KRITIKA
host 10/22

Přebujelá detektivka

Ondřej Lipár

Románový debut Anny Cimy Probudím se na Šibuji překvapil suverénně napsaným příběhem, v němž autorka kombinovala introspekci, intelektuální detektivku a milostný dopis adresovaný japonské kultuře. Srážel ho poněkud slabší, překombinovaný závěr, ale nad tím řada recenzentů i laiků mávla rukou. Anna Cima si vysloužila ocenění Magnesia Litera za objev roku a Cenu Jiřího Ortena a kniha se dočkala překladů do několika jazyků včetně japonštiny. Očekávání, s čím dalším přijde japanoložka, překladatelka a spisovatelka žijící v Tokiu, byla tím pádem velká. Čtyři roky po svém debutu teď v Pasece vydala více než sedmisetstránkový román Vzpomínky na úhoře. Jeho ingredience jsou do určité míry podobné jako u Probudím se na Šibuji, záběr je ale tentokrát o dost širší a v závěru opakuje stejné chyby.

Vztahové a úhoří propletence

V románu se splétají příběhy tří žen. Jednak je to Sára, která se ve své práci věnuje výzkumu rozmnožovacího cyklu vymírajících úhořů japonských a přivydělává si v akvaristickém obchodě, nad nímž také bydlí. Pochází z rozpadlého česko-japonského manželství — matka zůstala v Česku, otec s dcerou se vrátili do Japonska, ani s jedním rodičem nemá Sára příliš těsný vztah.

Její sousedka Miju je lehce mentálně hendikepovaná, nikam nevychází bez svého dřevěného meče a v akvaristickém obchodě, kde pracuje, si nejraději povídá s úhořem Unagim. Ani s její rodinou to není zrovna jednoduché. Matka se léta potýkala s duševní nemocí, nejspíš schizofrenií, teď leží v nemocnici v kómatu a její stav se zhoršuje. Otec žije s „tetičkou“ a jejími dětmi v jiném městě, Miju je tak hlavně v péči strýčka, majitele akvaristiky.

A pak je tu Sářina bývalá spolužačka Juka, novinářská korektorka, která následkem autonehody chodí o holi a žije v neutěšeném manželství s policejním detektivem Masatem, přestože je zamilovaná do svého kolegy Tojamy z redakce.

Právě Tojama se stává spouštěčem dění románu: cituje badatelku Sáru ve svém článku o černém obchodu s japonskými úhoři, kteří jsou v zemi ceněnou lahůdkou. Nedlouho po publikování článku Tojama zdánlivě beze stopy mizí. Do pátrání po něm se vedle liknavé policie pouští také Juka, která se při soukromé detektivní práci po letech setkává se spolužačkou Sárou, jež s Tojamou mluvila jako poslední — čímž se vztahový půdorys románu uzavírá.

Co z náčrtu nejspíš vyznívá jako zápletka středněproudé detektivky, je v podání Anny Cimy naštěstí bohatší. Poměrně velkou pozornost autorka věnuje budování hlavních postav, kdy postupně odhaluje řadu událostí z jejich dětství, z rodinného, pracovního a milostného života. Titulní úhoři navíc nejsou jen vysoce ceněnou gastronomickou komoditou, v románu jde také o jejich významné postavení v rámci japonské mytologie a náboženství. A podobně jako v knize Probudím se na Šibuji, i tentokrát sehrává určitou roli japonská literatura, zejména Báseň vězně od Kitamury Tókokua nebo lidské vzpomínky proměněné v jakési oživlé projekce nebo duchy.

Cima celkem dovedně skládá jednotlivé díly dohromady. Poměrně organicky nechává do děje vstupovat nové postavy, šikovnými dramaturgickými střihy příběh posouvá dál a vsunuje do textu úryvky novinových článků nebo deníkových zápisků či básní, občas také textových zpráv, které si mezi sebou postavy posílají.

Spojujícím tématem jsou především složité rodinné vztahy a způsoby, jakými jsou narušené či rozpojené — členové rodin jsou vzdálení, někdy úplně nepřítomní. Týká se to zejména matek a dcer.

Sára je od té své oddělena fyzicky a do značné míry i jazykově nebo kulturně. Miju se ke své mlčící matce ležící v nemocnici dostává ještě obtížněji a situaci paradoxně usnadní až to, když matka zemře — teprve tehdy s ní Miju začne komunikovat o něco lépe, byť v náznacích. Juka se toužila stát matkou, ale zdravotní následky nehody jí komplikují nejen pohyb, ale také otěhotnění — o to hůře nese, že Sára neplánovaně otěhotněla a dítě si nejspíš nechce nechat. Co hůř, Juka žije léta s vědomím, že je de facto zástupné dítě za zemřelou starší sestru.

