Historie
host 08/22
Na konci října uplyne sto deset let od narození Jeana Améryh

Ne mít pravdu, ale správně jednat

Tereza Matějčková
Jean Améry napsal děsivé knihy, ale děsivější je, že věděl, o čem píše. Proslul především spisem Bez viny a bez trestu, v němž líčí své zápasy protinacistického židovského bojovníka z třicátých a čtyřicátých let. V knize popisuje, jak jej — ještě jako Hanse Mayera — v Belgii dopadlo kvůli roznášení protinacistických letáků gestapo. Nacisté jej mučili a následně nechali převézt do koncentračního tábora. Améry nepopisuje mučení a tíseň koncentráku nijak drasticky, spíše věcně, což činí výsledek o to drásavější. Kdo byl mučen, je prý mučen stále. Ale navzdory osobním zkušenostem s hrůzami dvacátého století se stal jedním z nejhlasitějších obhájců osvícenství ve dvacátém století.

Na mučení je podle Améryho třeba odpovědět rezignací — je třeba se smířit s doživotním narušením. Jenže i k rezignaci se propracují jen ti nejsilnější, častější je, že člověk tohoto výkonu schopen není, protože jej mučitel fyzicky i duševně zničil. Sám sebe popisuje spíše jako zničeného než rezignovaného. Zničily jej zášť a resentiment vůči jeho věznitelům. A že čas všechny rány zahojí? To pronášejí lidé, jimž se nic nestalo. Člověk, který něco prožil, chápe hojení jako zradu. Copak jsou nacistické zločiny méně závažné proto, že uplynulo pár let nebo třeba i spoustu času? Ne, hnis, který v něm dosud pracuje, nemíní ošetřovat. Kdyby se nedopatřením něco hojilo, rány hodlá otevírat.

Čtenář dobře dělá, když Amérymu nevěří. Jednou z jeho pozoruhodných vlastností je totiž jeho absolutní nárok na to nebýt obětí. Améry navíc až do absurdních výšin stupňoval nárok na druhé, aby ani oni nebyli oběťmi. A kdo natolik zuřivě odmítá zadat si s pozicí oběti a natolik vytrvale burcuje druhé, může být mravně pochybný, třeba plný resentimentu, ale zničený asi nebude.

Vezměte si třeba Gustava Flauberta. Jen při pomyšlení na tohoto francouzského spisovatele dští Améry síru. Ale snad ještě více jej štve Karel Bovary, jemuž věnoval esejistický román Karel Bovary, venkovský lékař. Jistě, Bovary je „jen“ románová postava, ale i ona měla povinnost vzdorovat násilí, které jí Flaubert působil. Do prostého nevzdělaného člověka se vcítit uměl, do záletné, rozmařilé, hloupé ženy také, jen lékař Bovary měl smůlu. Čehože se přesně dopustil? Byl průměrný. Co na tom, že i průměrný venkovský lékař umí nemocnému ulevil od bolestí. Proč si to všechno Bovary nechal líbit? Od manželky Emy, od Flauberta?

Z temperamentního psaní Jeana Améryho se občas zdá, jako by si čtenáře dobíral. Ale všechno nejspíš míní vážně. Podle Améryho se tváří v tvář Flaubertově popravě stáváme svědky nemalé zákeřnosti, jíž se člověk na druhém dopouští. Takový pachatel ničí člověka v člověku. Jestli to činí vinou nepozornosti, omezenosti či ze zlé vůle, není důležité. V každém případě podněcuje to, co Améry nazývá „ubýváním člověka“. S takovým mařením člověka se setkáváme v literárních dílech, v nichž některé postavy nedýchají. Sami se stáváme pachatelem tehdy, když v dialogu nedáváme druhému prostor, aby druhý byl tím, kým chce být. Ale s nejhrůznější podobou ubývajícího lidství jsme se setkali v temných okamžicích dvacátého století.

