Reportáž
host 06/22
Reportážní esej o poeticko- -sportovním aktivismu

Řeka jako příběh

Małgorzata Lebda
Dívám se na fyzickou mapu Polska, pozoruji modrou čáru řeky na jejím povrchu. Je to řeka Visla, která měří přes jedenáct set kilometrů. Její prameny (má dva), Czarna a Biała Wisełka, tryskají ze svahů Baraniej Góry ve Slezských Beskydech. Sleduji její tok, táhne se přes celé Polsko až k Baltskému moři. Dívala jsem se na tuto mapu přede dvěma lety, když jsem se rozhodla uběhnout celou tuto vzdálenost. Ano, uběhnout.

Vždycky jsem běhala. Odmalička jsem slýchala, že jsem odolná, že jsem obratná a rychlá, že snesu víc než ostatní děti. Možná to bylo proto, že jsem vyrůstala v beskydské vesnici, která může mít pro někoho exotický název: Żeleźnikowa Wielka, ves ukrytá na jihu Polska, mezi Novým a Starým Sączem. Je možné, že jsem svou sílu získala právě tam. Tamější kopcovité terény vyžadovaly, abych byla fyzicky zdatnější. Je také pravda, že mi běhání doslova pomohlo přežít, když jsem třeba musela utíkat před zvířaty, nebo když jsem se musela vyhnout střetu se zemědělským strojem. Své dětství si pamatuji jako neustálé fyzické cvičení, které zlepšovalo moji kondici.

Když jsem odešla z venkova kvůli studiu do velkého města (tak se mi tehdy jevil Krakov), byla jsem přes noc zbavena přístupu k fyzické práci a tím i k potřebné dávce pohybu, který byl na farmě mých rodičů intenzivní a náročný. První měsíce mimo vesnici, kromě totálního ponoru do studia, a mám na mysli jeho zábavný rozměr, byly těžkým obdobím. Potřebovala jsem pohyb. Běhání přišlo přirozeně, bylo to pokračování toho, co jsem praktikovala v Beskydech. Význam běhání se však změnil, stalo se nezbytným prvkem duševní hygieny. Později mě přemluvili mí přátelé, abych uběhla pár městských maratonů, a pak jsem konečně vyrazila běhat do hor. Po prvním startu v přírodě a následně po krásném běhu v italských Dolomitech — Lavaredo Ultra Trail (120 kilometrů, 5 700 metrů převýšení) — jsem věděla, že návrat k městskému závodění na betonu už nebude možný.

A tak běhám v posledních letech hlavně v horách, dlouhé tratě, třeba padesát, sto, sto dvacet kilometrů. Přestala jsem se účastnit maratonů ve městě, protože jsem měla pocit, že je to něco umělého, že prostorem pro běh by měla být příroda a její přirozené trasy: hory, rokle, pěšiny, stezky podél řek. V běhání je něco divokého a živočišného, praktikovat je v přírodě mi připadalo jako jediná možná cesta.

Proto se mi zdála tak přitažlivá linie řeky Visly, tato nádherná stezka vedená přírodou, která mě nakonec dovede k mému milovanému Baltskému moři.

Z hor k moři

Dva roky mi trvalo připravit své tělo na námahu, která mi umožní překonat tuto obrovskou vzdálenost bez újmy na zdraví. Připadalo mi to jako z pohádky — cesta z hor k moři. A zde uvedu pár čísel: celý běh měřil 1 113 kilometrů a měla jsem ho zvládnout za 28 dní, to je jako uběhnout 26 maratonů.

Když teď, téměř pět měsíců poté, usedám k psaní této eseje, jsem za tu zkušenost vděčná. V hlavě se mi honí mnoho myšlenek, protože bych chtěla svoje dobrodružství zaznamenat literárně: básnicky, esejisticky, publicisticky, prozaicky. Tato zkušenost v mém nitru stále působí, roste, přelévá se.

