Narodila se v Římě koncem první světové války matce pocházející ze severu země a otci Sicilanovi. Národy, se kterými se nejvíc shodne, jsou Neapolci a Angličané. Národy, se kterými se shodne nejméně, jsou Miláňané a Francouzi. Nejmilovanější autor je Mozart.

Ze všeho nejvíc nenávidí diktatury, přísný moralismus a popmusic. Na světě má nejradši děti, moře a kočky.

Tímto stručným „Autoportrétem“, který toho víc tají než sděluje, přispěla Elsa Morante do knihy Portréty italských spisovatelů šité na míru, uspořádané básníkem Eliem Filippem Accroccou v roce 1960. Záměrně zámlkový a nepřesný textík primárně vypovídá o dvou věcech: zaprvé o neuchopitelné osobnosti své autorky, která skoro neposkytovala interview — spisovateli a literárnímu kritiku Enzu Sicilianovi v jednom ze vzácných rozhovorů v roce 1972 svěřila, že „spisovatelův soukromý život je drb a mě drby, ať už se týkají kohokoli, urážejí“ —, žárlivě střežila své soukromí, ale zároveň pouštěla do oběhu vymyšlené, často i skandální historky o své osobě, kterými s oblibou „krmila“ i své nejbližší. A zadruhé o jejím složitém vztahu k realitě: Elsa Morante před ní podle mě neutíkala, ona ji chtěla ovládat, a proto ji neustále vytvářela, přetvářela a — bylo-li to třeba — i ničila. Tuto vlastnost předala i některým svým postavám, například vypravěččině „bovaryovské“ matce Anně z románové prvotiny Lež a kouzlo, která si sama píše milostné dopisy od zemřelého milence a stvoří tak … co vlastně? Paralelní skutečnost, anebo lež? Morante v „Autoportrétu“ uvedla, že se narodila koncem Velké války. S jistotou ale víme, že ve skutečnosti přišla na svět 18. srpna 1912, a víme i to, že ohledně data svého narození „mlžila“ často a údajně nikoli proto, aby se dělala mladší, ale protože si přála být „bezvěká“. Zároveň však lze z její korespondence i deníků vyčíst strach ze stáří, zejména z fyzického chátrání tělesné schránky. Podobné nejednoznačnosti rozkládají téměř celou faktografii jejího života. Třebaže její literární tvorbu nelze označit za autobiografickou v obvyklém smyslu toho slova, nejlepším způsobem, jak Elsu Morante poznat, je číst její knihy.

Osobnosti s životy obestřenými tajemstvím či mlčením se vždycky těšily zájmu jak povrchních lovců senzací, tak i seriózních spisovatelů a badatelů, kteří se je snaží uchopit v jejich matoucí rozporuplnosti, ambivalenci, záhadě. My se teď pokusíme nahlédnout Elsu Morante prizmatem témat, která propojují její život s literaturou.

Rodina

Všechny čtyři spisovatelčiny romány: Lež a kouzlo (1948), Arturův ostrov (1957, česky 2022), Příběh v historii (1974, česky 1990) a Aracoeli (1982, česky 1988), ale i řada jejích povídek (napsaných ponejvíc na začátku kariéry, pro peníze, do různých periodik a později vydaných v souborech Tajná hra [1941], Andaluský šál [1963] a v posmrtných Zapomenutých povídkách [2002]) jsou vystavěny na půdorysu rodiny a řeší rodinné vztahy, zejména ty mezi rodiči a dětmi. Hlavní hrdinové vždy pátrají po svých kořenech, a ať už je to hlavní téma vyprávění, jako v prvním a posledním románě, nebo jenom vedlejší, jejich identita je vždy poznamenána nějakým rodinným tajemstvím, či dokonce lží týkající se předků a příbuzenských pout.

