Na podzim loňského roku jste vydali almanach Toto je môj coming out, s básněmi, které reagovaly na velmi smutnou událost z gaybaru Tepláreň na Slovensku, kde devatenáctiletý útočník zastřelil dva návštěvníky podniku a na sociálních sítích se vyznal ze své nenávisti k homosexuálům. Kdy jste se rozhodli, že se do takového projektu pustíte?

Pár dnů po střelbě. S nápadem přišel Honza Spěváček. Okamžitě jsme se toho chytli. Do večera Honza sepsal výzvu a pár dnů nato už jsme sbírali první básně. Výzva visela na našich FB zdech a na mých stránkách asi měsíc. Knížka potom vyšla 2. listopadu a ještě do Vánoc jsme byli schopni odeslat organizaci Jsme fér prvních pět tisíc korun. Tak jak jsme ve výzvě slíbili. To semknutí bylo a je neuvěřitelné.

Realizace byla obdivuhodně rychlá. Jak to celé probíhalo?

Jsme tým, který dovede reagovat svižně. A to pochopitelně i proto, že jsme nezávislí a můžeme ze dne na den narušit ediční plán a přijít s novou knížkou. Navíc tohle byla obrovská příležitost dokázat, že jako minorita se umíme semknout a vytvořit důležitou věc.

Adolescent je a chce být striktně nezávislé nakladatelství. Jak to v praxi funguje a jak těžké je něco takového realizovat?

Omlouvám se, že začínám penězi, ale je to prostě tak — je důležité hlídat si peníze. Nakladatelství nevydělává a já nejsem nijak bohatý, abych ho mohl dotovat, ale je kupodivu stále schopno udržovat plus minus tu samou hromádku peněz, díky které může fungovat.

Větší poptávka zapříčinila, že jsem byl nucen investovat do menších strojů. Byla to investice, která mi nejen usnadňuje práci, ale díky níž můžeme vydávat knížky ve větším nákladu za méně peněz. Možná to bude znít trochu domýšlivě, ale nepochybným bonusem je i moje zručnost v grafických počítačových programech, stejně tak jako samotná rukodělná práce s papírem. Ona se vůbec rukodělná práce často podceňuje, zmizela, přitom je k nezaplacení!

Kniha byla jubilejním čtyřicátým počinem, který Adolescent za svou patnáctiletou historii vydal. Teď vypadá nakladatelství o dost jinak, než když jsem ho před lety začal sledovat. Už to není nakladatelství Aleše Kauera, na chodu se podílí víc lidí. Jak se to vlastně stalo?

Pro mě je důležité cítit vývoj. Nemám rád stagnaci. Ono už je to obsaženo v názvu nakladatelství. Adolescent je mladý člověk na prahu života, plný ideálů a touhy cosi měnit. Chci pořád cítit ten zápal v srdci a hořet, jako mladí, dokud je systém nesemele… Obrovský dík nepochybně patří Janu Spěváčkovi, Kinu Peklo, Atrinu Matuštíkovi a Zdeňku Stejskalovi. Tedy nejužší crew Adolescentu. Adolescent je v pubertě a prožívá ty nejšťastnější roky. Poznal jsem konečně lidi, o které se mohu opřít, mohu jim důvěřovat a vím, že když je o něco požádám, tak to udělají nad očekávání skvěle. Přál bych každému prožít tuto zkušenost. Zároveň jsem si vědom, že to jsou velmi křehké bytosti, které mají své rodiny a zaměstnání a nemohou věnovat nakladatelství více času…

Když se vrátíš do doby před patnácti lety, myslel sis, že se Adolescent takového věku vůbec dočká?

Asi jsem o tom takto nepřemýšlel. Jak už jsem řekl, jsem člověk, který kouká spíš dopředu, než abych se nějak ohlížel. Už dnes zase pracujeme na dalších knížkách, upravujeme ediční plán, chystáme akce.

Podle čeho ediční plán sestavujete? A jaký je zájem ze strany autorů v Adolescentu vydávat?

Trochu přidrzle jsme vyrukovali s tímto vtipně zamýšleným konceptem: Adolescent = 96 % queer + 4 % casual. Po všech děsivých událostech poslední doby jsme z humoru udělali volnější pravidlo. Docela přesně míříme, tušíme, kde co je, sledujeme to a někdy autory cíleně oslovujeme. Ještě nikdo naši nabídku neodmítl.