Je začátek roku 2022, blížím se ke krakovskému úseku Visly pod Wawelem. Řeka se leskne v rozptýleném únorovém světle. Vzpomínám si na svůj úžas, když jsem četla, že prezident naší země by si přál, aby Visla byla jako Jang-c’-ťiang. Přišlo mi to děsivé, protože by to znamenalo investice, které by zahrnovaly regulaci řeky, vybetonování koryta, vyhánění zvířat i lidí. Klíčovým projektem založeným na této myšlence je vládní plán na vybudování vodní cesty E40, což by byl zásadní krok k vytvoření veliké vnitrozemské plavby v Polsku. Tato vodní cesta má mít délku asi dva tisíce kilometrů, jejími koncovými přístavy jsou ukrajinský Cherson u Černého moře a Gdaňsk v Gdaňském zálivu. Podle polské nevládní organizace OTOP zabývající se tímto tématem se stavební práce dotknou následujících evropských řek:

Visly, Bugu, Piny, Prypeti a Dněpru a v Polsku (v závislosti na přijaté variantě) ještě Wieprze a Tyśmienice. Koalice Zachraňme řeky upozornila na následující skutečnosti: termín dokončení i plánované náklady projektu jsou zcela nereálné; realizace programu může spotřebovat více než dvě stě miliard zlotých, zejména z veřejných prostředků; projekt zvýší riziko povodní, bude mít negativní dopad na rybolov, povede k devastaci říčních údolí, což reálně ohrozí dva národní parky a čtrnáct chráněných území; nejnovější údaje Evropské agentury pro životní prostředí ukazují, že v nákladní dopravě emituje železnice třikrát méně CO2 než lodní doprava a v osobní dopravě je tento rozdíl osminásobný. Jednou větou: pro nás občany se to nevyplácí. Práce však již probíhají. OTOP uvádí, že Ukrajina začala bagrovat Pripjať v uzavřené zóně u Černobylu (porušila národní zákony a potenciálně uvolnila jaderný odpad). Vědci varují: „Podle nezávislého vědeckého výzkumu francouzské organizace ACRO může být dvacet osm milionů lidí vystaveno zvýšenému riziku radiace, pokud budou bagrovací práce v uzavřené zóně Černobylu pokračovat. Jde o obyvatele dolního toku řeky, kteří jsou závislí na vodě z Dněpru a na plodinách, které se touto vodou zavlažují. Kromě toho se řeka Pripjať a přehrada u Kyjeva stanou trvalými zdroji radioaktivního znečištění, protože pro údržbu vodní cesty E40 budou nutné každoroční bagrovací práce. Tím by se kontaminovala voda dodávaná osmi milionům lidí, včetně obyvatel Kyjeva, a zavlažování a využívání vybagrované půdy pro zemědělské účely by mohlo kontaminovat plodiny, na kterých závisí dvacet milionů Ukrajinců.“ 

Tato data jsou šokující, a když ještě vezmeme v úvahu pokračující klimatickou krizi a prognózy, že řeky budou vysychat a zásoby podzemních vod se zmenšovat, zdají se velikášské aspirace politiků groteskní a naprosto scestné.

A tak poté, co jsem si nastudovala vše potřebné o řekách a o plánovaných změnách, mou představivost zachvátily aktivistické myšlenky. Začala jsem se zamýšlet, jak může pomoci člověk, který se zabývá prací se slovy, denně vědecky pracuje, má kontakt se studenty a zároveň propojuje i různá prostředí: literární, sportovní, výtvarné, aktivisticko-ekologické. Co dělat, aby se o hrozbě, která ohrožuje naši řeku (ale vždyť nejde jenom o Vislu, je to univerzální příběh dalších ničených řek, jakými jsou třeba Dunaj, Odra, Lužnice nebo Žlutá řeka či Colorado), dozvědělo co nejvíc lidí?

K tomuto účelu jsem se rozhodla využít svého vlastního těla a své fantazie.

Plán byl poměrně jednoduchý — běžet podél Visly, držet se v blízkosti jejího toku a přitom si vést deník a publikovat poetické reportáže v časopisu Pismo. (Na internetových stránkách časopisu Pismo pod názvem „Čtení vody: Visla“ byly publikovány poetické reportáže z běhu podél Visly spolu s obrazovými materiály Rafała Siderského. Akce byla organizována ve spolupráci s Nadací Pismo.)

