rozhovor
host 10/22
S Etgarem Keretem o pandemii, magii psaní a Dni památky obětí holokaustu

Psaní je vždy o ztrátě kontroly

Silvia Singerová
Po Amosi Ozovi se jedná asi o nejslavnějšího izraelského spisovatele. Ve svých magických povídkách zkoumá všední život v absurdních situacích, jakoby zachycených dětským okem a občas položených do snového světa. V současnosti je nejpřekládanějším izraelským spisovatelem a letos v létě navštívil Etgar Keret Svět knihy.

Část období pandemie jste s rodinou strávil v Berlíně. Co vás tam přivedlo?

Cestuji hodně po světě, ale v podstatě jsem člověk, který třicet let bydlí ve stejném bytě a stěhovat se nechci, i přesto, že je byt dost malý. Když se nám narodil syn, neměl jsem pracovnu. V bytě přitom byly dva záchody, tak jsme jeden předělali a tam od té doby píšu. Když píšu, jsem hodně ve své hlavě, takže všechno, co se týká reality, mě rozptyluje, a proto jsem také nesouhlasil se stěhováním. Náš teenager u sebe za korony vnímal velkou stagnaci, a dožadoval se proto nějaké výzvy. Chtěl jet do jiné země a učit se jiný jazyk. Byl to jeho nápad, nám se do toho moc nechtělo. Odmalička jej ale učím dvě věci: nebuď líný a nebuď srab. A tak jsme si řekli, která z těch dvou věcí je důvod, proč nejet? Ustoupili jsme a jeli do Berlína. Pro mě to byl zajímavý zážitek. Izrael je velmi malý stát, kde mě všichni znají. A tady mě na ulici nikdo nepoznával. Vždy jsem slávu vnímal velmi pozitivně, mám rád, když mě oslovují lidé a jsou přitom milí. Najednou jsem zjistil, že i to, že mě nikdo nezná, je skvělý zážitek. Když řvu na taxikáře, tak to není hned v novinách. Jsem velmi společenský, ale víceméně jen mezi kamarády. Nehledám nové. Takže to byla téměř taková vipassana. Prakticky s nikým jsem se nesetkával, byl jsem hodně sám se sebou, byl jsem i bez našeho králíka, což bylo náročné, ale zato jsem viděl spoustu veverek a napsal jsem o nich i povídku. Jenže po půl roce jsme všichni dostali koronu a do toho začala zima. A já si uvědomil, jak mi chybí slunce.

Jinak jezdíte do Evropy často?

Do Česka moc často nejezdím. Myslím, že jsem tu potřetí. Svět knihy bylo pro mě moc milé a vřelé setkání. Přišlo hodně lidí a byl to moc hezký zážitek.

Právě v diskusi na Světě knihy jste zmínil, že psaní považujete za odhalování svých vnitřních pocitů. Do jaké míry je korigujete? Existuje hranice?

Já osobně vnímám proces psaní tak, že nepociťuji žádné hranice. Na vojně jsem se často ocital v situacích, kdy jsem věděl, že nemám dávat najevo, co cítím, protože se to nehodí. Spousta lidí má lepší sociální schopnosti. Vědí, co je dovoleno a co zapovězeno. Doma jsem vyrostl jinak, svobodně, bez konvencí. Až když jsem začal psát, zbavil jsem se zábran a zjistil jsem, že můžu být sám sebou. Pochopil jsem, že můžu psát o svých nemocech, ostudných či nemorálních myšlenkách, o čemkoli… A také jsem pochopil, že každý vnímá text jinak, přestože emoce může být stejná. Například když jsem vydal svou první knihu, byl jsem zamilovaný do jedné dívky, ale ona mou lásku neopětovala. Pak měla narozeniny a já jí napsal přání, ale nikdy jsem jí ho nedal. Byla v něm jakási hořkost. Přání leželo na mém stole a v jednu chvíli jsem z něj napsal povídku. Nejdřív jsem ji vydat nechtěl, ale abych sám sobě dokázal, že se toho nebojím, nakonec jsem ji zařadil do knihy hned na první místo. Ta dívka sice moc nečetla, ale asi tři dny poté, co kniha vyšla, mi zavolala a řekla mi: „Koupila jsem si tvoji knihu a ta povídka, co jsi o mně napsal, mě rozbrečela.“ Hned jsem to popřel: „Žádný příběh jsem o tobě nenapsal, nevím, o čem to mluvíš.“ A ona na to: „Nech toho, to mi ubližuje. Ten příběh jsi napsal o mně a já ti to můžu dokázat. Něco v tom příběhu je pravda jenom o mně.“ A začala mluvit o úplně jiné povídce, která souvisela s mou sestrou. Tak jsem si řekl, že ji v tom nechám. Později jsem si uvědomil, že u psaní se pravda netočí okolo událostí nebo historických faktů, ale psaní je o emocích. A každý člověk se k emocím vždy vztahuje v jiném kontextu.