Améryho brilantní filipika vyjevuje mnohdy přehlížené stránky jeho díla. Améry, jenž o sobě často píše jako o oběti, se stává sebevědomým pachatelem, který drtí literáta za popravu jeho protagonisty. Přehlížená bývá ještě jedna, související věc: Améry byl klasickým osvícencem, možná vůbec nejvýznamnějším obhájcem osvíceneckého projektu ve dvacátém století. „Mým vyznáním je osvícenství,“ píše ve své intelektuální autobiografii Marná léta učednická. „Navzdory všemu, co jsme museli zakusit, věřím tomu, že i dnes platí — stejně jako v době encyklopedistů —, že poznatek vede k poznání a poznání k mravnosti.“

Proč nám tento rozměr Améryho díla uniká? Sám autor promlouvá v první osobě, nehraje si na nezúčastněné stanovisko, odmítá odhlížet od svých emocí, psát bez vášní. To může znít neosvícenecky. Jenže kdo si myslí, že vášně a osvícenství jsou neslučitelné, špatně rozuměl Kantově výzvě: Sapere aude — odvaž se myslet. Odvaha přece není čistě intelektuální pohnutkou a osvícenecké heslo, byť převzaté od stoiků, respektuje, že člověk je amfibií, tvorem, který potřebuje souš i vodu, bytostí žijící z emocí i myšlení.

Améry na podvojnost hesla navazuje. Tvrdit, že city a vášně jsou královskou cestou k pravdě, je podobná omezenost jako chtít odloučit myšlení od emocí. Kdo dobře píše, tomu se daří, protože správně cítí a správně myslí. Od skutečnosti musíme mít odstup, abychom se do ní mohli vrhat. Myslet lze jen z vášně, ale být vášnivý lze jen z myšlení. Možná si Flaubert, který sám odmítal označení realisty, myslel, že je spolčen s vášní. Spolčen s vášní? Tváří v tvář Bovarymu leda s blbostí, tvrdí pachatel Améry.

Filosofie v nouzi

Jean Améry se narodil jako Hans Chaim Mayer 31. října 1912 ve Vídni. Ač vyrůstal v židovské rodině, vychován byl jako katolík. Žida z něho učinily až Norimberské zákony. „Žid se tehdy stal pašijovým zvířetem. Bylo mu uloženo vypít pohár až do nejhořčejšího dna. Pil jsem. A tak jsem se stal Židem. Ale židovství, to byla jiná věc, s tím já neměl nic společného.“ Navzdory své katolické výchově se považoval za agnostika se zájmem o filosofii, v níž spatřoval „logický“ vrchol duchovnosti.

Proč „logický“? Améry měl blízko k takzvanému vídeňskému kruhu, k logickým pozitivistům, pro něž filosofie tkvěla v projasňování jazyka. Podle tohoto proudu nevznikají filosofické problémy, třeba otázka Co je bytí?, z neprůhledné skutečnosti, ale z okolnosti, že jsme si vytvořili slovo „bytí“, s nímž si nyní nevíme rady. Jinak řečeno, jazyk, nikoli skutečnost, stojí na počátku filosofických hádanek. Špatně jednáme podle Améryho, když mysl popleteme jazykovými kategoriemi, které nás činí necitlivými pro situace, v nichž se ocitáme.

Ostatně až přízemní střízlivost i ve filosofických věcech je dalším osvíceneckým dědictvím. Améry jí však propůjčil zvláštní vyznění: filosofuje se ne od stolu, ale v dobách nouze, tehdy, když jsme sami v krizi. Sám se v bezprecedentní nouzové situaci ocitl roku 1938, kdy před nacisty prchal do Francie a poté do Belgie, odkud byl však deportován zpět do Francie, do internačního tábora Gurs. Podobně jako Hannah Arendtová i Améry z Gurs utekl. „Bez varování jsme s náhodným kamarádem jedné noci vzali do zaječích: utekli jsme z tábora a táhli na sever, byla z toho dlouhá cesta, a uvažuji-li správně, dodneška neskončila,“ napsal roku 1971. Vrátil se do Belgie, kde obnovil svou protinacistickou činnost. Roku 1943 jej proto zajalo a mučilo gestapo. Když seznalo, že z Améryho nic nevymučí, byl odeslán nejprve do koncentračního tábora Osvětim-Monowice, posléze do Buchenwaldu a konce války se dočkal v Bergen-Belsenu.