Realizace tohoto plánu by mi umožnila — jak jsem se domnívala — pozitivně ovlivňovat: dala bych řece hlas, stala se její ambasadorkou, zakoušela bych silné podněty, vystavovala se jim, inspirovala bych se, abych pak mohla inspirovat ostatní.

Literatura jako podnět

Avšak ještě než jsem vyběhla, potřebovala jsem sama inspiraci. Teď bych mohla napsat, že na počátku bylo slovo, literatura, která inspirovala mou fantazii, provokovala mě k přemýšlení a k jednání. Ano. Na začátku byla nádherná esej s názvem Dunaj od italského spisovatele Claudia Magrise. Kniha, která ukazuje, že intelektuální reflexe může být blízká tomu, co je fyzické, geografické, blízká tomu, jak příroda vedla řeky, horská pásma, lesní cesty. Literatura mi v tomto kontextu připadala organická, taková, která může a chce být nablízku životu. Magris se vydal na cestu, nebo spíš na pouť, podél řeky Dunaj. Jeho gesto bylo pro mě gestem založeným na zvědavosti, na všímavosti vůči lidem, jiným kulturám, krajinám, tradicím a historii. Spisovatel se vydal na pouť (samozřejmě neběhal, jeho režim byl spíše hédonický — řídil, jedl, pil, vstřebával) s nadějí, že rozšíří hranice své fantazie, s nadějí, že to, co zažije, uvidí, zaslechne, ochutná, promění v literaturu. Zajímal se o řeku v jejím geografickém kontextu, ale propojil ho s kontexty literárními, zvykovými a historickými. Mám pocit, že byl veden i nadějí, že mu tok řeky, která je téměř tři tisíce kilometrů dlouhá a jež protéká deseti evropskými zeměmi (Německem, Rakouskem, Slovenskem, Maďarskem, Chorvatskem, Srbskem, Bulharskem, Rumunskem, Moldavskem a Ukrajinou, aby tam rozvětvenou deltou — což je bývalým zálivem naplněným říčními sedimenty — vyústila do Černého moře), umožní popsat stav Evropy od západu na východ.

Řeka je silná metafora, linie, která umožňuje vyprávět hlavní příběh, ale každou chvíli do sebe vpouští přítoky, menší řeky, jako by do ní proudily menší příběhy. To, že se jedná o menší příběhy, samozřejmě neznamená, že jsou méně zajímavé. Tyto menší řeky nazývám — řeky společnice, říční sestry.

U zdroje mého sportovního aktivismu, nebo jak tomu říkají komentátoři v Polsku — literárního, poetického aktivismu, byly i básně. Věřím, že literatura, poezie, je jako trenér připravující nás čtenáře na krizové situace. Právě ona tím, že posouvá nebo rozšiřuje hranice naší fantazie, způsobuje, že se v nás rodí odvaha. A někdy dokonce, jako se to stalo v mém případě, básně inspirují k tak skvělým nápadům, jako je uběhnout přes tisíc sto kilometrů.

V této souvislosti byla pro mě zásadní básnická sbírka dánské spisovatelky Inger Christensenové s názvem Abeceda. Nebýt básní z tohoto svazku, v mém životě by se toho moc nestalo. Vím, že při psaní své „totální poémy“ v osmdesátých letech nemohla básnířka vědět, že ji Bogusława Sochańska po téměř čtyřiceti letech přeloží do drsné polštiny, která musí znít dánské spisovatelce asi zvláštně. Pamatuji si, kde jsem její knihu četla poprvé, bylo to v roce 2019, kdy jsem v Gdyni za nádherných okolností Gdyňské literární ceny potkala její překladatelku a tam, na schodech jedné z kaváren, v srpnovém slunci, jsem poprvé otevřela Abecedu, abych se probrala po více než třech hodinách, s pažemi a obličejem spálenými od slunce, s vyschlým hrdlem, se srdcem tlukoucím radostí. Tato kniha mi dodala odvahu posouvat hranice. Před více než dvaceti měsíci, když jsem ji znova otevřela (po kolikáté už!), mě napadlo, že jazyk, který básnířka používá, má schopnost inspirovat v rovině akce, té fyzické, aktivistické (nemám ráda toto slovo, ale jiné nenacházím). Při četbě jsem měla touhu zažít na vlastní kůži vše, čeho se tato poezie dotýká, tu organičnost, biodiverzitu, tu složitost světa, z níž vychází přemítání o — silné slovo — kráse.