Podle matričních záznamů byl otcem Elsy a jejích sourozenců Sicilan Augusto Morante, vychovatel v nápravném zařízení pro mladistvé, ale rodinná kronika přiřkla všechna otcovství poštovnímu úředníkovi Francescu Lo Monacovi, původem taktéž ze Sicílie, který vystupoval v roli rodinného přítele. Existují však i hypotézy, že Elsa byla skutečně dcerou Augusta, jelikož se „strýčkem“ Francescem se manželé Morantovi spřátelili až po přistěhování do Říma v únoru 1912, a v té době musela být Irma Poggibonsi, Židovka a povoláním učitelka z Modeny (do jisté míry bude předobrazem hrdinky Idy z románu Příběh v historii), už těhotná. Pravdu se už nedozvíme, ale nezvyklé rodinné poměry i figury, mimo jiné silná, neochvějná matka a slabý, věčně plačící otec, budou pro autorčinu tvorbu formující. Existuje také domněnka, že Augusto Morante byl homosexuál, podpořená nezvyklým výskytem postav homosexuálů ve spisovatelčiných dílech (například otec v Arturově ostrově, hlavní hrdina Manuele v Aracoeli). Homosexuály nalézáme i mezi Elsinými blízkými přáteli (Pasolini) či „nemožnými“ láskami (režisér Luchino Visconti, o více než dvacet let mladší newyorský malíř Bill Morrow), ale to s domnělou sexuální orientací jejího otce spíše nesouvisí.

Rodiny v díle Elsy Morante jsou často neúplné, poznamenané absencí mateřské či otcovské figury, nebo stojí na lžích, předstírání, sobectví. To je hlavně případ románové prvotiny, ságy, v níž většina postav odkazuje k autorčiným předkům, kteří společně tvoří nelichotivý vzorek lidství, odrazující až do té míry, že hlavní hrdinka a vypravěčka Elisa raději volí samotu ve společnosti zbožňovaného kocoura Alvara, jemuž věnuje báseň, kterou se román uzavře. Zároveň je pravda, že Morante dokázala stvořit i postavy schopné nezištného a obětavého mateřského citu (prostitutka Rosaria ve Lži a kouzle, Nunziata v Arturově ostrově, Ida v Příběhu v historii i Manuelova matka v Aracoeli) a při chronologickém pohledu na její dílo lze zachytit, jak se vztah implicitního autora k lidským bytostem posouvá od raněné kritičnosti ke stále vyšší míře náklonnosti a soucítění. Morante to ostatně sama dost jasně formuluje v dopise příteli Italu Calvinovi, datovaném 31. října 1956:

Nejdražší Calvino, děkuji ti za všechno, co mi píšeš, a zvláště za tohle: že v tom, co píšu, cítíš náklonnost a obdiv k lidskému rodu. Je pravda, že jak stárnu, pociťuji tuhle náklonnost a sympatii čím dál víc a skutečná antipatie pro mě nakonec bude nemožná. Věc se má tak, že každý lidský tvor — i kdyby to byla zrůda — mi v absolutním pojetí připadá krásný. Krásný ve smyslu úcty, jak jen to říct? Použiji obvyklá dávná slova: stvořený k obrazu Božímu. Je zvláštní současně v Boha nevěřit, tak jako v něj nevěřím já, ale má úcta k lidským stvořením je přesto této povahy. Když jsem byla mladá, cítila jsem to méně, ale jak člověk stárne, mění se tímhle způsobem.

Emancipované ženství

Většina autorčiných medailonů obsahuje „stěžejní“ informaci, že byla první manželkou slavného spisovatele Alberta Moravii. O tom není pochyb a pravda je i to, že vztah s Moraviou, se kterým se seznámila roku 1936 v římské pivnici Dreher, v roce 1941 se za něj provdala (ač oba nevěřící, měli církevní sňatek) a roku 1961 se rozešli, třebaže se nikdy nerozvedli, byl přes všechny vzájemné spory, nevěry, zklamání, neschopnost komunikace či profesní rivalitu zásadní konstantou jejího, ale zejména jeho života. Ještě v roce 1962 jí v dopise napíše následující „vyznání“:

Můj příběh je tak prostý. Já mám jen tebe, a mimo naše manželství, ať už dopadlo jakkoli, je tu pro mě jenom chaos, osamělost a hořkost. V mém životě existovaly pouze dvě věci, jež měly jakousi kontinuitu: můj vztah s tebou a moje práce. V obou se střídaly lepší a horší chvíle a určitě na nich bylo co zlepšovat, a přece to byly jediné dvě věci, které mi dodávaly pocit, že jsem na světě za nějakým účelem. […] Ty jsi pro mě byla a stále jsi důvodem k životu, v tom smyslu, že mé nejlepší city (ty tomu možná nebudeš věřit) přirozeně směřovaly k tobě a poskytovaly mi iluzi, že moje bytí není tak docela pomíjivé a utilitářské.