Nejsem nezaujatý, vyšly mi v Adolescentu čtyři knížky. Vzpomínám si, jak to začalo. Viděl jsem nějak náhodou fotky z tvé výtvarné výstavy Fragile, které se pak ocitly i ve stejnojmenné nádherné knize. Říkal jsem si: ten člověk je stejně citlivej jako já, je na nějaké stejné úrovni vnímání. Hrozně bych si s ním přál spolupracovat. A to se naštěstí povedlo… Jak jsi na tom s výtvarnou prací nyní?

Děkuji. Pořád si doma něco vytvářím. Ty rozmáchlejší věci, jako bylo Fragile, Vnitřní vitráže (popsaná skla) nebo Glamour (vytapetovaná galerie), jsem opustil. Nedovedl jsem se „prodat“, posouvat, stát na místě mě hrozně nudilo. Dnes dělám menší formáty úžeji propojené s knihou.

Objevil jsem si ale performance! Vystupovali jsme v masce Lazara od Davida Bowieho v opavském Domě umění, performance měla název Sense of Doubt. Druhou pod názvem My Death jsme uskutečnili v malém prostoru pražského baru Once Upon A Beer. Jiné performance přecházely v kratší koncerty. Kupříkladu Aquarium, ta byla výtvarně velmi vydařená. Na mělkou hladinu jsme nasvítili silný reflektor, odraz hladiny se promítal na zeď, zatímco ve vodě se na moji improvizovanou hudbu a básnické texty tančilo (Denisa Musilová, Tomáš Rychetský). Končili jsme pravidelně tvou básní „Party’s Over“. Pro pardubickou Východočeskou galerii jsem v rámci vernisáže autorských knih, kde byl mimo jiné zastoupen i Adolescent, natočil patnáctiminutovou performanci na text Oliny Stehlíkové ERTH. Je stále na YouTube. Rozbíhám se z prostoru papíru nebo plátna pořád někam za okraj.

Zmíněnou antologií jste podle mě silně promluvili nejen k problematice postavení menšin (což ostatně jaksi podprahově děláte i výběrem autorů, které Adolescent vydává) a jejich témat na poli české poezie, ale i k tématu poezie angažované. Tebe samotného vnímám jako silně angažovaného člověka. Jak se tedy stavíš k angažované poezii?

Když publikuješ text, jsi angažovaný. Psát je obrovská zodpovědnost. Pro mě je dnes absurdní ptát se, zda má být umění angažované. Válka na Ukrajině mě v prvních dnech paralyzovala. Šestnáct stupňů v lednu na Vysočině mě děsí. Psychopatický vůdce hrající si v KLDR s atomem… Nevyzpytatelná Čína… Střelba v Bratislavě… To jsou věci, které se propisují především do mých deníkových záznamů.

V únoru jsem vydal čtvrtý sešit pod názvem Imagine Peace. Popisuji, mezi mnoha jinými postřehy, také svoji queer zkušenost, která tvoří jakousi pomyslnou zužující se smyčku vygradovanou útokem v Bratislavě. Ale i válečný konflikt na Ukrajině a vypořádání se s ním skrze protestsongy, které vznikaly v různých dobách. Nic nerelativizuji, jen se s tím současným světem potřebuji vyrovnat a vidět, že každá doba měla své průšvihy. Kniha je opět rozšířená o grafiky, které také přispívají k udržitelnosti nakladatelství.

Moje angažovanost se ale propisuje i do výstav, hlavně skrze ekologická témata. V hudbě jsme zesměšňovali Trumpa úměrně jeho zesměšňování Ameriky; patriarchát, ekologie, vykořisťování, útlaky, reflexe na mnoho způsobů. V rouškách jsme mimochodem vystupovali dva roky před nástupem pandemie a v tracku Andata jsme performovali téma přicházejícího viru.

Literárně-hudební festival Kvílení v sobě obsahuje také jistý náboj angažovanosti. Na katolické Vysočině nikdy nevlály duhové vlajky tak svobodně jako v rámci festivalu. Dokonce se mi odněkud z úřadu pohoršeně doneslo, že Kauer si tady dělá další Pride. Naštěstí mi to nikdo neřekl do očí. Jsme tu, budeme tu, zvykněte si na to. Dnes, po všech těch ústrcích už to není oznamovací věta, ale imperativ.