Ráno posledního běžeckého dne, kdy už jsem měla v nohách přes tisíc kilometrů, jsem ve vesničce s poetickým názvem Malá Slunce, u samého těla řeky, znovu otevřela Abecedu. Přede mnou byl rozhodující den a cíl tohoto dobrodružství byl na dosah. Zbývalo asi šest až sedm hodin běhu. Rafał Siderski, má starostlivá opora, ale především vynikající vizuální umělec, který mě provázel a vytvořil paralelní fotografický příběh k mému slovnímu, zalil čerstvě namletou kávu. Den měl být nádherný, relativně teplý, možná trochu větrný. Z polí stoupaly mlhy a kouřilo se také z Visly. Byla ve mně radost, že je to poslední den, ale — paradoxně ze stejného důvodu — jsem byla i smutná a cítila jsem strach. Strach? Ano. Strach z toho, že tělo na této „cílové rovince“ vypoví poslušnost. Bylo to takhle — tělo bylo připravené, napjaté, soustředěné, ale myšlenky se toulaly v temnějších, depresivních oblastech. Zkušenosti z horolezectví mě naučily, že dosažení vrcholu neznamená úspěšný konec expedice, vydechnutí a klid přinese teprve bezpečný sestup dolů. A tak poslední z běžeckých dnů přinesl strach, strach z každého kroku, který by mohl způsobit zranění, strach, že neuvidím místo, kde se mísí sladké vody řeky Visly se slanými vodami Baltského moře, strach z toho, že i přes skutečnost, že tělo spolupracuje, práce myšlenek je může zastavit. Strach z rodu těch ochromujících somu, krutý, nesmiřitelný.

V té zásadní chvíli jsem sáhla po básni Christensenové. Takt veršů mě uklidnil a naladil do rytmu běhu: „antonovky existují, antonovky existují“ — četla jsem šeptem. Jsem za tu báseň vděčná. Chtěla bych poděkovat literatuře, která stimuluje, otevírá oči, vyžaduje účast a akci. Ráda bych poděkovala poezii, která provokuje k organickému praktikování básní třeba prostřednictvím fyzického pohybu, poezii, která nám umožňuje proměnit bezmoc v energii. Děkuji za poezii, která nám umožňuje postavit se tichu nebo narativům, které dominují mainstreamovým médiím: těm ponurým, smutným, depresivním. Chtěla bych poděkovat poezii, která se šíří jako kruhy na vodě, která čeří hladinu představivosti i to, co je pod ní, jako tady, v básni, která mě osmělila, abych se seznámila s proudem, abych skrze svou námahu odevzdala hlas slabšímu:

 

[…]

Jdu dolů k tichému

večerně zářícímu

blankytu Sundu, hážu

kamínek do vody,

dívám se, jak se šíří 

kruhy, jak dosahují

nejvzdálenějších břehů

 

(I. Christensen: Alfabet, Wydawnictwo Lokator, 2018, s. 33.)

Od mého dobrodružství s Vislou uběhlo už téměř pět měsíců. Před startem jsem o tomto běžeckém počinu uvažovala jako o způsobu, jak upozornit na slabší, protože řeky potřebují naši podporu, zájem a nakonec i odpor k agresi vůči nim. V tomto kontextu tělo řeky připomíná těla žen, které jsou vystaveny represím, těla, která se někdo snaží regulovat, rozhodovat o nich. My, Polky, které tak často protestujeme proti omezování našich práv, to velmi silně cítíme, když píšeme na kartonové transparenty hesla jako tato (vybírám jen některá z cenzurovaných): No woman, no kraj, Odkrouhneme vás láskou, Ještě Polka „nie zginęła“.