Po válce mu lékaři doporučili, aby se kvůli nemocným plicím přestěhoval do Švýcarska, na to mu však chyběly finanční prostředky. Vrátil se proto — již potřetí — do Belgie, kde začal pracovat jako německy píšící novinář a esejista. Také si změnil jméno: z Mayera vznikl přesmyčkou Améry, z Hanse překladem Jean. S němectvím se rozešel, ale německého jazyka se zcela nevzdal. Zachoval si dvoukolejnost existence, která se promítla i do jeho díla, zvláště do jeho pojetí subjektivity.

Nejproslulejší prací se stala kniha vydaná roku 1966: Bez viny a bez trestu. Autor v ní popisuje mučení a pobyt v koncentračním táboře. Sám tvrdí, že teprve více než dvacet let poté, co opustil koncentrák, byl s to o prožitém hovořit. Ale to neznamená, že by se cokoli zhojilo, jen se mu podařilo najít pár slov, jimiž prožité pojmenoval. Překvapivě dobrou službu mu prokázal náboženský jazyk: „Stávali jsme se svědky toho, jak se slovo stalo tělem a slovo, které se stalo tělem, se proměnilo ve zplynované mrtvoly.“ Jazyk byl sice náboženský, ale v tomto příběhu se z mrtvých nevstávalo.

Anebo přece: „Vstal jsem z mrtvých, nicka, nic jsem taky neměl, nepředstavoval jsem nic než vyzáblé tělo, na němž volně a halabala visely šaty z dobročinného ústavu,“ píše o svém osvobození. „Byla jsem nicka“ nese filosofický význam. Navzdory tomu, jak odmítal spekulaci, neskonale si vážil Jeana-Paula Sartra — to on byl skutečný filosof svobody, a proto znal sílu nicoty.

Pro Sartra — a posléze i pro Améryho — je člověk svobodný tím, že dokáže být více než své podmínky. Ale více než své podmínky umí být proto, že je ze své podstaty ničím, že ničím není definitivně, že jej nic z toho, co je, dokonale nevystihuje. Dokud jsme při vědomí, držíme si od skutečnosti odstup; dokud jsme při vědomí, umíme sebetíživější situaci změnit, byť jen postojem k ní. A díky tomu umíme přerůst své východisko, možná i sebe sama.

Vědomí nás tedy od skutečnosti odděluje a činí to tím, že je ze své podstaty spolčené s negativitou. Díky tomu, že jsme vědomé bytosti, vnímáme, že se situací nejsme zajedno, že jsme mimo ni, ale že ji právě proto umíme porozumět nebo i odmítnout. Vědomí je silou, z níž povstávají otázky, ale je rovněž silou, díky níž se ze situace umíme vymanit. To všechno jsou projevy „nic“ v našem nitru.

Protože povstáváme z této nicoty, umíme revoltovat i proti sobě samým. Povstat proti sobě má pro Améryho zcela konkrétní, nespekulativní význam. O sebevraždu se poprvé pokusil roku 1974 v Bruselu. Tehdy jej zachránil jeho přítel, který esejistu našel v kómatu a v nemocnici jej vrátili do života. Améry pak napsal knihu Vztáhnout na sebe ruku. Esejem z roku 1976, který je obhajobou práva odejít, se autor nemíní nořit do temných stránek lidské psychiky. Vzdává hold nejzazšímu projevu svobody. Znovu se o odchod pokusil roku 1978 v salzburském hotelu. Vyšlo to.

Koktání ducha v Osvětimi

Kdo je to intelektuál, o němž se pojednává v knize Bez viny a bez trestu? Podle Améryho člověk žijící uprostřed duchovního referenčního systému, člověk, který má sklon k abstrakci. Takové lidi potkal v Osvětimi zvláště obtížný osud. Zatímco do Buchenwaldu byli sváženi političtí vězni, kteří si proti každodenní hrůze vystavili štít politického světonázoru a vyprávění, v „apolitické“ Osvětimi byli intelektuálové izolovaní, navíc decimovaní tím, že je esesáci přiřazovali k té nejtěžší práci.

