Názor
host 03/23
Catch-all Litera
Kdybychom měli cenu Magnesia Litera připodobnit k nějakému typu politické strany, patřila by mezi catch-all party. Výhody i nevýhody jsou podobné jako v politice. K pozitivům patří zacílení na různorodé skupiny českého čtenářstva, kdy si každá z nich najde to svoje, ať jde o básně, nonfiction, nebo dětskou literaturu. Negativem může být, že její široké rozkročení a struktura porot (1. odborná, 2. super porota složená z literární veřejnosti, 3. porota čtenářů) snižuje její srozumitelnost a kredit u odborné komunity. Toho jsou si ale vědomi i pořadatelé ceny, kteří hned v první větě její charakteristiky píší, že „nejdůležitějším úkolem výročních knižních cen Magnesia Litera je propagovat kvalitní literaturu a dobré knihy“. Na prvním hodnotovém místě tedy stojí propagace, pak teprve kritická reflexe. To není myšleno pejorativně, naopak pokud to člověk vezme v potaz, přestane si aspoň do nejpopulárnější české literární ceny neustále promítat vlastní zkreslené představy.
Letos se navíc Magnesia Litera rozkročila ještě šířeji. Poté, co jako žánrový dinosaurus způsobně vyhynula kategorie za blog roku, zavedli pořadatelé několik nových rubrik: Literu za humoristickou knihu, Literu za fantastiku a Literu za detektivku. Zatímco u fantastiky a detektivek jde o vcelku srozumitelnou věc, poněvadž se oba žánry v české literatuře v posledních letech zabydlely a rozhojnily, kategorie humoru budí spíš rozpačité úsměvy. Dojem ještě posiluje pohled na přihlášené tituly s názvy jako Historky z Tinderu, Mrouskétka nebo Nesnáze českých sexbytostí. Nechme ale předpojatostí. Třeba nás porota přesvědčí, že humoristická laťka nastavená Evženem Bočkem je zatraceně nízko a kategorie se v příštích letech etabluje. Proč ovšem není mezi novými kategoriemi spíše Litera za young adult, je záhadou.
Pořadatelé si také evidentně byli vědomi, že navýšením počtu kategorií roste riziko křížení v nominacích (fantasy román může být humorný a jako detektivka může být označen román aspirující na Literu za prózu). Odpovědnost za nominace do jednotlivých kategorií proto nesou nakladatelé, a pokud k nějakému střetu dojde, mohou se poroty domluvit mezi sebou (letos se to týkalo například hraničních próz Štěpána Kučery a Miloše Doležala). Rozdíl je také v počtu porotců, kdy žánrové ceny mají jen tři (ostatní pět) a riziko případného střetu má zřejmě řešit i snížení počtu nominací v Liteře za prózu z šesti na tři tituly.
Předseda této poroty Zbyněk Vlasák proto navrhl, aby se po vzoru Man Bookerovy ceny vyhlásily v každé kategorii nejprve takzvané longlisty předběžně nominovaných, z nichž se pak vybere finálová trojice. Spolek Litera návrh odsouhlasil a většina porotců ho přijala s povděkem. Naplní se tak popularizační funkce Litery a zároveň už se nebude rozmělňovat finále. Bezrozporně kvalitních knih u nás každý rok nevychází tolik, a tak se porotci i dříve vcelku rychle shodli na dvou až třech titulech a ostatní nominace byly často velmi kompromisní. Takové volby se samozřejmě mohou objevovat i nadále, ale finálová trojice knih už je kvalitativně odstíněná a její nominace — a také mediální pozornost na ně — zaostřenější. V současné knižní nadprodukci a nepřehlednosti je to jednoznačně pozitivní krok.
A jak tedy longlisty pro letošní rok vypadají? V době, kdy píšu tento komentář, je mi známa jen Litera za prózu, protože jsem jedním z pěti porotců. Z šestice knih (Pavel Růžek — Bez tebe, Jan Němec — Liliputin, Marek Technik — Varování, Viktor Špaček — Čistý, skromný život, Anna Bolavá — Vypravěč, Magdaléna Platzová — Život po Kafkovi) se do nominací dostaly poslední tři. Autobiografickou prózu Pavla Růžka jsme kvůli pravidlům museli — velmi neradi — odsunout, protože vyšla až po jeho smrti. (V případě povídkové knihy Jana Němce jsem se sice účastnil diskuse, ale kvůli střetu zájmů jsem se vzdal hlasování. Podobně měl v plánu postupovat Zbyněk Vlasák v případě svého redakčního kolegy Štěpána Kučery, jehož knihu Gablonz / Jablonec si nakonec převzala porota Litery za publicistiku.) Na Literu za debut jsme nominovali knihu Patrika Bangy Skutečná cesta ven.
Na celkovou bilanci letošní prózy tu není prostor, a tak jen stručně zmíním pár bodů. Ve srovnání s předchozími roky letos bylo přihlášeno o něco více titulů (85 ku 93) a mezi nimi především více výrazných debutů (kromě jmenovaných Anna Beata Háblová, Jolanta Trojak, Jana Guljuškina, Martin Müller). Knihy etablovaných autorů byly spíše zklamáním, u některých z estetických důvodů — kvůli publicističnosti jazyka, sentimentalitě i dramaturgickým nešikovnostem (Kateřinu Tučkovou do longlistu nenavrhl ani jeden z porotců), u jiných kvůli mnohomluvnosti a obsahové přebujelosti (Ondřej Štindl, Václav Kahuda, Jan Novák, Anna Cima), někteří spíše jen naplnili svůj standard (Petra Soukupová). Pozoruhodný je neustále vysoký počet autorů, kteří si berou pohraničí nebo komunistický režim jako exotické kulisy, jejich knihám však chybí autenticita a vnitřní naléhavost, kterou dohánějí detektivními zápletkami (Martin Müller) nebo vnášením nevěrohodných traumat (Kateřina Tučková). Zároveň přibývá stále více autorů, kteří osobitě zpracovávají současná témata (Zuzana Kultánová, Ondřej Škrabal, Marek Technik, Ondřej Štindl, Jan Němec a jiní).
Komu se longlist nelíbí, ten může hlasovat ve čtenářské kategorii. Pak teprve to bude ta pravá catch all party.