Při běhání a přemýšlení o tom všem (a bylo to někde v okolí Starého Fordonu, okres Bydgoszcz) jsem si vzpomněla na jednu z nejkrásnějších básní, která pojmenovává/přirovnává ženu k řece, jsou to následující verše z básně Bogdana Trojaka:

 

[…]

Ženo!

Co jen to v tobě proudí,

že ti smím říkat bělopotocká?

 

Ona: Řeka, řečice, potok,

drvenca, stobrava, vidava,

moranka, vydrnik, vlčístrouha…

 

(B. Trojak: Pan Twardowski, Host, 1998)

Jména řek. Mluvit o řekách tak, jak to dokážou básníci a básnířky. Oslavovat je, obdivovat je, čerpat z nich, zacházet s nimi jako s plnohodnotnými bytostmi, ano. Někde ve světě, například v Kanadě nebo na Novém Zélandu, získávají řeky právní identitu, protože obyvatelé — nejčastěji původní — vědí, že tyto organismy potřebují ochranu, že tiché vody nemohou samy protestovat, že nás potřebují, abychom bili na poplach, kdykoli se jim ubližuje. Tendence posledních let je taková, že státy usilují o obnovu přirozených řek, snaží se jim vrátit jejich divokost (tak je tomu například v Německu nebo Švýcarsku). Možná je čas odevzdat přírodě to, co je její. A také z ní čerpat tak, jak to dělají básníci a básnířky, nedopouštět se rabování a násilí. Myslím, že když ztratíme řeky, ztratíme i poezii o řekách, a básně Serhiho Noana, Milana Děžinského, Tomase Tranströmera nebo Alice Oswaldové si lze bez této inspirativní vláhy jen těžko představit.

Zažívané 

Běžela jsi jako kdo? Jako běžkyně? Básnířka? Aktivistka? V poslední době mi byly takové otázky kladeny mnohokrát během setkání věnovaných „Čtení vody“. Nejvíc jsem snad běhala jako básnířka, ne jako ultramaratonská běžkyně, ani jako aktivistka. Tím, že takto odpovídám, chci říct, že sportovní výkon pro mě nebyl prioritou, i když šlo o totální překročení mých fyzických limitů. Sportovní aspekt, jehož základními prvky jsou podle mě soutěživost, soustředěnost na výsledek, překonávání rekordů, je pro mě naprosto cizí, zvláště při běhu. Vážím si toho, že mohu uvažovat o tomto běhu jako o něčem, co jsem realizovala v básnickém soustředění, v úvahách o světě, ale rovněž v úvahách o sobě.

Těsně před tím, než jsem se pustila do svého dobrodružství s Vislou, mi napsal kamarád: „Mám dojem, že ‚Čtení vody‘ je víceúrovňové dobrodružství, díky kterému můžeš přečíst i trochu samu sebe. Dívám se na mizející prameny a potoky, na měnící se význam vody a myslím, že tvůj běh je čtením poslední vody. Zní to dramaticky, ale má to očistný rozměr. Očistný, protože je potřeba udělat krok do neznáma. Do žíznivosti.“ Když jsem četla jeho zprávu, cítila jsem, jak se s ní ztotožňuji, a po běhu jsem si uvědomila, že se jeho slova naplnila — přečetla jsem se a očistila se.

Snažila jsem se přečíst nejenom Vislu, ale i její doprovodné řeky. Fyzicky jsem zakusila nebo si alespoň prohlédla na mapě všechny přítoky, které napájejí Vislu z pravého břehu, tedy řeky, jako jsou: Soła, Skawa, Raba, Dunajec, Wisłoka, San, Wieprz, Świder, Narew, Skrwa, Drwęca, Osa a Liwa. A také její levobřežní přítoky: Przemsza, Dłubnia, Szreniawa, Nida, Czarna, Opatówka, Kamienna, Iłżanka, Radomka, Pilica, Bzura, Brda, Wda a Wierzyca.

A cestou jsem viděla i zapadlá místa a předměstí, která nám umožnila přiblížit se k řece, nejen velká města jako Krakov, Sandomierz, Varšava, Toruň, Gdaňsk. Především musím zmínit tato: Drogomyśl, Kaniów, Jankowice, Grobla, Nowy Korczyn, Winnica, Kępeczki, Ostrówek, Nowe Grochale, Suchodół, Stary Duninów, Małe Słońca. 

