Během posledních deseti let publikoval publicista, kritik, filmový scenárista a DJ Radia 1 Ondřej Štindl (nar. 1966) čtyři romány. Nejnovější z nich, na konci loňského roku vydaný titul Tolik popela, staví před autorovu tvorbu otázku, zda nepíše, respektive nepublikuje až moc, protože přítomný román vykazuje známky grafomanie nebo, mírněji řečeno, prefabrikovanosti.

KDYŽ UŽ, TAK UŽ

Při četbě Tolika popela je postupně čím dál zřejmější, že Ondřej Štindl si tu střihl něco, co už použil. A to ve své minulé knize, románu Až se ti zatočí hlava (2020). Styčné plochy obou děl jsou zřejmé: hrdina téhož typu, který se rozhodne pro „akci“, nedávná vyhrocená tuzemská společenská situace, zanechání vzkazu, který je spouštěčem dění.

Hlavní postavou prózy Až se ti zatočí hlava byl Jan Souček zvaný Johan, politický komentátor, padesátník, znavený harcovník, který se pro politiku už nedovedl napřít, nebavily ho diskuse kolegů o volbě hlavy státu v roce 2018, zejména jejich fascinace Milošem Zemanem. Johan už nechtěl nic komentovat. Z práce se proto nechal vyhodit. Když si balil věci, na internetu našel na diskusi pod svým posledním komentářem ohlas, který ho vytočil natolik, že se rozhodl jízlivého anonyma najít a vyřídit si to s ním. Dokonce si kvůli tomu pronajal byt mimo Prahu a dal se do díla.

Tolik popela se odehrává v Praze na jaře roku 2020, v prvních týdnech covidové pandemie. Padesátník Kryštof Mráz žije sám, nemá děti, stálou známost ani zaměstnání. Živí se na volné noze jako překladatel právních dokumentů a firemních textů. Když zajde k hrobu své starší sestry, která v šestadvaceti podlehla zhoubné chorobě, konsternovaně zjistí, že je proměněn „v nějakou absurdní svatyni, obsypanou svíčkami a věnci“ a na stuze jednoho z nich stojí Společenství Ivany Mrázové. Kryštof si je v tu chvíli „jistý, že se něco děje, něco začíná“. Napomůže tomu tím, že zanechá na hrobě igelitový sáček a v něm papír se svým jménem a telefonním číslem. Hlava společenství, muž jménem Kamil Rýdl, se mu vzápětí ozve; a oslovuje jej Kite. To je jedna linie příběhu.

A druhá? Kryštof je pozván do České televize k jakési debatě. Utká se v ní s „doktorkou Kristýnou Stejskalovou“, dvacátnicí, s níž se předtím pohádal na Facebooku kvůli jejímu kritickému článku o jedné spisovatelce, kterou ona má za nedostatečně empatickou. Vyhrocená televizní debata skončí trapasem, který se zde nesluší prozrazovat, každopádně na zvláštní vztah mezi Kryštofem a Kristýnou je založeno.

SATAN MEZI NÁMI

Štindla, který nyní pracuje jako komentátor Deníku N, v prózách nezajímají aktuální sociopolitické konstelace, k těm se vyjadřuje ve své publicistice. Jako romanopisce mu výše naznačené konkrétní události slouží za odrazový můstek a ukotvující pozadí, ale jeho noetické úsilí a společenská analytičnost směřují k tomu, co se děje pod povrchem, v lidech, jak se obecnější trendy a nálady propisují do jejich myšlení a jednání.

V minulé knize se pokusil formulovat sílící vzteklost občanstva projevující se mimo jiné bujícími dezinformacemi, překřikováním se ve veřejném prostoru a tak dále. Dalo by se to shrnout pojmem zmatení. A tato bezradnost, co si v mysli počít se současným světem, je přítomna i v jednání postav nového románu. Aby se to názorně projevilo, vystavuje Štindl figury situacím, jež jsou fabulačně křečovité, velmi popostrkující, někdy až na hranici směšnosti (třeba v tom, co Kryštof provede s Kristýniným otcem), jakkoli je jasné, že autor mixuje výrazové prostředky: od psychologické prózy po žánrovou literaturu.

Ovšem možná ještě více než fabulační vývrtky je u Tolika popela problematická upovídanost textu. Příběh je vyprávěn v er-formě, ale jazyk a styl má Štindl cele naladěn na Kryštofův vyjadřovací repertoár, na jeho nespisovnou (a „boomerskou“) pražštinu, skeptickou ironii. Není rozdílu ve slovníku a stylu mezi partiemi, kdy Kryštof přímo hovoří, kdy jej autor podrobuje introspekci nebo kdy popisuje konání postav či městskou krajinu. Možná v nezamýšleném souladu s tím je průtočnost textu; není dělen do částí nebo kapitol, jeho tři stovky stránek plynou prakticky bez přerušení, několikastránkové dějové segmenty od sebe oddělují jednořádkové mezery.