Podezírat mladou začínající spisovatelku z prospěchářství, protože zakotvila ve svazku s o pět let starším a finančně zajištěným enfant terrible italské literatury, by bylo nespravedlivé, třeba jen proto, že v době, kdy se na oba jakožto poloviční Židy vztahovaly diskriminační rasové zákony a Moravia byl vystaven i politické perzekuci, musel utéct z Říma a řadu měsíců se skrývat, stála věrně po jeho boku. Ale na druhou stranu nelze popřít, že Alberto Moravia jí poskytl zázemí, aby se mohla plně věnovat jen psaní, a navíc ji uvedl do uměleckých a intelektuálních kruhů. Elsa Morante se však chtěla proslavit pouze svým literárním dílem a už od mládí, kdy v osmnácti letech odešla z domova, toužila být soběstačná, a proto nesnášela oslovení „paní Moraviová“ ani narážky na protekci, kterou v literárním prostředí díky manželově věhlasu získala.

Nikdy se nepřidala k feministickému hnutí, spíše si od něj držela odstup, ale ve svých dílech postavení ženy v italské společnosti nepřetržitě a nenásilně tematizuje. Její hrdinky jsou znásilňovány, bity, vysmívány, ponižovány, zanedbávány, zneužívány, opouštěny … Často jsou to ženy, které jsou k emancipaci donuceny životními okolnostmi, vědomě o ni neusilují, jako již zmíněné Rosaria, Nunziata nebo Ida, ale láska, zejména ta mateřská, je naplňuje vnitřní silou a odvahou, jež jim umožní se nepoddat, dokud mají pro koho žít.

Láska(y)

„Nikdo doopravdy nepozná toho druhého, pokud ho nemiluje. Každý ze všech ostatních je znám jen tomu, kdo ho miluje. A každý ze všech těch mužů a žen, každý je výjimečný, je to pohádkový vesmír, je v zásadě bez viny, čistý. Ale to ví jen ten, kdo ho miluje,“ zapsala si Elsa Morante do deníku 20. září 1952, v době, kdy vztah s Moraviou získal podobu intelektuálního a uměleckého souputnictví a ona se vyrovnávala s odmítnutím ze strany režiséra Viscontiho, do kterého se bláznivě zamilovala v roce 1949.

Milovala ty, které nemohla mít. Otázka, kterou je třeba si položit, zní: Vybírala si nedostižné objekty své milostné touhy záměrně? A pokud ano, proč? Jistě, lze namítnout, že srdci neporučíme. Jenže Elsina slabost pro homosexuály má v sobě cosi patologického, nebo programového. A také se projevuje až od jisté chvíle a s věkem sílí. Před setkáním s Moraviou měla, soudě podle epistolářů, minimálně dva vášnivé a opětované vztahy, jeden z nich, s britským diplomatem označovaným obvykle iniciálami R. T. M., se dokonce pokusila koncem čtyřicátých let vzkřísit. Existují teorie, že jejímu egocentrismu vyhovovalo být jedinou ženou mezi muži, že měla mužskou animu, a proto se také ve dvou románech za muže přestrojila: nejprve za zasněného chlapce Artura — „Jediný důvod (o němž vím), proč jsem se pustila do vyprávění Arturova života, byla (nesmějte se) moje dávná a nevyléčitelná touha být chlapcem,“ napsala roku 1957 v dopise příteli Giacomu Debenedettimu — a v tom posledním za zatrpklého muže středního věku Manuela. Mně připadá užitečnější znovu vyjít z jejích textů a připomenout, že část její osobnosti byla stižena „bovarysmem“ jako některé z jejích postav. Nešťastná láska je jedním z nejstarších a nejvděčnějších literárních topoi a Morante s ním od samých počátků hojně pracuje: milostné city jejích postav jsou výlučné, tragické, zakázané, nemožné a často končí šílenstvím nebo smrtí. V básni „Alibi“, která otevírá stejnojmennou sbírku z roku 1958, najdeme tyto verše: „Jen toho, kdo miluje, Odlišný oslní svými skvosty / a otevře pro něj dům dvou mystérií: / mystéria bolesti a mystéria slastné radosti.“ Dosáhnout mezi nimi rovnováhy je v lásce velice náročná ekvilibristika a Elsa Morante se možná proto postupně stala kněžkou mystéria bolesti. Ale možná nám odpověď osvětlí další řádky.