Když se podíváš na historii Adolescentu, jaké zlomové okamžiky si vybavíš? A jaké knihy?

Každá knížka má svůj příběh. Musel bych hodně vzpomínat. A bylo by to nadlouho.

Vzpomenu třeba na naše první setkání u sbírky Přeletět moře nad Bezdreví. Já z tebe byl úplně paf! Tuším, že v úvodu knížky jsi měl citaci Gilberta Keitha Chestertona: „Svět nikdy nezajde na nedostatek divů; pouze na nedostatek údivu.“ Já měl pocit, že jsi ze všeho stále nadšený a v údivu. To bylo tak krásné!

A zřejmě jsi byl udivený i ze mě, protože knížku jsem myslím na první přečtení odložil, napsal ti, že ne, což byla chyba, pak jsem se do ní ale zakoukal, nic neřekl, vyrobil ji a dovezl. Trochu moc punk, chápu, ale vznikla jedna z nejhezčích bibliofilií, na kterých jsem dosud dělal.

Já si toho, co se kolem té knížky seběhlo, moc vážím. He he, bylo to něco! Ale vraťme se ještě na chvíli k Adolescentu. Jeho trajektorie se ze Šumperka během let posunula do Jihlavy a teď jakoby (i v tirážích) směřuje ku Praze. A zároveň bych řekl, že Adolescent jako by vystupoval do popředí, mluví se o něm mnohem víc než kdysi. Přitom ale dál bydlíš v Jihlavě. Co je to za město?

To by mě také zajímalo! Ne, vážně, pro formát nakladatelství Adolescent, a to říkám se vší pokorou, je to malé město. Kupní síla nulová, zájem minimální. Ale tak by to zřejmě dopadlo v každém středně velkém městě.

Každoročně tam připravujete festival Kvílení. Jak se za tu dobu, co ho pořádáš, proměnila jeho dramaturgie — a k čemu směřuje?

Myslím si, že od druhého ročníku se dramaturgie ustálila. I když je fakt, že poslední ročník jsme rozšířili o přednášku, která byla o letošním patronovi festivalu Jiřím Kuběnovi. Taky mi poslední dva ročníky výrazně pomáhá Honza Spěváček. Bez něj bych to už nedělal. Strašné práce bez výrazného efektu. Na poslední ročník přijelo víc lidí z Prahy a Brna. Uvidím, snad budu schopen to dotáhnout do desítky a pak se odporoučím.

Chci se zbavovat největších zátěží. Plánování festivalu od začátku do konce je strašný zápřah. Pokud se nezmění systém a my, kteří pro město děláme něco navíc a nemáme za to ani korunu, no tak to prostě nebude. Pokud se město samo nezačne starat o své nadšence, tak tady brzy nic nebude, podhoubí kulturního života zmizí, zůstanou jen instituce.

A co Jihlava jako místo „prostě jen“ pro život?

To je právě celkem fajn. Žiješ-li v menším městě, tak neočekáváš, že sem přijede Nick Cave. Navíc já celkem rád cestuju. Každá cesta do Prahy nebo Brna na koncert, výstavu, čtení je zároveň i výlet. Horší je, když partner odjede na pár dnů pryč. To se teprve odhalí nezapuštěné kořeny, to se vyjeví samota cizího města, to bývá úzkostně. Pro tyhle krajní chvíle mám fantazii a hudbu a psaní. Všude chodím se sluchátky. Tuhle jsem se procházel s Grace Jones a připadal jsem si jak v Nice na pobřeží.

Mnoho knih, které Adolescent vydal, doprovázejí tvoje ilustrace nebo jsou tvá grafická řešení knih. Cítíš se opravdu jako renesanční osobnost, jak třeba na mě působíš, nebo jsi hlavně básník, spisovatel?

Já bych se tak rád a jednoduše pojmenoval jako umělec. Jenomže to zní tak pitomě. Pro mě je ta šíře obohacující. Spisovatel nejsem. Zda básník, to ať řeknou jiní. Miluju dobrou poezii. Mám chuť se o ni pokoušet, zároveň velmi důkladně vidím, což je předpoklad jak básníka, tak výtvarníka. Dovedu formulovat myšlenky. A to všechno hrozně rád vkládám do knížek. Kde tady končí poezie a začíná výtvarné umění? A dostáváme se zpět k nakladatelství a knížkám jako perfektní platformě pro moji kreativitu.