Pozoruhodný je kontrast duchovního člověka a věřícího. Když jsem zmínila, že Améry považoval filosofii za logické vyústění náboženské moudrosti, neznamená to, že by náboženství ponižoval. Naopak je chová v úctě — je to kus jeho dětství, ale především si všímá toho, jakou sílu skýtá. Vlastně lze podle Améryho tvrdit, že v Osvětimi patřili věřící k těm vůbec nejpozoruhodnějším, provokativně řečeno: měli to „nejlepší“, lepší než kterýkoli jiný vězeň, v každém případě řádově lepší než esesáci, které ničila jejich surovost.

Ne že by se s věřícími zacházelo v rukavičkách, ale nic z toho, co zažívali, si nepouštěli k tělu. Vždyť je čekal lepší svět. Díky schopnosti nepropadnout fascinaci hrůznou skutečností se táborem nesli s nebývalou lehkostí. Více riskovali, žili bezstarostněji, a proto i důstojněji. A důstojněji také umírali. Odstup, který jim poskytla víra, nevedl k apatii. Naopak, oni našlapovali s jistotou, grácií, energičností. Vůči skutečnosti byli vnímavější, protože je pohled na ni nespaloval tolik jako skupinu, do níž patřil Améry.

Autor se řadí mezi agnostické intelektuály: jejich bohové byli filosofové, spisovatelé, hudebníci. Jenže síla těchto bůžků byla tváří v tvář hrůzné skutečnosti slabostí a přítěží. Ne že by duch zmizel, on přítomen byl, ale tváří v tvář hrůze se proměnil v koktajícího tupce, který nestíhal. Lze mu však připsat k dobru, že byl dostatečně soudný na to, aby se neznemožňoval. Do toho, co nestíhal, se nepletl, a tak vyhlásil svou nepříslušnost. Přesněji: duch ve vězněných rezignoval. To vysvětluje, proč zkušenost z Osvětimi nikoho neučinila lepším, lidštějším, citlivějším. Stimul byl příliš silný. Obyčejného člověka, a většina intelektuálů je obyčejnými lidmi, zničil, velikána nechal neproměněného. Ale jestliže neučinil pobyt moudřejším, s prázdnou vězeň neodcházel: byl chytřejší.

Být chytřejší pro Améryho znamená — a zde se vyjevuje vliv logického pozitivismu a analytické filosofie — být schopen prokouknout iluze, do nichž se sami ukládáme. Z iluzí důrazně vyjímá víru, která je komplexním světonázorem. Iluzemi míní intelektuální žvásty, zvláště ty o tom, kterak nás vzdělání a umění činí lepšími, kterak jsou umělci a vzdělanci lepšími lidmi. Člověk, který prošel Osvětimí, tomuto věřit nebude — a již tím bude bystřejší. Osvětim zničila iluzi o republice vzdělanců.

Snad si zde Améry protiřečí? Copak se nepřihlásil k osvíceneckému ideálu, k tezi, že poznání následuje mravnost? Améry v tom žádný rozpor nespatřuje. Bystrý je člověk výhradně jako jednotlivec, velmi zřídka jako člen skupiny. Osvětim člověka učinila bystřejším, protože zničila naivitu, kterou se opájejí vzdělanci. Slova tváří v tvář skutečnosti zmlkla. Přečkala jen ta biblická, která věřící sdíleli při svých improvizovaných obřadech.

Ale když říká, že člověk je bystrý jen jako jednotlivec, nikoli jako člen party, nechce tím tvrdit, že druhého nepotřebuje. Právě v Osvětimi si uvědomil, jak je druhého bolestivě zapotřebí. Duch žije ze sdílení, třeba z toho, že si rozpomene na báseň a má příležitost se o ní s druhým podělit. Zkušenost mučení v Belgii a následně pobyt v koncentrácích nebyly specifické ani tak svou fyzickou trýznivostí, jako spíš tím, že esesáci člověka obírali o ducha, o jeho schopnost být s druhým, o důvěru ve svět.

Rány, jak Améry zdůrazňuje, nebyly to nejhorší. Vlastně jej překvapilo, že od určitého bodu působily jako anestetikum. Skutečným zraněním bylo podlomení důvěry v člověka, ve svět. Žít lze jen s důvěrou v druhé, tedy s vědomím, že druzí mi nechtějí působit bolest, že mě chtějí šetřit. Mučení toto popírá: Druhý je tu proto, aby mě vysvlékl, proměnil v kus masa, zlomil důvěru v sebe, v člověka, aby domov proměnil v noční můru. Duch je i zde přítomen, ale znovu jen ve své bezmoci, v lepším případě snad v podobě údivu: Jak to, že ještě žiji?