Byla to nádherná, dechberoucí, praktická hodina zeměpisu, ale i historie, sociologie, lekce všímavosti.

Hojnost viděného a zažitého byla ohromná. Předčilo to všechna má očekávání a prognózy. Z dobrodružství, které mělo být poznáváním řeky, jsme se s Rafałem ocitli uprostřed dobrodružství, které se ukázalo být také čtením Polska. Došlo rovněž na mezilidskou pomoc, kterou jsem přijímala s vděčností, jako by to byl nečekaný a pokaždé dojemný dárek. Mám na mysli především pohostinnost lidí, které potkáváte. Často to byla náhodná setkání, která však vedla k tomu, že jsme byli pozváni domů, kde nás nakrmili, poslouchali a nechali naslouchat. Obdarovávání, k němuž v takových chvílích docházelo, bylo inspirující, povznášející a obnovující víru v nezištné dobro.

Ano, bylo skvělé být hosty a je docela možné, že i proto celé dobrodružství tak dobře dopadlo. Tato pohostinnost chutnala různě: jako zralé hrozny, sladké maliny, jablka (žňovky a lobo!), čokoládový dort, houbové rizoto, veganský bigos, brambory pečené v popelu, čerstvá zelenina a bylinky — rajčata, okurky, cukety, rozmarýn a bazalka. Hojnost, která přicházela zvenčí a díky níž se člověk cítil důležitější, silnější, jakoby pevně ukotvený ve světě. Všech těch dvacet osm dní snažení bylo zároveň během, během něhož jsem myslela na ty nejslabší, vyloučené, na ty, kteří jsou vyškrtávaní, na ty, kteří mizejí beze stopy. A třebaže soustředění a autofokus byly zacíleny na řeku, byla to právě ona, její figura, která mi umožnila pocítit krutost současných událostí, jako jsou ty na polsko-běloruských hranicích. Běžela jsem, cítila jsem se svobodně a přitom na našich hranicích lidé nemohli volně ujít ani pár metrů. Informace, že tam umírají, v mrazu, nemocní, zbavení svých práv, to vše ve mně vyvolávalo zoufalství a nesouhlas, musela jsem utíkat, abych se nezbláznila, musela jsem také brečet. A brečela jsem — na náplavce, v lese, u kapličky u cesty, u lidí.

Také jsem tenkrát přemýšlela o tom, co děláme s přírodou, jak zotročujeme řeky, lesy, krajinu, zvířata, že je to jeden a tentýž příběh o zlu, které nemá konce, o zlu, které se vrací jako mantra, jen pořád v jiných souvislostech.

Běh proti ztrátě

Během těch běžeckých dnů, kdy byly vidět žíly na mém těle, jsem hodně přemýšlela o podobnosti mezi tělem řeky a tím lidským. Uvědomila jsem si, že mi to před lety zaměstnávalo mysl. Začalo to — tak si to pamatuju — jedné zimní noci, kdy jsme měly s mým dvojčetem Basiou plané neštovice. Ležely jsme tehdy v horečkách a sotva při vědomí poslouchaly matčinu ukolébavku. Otevřela jsem oči, abych se na ni podívala. Byla krásná. Proporcionální nos, malé uši, lehce vyrýsované lícní kosti, jemné rty a oči, oči byly zelené, nebo snad smaragdové? Nikdy jsme to nerozhodly. Ty oči byly vždy klidné, citlivé, pozorné. Ale tenkrát, když jsem se na ni podívala, měla oči přivřené, víčka se jí lehce chvěla, což působilo dojmem, že pod nimi probíhá život, jako by zornička něco pozorovala, a ona určitě něco pozorovala, i kdyby to měla být jenom tma. Zkoumat jsem ji začala od jejího spánku, zblízka to bylo vidět zřetelněji, pulzovala tam modrofialová nitka (jako genciánová violeť v našich ústech), podívala jsem se níž a všimla si další žilky v okolí úst a pak na krku, mizela pod halenkou, aby se znovu objevila na loktech a pulzovala nejsilněji na zápěstích, a když matka pohnula rukou, uviděla jsem povodí žil na hřbetu její ruky. Ráda jsem se učila topografii jejího těla, byla to ukázka toho, co nás čeká, představovala jsem si sebe v dospělosti, že budu jako ona — krásná, se silnýma nohama, pevnými půlkami, měkkým bříškem, malými prsy a dlaněmi, které se podobají bochánkům. A zároveň budu mít vše, co má ona — koňskou sílu, vytrvalost a velkorysost vůči okolnímu světu.