A pak je tu hudba. Z ní jsem v permanentním údivu. Bez hudby bych nedal ani jeden den. Strašně rád o hudbě také píšu. Zbožňuju objevit si něco nového, co jiní přehlížejí, nebo co se objevilo později a já si to mohu zařadit do souvislostí a popsat. Takto mě naposledy uhranula Beverly Glenn-Copeland. Nebo Hiroshi Yoshimura a celá ta u nás málo prozkoumaná japonská ambientní hudba. Teď jsem byl ve vídeňské Albertině na výstavě Jeana-Michela Basquiata. Když jsem si dostudovával jeho životopis, narazil jsem na kapelu Gray, v níž měl Basquiat prsty. To je pro mě úžasný objev, o kterém se jistě brzy někde rozepíšu, protože to, co předváděli koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let, je dost jedinečná fúze, která zahrnuje poměrně závratnou škálu barev, od hip hopu, ambientních nálad přes industriální zvuky, minimalismus, funk až po mluvené slovo… Nebo obdivuji a stále znova doceňuji Johna Cage — hudebně, textově, v performancích. Mám ale rád i chytrý pop. Vlastním kompletní diskografii Davida Bowieho včetně živáků a rarit. Často a rád o něm píšu. Mám kompletního Lou Reeda. Kamarádovi jsem napsal esej na téma jeho oblíbených Arcade Fire, svázal jsem ji a jako bibliofilii mu ji daroval k Vánocům. Žádné streamování mi nenahradí koupi desky. Součástí hudby je i vizuál a koncepce celého dílka. Ale tobě to nemusím vysvětlovat, když jsem viděl sbírku tvých desek, tak jsem šel do kolen.

A co tvoje hudební působení? Utlumil ho nějak covid?

Covid u mě nic neutlumil. Naopak, ještě víc jsem se mazlil se syntezátorem. Vysílal jsem v prvních dnech živáky a improvizoval na texty našich básníků. Vše je ke zhlédnutí na mém YouTube kanále.

Na čem pracuješ teď?

Dotáhl jsem už zmíněný čtvrtý sešit deníků nazvaný Imagine Peace. Nemám vůbec žádné ambice vydávat svoje knížky v obrovských nákladech. Není pro mě nic otravnějšího než propagovat svoji vlastní knížku. Tahle vyšla v nějakých snad padesáti kusech. Každá má originální obálku plus nějaké další varianty, nemá ISBN, je to takový trochu zin, víc punk, hodně vášně.

Důležitější ale je, že budeme konečně vydávat i lesby. Sylva Ficová chystá překlady básní Emily Dickinson, Amy Lowell a Getrudy Stein, abychom dali na srozuměnou, že tady nebyla jen Sapfó. Ondra Macl překládá Básně v próze Oscara Wildea. Obě knížky odmávneme na večírcích v rámci Prague Pridu. Taky chystáme jednu fašírku! Radek Fridrich sepsal variace na Blatného, knížku nazval Blatt? Nie!. Vyjde snad v dubnu 2023 a výtvarně bude propojená s dalším brněnským básníkem… To ale prozatím ponechme jako tajemství.

No super! To jsou velké plány a moc se těším! Co přeješ Adolescentu do příštích let?

Adolescentu přeju lidi, na které se bude moct spolehnout. Lidi, kteří budou ochotni spolupracovat spíše na komunitní bázi. Lidi, kterým stačí podaná ruka a slíbené slovo. Lidi s vášní a chutí nabízet svoji osobitost. Také bych hrozně rád autorům vyplácel alespoň symbolický honorář. Je to ale těžké.

Nedávno jste si pořídili kamna. Koukáš někdy do ohně?

Koukám do ohně často. Mám ale rád i ty věci kolem. Chození s popelem, vůni, prach, obstarávání dřeva. Nemyslím si, že teplo z kamen je jiné, jak všichni říkají, rozhodně si ho ale mnohem víc považuješ. Takhle to vlastně vnímám obecněji. Zmáčknout čudlík a mít teplo, to je dnes téměř nemorální. Abychom přežili, musíme vyvinout mnohem větší úsilí. ●