Myslíte tím, že si v literatuře můžete dovolit opravdu cokoli?

Ano. Naše sociální existence má svá pravidla, je velmi uspořádaná. Víme, co se smí a co se nesmí. Kdybych například žil ve světě, kde je zakázáno křičet, chtěl bych, aby existovala nějaká studna nebo místnost, kde se vykřičet můžu. A z mého pohledu je takovým prostorem umění. Je to místo, v němž se nemusíte zabývat pragmatickým aspektem věcí. Kdybych dělal v životě všechno, po čem toužím, byl bych ve vězení a nikdo by se mnou nepromluvil. Takže takové věci nedělám, protože by ublížily lidem, ale můžu o nich alespoň psát. A to je vlastně tvůrčí svoboda. Z tohoto pohledu je pro mě psaní něco jako útočiště nebo azyl. Při psaní se vždy nechávám vést pocitem. Racionálno se to následně pokouší uspořádat. Představme si malíře, kterému do ateliéru vejde kočka a začne mu převracet všechny barvy. Když píšu, mám takovou kočku, která mi převrací barvy, a já si řeknu: Pojďme je nějak uspořádat, aby to vypadalo jako umělecké dílo. Moje práce je ty barvy propojit, ale síla, která mě vede, není racionální.

Chápu, že racionálno tvůrčí svobodě nepřidá, ale jak se dokážete osvobodit, uvolnit emoce ze svého nitra?

Myslím, že často mají lidé v sobě protiklady, například lidé, kteří jsou velmi násilní, mohou být šíleně citliví třeba ke svému papouškovi nebo ke své dceři, jsou to extrémy.

Vyrostl jsem v rodině, kde se velmi podporovala upřímnost. Jenže jelikož mí rodiče byli přeživší šoa a velmi trpěli, měl jsem už jako dítě takový reflex neukazovat negativní emoce — smutek, bolest. Můj bratr rád vypráví, že když jsem byl malý, spadl jsem na kole a rozbil jsem si hlavu. Máma s bratrem mě vzali na pohotovost, doktor mě začal šít, ale nemohl mi dát lokální umrtvení, protože zranění bylo na hlavě a to je příliš blízko mozku. Většina lidí u toho dost sténá, ale když mě doktor šil, já jsem ani nehlesl, přestože jsem byl hodně malý. Doktor měl obavy, jestli nemám něco poškozeného, a ptal se mě, bolí tě to, když ti tam dávám jehlu? A já se ho prý zeptal, poslyšte, vy jste můj kamarád? A on řekl, že ne. A jste moje rodina? Ne. A já mu řekl, tak buďte zticha a dělejte svou práci. Byl v šoku, ale dělal, co měl. Nechtěl jsem říct, že mě to bolí, protože v místnosti byla moje máma. Byl jsem zvyklý skrývat negativní pocity, a proto jsem měl velkou potřebu najít místo, kde si je můžu dovolit odhalovat.

Do Prahy jste přijel představit svou poslední sbírku povídek, která nedávno vyšla v českém překladu pod názvem Tak už leť. Zaujala mě povídka „Porucha na kraji galaxie“ (v originálu titulní povídka), která se odehrává v únikové místnosti. Je napsaná v mailech a ty jsou vřazeny mezi ostatní povídky, čímž takto prostupuje celou knihou. Jak vás napadlo propojit únikovou místnost s příběhem o muži, který chce své matce, přeživší šoa, na Den památky obětí holokaustu koupit vstupenku do únikové místnosti nazvané „Porucha na kraji galaxie“?

Ta povídka je o Jom ha-šoa — Dni památky obětí holokaustu. Jsem takzvaně druhou generací, potomek těch, kteří přežili holokaust. Moji rodiče prošli šoa velmi těžce, ztratili přitom celé své rodiny. V ten den je v Izraeli holokaust všude. Všechny noviny a všechny pořady v televizi nebo v rádiu jsou jen o šoa. V dětství jsem to vnímal jako den, kdy chce stát přeživší šoa trápit. U nás doma byl holokaust součástí života, otec měl noční můry, křičel ze spaní. Vnímal jsem, že pár dnů předtím byli rodiče vždycky dost vystresovaní, protože se to snažili vytěsnit a nemyslet na to, ale v ten den nebylo úniku. Dokud mí rodiče neumřeli, vždy jsem byl ten den s nimi, prostě proto, abych je rozptýlil. Byl jsem si jistý, že je to od státu něco jako špatný vtip. Jako když na někoho hodíte naschvál pytlík vody. Nechápal jsem, proč všichni mlčí a nikdo nic neřekne. Když jsem psal ten příběh o únikové místnosti, vyšel jsem z tohoto pocitu. Chtěl jsem tou povídkou sdělit, že celý ten svátek je vlastně zneužívání obětí. Vyšel z toho příběh-koláž, takové spojení mnoha věcí. Ne že bych fakta naschvál překrucoval, ale když píšu, příběh má svůj směr a flow a nakonec vznikne něco, co je velice vzdálené od reality, ale má v sobě určité jádro skutečnosti.

