TÉMA
host 08/22
Rozhovor se sociologem Pavlem Pospěchem

Idylické obrazy venkova jsou ideologické nástroje

Zdeněk Staszek
Česko je zhuštěná země. Máme nejhustší síť knihoven i železnic, z periferie do centra je to časově i geograficky velmi blízko. Co si v takovém prostoru představujeme pod slovem venkov? Existuje vůbec?

Celou modernitu asi obecně platí, že se lidé z vesnic stěhují do měst. V posledních letech ale bytová krize a někdy možná i romantické představy motivují lidi jít do maloměst a na venkov. Kdo všechno dnes vlastně je vesničan?

Venkovanství v nějaké ryzí formě je u nás v podstatě vzácností. Česko je země s mimořádnou hustotou velkých a menších měst a zároveň máme vysokou míru dojížďky za prací. Z vesnic je to do měst blízko. A lidé dojíždějí. Důsledky této skutečnosti vídáme ve všech větších českých městech, která při nedostatečné podpoře hromadné dopravy kolabují pod náporem osobních aut. A samozřejmě je vídáme i na vesnicích — o obcích, ze kterých řada místních dojíždí do města, se někdy hanlivě říká, že jsou to „noclehárny“. Bydlení na venkově znamená samozřejmost mít dvě auta, se všemi starostmi a náklady, které k tomu patří.

To všechno se týká „venkovanství“ v geografickém slova smyslu. Potom ale existuje i kulturně sdílená představa o tom, co je to venkovan. Andrej Babiš má například v knížce Sdílejte, než to zakážou kapitolu, která se jmenuje „Jsem venkovan“. Je to kapitola, v níž ho jeho marketingový tým vykresluje jako ryzího člověka, který rozumí půdě, zná cestu, kterou musí ujít jídlo, než se dostane na stůl, ráno vstával za tmy, aby obstaral dobytek… to je nostalgická a romantizující představa venkovanství a populisté po celém světě s ní rádi pracují jako s hodnotovým protikladem pozdně moderní globalizované společnosti.

S touto představou pracoval nakonec i minulý režim, kdy byla vesnice politicky hrdinkou se svým JZD a obyčejnými, pracovitými lidmi. Jakou roli hraje v kolektivní a politické imaginaci dnes?

Mýtus pracovitých a obyčejných vesničanů stále přetrvává. Vezmi si třeba knížku Destrukce od Stanislava Bilera, která letos vyhrála cenu Magnesia Litera: autor v ní přesně tento mýtus ironizuje. Když se podíváte na to, jak se o protikladech vesnice a měst píše v médiích, zjistíte, že stále trvá představa o měšťácích, kteří nevědí, co je skutečná práce, kteří jsou zpovykaní a naivní. Oproti tomu o lidech z vesnice si rádi myslíme, že jsou pracovití, stojí oběma nohama na zemi a nic nedostanou jen tak zadarmo — a proto rozumějí skutečnému životu lépe. To, že takové schematické dělení ve skutečnosti nemůže existovat, je zřejmé, ale i nereálné věci mohou mít reálné důsledky: vezmi si třeba oblíbený mýtus o „pražské kavárně“. Nebo téma, které často slýcháme od starostů a místních politiků: v Praze se rozhoduje „od stolu“ o věcech, kterým Pražáci nerozumějí — a my na venkově pak musíme nést důsledky.

Zmínil jsi Standu Bilera. Existuje podle tebe nějaké reprezentativní umělecké zobrazení současného českého venkova?

Mám dojem, že něco takového ani nemůžeme úplně očekávat. Síla uměleckých reprezentací spočívá v tom, že se dovedou dobře protnout s našimi příběhy a představami o světě — ne v tom, že by zachycovaly, jak věci skutečně jsou. Možná že existuje určitý obecný posun v tom, jak se zobrazují srážky venkova a města: dřív se třeba točily filmy a seriály, ve kterých venkovští balíci bloudili městem a jejich neobratnost byla komická. Jenže kdy naposledy takový film vznikl? Dnes jsou to naopak měšťáci na vesnici, kdo je neohrabaný a kdo působí komicky. Samozřejmě to potom vždycky dopadne nějakým smířením: měšťák prohlédne, pochopí, venkované ho přijmou a tak dále. Myslím, že je tady dobře vidět to, o čem hodně psal literární teoretik Raymond Williams: že idylické obrazy venkova jsou ideologické nástroje. Vytvářejí v nás dojem, že existuje nějaký neodcizený svět, nesoutěživý a srdečný, kde věci stále stojí na svém místě — a my, tak jako ti měšťáci z filmů, máme do toho světa možnost vstoupit. Stačí jenom chtít.

Ano, jeden z ústředních motivů venkovských románů bývá návrat — k vlastním kořenům, k půdě a řemeslu, k přírodě. Je to výraz opozice k moderní a racionální společnosti. V Bilerově a dalších románech, a nakonec často i ve skutečnosti, se však ukazuje, že je to opravdu jen romantická představa. Proč ji i tak potřebujeme držet při životě? Zvlášť v Česku, kde, jak sám říkáš, na pravý venkov skoro nenarazíš…

To je zajímavá otázka. Co nás tak přitahuje na představě návratu? V antropologické literatuře je obvyklé mluvit o návratu a cykličnosti jako o vlastnostech předmoderních kultur. Naše moderní křivka dějin se nikam nevrací, my přece jdeme dál: náš život, naše studium, naše kariéra… když někdo řekne, že se jeho kariéra vrátila do bodu, kde už byla, tak se to bere jako přiznání porážky. Tak proč se tak rádi opájíme představou o návratu, proč si necháváme otevřená zadní vrátka, když veškerou silou míříme dopředu? Možná je v tom přece jen známka určité skepse vůči směru, kterým jsme se vydali, možná ta zadní vrátka vnímáme jako určitou jistotu, k níž se můžeme vrátit, kdyby celé to naše moderní a postmoderní dobrodružství nabralo špatný směr. A když nám Biler a další autoři ukazují, že ta zadní vrátka jsou ve skutečnosti romantický mýtus, tak je to pochopitelně hrozně kruté.

K té krutosti — před časem se zakázalo kouření v restauracích a všichni předpovídali, že to bude konec vesnických hospod, a tím pádem i komunitního života na vsích. Mám pocit, že se to úplně nestalo, každopádně: co ovlivňuje kvalitu života v malých obcích?

Jak jsem říkal, komunitní život na vesnici je hodně poznamenaný mobilitou a vyjížďkou za prací. Na otázku, co ovlivňuje kvalitu života, bych rád doporučil knížky a články sociologa Josefa Bernarda. Ten se tímto tématem zabývá a zajímavě o něm píše. Jsou to často různé drobnosti, které při pohledu z města nejsou vidět: je problém najít dobrou školku pro děti. Je problém, jak si péči o děti rozdělit mezi partnery. Když potřebuji pomoc, můžu poprosit souseda — což ve městě často nejde —, ale oba, já i soused, víme, že je nějaká míra, do které je pomoc únosná a nad niž už se jít nesmí. A oba kolem této míry opatrně našlapujeme, tak jako se okolo vztahů se sousedy vždycky musí našlapovat opatrně. Ale to už mluvím o věcech, které já jako člověk z města znám jenom z druhé ruky.