Na téma narušených mezilidských vztahů volně navazuje i motiv narušeného vztahu mezi lidmi a přírodou. Mijino postižení by nejspíš mohlo souviset s vypouštěním toxických látek do řek z továren, proti jejichž stavění kdysi protestovala její matka. Sářino badatelské úsilí sice vychází z jejího autentického zájmu o úhoře, ale vposledku je především reakcí na neúměrnou spotřebu, jíž se nedaří ani zastavit, natož snižovat — úhoři jsou lahůdka, jejíž prodej se kdysi podařilo uměle podpořit, a teď už není cesty zpět. A jak Sára a Juka postupují ve svém vyšetřování a přesouvají se mezi japonskými městy, sledují průběžně zprávy o katastrofálních záplavách způsobených tajfunem. Vše postupně zalévá voda a hrozí, že zbývající kontakty mezi lidmi budou ještě narušenější.

Uvazování mašliček

Anně Cimě se vcelku daří splétat jednotlivé linie do košatého, vrstevnatého příběhu. Japonsko tu nepůsobí jako exotický podkres — společnost a její fungování úzce souvisí s tím, o čem píše a co se snaží postihnout. Detaily související s úhoři, náboženskými rituály, běžnou společenskou realitou, to vše je podané suverénně a uvěřitelně a klíčová záhada — co se stalo s novinářem Tojamou a proč — dlouhou funguje jako motor, který román od určité chvíle spolehlivě pohání kupředu. Jenže s blížícím se závěrem toho všeho přece jen začne být příliš a knize spadne řetěz. A nepomůže, ani když Cima do hry výrazněji zapojí další, do té doby spíše vedlejší postavu, policejního detektiva Masatu.

Na vině je především silně popisný styl. Autorka neustále zabíhá do detailů, ovšem málokdy skutečně funkčním způsobem. Místo plastického vykreslování její popisy působí často prázdně a upovídaně. Dynamika, kterou by člověk čekal od ústředního bádání, je tím notně utlumená. Jako by se Cima pomalu chystala k odrazu, který stále nepřichází. Ani s jazykem se v knize neděje nic dramatického. Když několik málo postav spíše náhodně sklouzne k hovorovému vyjadřování, působí to najednou jako chyba, nikoli jako záměr. Je vůbec zvláštní, že dialogy sice nejsou kostrbaté ani nešustí papírem, přesto však vyznívají odměřeně a uhlazeně — podobně jako v neempatickém překladu. Největším formálním výstřelkem tak zůstává citování delších pasáží z textů napsaných postavami, proč ale příběh ze současnosti vyprávět tak konzervativním způsobem?

A do toho přicházejí závěrečné kapitoly, v nichž se jedna z hlavních postav propadá do kómatu a tím také do mystického Mezisvěta, kde přestávají platit konvenční představy o realitě, o povaze zvířat a lidí nebo o lineárním plynutí času. Je to místo pro zasuté, zaseknuté vzpomínky — ne nepodobné jedné z dvojjediných hrdinek románu Probudím se na Šibuji. A pro autorku je to také prostředek, jak dořešit některé neuzavřené otázky z předchozích pár stovek stran knihy. Navazuje sice na dřívější pasáže věnované mytologii, náboženství a příběhům o úhořích, ale zároveň se čtenářem nehraje férově — ve světě, kde si autor může dovolit cokoli, je máloco uvěřitelné.

V realitě se mezitím schyluje k finále vyšetřování a kontakt mezi hlavními a vedlejšími postavami se místy redukuje na dlouhé vyšetřovací monology předělované pouze jednoduchými otázkami jako „A co se dělo dál?“, „A co se dělo na jaře?“, „Co provedli?“. Na závěr se pak úhledně uvazují mašličky na všech zatím volně visících příběhových nitkách, vše má své vysvětlení a patřičnou tečku — snad krom budoucnosti nebohých vymírajících japonských úhořů.

Velká očekávání

Ve výsledku jsou Vzpomínky na úhoře zklamáním. Mohly být příkladem dobrého středního proudu literatury: poutavým příběhem s tajemstvím, který nechává čtenáře nahlédnout do nevšedních míst, navíc s naléhavým ekologickým tématem. Jenže zároveň působí ambiciózněji — svým rozsahem i záběrem. S postupujícím dějem a vršícími se stránkami se tak vtírá otázka, jestli chce Anna Cima svým vyprávěním vyjevit něco zásadnějšího. Chce nabídnout obšírnější komentář ke stavu japonské (nebo kterékoli jiné postmoderní) společnosti a ukázat, jak tragické důsledky může mít nadměrný a nepromyšlený konzum? Reflektuje způsob, jakým si na jednu stranu každý z nás konstruuje příběh vyprávěný o sobě ostatním, ale zároveň je odsouzen k tomu, že si nás různí lidé budou pamatovat různě? Pokud ano, není v tom přesvědčivá. Její román je spíše rozkošatělou detektivkou, která by si v závěrečné třetině zasloužila víc rozmyslu. Možná ale Vzpomínky na úhoře vyvolávají jen nepatřičně velká očekávání. Pořád lze věřit, že třetí román Anny Cimy bude skvělý.

Autor je básník, fotograf a editor české edice časopisu Vogue.

Anna Cima Vzpomínky na úhoře Paseka, Praha 2022 720 stran