Tušil jste při psaní, že pointa celé povídky bude tak překvapivá a nečekaně nabere jiný směr?

To je zajímavé, protože v mých příbězích jsou fantaskní elementy. Kdybyste mě ale zastavila uprostřed psaní a zeptala se, co je v příběhu fantaskní a co reálné, musel bych se zamyslet, abych odpověděl. Není to, jako když někdo vaří a řekne si, teď tam dám něco slaného, pak sladkého. Fantazii používám na to, že chci něco sdělit, a nenacházím v jazyce slova, která by to vyjádřila. Takže si vyberu prostředek mimo jazyk — zážitek nebo zkušenost — a pracuji s pocitem, který z něj plyne. Například když líbám ženu, kterou miluji, cítím se, jako bych se vznášel ve vzduchu. A v příběhu bude autentický popis hrdiny, který se vznáší ve vzduchu, protože narativ, kterého se chci držet, je zážitek hrdiny, ne fyzikální stav. A kdybyste se mě zeptali, jestli je to realistické, nebo fantaskní, tak řeknu realistické, protože tak jsem se opravdu cítil.

Považujete psaní za něco jako únik?

To je otázka perspektivy. Dá se přece říct, že i život je únik. Určitě psaní nevnímám jako únik v tom smyslu, že mě vzdaluje od sebe sama. Spíše integruje, co mám v sobě. Psaní je vždy o ztrátě kontroly. Vždy dojdete k místu, kde nevíte, co se stane, ale spoléhám na příběh, že mě někam vezme. Mám takovou průpovídku, kterou říkám studentům na hodinách tvůrčího psaní: Dobrý příběh musí být chytřejší než jeho autor. Protože když píšete příběh, který je stejně chytrý jako vy, nebo dokonce méně chytrý, tak jen skládáte nábytek z Ikey. Když víte, co děláte, a máte nad tím kontrolu, to není umění. Je to zručnost.

Když jsem začínal psát, byl jsem posedlý kouzelníky. Připadali mi jako alter ega spisovatelů. Když kouzelník stojí na pódiu, tak je na jednu stranu výjimečný, protože dělá věci, které nikdo z publika nedovede, na druhé straně je na lidech závislý. Mohou jej vypískat, dožadovat se, ať jej ředitel vyhodí, a podobně. Vždy jsem si říkal, že jsou dva druhy kouzelnictví. První je něco jako David Copperfield, takový týpek z Las Vegas, člověk, který má absolutní kontrolu, jen před publikem něco skrývá a vlastně s ním manipuluje. A druhý je jako Gandalf z Pána prstenů, který zase jen říká kouzelné formulky a pak se něco stane. A když se ho zeptáte: „Jak jsi to udělal?“, řekne vám: „Nevím, naučili mě formulky a pak se stalo tohle.“ Ale vlastně to nemá pod kontrolou. Když se splete, může blesk udeřit silněji nebo někoho promění v žábu. Rozdíl je v tom, že jak publikum, tak i on sám sledují něco vnějšího, nedívají se jen na něj, ale pozorují, co se stane. Myslím, že příběh je druh dobrodružství a zároveň sdílený zážitek. Nikdy předem nevím, co se v mých příbězích odehraje.

V tvůrčím procesu tedy hledáte místo, které vás vtáhne do dobrodružství?

V povídce „Tak už leť“ je otec, který jde po ulici se svým malým synem. Na střeše jednoho domu stojí člověk, který chce skočit. Zatímco chlapec v něm vidí superhrdinu a povzbuzuje ho, aby už konečně vzlétl, otec křičí, ať to nedělá, a s dítětem v náručí se rozběhne nahoru po schodech. Pamatuji si, že když jsem psal, jak běží po schodech a pak otevře dveře na střechu, myslel jsem na to, co hrdina tomu muži na střeše řekne. Přemýšlel jsem: nebude mít moc času, musí mu něco říct. Když pak otevře dveře, nikoho tam nenajde. Vzpomínám si, že jsem tím byl sám překvapený. Už jsem měl v hlavě větu, kterou mu řekne, a ukázalo se, že jsem ji vymyslel zbytečně. Nevěděl jsem, co se stane, až ty dveře otevře. Každý spisovatel má něco, co může nabídnout svému publiku. Třeba svou moudrost nebo estetickou citlivost. To, co mohu nabídnout čtenáři já, je vzrušení. Vždy si pamatuji, co jsem cítil, když jsem to psal, jak jsem se bál, jak jsem si to užíval, jak jsem byl naplněn touhou.