Vyprávění vadne krátce před svou první třetinou, kolem strany devadesát, kdy se na scénu dostává Společenství Ivany Mrázové v čele s guruem Kamilem, který kdysi byl přítelem Kryštofovy sestry a nyní uctívá její památku a šíří její odkaz. Kamil tvrdí, že s Ivanou zapisovali její sny, které se ukázaly být prorocké, což potvrzuje přítomná doba, kdy apokalypsa a nástup satana jsou podle něho evidentní. Štindl se zde na desítkách stran rochní v bůhvíkolikáté variaci sektářské sešlosti s fanatikem v čele, a čím doslovnější text je, tím nastupují nevídanosti a „zázraky“, například když Kamil Rýdl „vyléčí“ pochroumaného bratra ve víře Filipce.

AUTOR (Z) PRAHY

Nejsilnější je Tolik popela v partiích, kdy autor „vstupuje“ do Kryštofa a jeho rozpoložení, které se dá označit za generační. Energie odchází, nadšení pro cokoli silně uvadá, rád se napije, osobní bilance pár let před důchodem je nevalná. Má své zavedené pořádky, malé jistoty, opevnění před realitou. Covid to v něm jen posílil:

Hlavně ať je ušetřený. Zavře se doma, bude tam mluvit na svoje domácí spotřebiče, počká si, než se všechno přežene. Bude věřit v konzumní civilizaci, na kterou se rád dívá svrchu, v její vědu, o jejím zbožštění napsal pár přechytralých komentářů. Bude doufat, že někdo vymyslí lék nebo vakcínu a jiný je vyrobí a donese mu je až domů, a Kryštof pak vděčně vplyne do proudu, který se už zase a radostně bude točit odnikud nikam, od požitku k požitku, jako kdyby se nic nestalo. Ach Bože, ať se nic nestane.

Štindl rovněž docela citlivě buduje vztah mezi Kryštofem a dvě tři generace mladší Kristýnou, progresivistickou intelektuálkou, která vše kolem sebe vnímá jako plod a panství patriarchátu, právě takových chlápků, jakým je i Kryštof. Jenže rovněž Kristýninu napruženost Štindl nakonec „vysvětlí“ až příručkovitým duševním poškozením té mladé ženy jejími rodiči. A vůbec, nazíráno optikou prózy, všichni jsme vysvětlitelně nějak poznamenaní.

Sám Kryštof nemá typově daleko k hrdinům próz Václava Kahudy nebo Emila Hakla, přičemž ale — vezmeme-li v potaz výsledný tvar díla — Štindl nemá onu řečovou spontánnost co Kahuda a tvarovou zkázněnost co Hakl, tedy hovoříme-li o jejich vrcholných dílech. On je „plašší“, zdrženlivější typ tvůrce, nemá v sobě ono rabiátské, ale také básnické nastavení, o to víc šlape na plyn fabulace. Se zmíněnými autory jej (v dobrém) pojí ještě jeden rys. V knize Tolik popela, obdobně jako ve svém druhém románu K hranici (2016), činí z určitých míst hlavního města živý organismus, srostlý s rodokmenem postav (zde především Kryštofa Mráze). Jestliže by někdo chtěl napsat studii o obrazech Prahy v současné české próze, Štindlovy tituly by v ní neměly chybět.

ZRAZUJÍCÍ IRONIE

Ondřej Štindl je poťouchlý autor. Nechce anebo neumí přiznat barvu. Respektive všechno vsadit na jednu kartu. Zdráhá se naplno oddat eskapádám žánrové literatury, k níž dle všeho cítí sympatie, ale také se mu příčí nadoraz se položit do existenciální a psychologizující výpovědi, jako kdyby se obával její „vážnosti“. Rád by od obojího trochu a moc rád by, aby se to všechno nacházelo v originálním mixu, jenž se mu — vlastně logicky — nedaří. S čím tu zachází, tím také schází. Od všeho si drží odstup, nad vším se více či méně ušklebuje, ale to neznamená, že je vítězem, velmistrem nadhledu, který to vše má pevně v rukách. Ironie neironie, nejedna pasáž je nakonec prostě jen nudná či zbytná nebo hloupá a žádné pohrávání si s distancí to nespraví. Když pracoval v Týdeníku Echo, pravidelně tam komentoval „události“ na sociálních sítích a psal ironické portréty různých osobností (viz kniha 50 podivuhodných postav, 2018). A v románu Tolik popela využívá tutéž pobavenou šarži, která na těch stovkách „průtočných“ stran nakonec baví asi už jen autora samého.

Někdo by mohl říct, že Štindl po dystopické prvotině Mondschein (2012) postupně našel sám sebe, svou notu a nyní jde o rozpoznatelný hlas současného českého románu. Tolik popela však působí především jako variace předešlého autorova titulu, jako lebedící si „jízda“ na osvědčené dráze. Nabízí se říct, že lze jen doufat, že Ondřej Štindl se v příští próze nebude obdobně inspirovat třeba letošní prezidentskou volbou a dva roky nato nebude následovat další vypráskaný příběh s vytočenými podivíny.