Kdo byl mučen, nejenže je mučen stále; kdo byl mučen, nemá domov. Proto bojuje denně o své lidství. To je snad jediný bod, v němž se Améry s osvícenectvím rozchází — jak má ve zvyku, činí tak s nebývalou rázností. Idea kosmopolitismu je jedna z těch iluzí, která vyšla z exkluzivní republiky učenců. Jak bezcenná, jak malá! Člověk musí mít domov, hodně domova, aby jej neměl zapotřebí.

Jen stárnoucí je svobodný

Améry prožil život na cestách — mezi státy i jazyky. V exilu se přitom stárne špatně. I v této záležitosti se proto ocitl v nouzi, jíž věnoval knihu O stárnutí. Revolta a rezignace. Sice i v ní vychází ze svých zkušeností, ale více než v předešlé knize se zaměřuje na stárnutí v obecné rovině. Ne každý se ocitne v rukou gestapa, ale jakmile jsme se narodili, již stárneme. Stárnutí je nouzová situace, kterou známe všichni.

„Když se stárnoucí člověk noří do času, padá jako voda řítící se ze skály do nejistoty,“ píše Améry. Kdy přesně tedy člověk začíná vědomě stárnout? Podle Améryho v okamžiku, kdy víme, že existuje něco, co už nenapravíme, cítíme, že v sobě neseme ránu, která se již nezahojí. Všichni, kteří měli to štěstí, že opustili koncentrační tábory, byť jako „nicky“, byli zestárlí, lhostejno kolik jim bylo.

Ale měli bychom zodpovědět základnější otázku: Co to je vlastně stárnutí? Améry navrhuje: Řekněme, že je to postupné objevování času. Rozvíjející se člověk, dítě a mládenec, žije v prostoru, projektuje se ven, do světa. Představuje si, co změní, rozumí se z toho, co je schopen vykonat. Stárnoucí člověk objevuje prostor v nitru — a prostor v nitru je čas. Člověk také začíná žít méně budoucností, více ze vzpomínek. I v tomto smyslu objevuje niterný prostor a teprve nyní se stává oduševnělou bytostí.

Jakkoli proto žehráme na stárnutí, nese v sobě něco skvělého — člověka osvobozuje od vnějšího prostoru, od světa. Takový člověk zakouší onen odstup, který je — jak jsme viděli v případě věřících — podmínkou svobody. V tomto smyslu platí, že věřící je v Améryho terminologii vždy již zestárlý, a tudíž také svobodnější než člověk bez víry. Agnostik do svobody stárne. I v jeho případě platí, že odstup od světa neznamená apatii. Naopak si stárnoucí člověk může více troufat, protože již ví, jak směšné jsou světské statky, třeba uznání či sláva. Tak proč si nehrát? Jak věděl ostatně i Nietzsche, člověk se jako dítě nerodí, ale do dítěte — má-li štěstí i know-how — zestárne.

To, že si vytváříme nitro, také znamená, že nacházíme v nás samých prostor pro někoho dalšího. Ke stáru se zdvojujeme. Sledujeme se — vzpomínáme na to, kým jsme byli, srovnáváme se s naším dřívějším já, podle toho zjišťujeme, co je v našich možnostech, co bychom z minulosti ještě třeba oživili. Tato schopnost být dvojím a vést se sebou dialog je přirozenou vlastností ducha, ale skutečnou se stává teprve časem.

To nezní špatně, ale Améry stáří neromantizuje. Duchovní dialogická podvojnost mimo jiné souvisí s tím, že se od sebe odcizujeme. Vidíme stárnutí právě proto, že máme srovnání s naším dřívějším já. Sledujeme se a často se stydíme. Co příště nezvládneme? Zkušenost, že se stydíme, má současný člověk sklon chápat jako chorobu, která si zasluhuje terapii.