Děti a zvířata

V „Autoportrétu“ citovaném úvodem můžeme bez váhání uvěřit poslední informaci: láska Elsy Morante k dětem, kočkám (a zvířatům obecně) i k moři, třebaže k němu v menší míře, prostupuje celou její tvorbou. Mýtus dětství je pro ni nedotknutelný a oslavila ho ve svém v mnoha ohledech nejzdařilejším románě Arturův ostrov. Děti, nevědomé bytosti, jsou pro ni nositeli dobra a čistoty: „Mimo limbus Elysium není,“ sděluje nám v básni, jež román uvozuje. To mají společné se zvířaty, která sice v její tvorbě nikdy nejsou personifikována ani nenabírají antropomorfních rysů jako v díle Anny Marie Ortese, s níž bývá Morante často srovnávána, ale plní v příbězích člověčí role, nejčastěji tu mateřskou. Pro Robinsona Artura je na jeho ostrově fena Immacolata trochu Pátkem, ale hlavně mu nahrazuje zemřelou matku, než sama zemře při porodu. Ještě výraznější jsou mateřské pudy feny Belly vůči malému Useppovi v Příběhu v historii. Nenaplněné mateřství bylo pro Elsu dalším z bolestných mystérií jejího života. Přítel básník Umberto Saba dokonce po přečtení povídky „Andaluský šál“ interpretoval v roce 1953 její touhu být chlapcem následovně: „Ty se musíš hledat v tomhle věčném vztahu mezi matkou a chlapcem (alespoň v tom, co píšeš) a musíš se hledat na straně matky. Tvá lítost, že nejsi chlapcem, je ve skutečnosti lítostí, že jsi nepřivedla na svět chlapce, a hledáš ho v umění, protože […] jsi ho nechtěla v jeho tělesnosti.“ Jak dokládají její pozdější texty, Elsa si jeho radu vzala k srdci a my se můžeme dohadovat, jakou roli pak hrálo její hledání mateřské role či hledání ztraceného syna ve vztazích s mladými homosexuály.

V roce 1968 vydala svou druhou básnickou sbírku nazvanou Svět zachráněný dětmi a jiné básně, která obsahuje i její jedinou divadelní hru, parodii Večer na Kolónu. V její dráze, po válce plně zasvěcené románu, který považovala za nejvyšší výraz poezie, představuje nezvyklý a nesourodý titul. A to jak svou heterogenní strukturou, tak i explicitní angažovaností, s níž reaguje na kontext šedesátých let: dozvuky beat generation, již si oblíbila a s níž souzněla, hnutí hippies, studentské protesty, psychedelické experimenty (sama zkusila LSD). Jsou v ní zastoupena i čistě soukromá témata, jako je přetrvávající smutek, do nějž ji uvrhla sebevražda Billa Morrowa, spáchaná v roce 1962 pravděpodobně pod vlivem drog. Hlavním motorem knihy zůstává víra autorky v děti a dospívající, které nazývá akronymem F. P. (felici pochi, hrstka šťastlivců) a kteří by podle ní ještě mohli spasit svět ovládaný I. M. (infelici molti), nešťastnou masou všech ostatních, již jsou „příliš zaneprázdnění / vyráběním, prodáváním, zakládáním, organizováním, propagováním / toho svého obrovského nepostradatelného štěstí“. Je to však poslední záchvěv optimismu, rozmetaný krvavými událostmi (mimo jiné i násilnou smrtí přítele Pasoliniho, která jí otřásla i přesto, že jejich vztah doznal v posledním roce vážné trhliny) i neúměrnou ideologizací sedmdesátých let. Únos a vražda křesťanskodemokratického politika Alda Mora ji pak zbavily iluzí o čistém mládí natrvalo. V „Dopise rudým brigádám“, který vyšel poprvé v časopise Paragone až po její smrti, v roce 1988, napsala:

Kdo pohrdá lidskou bytostí a nestydí se za to, pohrdá v první řadě sám sebou. A jak se někdo, kdo se v nitru nepovažuje za hodného úcty k vlastní osobě, může domnívat, že založí důstojnější společnost? […] Kdo by náhodou četl moje poslední knihy, věděl by, jak si zřízených společností vážím. Ale jakkoli můžeme jisté dnešní společnosti považovat za neschopné a zkorumpované, přeji si, abych nežila tak dlouho, že bych se stala svědkem nových totalitarismů.

Alespoň toto přání osud Else Morante splnil, zemřela na srdeční zástavu 25. listopadu 1985, poté co byla od roku 1983, kdy se neúspěšně pokusila o sebevraždu, trvale hospitalizovaná na římské klinice Villa Margherita.

Autorka je italianistka a překladatelka.