Tehdy, pravděpodobně tehdy, jsem poprvé uvažovala o žilách v lidském těle jako o říčních ramenech, která jsem viděla v učebnici zeměpisu mého staršího bratra Janka. Tyto empirické důkazy provedené na matčině těle prokázaly — jak jsem pochopila — naši příbuznost se světem. Jsme malé organismy a máme v sobě své řeky a svět je velký organismus se svými velkými řekami. Svět byl tehdy na svém místě, uspořádaný, srozumitelný. 

V září 2021, během mého dobrodružství na Visle, jsem si v duchu obhajovala svou dětskou teorii. Během běhu jsem se vrátila do doby oné nemoci, k onomu obsedantnímu sledování matčiných žil, a vzpomněla jsem si, že řadu let po té dobré, ač prostonané noci, jsem strávila podobnou noc se svou matkou. Tentokrát jsem zpívala já a moje matka byla skoro v bezvědomí, střídavě zavírala a otevírala oči, snažila se mě přesvědčit, že není unavená, že se jí chce mluvit, že je tady, i když už je na druhém břehu s nemocí, s rakovinou, která ji nahlodávala více než dva roky. A pak, když usnula, když jsem přestala zpívat a byly slyšet jen poryvy horského větru narážejícího do hrušní Lukasových máslovek, jsem udělala totéž — prohlédla jsem si zblízka její tělo, ačkoli už od začátku její nemoci pro mě nebyla její tělesnost žádným tabu. 

To všechno se mi znovu vybavilo během běhu podél Visly, to prosincové dětské stonání se zkoumáním matky a také to mnohem pozdější, podzimní pozorování v nevítané společnosti rakoviny, jež hodovala na milovaném těle. Díky pohledu na její nemocné tělo jsem zjistila, že v těle jsou tisíce řek. Ztráta tělesné hmotnosti způsobila, že byla celá jedním pulzujícím propletencem žil. Tenkrát jsem přiložila palec na žilku pracující na skráni, byl cítit nádherně pohyb, tok, který přece znamenal život.

Často se mě lidé ptají, s jakým záměrem jsem běžela. Záměr, to jemné a krásné slovo mi evokuje jakési posvátno, protože možná právě s tím souviselo moje úsilí, se svěcením řeky. Ale koneckonců mám za to, že jsem běžela pro život, protože každý pohyb, svalová kontrakce i úder srdce byl pohybem pro život, takže jsem vlastně běžela na protest proti ztrátě, té osobní, té ve mně a také proti ztrátě zvenčí, té spojené s řekou a řekami a také trochu se světem.

Z polského originálu přeložil Bogdan Trojak.

 

Řeka je silná metafora, linie, která umožňuje vyprávět příběh.

Małgorzata Lebda (nar. 1985) vyrostla v beskydské vesnici Żeleźnikowa Wielka. Doktorka humanitních věd. Vědkyně. Ultramaratonka. Fotografka. Autorka šesti básnických knih, včetně oceněných svazků Matecznik a Sny uckermärkerów (Gdyňská literární cena 2019), poslední je Mer de Glace (2021). Její knihy byly přeloženy do: češtiny (Bogdan Trojak), italštiny (Marina Ciccarini), srbštiny (Biserka Rajčić), ukrajinštiny (Yury Zavadsky), slovinštiny (Katarina Šalamun-Biedrzycka). Překlady do dalších jazyků — angličtina, dánština, němčina, rumunština — se připravují. Pracuje na prozaickém debutu. V září 2021 uběhla vzdálenost 1 113 kilometrů od pramenů řeky Visly k jejímu ústí do Baltského moře. Žije v Krakově a stále častěji mimo něj.