Ne tak Améry. Proč se za sebe nestydět? Příležitostí je dost. Stud nás upozorňuje na to, že si jsme sami sobě podezřelí — a to je veškerý klíč k duchovnosti, a tedy ke svobodě. Bez podezřívavého pohledu není svoboda: neboť tato podezřívavost svědčí o tom, že jsme sami sobě nepodlehli, že si můžeme vzdorovat, že v sobě cítíme možnost být lepší. Toto odcizení proto nevede ke ztrátě sebe sama. Je tomu naopak.

V odcizení se sebou stáváme. To neznamená jen to, že se umíme přesáhnout, ale rovněž že díky své nově objevené či získané slabosti konečně uneseme dvojznačnost světa. Mladý člověk je příliš silný na to, aby postřehl mnohoznačnost — chce vítězství, ale už neví, že to je první krok k selhání. Chce být dobrý, a neví, že dobro jej zpravidla zkazí, protože propadne kouzlu vlastního dobráctví.

Stárnoucí člověk se stává „nickou“. Společnost jej přehlíží, nicota pracuje v něm samém. Nakonec je snad toto nejdůležitější výměr stárnutí: mohutnící nicota vytváří nitro, jež člověka nakonec pohltí. Nehysterické přijetí tohoto stavu je to, co nás — prozatím — neznicotňuje zcela, co nás spíše stvrzuje — jako člověka stárnoucího se ctí.

Améryho atentát na Améryho

Do svých pojednání nechal Améry vstoupit svou zlomenost a nezajištěnost. Formu esejů si nevybral náhodou: jeho pojednání i já tkvějí v experimentování, v ochotném pozbývání stability, v neutuchajících revizích.

Jestliže já žije z revizí, neznamená to, že Améry odmítá existenci pravdy ve prospěch teze o relativnosti všeho a všech. Vlastně nepochybuje o tom, že pravda existuje. Jen neví, jestli ji lze poznat. Skeptik však není: Co totiž poznat umíme, je to, co pravda není. Díky tomuto poznání snad můžeme nejednat špatně, pokusit se o to, aby náš život byl více než řadou selhání. A jestliže platí, že jediné, co lze poznat, je nepravda, přirozeně se to týká i našich názorů, vhledů, pojmů. Existuje proto jen jedna cesta k pravdě: je to soustavné odklízení nepravdy, což mimo jiné znamená, že odklízet musíme i sebe. Třeba se těmi neutuchajícími útoky na sebe sama nakonec probojujeme k tomu, co nás samé, tu naši pravdu, překračuje? Nejspíše ne, ale za experiment a esej to stojí.

Na rukopis svého života Améry útočil natolik surově, až dospěl k nejzazší korekci — k vymazání autora. To není třeba chápat jako akt zoufalství, ač smutek svou roli nejspíše sehrál. V knize Vztáhnout na sebe ruku Améry napsal, že sebevražda je nejzazším, možná jediným pokusem, jak hmatatelně uskutečnit nicotu, jak si na toto naše nitro jednou sáhnout. Navíc se právě zde vymaňujeme z rabské pozice. Obyčejně totiž všichni otročíme smrti — neznáme dne ani hodiny. Pro osvícence je to skandál. Anebo: byl by to skandál, kdyby tu neexistovalo opatření, jak smrti toto vítězné tažení zkomplikovat. V sebevraždě není nic nahodilého — tam nás smrt nepřepadá, tam si ji sami působíme a plánujeme. Ponižujeme tím nejen smrt, ale i naši přirozenou živočišnou touhu žít. Duch ve skonu vítězí a Améry se stal znovu pachatelem.

Kniha Vztáhnout na sebe ruku není chvalozpěvem na sebevraždu, ale zcela jistě je obhajobou sebevrahů. Autor považuje za svou povinnost navrátit jim důstojnost, kterou jim moralizátoři upírají. Skoncovat se svým životem je nezpochybnitelné právo každého člověka. Je příznačné, že po vydání knihy se v Améryho poště množily pozvánky na psychiatrická sympozia o sebevraždách a jejich prevenci.

Améry odepisoval: To si nerozumíme. Proč prevence? Prevence svobody? Nepřekvapí, že na žádné ze sympozií nedorazil. Místo toho na sebe sám vztáhl ruku. Byl 17. říjen 1978 a Améry tak učinil v rakouském hotelu. Vrátil se domů.

Autorka působí na Ústavu filosofie a religionistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.