a co vše podřizuje psaní. Na straně druhé popisuje ryze soukromé momenty a události, které jeho život formovaly zcela zásadně — prvotním impulzem k napsání Mého boje byla smrt Knausgårdova otce, s nímž měl komplikovaný vztah, který se snaží v knihách rekonstruovat; Knausgård píše o vlastní nevěře, problémech s erekcí nebo obdivu ke staršímu bratrovi Yngvemu. Některé motivy se v knihách opakují, lze si na jejich podkladě vytvořit představu o Knausgårdově vnitřní nejistotě; snaze téměř za každou cenu vyhovět ostatním; o jeho neschopnosti vyrovnat se s odmítnutím, jež dvakrát vyústila v to, že si pořezal žiletkou obličej; a také o mezích Knausgårdovy empatie, kdy mu přes vlastní bolest mnohdy uniká, jak se cítí ostatní. A ačkoli proklamuje otevřenost vůči čtenáři, existují témata, která v knihách až nápadně chybějí. V posledním díle si Knausgårda dobírá jeho přítel Gier, že se zaklíná autenticitou a píše o smrti a tělesnosti, ale nikdy o sexu, čímž se obraz jeho života a lidského života obecně stává o poznání méně autentickým. Zatímco Gier tento fakt připisuje Knausgårdově jemnocitu, Karl-Ove odporuje, že je pouze diskrétní, a snaží se své rozhodnutí racionalizovat vysvětlením, že společnost klade na sexualitu přílišný důraz, zatímco ve skutečnosti je její význam nicotný. Jakkoli je možné s Knausgårdem ohledně neúměrného důrazu na sexualitu souhlasit, odhaluje se zde určitá tenze mezi proklamovanou autenticitou a citlivějším zvažováním, která témata do Mého boje zahrnout a která nikoli. V autentickém obrazu světa, jak poukazuje Gier, by měl mít sex více prostoru, ať si o tom Knausgård myslí cokoli. V Knausgårdově vidění světa, jež čtenáři v románu zprostředkovává, se však jedná o téma, o němž považuje za správné mlčet. Pokud o sexu píše, tak ve vztahu k ženám, které v jeho životě neměly významnější místo a jejichž identitu v podstatě nelze zjistit. Tato forma diskrétnosti vůči Knausgårdovým partnerkám kontrastuje s detailním popisem porodu manželky Lindy z druhé knihy, kdy lze porod vnímat jako mnohem intimnější záležitost než sexuální akt. Ačkoli Knausgård usiloval o autentičnost, nelze se domnívat, že čtenáři prozrazoval vše bez rozmyslu.

V již citovaném eseji „Stud psát sám o sobě“ přemýšlí Knausgård o mezích této autenticity, o tom, co vše byl nucen a ochoten o druhých prozradit: 

Jako další premisa se ukázala nutnost zůstat věrný tomu, čemu jsem doopravdy věřil. Ve fikčním románu to není těžké, spisovatel v něm může vložit vlastní slova do úst některé z postav, ale v nefikčním románu je to jiné, neboť v něm je vše zavazující. Psát o bratrovi, který pro mě tolik znamená, vedlo k nutnosti napsat také o tom, jak jsem se ve studentských dobách za něj v některých situacích styděl. Dokážu to, když vím, že si to jednou přečte? Jaké pocity to v něm vyvolá? Tohle platilo o všech lidech, o nichž jsem psal, ale v jeho případě mi to připadalo nejhorší a napsat to jsem se musel přimět silou. Mým jediným morálním kompasem byl fyzický odpor, který jsem cítil při psaní o ostatních. Když bylo obav příliš mnoho a svědomí ve mně vřelo příliš silně, přestal jsem.