Možná i to je důvod, proč jste si získal mezinárodní věhlas a proč vaše příběhy nejsou omezeny jen na izraelskou zkušenost.

Každý příběh má své pozadí a popředí. Myslím, že u mě je realita vždy v pozadí a v popředí jsou pocity. I když napíšu izraelský příběh, kdokoli na světě se s ním může skrze své pocity propojit. Pak je jedno, že nerozumí reáliím, jako třeba jaké jsou zákony na okupovaných územích. Když ví, co je to bát se, co je to chtít, co je to stydět se, porozumí tomu.

Mou nejoblíbenější povídkou z této sbírky je ta poslední, „Evoluce rozchodu“. Sled událostí vedoucích k rozchodu manželského páru je v ní na pár odstavcích doveden až k počátkům života na Zemi.

Také ji mám moc rád. Možná proto, že ke mně přišla tak nějak sama od sebe. Prostě jsem si sedl a psal, a když jsem ji dokončil, vůbec jsem nechápal, co to mělo být. Ta povídka se zkrátka zrodila. Nedávno jsme podle ní natočili krátký animovaný film, který se právě uvádí na festivalech. V animaci jsou muž a žena takový druh organismu. Třeba že on ji drží za nohy a jeho hlava je v jejím zadku a ona plave rukama a on nohama. Nebo jdou spolu po čtyřech. V té povídce je něco velmi dramatického. Ve skutečnosti se ten příběh nijak netýká mého života, nenapsal jsem ho proto, že bychom se se ženou pohádali, byla to jen taková myšlenka. Potkal jsem někoho, kdo mi vyprávěl o jakémsi filmu. Já jsem mu na to řekl, že my takové filmy nemáme rádi. A pak mi došlo, že to je druh filmu, na které jsem se díval, když jsem byl mladý, ale moje žena Šira je ráda nemá a na všechny filmy se díváme spolu. Takže v jistém smyslu jsem jakousi část svého života potlačil. Šira má zase moc ráda kočky, ale já jsem na ně alergický. Jsme spolu dvacet sedm let a po celou tu dobu neměla kočku. Takže místo, kde jeden člověk začíná a druhý končí, se s plynutím času stále více rozmlžuje.

Se svou ženou Širou také píšete knihy pro děti a natočili jste v Belgii seriál. Jak se vám spolupracuje?

Já jsem velmi rychlý, až zbrklý, moc nepřemýšlím o tom, co dělám. A Šira je velmi pomalá a přemýšlivá. Dokáže přemýšlet o jedné větě měsíc. Takže já funguji na krátký dosah a ona na dlouhý. Jsme velice různí. Já mám spoustu nápadů a Šira mě brzdí, je takový ten dospělý, který řekne, nemůžeš mít to i to, něco musíme vypustit. Takže rozdělení naší práce je jasné. Napsali jsme spolu například knížku pro děti Bezměsíčná noc, byla to čistá improvizace. Je o dívce, která potkává různé lidi a tvory. Šira byla tou dívkou a já všemi těmi, které potkávala. Pro mě bylo snadné být v jednu chvíli líná kočka, hned nato fašistický policajt či jiný podivín. A Šira zůstala pořád stejnou postavou. Ona něco řekla, já jsem odpověděl a tak pořád dokola. Pro mě je mnohem snazší spolupracovat s někým, kdo není jako já. Obecně mě víc baví pracovat se ženami, které nemyslí jako já, nemají stejný rytmus a mají jinou energii. V mužích je víc agresivity, nadrženosti, ambicí. Muž chce něčeho dosáhnout, vylézt na vrchol, být králem. Tyto vlastnosti mě vzdalují od sebe sama. Nepracuje se mi dobře s někým, kdo mi říká, pojď, pokoříme horu či zmlátíme tamtoho. Ženská energie mě přibližuje víc k mé podstatě. 

Etgar Keret se narodil v roce 1967 v Ramat Gan a nyní žije v Tel Avivu, kde přednáší na filmové fakultě místní univerzity. Proslul především svými postmoderními povídkami, píše však i komiksy a filmové scénáře. Jeho krátký film Královna červené srdce (Malka Lev Adom, 1996) vyhrál několik festivalových cen. Je nositelem francouzského rytířského Řádu umění a literatury a za své knihy byl oceněn několika literárními cenami. Naposledy vyšla česky jeho kniha povídek Tak už leť (Garamond, 2021).