Knausgård se snažil dostát svému závazku vylíčit situace věrně v jejich komplexitě, tj. tak, jak se podle jeho vzpomínek odehrály, bez ohledu na to, že jeho vyprávění může jeho blízké zranit. Tento jeho závazek však podléhal korekci jeho svědomí — řídil se emocionální odezvou, kterou v něm líčení určitých epizod vyvolávalo. Ačkoli v této pasáži zdůrazňuje, že pro něj byl rozhodující fyzický odpor spojený s popisem daných událostí, nemělo by uniknout pozornosti, že přinejmenším do určité míry předjímal reakci jednotlivých aktérů poté, co si román přečtou, tj. bral ohled nejen na fyziologickou reakci vlastního těla, ale také na čtenáře. Knausgårdovi blízcí samozřejmě představovali velmi specifickou skupinu čtenářů, neboť byli zároveň literárními postavami. Jejich pozicí v rámci románového paktu otřáslo nejen Knausgårdovo porušení pravidel, ale také to, že se stali součástí jeho závazku vůči skutečnosti. Jak konstatovala Knausgårdova první žena Tonje: „Nějaký svůj názor na román nejsem schopna vyjádřit, to určitě chápeš. Ale vzalo mě u srdce, když jsem ho četla.“ Tonjinu čtenářskou zkušenost nelze vydělit ze širšího rámce jejího vztahu ke Karlovi-Ovemu a totéž platí o všech ostatních postavách Mého boje. Jejich já se nemohlo v četbě ztrácet tak svobodně, jak je podle Knausgårda pro četbu typické — obvykle totiž ztrácí čtenář své já ve prospěch já cizího, ale co má dělat ten, kdo je zároveň i románovou postavou? Má ztrácet své já coby soukromé osoby ve prospěch svého já jakožto hrdinky či hrdiny románu? Odhaluje se zde v podstatě tentýž problém střetu dvou odlišných já. Budu-li parafrázovat slova Jana Němce, v ringu stojí ti, kteří se nikdy neměli potkat: čtenářské já zvyklé na svou uměleckou utopii, v níž je — tentokrát slovy Knausgårda — možné se ztrácet, a obyčejné já, které je stejně tak zraněné, lítostivé, titánské, stydlivé nebo radostné jako soukromé Knausgårdovo já. Vědomí, že se jedná o skutečné osoby, v některých případech s pozměněnými jmény, a o události, které se opravdu staly, však prostupuje i do zkušenosti obyčejného čtenáře, která má nad vyprávěním nadhled. 

Navzdory tomu, že Knausgård čtenáři vypráví řadu intimních detailů, zásadních i bezvýznamných historek z vlastního života, zůstává stále autorem — to on jako spisovatel volí a zvažuje, co bude vyprávět a co nikoli. A třebaže podle vlastních slov porušuje v Mém boji románový pakt, čímž čtenáře znejišťuje, poskytuje mu stále určité záchytné body, které mu umožňují příběh číst a jednotlivé epizody a prvky vyprávění interpretovat. Oproti pokračujícímu, neohraničenému životu Knausgårda je jeho Můj boj ohraničeným, jednou provždy uzavřeným jazykovým celkem a právě takto musíme k celé hexalogii přistupovat. V rámci uzavřeného, v tomto případě literárního, celku se jednotlivé události jeví tak, jak určuje kontext, v němž jsou prosloveny, tj. kontext daného díla. Třebaže Knausgård prohlašoval, že jeho jediným závazkem byla skutečnost (v protikladu k fikci), nikdy se nevzdal potřeby vytvořit z Mého boje umělecké dílo. A umělecké dílo představuje svébytný typ celku, který se od obyčejné věci významně liší. 

O pojmu celku zde uvažuji v návaznosti na myšlení amerického filozofa a kritika umění Arthura Colemana Danta, který jej používá v kontextu úvah, jak narativy přispívají k našemu poznávání světa. Danto je přesvědčen, že svět uchopujeme právě prostřednictvím příběhů, popisů, vědeckých teorií a v neposlední řadě uměleckých děl, která nám o světě poskytují důležité informace a bez jejichž přispění nelze svět vůbec poznat. V tomto rámci Danto přemítá o románu jako o uzavřeném typu celku, v němž nabývají jednotlivé události určitého významu, přičemž je podle jeho názoru zásadní, že onen význam se vyjevuje a proměňuje během četby a že skutečný význam a úlohu té které epizody se dozvídáme až tehdy, dostaneme-li se na poslední stránku knihy. Jinými slovy řečeno, důležité není jen to, že jsou dané události vyprávěny, ale také to, jaký jim spisovatel v příslušném kontextu propůjčuje význam. Takto chápe Danto literaturu obecně, bez ohledu na to, zda je román ryzí fikcí, či autofikčním experimentem jako Můj boj. Podstatná není skutečnost, že Knausgård zaznamenával události, jež se mu staly, ale že jim dokázal vtisknout v rámci celé hexalogie určitý význam, k němuž se čtenáři dokázali vztáhnout a který u nich vyvolal emocionální reakci. 

Připomenu-li Knausgårdovu tezi o ztrácení čtenářského já ve prospěch já druhého, je možné spekulovat, že čtenářskou zkušenost intenzifikuje vědomí, že ztrácíme vlastní já ve prospěch já spisovatele, který je zároveň i vypravěčem a hlavní postavou. Avšak samo toto stírání hranic mezi různými já, jež by se za normálních okolností neměla potkat, pro vysvětlení nebývalé čtenářské odezvy podle mého názoru nepostačuje. Čtenářská či obecněji divácká zkušenost je specifická nejen tím, že v jejím rámci vlastní já nebo jeho část ztrácíme, ale především tím, co získáváme. Četba nám umožňuje nahlédnout svět, který by nám byl jinak nepřístupný, čímž rozšiřuje náš zkušenostní horizont. Být čtenářem Mého boje tak znamená, že alespoň na chvilku přijmeme perspektivu jeho autora, který se rozhodl vzdát svého autorského já, aby se mohl stát spisovatelem.

Autorka je estetička.